Zeměplocha Terryho Pratchetta: Smrť

Smrť má jednu zvláštnost - objevuje se v KAŽDÉ jedné knize ze Zeměplochy. Tyto, vypsané níže, jsou o něm nebo jeho "rodině" a má v nich hlavní roli, ale sem tam se mihle i ve všech ostatních Série začíná knihou Mort (4). Smrť se rozhodl, že si po vzoru lidských řemeslníků vezme učně - mladíka jménem Mortimer. Zaučí ho a předá mu část své práce...
...jenže Mortimer není Smrť, ale člověk. Nemá se rád se Smrťovou adoptivní dcerou Ysabell, zato miluje princeznu, kterou odmítl vzít, když zemřela. Dělá chyby. Mění realitu... a spolu s Ysabell strkají nos do Albertových záležitostí.
Najednou nic není, jak má být. Co z toho vzejde? Další kniha o Smrťovi přichází po delší pauze, je to Sekáč (11). Smrť si vyvinul osobnost, která občas způsobuje drobné nepřesnosti v jeho práci. A tak za ním přijdou Auditoři reality, jejihž úkolem je dohlížet na takové ty věci jako je gravitace, setrvačnost a tak podobně a kteří nesnáší vše živé (protože život plodí chaos a nepředvídatelnost) a oznámí mu, že má výpověď.
Smrť tedy odchází, nalézá si práci na farmě a z mysli všech bytostí se začínají formovat noví jednotlivý Smrťové - lidský, krysí, psí... Ale životní energie, bez funkčního Smrtě, nemá kam odejít a tak zůstává. Věci začínají být divné. Lidé nemohou umřít a mění se v zombie, Ankh-Morpork je naruby a napaden potichu se infiltrujícími parazitickými zárodky měst, maskujícími se za nákupní vozíky. A vším se prolíná divný spolek Nového začátku, spojující vlkodlaky, upíry, bubáky, zombie a jim podobné, kteří tvrdí, že nebýt živý neznamená být nečinný.
V knize se objevil Krysí smrť. Terry Pratchett o něm prohlásil, že to byla taková ta nezamýšlená postava, co se do příběhu nachomýtne, aby něm již navždy zůstala. Třetí knihou o Smrťovi je Těžké melodično (16). Možná to není ani tak o Smrťovi, jako spíš o jeho vnučce Zuzaně, která se zde poprvé objevuje.
Smrť si dal dovolenou. Přesněji řečeno, zmizel. A protože dědičnost je víc než jen ta divná vejvrtka, rodinný podnik přebírá Zuzana, tou dobou v posledním ročníku dívčí školy. A stejně, jako kdysi Mort, i ona to dělá špatně. Má dojem, že by tu měla být nějaká Spravedlnost.
Do Ankh-Morporku mezitím přijel Buddy, potulný bard (co má takový podezřelý uši takže vypadá jako ten... elfiš), který se dal do spolku s trpaslíkem a trollem, ale ztratil harfu. Přátelé mu tedy koupí v jednom zapadlém, podezřele okultním krámku podivnou starou kytaru.
Ale ta kytara je pouze odrazem něčeho většího, hmotným aspektem čehosi nehmotného a prostředkem čehosi neuchopitelného. A kytara začne hrát na Buddyho. Začne hrát hudbu, ne, začne hrát Hudbu. Hudbu, v níž jsou kameny, neboli, jak říkají mladí, rock´n´roll.
A Rock´n´roll oblétá Plochu, nic jej nemůže zastavit ani zdanit, ač se o to mnozí snaží. Proniká vším a do každého.
Cesty Buddyho a Zuzany se za velmi zvláštních okolností sejdou a Zuzanin přístup vyvolá mnoho problémů, jenomže Zuzana má velkou část z Smrťovi moci, takže ten nemůže vše zastavit jen tak. Musí se k ní dostat včas. Což souvisí s tím, co našel Knihovník v knihovně Neviditelné university, návod, jak, jak řekl Děkan, postavit Hudbu s kameny. Se Smrtěm se opět stkáváme zakrátko, v knize Otec prasátek (19) Otec prasátek (takový Zeměplošský Santa) zmizel. Pokud ho Zuzana (tou dobou dětská vychovatelka) včas nenajde, pak zítra nevyjde Slunce. A mezitím, někdo musí doručit dětem dárky.
A pak je tu samozřejmě ten skřítek, co zvoní na zvonečky, když se zhmotní jiní skčřítci, mágové, kteří byli postaveni před vážný problém - kdykoliv pojmenují nebo vymyslí nějakou novou bytost (skřítka, co krade v pracovnách tužky), pak se tato bytost opravdu objeví. A také Oh bůh kocoviny. Zatím poslední knihou ze Smrťovské série je Zloděj času (26). Auditoři vesmíru vymysleli nový plán, jak zničit svět. Figurují v něm skleněné hodiny, které by uvěznily Čas. Ale Smrť jim na to přijde a rozhodne se jednat. Kontaktuje Zuzanu (toho času učitelku, neboli Slečnu Zuzanu) a sám jde sehnat své staré přátele (Válku, Hlad a Mor), kteří jsou už ale dávno v důchodu.
A je toho víc. Pátý jezdec Apokalypsy, který ale kvůli tvůrčím neshodám odešel dřív, než se stali slavnými. A Čas měla kdysi dávno dítě, syna. Dvojčata, i když ne tak úplně. Jedno z nich, Lobsang, skončil u Mnichů historie, supertajné sekty se sídlem hluboko v horách, kteří ovládají mystická bojová umění a nekonečnou moudrost (nebo k ní alespoň směřují).
Mnichové historie pečují o čas a jeho proudění, v jeho vírech objeví blížící se pohromu a vydají se jí zastavit. Lobsanga dostane na starost Lu-Tze Metař, nejmocnější z mnichů, a vydá se s ním do Ankh-Morporku. A za nimi, i když ne tak docela, jde Zuzana. Zloděj času je taková podivná kniha, z období, kdy Terry Pratchett zkoušel psát takovým trochu jiným stylem, který jako by nebyl tak úplně jeho. Není špatný, ale je zvláštní, trochu těžký na čtení, rozhodně těžší než ostatní knihy.
Já osobně knihy Mort a Sekáč nějak zvlášť nemiluji, série se mi začíná víc líbit až se Zuzanou, nicméně jsou lidé, kteří to vidí přesně naopak.