Andtom: Asi jsem už cynický zasloužilý fotr, ale já to "dítě v nás" vidím jinak a nikdy mi to žádná čistá dětská dušička nevyvrátila. Ano, jsou občas sladcí, jejich bezprostřednost je často milá, ale prosím neidealizovat, nevkládejte do nich věci, které jim nic neříkají. Snít a věřit v dobro a zlo je výraz dospělou nostalgií zkresleného pohledu na spontánnost a přímočarost tužeb a jednání dětí. Ale dobro a zlo v podání dětí? Cituji
"Dobro je, když si vezmu/dostanu čokoládu. Zlo je, když mi někdo vezme/nedá čokoládu. Dobro je, když mám pozornost kdy chci a soukromí, když nechci. Zlo je, když je to naopak. Z cizího krev neteče."
Toť vše. Všechno ostatní se učíme. Buďte skutečně rádi, že potkáte dítě s možnostmi dospělého jen občas a málokdy to je úplné dítě...
Dále - kde se bere ta představa, že člověk, který má pocit, že je těžší být v typické DnD kampani roleplayer než powergamer, je nutně někdo, kdo chce být loser (nikoli looser, to je něco jiného :-). Jistě, že sám rád hraju hrdiny, jinak bych asi DnD nikdy nehrál, ale proč mám pořád hrát jen hrdiny, co nakopávájí řitě čím dál tvrdším monstrům a týpkům a tomu musí podřídit svá snažení i svůj vývoj a nic jiného vlastně nemohou umět? Když chci zahrát třeba ve stylu "hrdinou proti své vůli", někoho, kdo chtěl jen klidný život a náhle je z něj hrdina, k němuž vzhlíží mnozí a kladou na něj odpovědnost, kterou sice nechtěl, ale nemůže to odmítnout, jak na to? Ano, jde to, ale musím se "znevýhodnit", tedy ve srovnání s někým, kdo "prkotiny neřeší aby nebyl loser". A přesto nechci nějakého losera. Byl Wiliam Wallace z Braveheart loser? Nikoli. Jenže to nebyl jen válečník, taktik, partyzán. Byl taky dobrý farmář, uměl opravit i postavit dům, přežít v horách, uměl lovit, znal nejméně dva jazyky krom mateřštiny, uměl číst i psát, dokázal cokoli co kterýkoli vesničan a přitom byl způsobilý k vedení i jednání stejně jako šlechtic a v boji jeden z nejlepších. V DnD asi fighter/barbar nebo tak něco. Ale víte, co vás bude stát, abyste ho udělali? Vaši spoluhráči, kteří tyhle prkotiny neřeší budou nadávat, že vyhazujete body a schopnosti na blbosti a že si z postavy děláte losera. Chcete? Ne. Jen nejste ochoten background skilly své postavy přejít mávnutím ruky a deklarací, chcete, aby je odrážely i vaše statistiky, když už tam ty kolonky jsou. Vyrostl na otcově farmě, kde se denně dřel, dokud v patnácti neodešel z domu na zkušenou - a nemá žádný commonerský skill? Jak to? Tomu mám věřit? Patnáct let beze stopy, není vidět žádný rozdíl proti rozmazlenému hejskovi z města se stejnými vlastnostmi? No tak...
Když tedy dítě nechce být loserem, není to stejné, jako když nechcete být loserem vy v životě. Vám jde o přežití. Dítěti o iluzi nezávislosti ve světě, který ještě nechápe a kde ho všechno neskutečně převyšuje. A tak sní o řešení potíží jediným stylem, jaký si umí představit. Silou (rodiče jsou silnější a taky jim všechno jde) a fantastickými schopnostmi (protože hodně věcí se tak vymyká jejich představivosti, že to je pro ně oblast magie, třeba auta apod). Dítě chce vše ovládat a nemuset se bát, ale nemá představu jak na to, takže sní o magii, superschopnostech a o tom, že všemu, čeho se bojí prostě nakope řiť nebo tomu unikne kouzlem a pak to kouzlem zničí, protože nic jiného si představit neumí. Dospělá představa? Neřekl bych. Uvěřitelná? Ani ne. Občas si na rád na podobné téma zahraju, ale když je to jediné téma k mání, tak si připadám, že si hraju se svými dětmi a toho už mám prostě nějak dost z domova, co naplat.