Co také přispěje k uvěřitelnosti a zajímavějšímu hraní: Boj by hlavně neměl být pokaždé o fight to death, než úplně padne jedna strana. Ano, mědvedice bránící mláďata bojuje na smrt. Ale zvířata (včetně dravců) se v řadě jiných situací radši klidí hned případně jakmile zjistí, že narazili na silnějšího (třeba po utržení většího zranění) ... Pokud jde o inteligentní bytosti, tak často z boje v případě nepříznivého vývoje prchají nebo se vzdávají a nemají-li opravdu silný důvod bojovat na smrt (jako ta mědvědice, nějaký fanatizmus, motiv obětovat se nebo cítí-li bezvýchodnost situace) nenechají se pobít. Např. houf goblinů zaútočí s vědomím přesily. Jakmile přijdou o přesilu (část je vyřazena), zbytek se možná vzdá, možná uteče. Aby dál bojovali, to by je muselo motivovat něco hodně silného k boji na smrt. Nebo nějakou jinou skupinu bytostí vede silný vůdce, vůdce je zabit a zbytku může poklesnout motivace bojovat dál (rozutečou se nebo se vzdají). Nebo žoldnéři - jejich motivem je vydělávat si na živobití, ne se nechat zabít (vyjma švýcarských pikenýřů, ti s protistranou nesmlouvali nikdy).
Takže je fajn hrát u postav a hlavně u zanedbávaných NPC v tomto směru na vzdávání se, na prosení o milost, ny vykupování se, na úprk ...
Jinak pohyb na bojišti je zajímavý. Většina bojů je vyhrána nikoliv pobitím do posledního jedince jedné strany, ale vymanévrováním.
Některé boje se zas můžou odehrát jako střet po jednom "šampionu" z každé strany, dohoda může být do vzdání případně bezvědomí (nikoliv smrti). Proč umírat ve velkém, konflikt se dá vyřešit i takto.