off/on list reading

Spasitel Duny

Přísahal bych, že sem ho měl na seznamu... ale ukázalo se, že ne. Weird.

Nudný a totálně o ničem.

Věděl jsem že to má jiný "styl a tempo" než Duna, tak jsem to rozečetl "otevřeně" - a pár desítek stran to fungovalo, než se to rozpadlo. Celá knížka jsou jen prázdný dialogy o ničem, bez děje, expozice, čehokoliv. Na posledních asi třiceti stranách se začne něco trochu dít, ale je to zoufale málo.

Ty dialogy jsou učebnicová nápodoba formy bez skutečného obsahu - na pohled vypadají jako nějaké citáty z Dunské fan-fikce, bohužel, myšlenky v nich jsou nahrazené snahou o mnohoznačnost nebo intelektuálně pozérským "muškařením" (nahozením něčeho chytře znějícího v naději, že si tam čtenář doplní vlastní hluboký význam). Vtip pak je, když tyto dialogy musí být neustále provázeny vysvětlením jejich smyslu nebo významu něčí věty, jakoby to činilo předchozí triviální výměnu nějak hlubší, než skutečně je.

A prakticky jenom z tohodle se Herbert snaží postavit knížku. Všechno je ponechané někde mezi řádky, jakoby si skutečný děj, akce i myšlenky a záměry postav měl čtenář domýšlet sám. Nikde není žádný děj, žádná agency postav - kdekdo mudruje nad proroctvími a věštbami, ty nejsou ale nikdy ukázané. Postavy samy na mě ani nepůsobí jako své předlohy z původní knížky - a to nad rámec nějaké proměny za uplynulou dobu (která, btw., taky není řečená... celou Dunu se Paul snaží zabránit džihádu - tady je v úvodu řečeno že ten proběhl/probíhá - proč, jak? Proti komu vůbec? Bez vysvětlení.)

Popravdě, docela to připomíná sequely jiných věcí, které byly chválené za myšlenkovou hloubku a jejichž autoři se pak urvali ze řetězu - ať už neexistující pokračování Matrixu nebo třeba Ghost in the Shell... trojka, pokud se pamatuju dobře?


Je tam pár dobrých momentek. Bene Tleilax je zajímavé rozšíření univerza. (Random zbytečný fakt že už dřív vytvořili kwizatze haderacha aniž by to Bene Geserit věděl je naopak sequel bullshit jak midichlorianama mezi oči.) Alia má dvě nebo tři dobré scény, které nesou i nějakou myšlenku a koncept (bohužel nerozvinuté).

Nemůžu se zbavit dojmu, že ať chtěl Herbert říct cokoliv, tak byla chyba zkoušet to sdělit primárně skrze Paula, který se (minimálně pro Herberta) zjevně vyčerpal - ta knížka měla mít jiného protagonistu, sledovat děj jeho očima, představit věci z jiného úhlu. Alia by fungovala dobře a má i dost vlastních témat. Hyat by mohl být zajímavý. Irulán by nemusela být marná (ten její závěrečný obrat byl jinak totálně nepředeslané wtf). Fremen vracející se s džihádu, změněný mořskými světy a filosofií, kterou potkal a který by se na Arrakis vracel s pochopením Lyetovy filosofie a cílů větším, než měl Paul sám, by mohl dát zajímavou perspektivu.



...kdyby mi někdo kdo četl ty další řekl, jak moc jsou ve zmíněných bodech odlišné, tak bych to asi ocenil - pořád se mi to universum líbí a klidně bych si přečet něco dalšího, klidně i stylově jinýho než je původní Duna, ale jestli to má být v tomhle stylu, tak radši ne.


Loki: Tvoje paralela s Problémem tří těles IMO totálně nefunguje. Ano, obě knížky jsou vyprávěny skrze komorní dialogy, nicméně ve Třech tělesech je i víc než jen dialogy a hlavně ty dialogy něco konkrétního odhalují a posouvají, zatímco tady jen mlží a "chytračí". Pocitově i co do formy to je úplně někde jinde.

Paralela, o které jsem psal (nebo aspoň chtěl psát) je v tom, že se jedná v obou případech spíše o sociologicko-politologické-psychologické drama, než o scifi. řeší se otázky společnosti, pravidel jejího fungování, roli jedince ve společnosti (v obou dílech tedy ze zcela jiných pozic, s jinak ustanovenými hrdiny)

Takže ne podobnost v obsahu, ani podobnost ve formě psaní, jako spíš v obecném tématu.
Jestli jsi někde v tom, co jsem psal, viděl i jiné paralely, tak jsem se asi špatně vyjádřil, i když si nepamatuju, že bych je tam uváděl.

Mám za to, že Herbert tímhle dílem řekl přesně to co chtěl (což neznamená, že to pro každého musí být zábavné a stravitelné).
A právě ta v mnoha ohledech zoufalá role vládce, jehož očima se na to díváme, má poskytnout prožitek osamění, neporozumění, determinace a omezeného rozhodovacího prostoru i u supreme-leadera.

Loki: aha, fair enough, možná sem Tě blbě pochopil, myslel sem že tim narážíš i na samotnou formu toho jak je ta knížka psaná. Jo, co do tématu asi jo.

Jestli tím Herbert řekl to co chtěl nevím... možná se o to snažil. Pokud jde o nějaký pocit osamění a tak trochu bezmoci v tváří v tvář událostem, setrvačnosti a kauzalitě věcí, tak se obávám, že to není udělané moc dobře. V té Honor Harrington v té lince Roberta Pierre a "jeho" revoluce to bylo zpracované řádově líp - což je o to bolestivější srovnání, že v tom Honorverse to vlastně byla takřka vedlejší dějová linka. Když to dám vedle sebe, tak ohromný rozdíl je právě v tom, že v tom Honorverse přímo vidíš ty jednotlivé konkrétní události a jejich dopad a to jak specificky omezují Pierra a nutí ho vzdálit se proti vlastní vůli vlastním ideálům z čiročiré nutnosti nebo absenci možností - ve Spasiteli je tohle nechané jen ve vágních deklaracích o jakýchsi intrikách, jakýchsi politických protivnících a zejména jakýchsti věštbách něčeho - celé je to tak abstraktní že Paulův postoj k věci je v důsledku neuchopitelný, sražený na nějaké "no asi to tak dělá protože nějaké vize co měl" - což jako super, ale v ten moment to není o vládci a vládě, ale o nějaké depresi z nevyhnutelného determinismu (který ani není ukázaný).

Jako... jo, ty myšlenky tam jsou a asi bych je viděl i kdybych je neznal předem, ale jejich zpracování je přinejlepším meh, přinejhorším přímo mizerný. Je to jedna z těch knížek kde sem byl rád, že je tak krátká, protože být delší tak by se otravnost čtení změnila v utrpení.

Sirien: víc se v toho děje asi až v Kacířích Duny, Děti Duny i Božský imperátor jsou takové hloubání nad nesmrtelností chrousta.

Hele já jsem ze Spasitele Duny odvázanej nebyl :) Je to i na poslouchání těžké, natož na čtení.
Co tomu dávám za kredit, tak že se pokusil (i když to mnozí nechápou) vytvořit anti-hrdinu v postavě Paula, který sice vyšplhá přes mrtvoly na vrchol ... ale tam rozhodně není šťastný, naopak, spíš trpí.

Taky je to o víc jak generaci starší série než Honor Harringtonová a to zrovna v té době bylo hodně znát. 1970 už sice není scifi pravěk z 50. let, ale podobně laděných děl bych řekl že tehdy moc nebylo, jesti nějaké.

Že to jiní pak uchopoli třeba líp ... v tom není sporu.

Jako dinosaurovi mi ještě přijde zajímavý jazyk a forma zrovna Spasitele ... jak moc se to vzpírá čtení a přitom Herbert uměl psát. Že to opravdu k přemýšlení nutí, neservíruje to rozhodně čtenáři na zlatém podnose :)

Pan Bača: tak vem si, že ono je to opravdu hodně o nesmrtelnosti božského chrousta. To není žádná akční scifi, dokonce ani silně příběhová. Spíš pocitová a kontemplační.
Tím pádem je to pro výrazně užší publikum až na pomezí intelektuálních elitářů :)

LokiB: no, to je vlastně pravda (četl jsemvto několikrát a Duna zabírá v poličce pěknou žlutou řadu. I tak mám ale raději ty další díly, dokonce i dokončení celé série už od Herbertova syna ;-)

[hereze]
Už první díl byl zdlouhavý, rozvleklý, nudný, špatně čitelný a zdaleka ne tak chytrý, jak se tvářil. Že pokračování jede ve stejném duchu a ještě dál, by nemělo být překvapivé.
[/hereze]

Huxley, Krásný nový svět

Do půlky dokud to vykresluje dystopickou budoucnost se to čte docela (!) dobře. Od půlky, kdy se objeví nová postava a začne to být o vztazích, pocitech a zejména morálce to je dost nuda. Začátek závěru jakoby nabíral trochu dech, ale to zdání rychle přejde.

Celé to vlastně hrozně směšně zestárlo, dříve asi provokativně myšlené hlášky a tropes dneska vyznívají skoro trapně (zejm. celé ty alegorie s Fordem).

Jak jsem to četl tak jsem měl víc a víc dojem, že to ani neni dystopie, ale jen Huxleyho předčasně stařecké mrmlání nad úpadem morálky mládeže a hrůza z hroucení životních pořádků jeho mládí. (Což je otázka, jak moc je chyba mých očekávání, a jak moc to je vlastně rys žánru jako celku... viz ještě níže). Napsat něco takovýho dneska, "ok boomer" ho (zaslouženě) nemine. I když nepochybuju že se najde hromada poplašnejch konzervativců, co tou knížkou budou zapáleně mávat a žvanit něco o její aktuálnosti. Celé mi to připomíná ten posměšek, že technologie vzniklá před 20. rokem života je přirozená a samozřejmá, technologie vzniklá před 40. rokem života je revoluční a úžasná, technologie vzniklá později je děsivou herezí a hrozbou řádu světa. Totéž se dá říct i o společenských změnách. Huxley jen stárnul nějak moc rychle.

Překlad "Konec civilizace" je totální prasárna, kdy překladatel a) rve do názvu a tím na čtenáře vlastní a dost pochybnou interpretaci, b) totálně ignoruje autorský záměr, že název je frází, která se v knize několikrát zopakuje, c) že původní název je popisem samotného dystopického světa který je vykreslen, ať už upřímně z pohledu jeho obyvatel, nebo sarkasticky z pohledu vnějšího pozorovatele.


Anyway, tohle byla poslední "klasická dystopie", co mi zbývala. A výše zmíněné je na ní vidět asi nejkřiklavějc, ale je to dost typické. Celkově musím říct, že mě ten (sub)žánr spíš zklamal. Pokud nějaká dystopie překračuje stín svojí dekády (max. generace), tak to je spíš tím, že autor trefil nadčasovější téma, než tím, že by dokázal uchopit hrozbu budoucnosti a varovně ji vykreslit.

Dystopie jsou očividně často mnohem víc projekcí autorovy dobové úzkosti na budoucnost, než skutečnou vizí budoucnosti, natož smysluplným varováním před ní. Je jen otázka, jak moc z toho nějaká z nich vybočuje - což ale asi radši nebudu pitvat.

Že by stařecky brblal už v nějakých 36 letech, kdy to psal, resp. v 27, když už nosil v hlavě? Huxley prý říkal, že to má být parodie na krásné futuristické světy H.G.Wellse, kterou pak rozvedl o něco dál. Té teorii o mrmlání moc nevěřím.

Já nechtěl říct, že to tak bylo - jen že to tak na mě působilo. (Nicméně mentálně před-zestárlý intelektuály sem už potkal taky.) Jakože ty motivy strachu z úpadku morálky v podobě volné sexuality, štěstí bez dřiny a potu, ztráty bohabojnosti a dalších klasik stařeckého mrmlání na mládež since Babylon tam jsou doočíbijící.

Každopádně pokud to fakt mělo (i) parodovat Wellse, tak je to další důvod do sbírky toho, proč je ofiko cz název překladovej mega fail.

Nechávám tady pár dalších zajímavých dystopických knih, raději bez spoilerů. Většina asi kvalitou nedosahuje na nejznámější díla žánru, ale přinášejí i další pohledy.

GORELOV, Michail Michajlovič. Ďábelský rok.
Velice brakový příběh o zkomunizované zemi, nejspíš jedna z prvních knih žánru reflektující vznik Sovětského svazu.

WYNDHAM, John. Kukly.
Kombinace post-apo a dystopie. O strachu z jinakosti a náboženském fanatismu. Konec mě zanechal v pochybnostech o morálce hlavních postav.

TEVIS, Walter S. Zpěv drozda.
Roboti to s námi mysleli dobře, ale dopadlo to jako obvykle :-) Trochu rozvleklé.

KŘÍŽ, Ivan. Pravda o zkáze Sodomy.
Kniha líčící postupný přerod společnosti v tvrdou totalitu. Forma je těžko stravitelná, ale nakonec jsem byl spokojený. Zjevná narážka na život v komunistickém Československu.

BOYE, Karin. Kallocain.
Dystopie netradičně z pohledu nadšeného přisluhovače režimu. Mohlo by se to jmenovat třeba O pozdním prozření doktora Mengeleho, nebo tak podobně :-)

HILTON, James. Ztracený obzor.
Kniha, ze které pochází pojem Šangri-La, ale byl to skutečně takový ráj? Styl vyprávění odpovídá době vzniku.

Tak Vladimír Sorokin: Den opričníka je takyslušná dystopie ... ale málo scifi.

Tak... přečetla jsem knížku Vazači zhouby od Artemiana (Strangers and dragons). Hm... po přečtení ukázkové kapitoly jsem měla trochu obavy, ale překvapilo mě, že text pěkně plynul a byl celkem čtivý.
Zápletka je poměrně jednoduchá a přímočará, což pro mě není negativní věc, osobně mám ráda příběhy založené více na postavách a jejich povahách/osobnostech/motivacích, takže složitou zápletku klidně oželím, pokud mě postavy baví.
Tady... no... postavy jsou takové... nijaké. S výjimkou trpaslíků, ti jsou, s výjimkou pár scén, megaotravní - to, že všichni mají v povaze každého na potkání urážet, se prostě časem přejí. Z hlavních postav měl největší potenciál asi Skelen, alespoň teda v prvních kapitolách. U Jiskry mě zaujaly pokusy o popsání/zpracování emocí z pohledu "nesmrtelného anděla", ale bylo to trochu zabitý tím, že to často sklouzlo do stěžování si.
Asi to zní, jako že si jen stěžuju, ale čtení samotné mě víc bavilo než nebavilo. Pokud chcete knížku, u které můžete vypnout a nechat se unášet dějem, tak tahle by za přečtení stát mohla.
Dala bych tak dvě a půl až tři hvězdičky z pěti. Pokud budu mít čas a náladu, přečtu si to ještě jednou a zkusím to trochu víc rozebrat.

Ak niekto citate knihy aj v anglictine, mrknite sa na tieto dve serie:

The Lost - prieskumny tim americkeho vojenskeho namornictva (marine recon) sa pocas cvicenia v Norsku ocitne v inej zemi inspirovanej irskymi legendami. Velmi svizne, napinave, dobre vystavany pribeh. Po case sa to sice zvrhne na guns, explosives, shit it does not work, where is my magical sword, repeat, ale urcite to stoji za precitanie. Ak poucuvate audioknihy, tak si to dajte ako audio, typek, co to prerozpraval je uplne super.

Hell divers- paradne postapo. Zem bola znicena, zvysky ludstva prezivaju v dvoch obrovskych vojenskych vzducholodiach. Hell divers su vysadkari, co skacu na zem a hladaju nahradne diely, atomove clanky atd nutne na udrzanie poslednych vzducholodi vo vzduchu. Velmi dobre premysleny a vybudovany svet, postavy aj pribeh.

Liou Cch’-sin: Vzpomímka na zemi

v textu jsou určitě spoilery, tak kdo nechce být ochuzen o překvapení, tak nečtětě!

O prvním díle trilogie - Problém tří těles - jsme si tu už psali.

Díl druhý: Temný les
Díl třetí: Vzpomínka na Zemi

Dukolm měl pravdu, že první díl je vlastně taková příprava na další dva díly.
Na začítku druhého už nacházíme Zemi v situaci, kdy se po objevení trisolaranské invaze chystá na reakci - obranu.

Protože sofony stále vše špehují a navíc ještě brání některým směrům vědeckého rozvoje, rozhodla se Rada Planetární Obrany pro velmi neobvyklý trik - vybrala 4 mužr, mediátory, kteří mají mít velmi volnou ruku, vysoké pravomoci, nemusí se nikomu zodpovídat, nikomu své plány vysvětlovat a mají jediný úkol, zato však dost obecný - sami mají najít nějaký neotřelý způsob, jak trisolarany zastavit. Něco, co by trisolarany nenapadlo, něco, na co se nedokáží připravit.

Tenhle autorský nápad je neotřelý a zajímavý. Jasně, každého asi hned napadne, že je to přeci kravina, že to nebude fungovat, že jeden člověk nemůže ... hele, tohle je prostě nutné hrát s autorem jako hru a přistoupit na jeho pravidla - asi je to kravina, ale nějaká šance v tom je, a lidstvo je zoufalé.

Liou Cch'-sinův přístup k postavám i příběhu jako takovému je .. majetnický. Dělá si s nimi co chce, co si zamane, to vyjde, nebo naopak nevyjde, příběh se místy vleče dlouhými scénickými popisy, aby chvilku na to přeskočil 50 let s krátkou notickou "během této doby se lidstvo naučilo to a to, vyvinulo to a to, a teď má obří vesmírnou flotilu".
Když si zamane, o flotilu Země přijde. Když se to hodí, vymyslí se nový pohon. Pak je z nějakého důvodu zakázán, tak se vymyslí jiný. Potřeba příběhu diktuje co se kdy stane. Má-li někdo přežít atentát, prostě se najde způsob, jak ho přežije. A kdo přežít nemá, má holt smůlu.

Komu tento ... dalo by se říc railroadový ... přístup v románu nesedí, ten bude z trilogie otrávený. Už proto, že celý příběh je vlastně poselstvím. A to poselstvím hodně "čínským".

Po převážně amerických sci-fi tu člověka trkne velká čínskost těchto knih - většina hlavních postav jsou číňané. Většinu pozitivních akcí provádějí číňané. Američané nedělají skoro nic, jsou nafoukaní a selhávají, Evropané se snaží tmelit, ale pozitivní jsou hlavně tam, kde dají na číňany, Rusové typicky poradí, mají zkušené vědce ...

Pozitivní úloha "armády" (opět typicky velmi čínské) je častým tématem. Důležité je uvědomění a plnění povinností. I když "ne stále". Občas se individualismus vyplatí ... na chvíli.

Fyziku v příběhu je třeba, podobně jako jiné zmiňované aspekty, prostě přijmout. Sofony, fúzní motory, ohýbače prostoru, cestování rychlostí světla, hmota na bázi silné interakce, atd. atp. Nemá cenu nad tím špekulovat stylem "tohle by za dnešních znalostí přeci nefungovalo". Je to scifi, dude.

Jak jsem psal výše, styl vyprávění je pro autora typický v tom, že dokáže často na celou kapitolu rozepsat nějakou "boční linku" - tu o obléhání Cařihradu (ta působí jak "kniha v knize", je zajímavá sama o sobě a dobře navázaná na celý příběh), tu o Tajemných kryptických příbězích, ve kterých má být ukrytý návod na přežití Země, tu životopis jednoho hrdiny na mnoho stran, od mládí, přes univerzitu až po smrtelnou chorobu ... a jaké to celé má vliv na jeho roli v příběhu, kapitolka o specifických (netrisolaranských) emzácích a jejich emzáckému přístupu k čištění hvězdných soustav.

Autor sype z rukávu kopu (nejen) scifi nápadů, které vždy nějak rozvine až osamostatní:
* komunikace s emzáky, její problémy, technické postupy, návaznosti a vyměňované informace
* různé možnosti pro cestování ve Vesmíru, s jejich úskalími
* hrozby zničení Země resp. lidstva (opakované a přitom pokaždé zcela originální)
* nápady na záchranu Země (často nejprve ukryté ve spleti náznaků, pak popsané detailně s myšlenkou proč mohly fungovat ... a proč pak vlastně typicky neungovaly)
* cesta mezihvězdných korábů, které opustily navždy Zemi a vydaly se ke hvězdám ... psychologie a sociologie jednotlivců i celých kolektivů ... každému se stane něco jiného, každý má vlastní, jedinečný osud
* sociologie vemírných civilizací (proč není možná a proč taková animosita mezi civilizacemi a co z toho vyplývá)
* život na Zemi za 200 či 400 let - co se změnilo, detaily technologie bydlení, obživy, využívání energie a způsoby zábavy
* opakovaný rafinovaný pokus o vyhlazení lidstva
* posuny v čase o desítky, stovky let ... až po miliony a miliardy na samotný konec vesmíru na konci třetí knihy (tentokrát bez Restaurantu).
* vývoj vesmíru v závislosti na inteligentních civilizacích. ty tak ovlivňují vesmír do té míry, že mohou nevhodným zasahováním zabránit "restartu vesmíru" po smrštění a velkém křachu.

Vzhledem k tomu, že toto nemá být recenze ani souhrn díla, spíš takové pocity z poslechu knih, mohu si dovolit dílo samo o sobě hodnotit povrchně, na emoční úrovni. Jinak by to bylo těžké.

Sousto, jaké trilogie představuje, je obrovské, hutné a někdy obtížněji stravitelné, přitom často chutné a odměňující pro pozorné a poučené čtenáře.
Chvilkami jsem si při čtení zoufal, aby už daná kapitola a část děje skončila, jindy jsem se nemohl dočkat rozuzlení a dalšího vývoje děje.

Opravdu to není klasická hard scifi. Skalní milovníci hvězdných bitev a vesmírných letů by byli asi zklamáni - na to je v knihách moc moralizování, moc sociologie, moc psychologie. Ale přitom vesmírné boje v knize jsou a nejsou nezajímavé. A i vesmírné lety tu jsou, dokonce více různých ... dokonce až k jednomu případu, kdy do vesmíru letí "pouze mozek".

Druhý díl je hlavně o meditátorech - jak individuál ve společnosti čínského typu může oblafnout trisolarany, i když to vlastně nejde. Jak přežívá jedinec ve společnosti. Jaký je jeho význam, role a možnosti ovlivnit cokoli.

Třetí díl je hlavně o Strážcích Meče - jak dát individuálům moc a odpovědnost držet trisolarany na uzdě, jak je nechat selhat, jak vidět lidstvo kolabovat, skoro až k úplnému zničení, jak jim dát znovu moc a znovu je nechat selhat, ale to vše z bohulibých důvodů, které nemusí být potrestány.

Trilogie Vzpomínka na Zemi určitě neosloví všechny. Ale ty, kterým zarezonuje, dokáže dát opravdu hodně - emočně (na úrovni vztahu k postavám a jejich osudům a rozhodnutím), intelektuálně (jedinec vs společnost, smysl existence a schopnost se s ním vyrovnat), čtenářsky (zajímavé popisy, skicy neotřelých vizualizací), znalostně (fyzika za mnoha v knize popsanými fenomény).

Druhý a třetí díl je akčnější, čtivější než díl první. Ten byl opravdu skoro pouze sociologickým dílem. Celkově ... mohu doporučit. Jen to chce nevzdat po prvních 100 stránkách kdy to může někomu přijít jak totální nuda :)

Sníh
Tahle knížka mi byla doporučena Sirienem, tak tu hodím feedback, jak se mi líbila.

Prý je to zakládající dílo cyberpunku, srovnatelné s Neuromancerem. A líbilo se mi víc, jak Neuromancer, bylo to takové příjemně odlehčené, a přitom to skutečně obsahovalo ty klíčové propriety žánru.

Bohužel to pořád nebylo nic moc. Rozjezd je dost pomalý, tedy ne přímo úvod, ale po prvních pár kapitolkách to zpomalí. A vůbec tomu nepomáhá stříhání mezi dějovými liniemi, které nepůsobí jako cliffhenger, ale utne to každou linku zrovna ve chvíli, kdy mě začala zajímat.

Když už jsme u dějových linií... tak jsou dost nevyvážené. Ne jako vážně, k čemu tam byla S.O.? Mám skoro pocit, že by se ta její linka dala s relativně malým úsilím vystřihnout a kniha by byla kratší.

Co mě iritovalo, byla hlavní zápletka. Takhle to zní dost děsivě. Spíše než hlavní zápletka bych měl říct hlavní záhada. Jako že tam bylo spousta věcí s mizerným Jerson score, ale nevadily, protože byly cool. Tohle zabralo tuny vysvětlování, a na konci to nedávalo smysl. A jestli to mělo odrážet nějakou hlubší myšlenku, tak to tím spíš nefunguje.

A ten konec? Jako uzavřelo se vlastně všechno, ale tak nějak nedostatečně. Po těch stobvkách stran mohl věnovat dvě tři stránky epilogu, co není závěrečná akce, ale skuteřné uzavření.

Asi cyberpunk není úplně můj šálek čaje, no. I když z propriet to zní ve skutečnosti zajímavě. Hm.

To byl Snow Crash od Neala Stephensona?
Hele, on je dost specifický autor, ale třeba Diamantový věk je ... skvělé dílo (i když zase ne pro každého).

Snow Crash je jazda, v každém směru.

A každá jeho kniha je jiná, to je na něm skvělé :)

Jop.