Hrdinové jako sociální třída

Přiznejme si to - v reálném světě moc hrdinů nebylo. Natož hrdinských družin. Takové, jací se nachází v našich příbězích, nacházíme jen v legendách, beletrii a filmech, což přináší určité problémy, respektive podivnosti, na které se prostě opomnělo a pak když na ně dojde, tak najednou mnoho hráčů neví kudy kam.
Pojďme se podívat na jeden takový problém, problém velmi podstatný pro vyznění hry jako celku - na to, jaké společenské postavení vlastně "hrdinové" mají.

Tuláci/kočovníci

Řekněme si na rovinu, že hrdinové nebývají zrovna usedlé povahy. Neustále na cestách, z nebezpečí do nebezpečí - ostatně, když někde nějaký problém vyřeší, tak tam pro ně už moc práce nezbývá.
Větší skupina hrdinů se tak běžným obyvatelům může snadno jevit jako malá skupina kočovníků nebo tuláků. Na různých příkladech z minulosti víme, že takové skupiny obyvatel nebývají zrovna z nejoblíbenějších. Narozdíl od středověkých cikánů se hrdinové nejspíše nebudou odhánět moc násilně, natož aby se na ně dělaly hony (ostatně mají zbraně a asi s nimi i umí zacházet), ale mnoho vlídnosti jim nejspíš věnováno také nebude. Za přespání budou muset draze (alespoň z pohledu vesničanů) zaplatit, v hostinci si k nim kromě výstředních nebo mladých a neklidných lidí také nikdo nepřisedne, děvečka v zájezdním hostinci se asi nechá na noc zbalit spíše nějakým obchodníkem než otrhaným dobrodruhem pochybného vzezření a majetku.
Zejména skupina složená převážně, nebo dokonce pouze, z mužských hrdinů, bude vesničanům od pohledu podezřelá (pomineme-li strach o pochybnou ctnost jejich dcer je takovou bandu snadné zaměnit s bandity či jinou doslova trestuhodnou skupinou).

Ani ve městech to taková sebranka nebude mít nejsnazší. Když už projdou městskou branou (tedy když zaplatí vysoké mýto, případně překecají, ošálí či uplatí stráže) tak na ně lepší měšťané budou koukat z vrchu, zatímco městský póvl na ně bude koukat jako na konkurenční cizáky. V lepších hostincích je nejspíše nebudou chtít obsloužit (natož ubytovat), v horších si zase příliš pohodlí a odpočinku nedopřejí.
A nezapomeňme také na to, jak se na ně bude dívat městská stráž - jacísi cizinci pochybného vzhledu, co u sebe nosí nemalé množství ostrých nebo pádných předmětů...

Toto je sociální stigma, kterého se dobrodruzi jen tak nezbaví. I když vykonají nějaký záslužný čin, tak na ně lidé stejně budou koukat pořád jako na cizince, na někoho kdo žije naprosto odlišným životem. I dnes, v naší multikulturní společnosti, to mnoho subkultur nemá v tomto směru snadné.
I v případě, že si hrdinové skutečně časem vyslouží nějakou větší slávu a kladnou reputaci, se budou stále setkávat s nějakými projevy nedůvěry, možná skryté za vřelým uvítáním (zejména na vesnicích). "vidíme vás rádi, pomozte nám... děkujeme moc, rádi jsme vás viděli, přijďte zas, ale raději ne moc brzo."
Stejně tak mohou hrdinové v tomto postavení nemile zjistit, že bez ohledu na to, kolik toho vykonali, lidé moc vděku cítit nemusí a osud jim může ukázat, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán (vzpomeňme na české letce z II. světové války).

Pobudové

Toto je osud hrdinů z předešlé skupiny, jejichž družina není dostatečně početná. Takoví se kromě výše popsaného mohou setkat i s násilným odmítnutím, zejména, pokud bude obyvatel více. I v případě, že budou přijati, to nebudou mít snadné a snadno mohou být vyhnáni jako cizácký póvl. Pokud se tomu budou bránit... no, nejspíše budou v menšině. A i když uspějí, tak tím svou reputaci moc nezvednou.
(vzpomeňme v tomto místě na Aragorna, Chodce, který seděl U skákavého poníka v Hůrce a na to, co o něm hostinský Frodovi říkal).

žoldáci (či dezertéři)

Dostatečně militantně vzhlížející (zbroje, dostatek zbraní, možná koně) skupina může být obyvateli pokládána za žoldáky. Totéž se může stát i méně vojensky vzhlížející družině ve světě, který je militantně zaměřený, nebo v němž zrovna probíhá nějaký větší nebo táhlejší vojenský konflikt.
Image žoldáků je o něco nápomocnější, než image tuláků, nicméně není o moc vstřícnější. V lidech vzbudí zhruba stejný odpor, ale víc strachu. To se nejspíš projeví nějakou tou hranou úctou, nápomocností (levné ubytování atp.), ale na druhou stranu také větší odtažitostí (to se může projevit zejména, pokud bude potřeba se od vesničanů něco dozvědět nebo mezi nimi strávit delší čas)
Ve městech to budou mít postavy o kapánek snazší uvnitř, ale bude pro ně těžší do města vůbec vejít - stráž, která vpustí po zuby ozbrojenou skupinu s pochybným účelem cesty by si to od kapitána nejspíš dobře slízla.

Ještě horší to budou postavy mít, pokud někdo dostane dojem, že jde o dezertéry. Lidé se jich možná budou obávat ještě o něco málo více, nicméně kdekdo jim může udělat problémy udáním nebo rovnou pokusem o vraždu (a vysvětlujte pak vy, pochybný cizinec, že jste jim toho kamaráda zabili v sebeobraně)

Rytíř či důstojník s doprovodem

Toto je příklad podobný žoldákům, až na to, že skupina bude působit mnohem důvěryhodněji. Přece jen armádní důstojník (či dokonce rytíř) s doprovodem je důvěryhodnější, než jakási banda potulných ozbrojenců.
Aby skupina působila tímto dojmem, musí mít ve svém středu někoho, kdo na sebe strhne pozornost. Není to nutné, ale měl by být na koni. Drahá zbroj (určitě kovová, ideálně kroužková či plátová), správné oblečení a hlavně rozhodné vystupování udělají své.

Vztah k takovéto skupině může být různý, zejména podle toho, jakou mají vesničané s vojáky zkušenost. Jsou-li nástrojem šlechtice k ochraně kraje, pak budou přijímáni vstřícně (i když možná ne nadšeně), jsou-li ale nástrojem útlaku, budou to mít horší (resp. vystupňovanější) než žoldáci.

VIP s doprovodem

Známe naše skupiny, že. Co by to bylo za fantasy bez nějakého toho čaroděje, kněze nebo někoho podobného? Takové postavy nemusí vůbec působit jako vojáci, ale také nepůsobí jako pobudové, což snadno rozbíjí možné dojmy předchozí.
Pokud se postava čaroděje, kněze nebo jiné podobné skupiny přihlásí ke své příslušnosti, tak se vztah ke skupině bude hodně odvíjet podle vztahu obyvatel k lidem z této třídy (viz dále). Zde bych probral několik specifických příkladů z jiných soudků.

Pokud se některá postava vydává za šlechtice (nebo jím skutečně je), tak by na to také měla vypadat. Šlechtic nechodí v roztrhaných hadrech (nejsou-li zkrvavené, k čemuž by se hodilo nějaké vesničany přijatelné vysvětlení). Šlechtic se nechová jako jeden z lidu - nemusí být rovnou vznešený (co si budem vyprávět, že...), ale rozhodně si nesedne k místním násoskům a nejde si zahrát partičku mariáše. V zásadě můžeme rozeznat čtyři druhy šlechticů - vysoké (což asi nebude náš případ, protože ti by cestovali s mnohem početnější družinou v níž by byli i dvořané) a nízké a potom vstřícné a tyranské.
Vstřícný šlechtic je takový který sice může být panovačný, ale není nespravedlivý, nebere lidem co mu nenáleží jen tak protože může, umí odpustit drobné prohřešky v protokolu nebo chování. Takový bude mít kolem sebe aureolu vznešenosti, kterou budou lidí uznávat a nejspíše jej budou přijímat jako vzácného hosta (pokud navíc sem tam upustí nějakou tu zlatku, tak jej budou mít i velmi rádi). Tyranský šlechtic je pak ten, který přijde a vezme si, co se mu zlíbí. Pro ten případ stačí opět o něco vystupňovat případ rytíře s doprovodem v zemi, kde k armádě není dobrý vztah.

Drží-li si některá z postav image obchodníka, pak sice nebude mít takový respekt jako šlechtic, rytíř či důstojník, zato bude všude o to více vítána - obchodníci mají přece peníze a neváhají je utratit za dobré jídlo, příjemnou společnost nebo si s nimi jít zahrát karty či kostky. Obchodníci patří k lepší společnosti, ale stále jsou přece jedněmi z lidu.

Hrdinové jako samostatná sociální skupina

Tohle je koncept velmi častý, ale přitom značně nesmyslný. Úmyslně jsem jej nedal na začátek, abych nejprve stihl projít koncepty, které jsou podle mého názoru mnohem uvěřitelnější.
První důvod, proč to takhle nemůže fungovat, je prostý - svět prostě nemá dostatek hrdinů. Představa světa, ve kterém jsou hrdinové tak častí, jako třeba obchodníci, se mi bortí před očima. Proč by se tolik lidí vydávalo na nejistou cestu životem, plnou nepohodlí, nebezpečí a nejistoty? Co by proboha všichni dělali? Nakonec by nejspíš stejně většina z nich skončila jako obyčejní lupiči. A pokud by pro ně byl dostatek práce, tak by šlo o svět natolik divoký, že mi zase přijde smysluplnější, aby existovala nějaká organizovaná síla, která by proti těmto hrozbám bojovala, ať už by šlo o řadovou armádu, speciální armádní útvary nebo o obdobu nějaké inkvizice.

Přesto existuje koncept, kde je tento stav přijatelný. Poměrně dobře je zpracovaný v českém světě Asterion: jedná se o případ, kdy se celá civilizace vydává kolonizovat neznámé prostředí a z celého známého světa se do tohoto místa stahují lidé, kteří hledají dobrodružství, utíkají před zákonem nebo minulostí, nebo prostě jen hledají lepší zítřky.
Nicméně ani zde hrdinové nebudou zcela samostatnou skupinou, vítanou a oslavovanou, právě z důvodů řečených výše. Takový svět pro ně má dostatek práce a právě proto se bude snažit zachovat tak, aby je nepotřeboval. A to je právě na Asterionu zpracováno velmi dobře - práci dobrodruhů tam přebírají hned dvě globální organizace bojující proti nástrahám světa, obě apolitické a proto podporované i vládci všech zemí. Jedna z nich je náboženská a jedná se o mnišský řád, jehož členové zasvěcují svůj život (dobrému) bohu války a ochraně lidí. Druhá z nich je určena různým dobrodruhům, armádním odpadlíkům a dalším podobným, jedná se vlastně o jakousi dobrodružnou agenturu, která poskytuje svým členům zázemí, živí se podíly ze zisku a požaduje určité chování. Kromě nich existují samozřejmě ještě řadové armády, které se o mnohé umí postarat samy.
Dobrodruzi na volné noze jsou pak vnímáni spíše jako jacísi zlatokopové. Někteří mívají peníze, proto jsou vítáni, v divokém kolonizovaném světě je dostatek armády a lovců lidí, aby je drželi na uzdě a občas mohou být tato divná individua i užitečná.

Ale i v takovém případě bychom si neměli situaci idealizovat - vzpomeňme na divoký západ. Kolik lapků, lupičů a zločinců připadlo na jednoho aspoň trochu slušného nájemného pistolníka?

Hrdinové jako roztodivná skupinka

Tohle je trochu specifický koncept, ale představte si, že v lidském světě projíždí na koních skupina člověka, ženy (ano, úmyslně to píšu takhle - rovnost pohlaví je hodně moderní záležitost a cestující žena...) a tří elfů.
To je něco natolik neobvyklého, že si to zaslouží pozornost zvlášť. Taková skupina totiž bude budit nejen pozornost, ale i určitý nádech exotiky. Lidé mohou pak ještě dlouho vyprávět o jejich návštěvě, mohou se chlubit tím, že je u sebe nechali přespat, nebo tím, že je večer naučili mariáš (a jak byli ti elfové chápaví, protože je obrali. Vesničany určitě nenapadne, že by snad elfové mariáš uměli a jen se tvářili, že to tak není...). Lidé kteří s takovou skupinou cestují musejí být "z logiky věci" také něčím zvláštní.
Můžeme předpokládat, že se k takové skupině budou lidé chovat s úctou, s určitou nedůvěrou, ale nejspíše nikoliv strachem, s vstřícností. Pokud si to skupina samozřejmě nepokazí a nevytvoří tak záporný stereotyp pro všechny další příslušníky svého druhu.
Samozřejmě může být vše úplně jinak, pokud má daná rasa už vytvořený nějaký konkrétní stereotyp mezi lidmi.

K vyvolání tohoto dojmu by měla být skupina alespoň trochu homogenní. Lidé a pár příslušníků jiné rasy, případně smíšená skupinka dvou nelidských ras. Pokud do hospody vejde člověk, elf, půlobr, trpaslík, hobit a šotek, tak se na ně hostinský nejspíš křivě podívá a prohodí spíš něco o blbym vtipu. A i kdyby ne, tak taková skupina bude spíš místo zájmu a exotiky působit dojmem nějaké atrakce, nebál bych se napsat možná až putujících komiků.

Čarodějové

Když jsme si probrali, jakými všemi způsoby může skupinka působit (a povšimněte si, že doprovod VIP je asi tak to nejlepší, čeho mohou dosáhnout - skupina toulajících se týpků s meči prostě nebude skupina vítaná na každém rohu), tak se můžeme podívat na to, jak mohou působit určité skupiny hrdinů samy o sobě. Budu je probírat obecně, protože obyčejný člověk stejně nerozliší mezi wizardem a sorcererem.
Začnu praktikanty magických umění, protože jde nejspíše o skupinu nejsložitější, u které se vše odvíjí od toho, jaká je povaha magie ve vašem světě.

Magie bude u obyčejných lidí vždy budit posvátnou bázeň. Jeden člověk, který může vládnout ničivým a tvůrčím silám, které oni naprosto nechápou, je něco, co prostě vzbudí respekt.
Stejně tak budou mít lidé o kouzelnících přehnané představy - bez ohledu na to, jak je magie ve vašem světě silná, lidé ji budou vnímat jako silnější. Šeptanda, fámy, legendy, pohádky a večerní vyprávění u krbu se o to postarají se stejnou spolehlivostí, s jakou z vás STEM udělá během měsíce nebo dvou nejoblíbenějšího politika. (to se, mimochodem, projeví i ve chvíli, kdy mág otevřeně ukáže svou moc v souboji - nepřátele to může buď vyděsit, nebo to z něj snadno udělá primární cíl jejich snahy)
Lidé nebudou vnímat omezení, která mágové mají. Když, tak je budou podceňovat. Mágům se může snadno stát, že ve chvíli, kdy se ke své "profesi" přihlásí, budou najednou obklopeni desítkami žadatelů o nemožné - mladíci a dívky které budou chtít aby vzbudili zájem v jejich lásce, matky které budou chtít aby vyléčili jejich děti, hostinští co budou chtít zázračné korbely, děti co budou chtít drobné nesmysly, starostové co budou chtít mosty přes řeku nebo pastýři co budou toužit po kouzelném psovi. To je osud, který může mága i bavit - pár týdnů. Popravdě se vůbec nedivím těm, co se zavřou někam do věže a celé okolí začarují magickými lesy.

Ve světě, kde je mágů jako šafránu, bude pro mága lepší vydávat se za někoho jiného: mnicha, učence nebo obchodníka. Když už mu někdo uvěří že je opravdu mágem, vzbudí tím pouze nedůvěru, strach, nejistotu a hlavně zbytečný rozruch.
Ve světě, kde je mágů více, pak bude reakce obyvatelstva odpovídat tomu, jak je magie známa, což zde samozřejmě nejsem schopen předpovědět, protože váš svět neznám. Obecně lze říct, že magie plná démonických paktů, C´thulhiánských rizik a osobních obětí vyvolá spíše odtažitost, strach a nejistou uctivost, magie přírodních sil v jejíž moci je léčit druhé vyvolá naopak vstřícnost a uvítání, mnohdy větší, než o které by mág stál.

Samozřejmě, ve světě, kde magie není vítána, pozná mág, zač je toho strach, nesnášenlivost, možná až panická hrůza... případně co to je čelit davu s vidlemi a kameny. Ať v takovou chvíli zareaguje jakkoliv, stereotyp své profese tím spíše posílí, než co jiného.

Tuláci (bardové, zloději a podobná verbež)

O tom, jak se společnost běžně staví k tulákům, jsem se již zmiňoval výše. Přesto zde mohou být určité výjimky, zejména pro osamělé cestovatele.
Například v antickém Řecku bylo urážkou bohů odmítnout přístřeší cestovateli (jsou i příběhy, ve kterých si Zeus osobně s pár dalšími došlápli na ty, kteří jim, převlečeným za otrhané poutníky, odmítli dát jídlo, vodu a střechu nad hlavou), podobně v arabské (muslimské) kultuře bylo něco podobného hříchem (dodnes se u arabů v neturizovaných (občas i turizovaných) oblastech pro Evropana velmi nezvyklé pohostinnosti mnohdy dočkáte).

Některé kultury (zejména barbarské, případně kultury z drsného prostředí) mohou uznávat bardy přímo jako profesi - skrze ně se dozvídají, co se děje u jejich sousedů, jsou ozvláštněním dlouhých večerů, když hrají své písně, vypráví balady a příběhy a naopak sbírají ty místní.

Církevní osoby

Pod tímhle pojmem shrnuji všechny kněží, mnichy, poustevníky a další.
Není-li specifický důvod (např. neoblíbené božstvo), budou kněží přijímáni zásadně kladně - jen málokdo se odváží urazit boží služebníky. Ani kněží neoblíbených bohů nejspíše nepotkají nepřátelství nebo odmítnutí, ačkoliv se jen těžko dočkají vřelosti svých kladnějších protějšků.

učenci

Tuhle skupinu bych normálně vynechal, ale vzhledem ke kontextu ji nemohu nezmínit.
Spousta hráčů (zejména kněžích, mágů a podobných mystických skupin) ráda říká, že se vydává za "učence". Vždycky mě hrozně zajímalo, za jaké učence se asi tak mohou vydávat.
Velká část učenců většinou náleží k církvi, ale to nejsou ti, ke kterým by se hráči hlásili.
Další část učenců může patřit na šlechtické dvory, ale ti obvykle necestují sami.
No a konečně poslední část učenců může patřit na university, ale ti zase necestují nalehko (když už vůbec cestují, obvykle spíš posílají dopisy svým protějškům, nebo se rovnou stěhují).
Až vám tedy hráč něco podobného oznámí v přítomnosti nějaké chytřejší postavy, tak mu to můžete s přehledem naservírovat :)

Hraničáři, lovci a podobní

Hraničáři nejsou skupina, jejíž oporu bychom nalezli v historii, ale přiznejme si, že ve fantasy světě prostě na okrajích jsou místa, která jsou divoká, ale příliš odlehlá od center moci a kde žijí lidé, kteří z rozličných důvodů zasvětili svůj život střežení lidských obydlí.
Vztah k takovým lidem se bude odvíjet zaprvé od toho, z jakých skupin se rekrutují, a zadruhé od toho, jak moc viditelné (ne nutně skutečné) je nebezpečí, které čeká poblíž.

Čím větší je riziko, které hraničáři podstupují, a čím větší je hrozba, před kterou lidi chrání, tím vstřícnější k nim lidé budou a tím více jim toho dají a budou tolerovat.
Naopak, pokud lidé riziko nevnímají (např. protože jsou hraničáři tak dobří, nebo protože je hrozba skrytá) tak budou k hraničářům obezřetní, nedůvěřiví, nepříjemní (opět vzpomeňme Aragorna v Hůrce).

Pozor na to, že ve většině míst, kterých se tato skupina přímo netýká, budou hraničáři příjimáni prostě jako jacísi ozbrojenci (případně lovci)

Lovci jsou pak specifická skupina nacházející se někde mezi hraničáři z místa, kde je nebezpečí nevýrazné a obchodníky, přičemž kde konkrétně na této cestě budou záleží hlavně na jejich vzezření a vystupování.
Na jednu stranu obchodují s masem a kožešinami, přináší tudíž obchodní artikly, na druhé straně to jsou lidé trávící velkou část života o samotě, v divočině. Mohou v ní pomáhat lidem nebo dělat průvodce, ale jsou to prostě ti, co zvolili jiný styl života, ti co odmítli civilizaci a dali přednost divočině.

Ozbrojenci

O těch jsem mluvil už na počátku, ale zde chci poznamenat, že zatímco větší skupina ozbrojenců (což pět lidí s meči mimo město je) bude vnímána jako hrozba, menší (dva, tři) jako cosi obtěžujícího, jeden může být přijat i poměrně rozumně.
Jeden muž není takovým rizikem, na druhou stranu je to chlap, co to umí s čepelí a když nemá peníze, může aspoň nasekat dřevo.

V divokém světě může být taková osoba přijata kladně prostě z toho titulu, že se hodí mít ve vsi nějakou dobu o statného chlapa co umí se zbraní víc. V klidném bude naopak brán jako exotický host, který může vyprávět mnoho zajímavého.


Tak... tady nejspíše skončím. Rozhodně netvrdím, že jsem probral všechny možnosti - ostatně sociální postavení různých skupin vychází především z vašeho světa a jeho reálií. Chtěl jsem zde jen ukázat, že skupina putujících dobrodruhů bude vnímána určitým způsobem, a nejspíše rozhodně ne s nadšeným jásotem "hurá, dobrodruzi" (pokud, samozřejmě, nehrajete v settingu Order of the Stick).
Já osobně jsem docela odpůrce vnímání postav v rámci jejich class. Zaprvé pochybuji o tom, že by je obyvatelé vůbec dokázali takhle škatulkovat, zadruhé mám za to, že z mnoha různých důvodů (pozornost, reakce okolí, lapkové, mýta, přechody hranic panství ve feudálním systému atd. atd.) dá valná většina hrdinů přednost tomu udržet si nějakou krycí identitu - obchodníků, vyslanců, osoby s doprovodem nebo jakoukoliv jinou, která je ve vašem světě běžná. I v případě že se jejich věhlas bude šířit se budou nejspíše snažit aby se o nich mluvilo i v kontextu jejich krycí image, protože lidé vždy raději uvítají obchodníka se smyslem pro dobrodružství a jeho družinu, než vyhlášeného tuláka, vykradače hrobek a paláců s jeho pochybnou, ač věhlasnou, skupinou.