Gnolí raid

Pao prochází kolem mě, "Až se situace trochu uklidní uděláme poradu" pronese a jde dál. Sednu si na zem a opřu se zády o strom. Vítr šumí v korunách stromů a v dálce zbavuje datel strom nezvaných hostů. Girel cosi diskutuje s thieflingkou. Eladrinka a elfka klečí vedle rudovlasé zakryté pláštěm. Přichází k nim Pao, něco jim říká, elfka ukáže směrem k vozu a Pao několikrát přikývne.

Všichni se setkáváme kousek od vozu. "Ví někdo co jsou zač? " ptá se Iladed a upravuje si svoje roucho. Pao jednou rukou uchopí roh "Tenhle roh jsem dostal od komtura. Říkal abych na něj zatroubil pokud budeme v nebezpečí. No a přišly ony. To je všechno co o tom můžu říct". Girel hledí směrem k vozu vyplivne stéblo trávy a podívá se na Paa "A co ta mrtvá co nakládají na vůz? Nebylo by snadnější jí pohřbít tady?". Pao zavře oči a mírně zakroutí hlavou pak je zas otevře "Berou ji k očistnému plameni". Girel se jen ušklíbne a pokrčí rameny "pro mě za mě", pak nastaví ostří zbraně ke slunci a brusným kamenem začišťuje nerovnosti na ostří. "Neuvažovali jste o tom prohledat ten vůz? Dozvědět se co všechno vezeme." nadhodím otázku o které vím že nejspíš vyvolá rozporuplné reakce. "Proč? Není lepší nevědět? Dokud to nevíme, nikdo to z nás nedostane, ne?" namítá Iladed. Také Girel ustane s ostřením a pozdvihne hlavu "Já dostal zaplaceno za to že tenhle vůz dojede do cíle. Nepamatuju si že by součástí bylo  něco jiného." pak se ale jeho úsměv nakřiví "Na druhou stranu mi nikdo neříkal že to dělat nesmíme". Pao vypadá zamyšleně "Možná je to jen můj mylný dojem," a rozhlídne se po nás jako by váhal jestli má skutečně pokračovat dál, " ale přijde mi že komtur nám neříká úplně vše." Tohle je horká půda, ale pokud se máme pohnout dál, je možná na čase poodkrýt karty.

První se ozve Girel, "Pro mě za mě to klidně prohledejte, dostanu od komtura úkol a on mi pak zaplatí, to je základ našeho vztahu a dokud to bude fungovat, je mi to jedno. Tyhle vaše konspirační teorie mě vlastně vůbec nezajímají. " plivne na brusný kamen a pozornost opět přesune ke zbrani. "A tak" zavrtí sebou Iladed, "nemyslím si že to je úplně nejlepší nápad, to bych rád aby zaznělo, ale nemůžu zapřít že mě to ani trochu neláká. Pokud jde o komtura, nemůžu říct že by o něm nešlo zapochybovat, ale nechci dělat nepromyšlené závěry". Cítím že je teď řada na mě. "Já bych nejdřív prohledal ten vůz. O komturovi vlastně nic nevím." Vypadá to, že to Paovi stačilo. "Dobře, prohledáme vůz."

***

Jiskra s Břízou zabalují Červenku do zeleno-šedé plachty. Vedle nich stojí Marie a ruku má položenu na rameni Břízy. Ta se mírně roztřese jak se snaží zadržet žal. Jiskře se to ale po odchodu cizinců příliš nedaří a po tvářích jí stékají slzy.  "No tak, Jiskro, vzchop se." snaží se ji Marie povzbudit "Tvoje oči nyní potřebujeme víc než kdy předtím." její hlas zní navenek klidně ale sama v sobě cítí svírající prázdnotu. Kdyby přede mě neskočila, ležela bych tady já. Pálení v očích zažene rychlým zamrkáním. Je to moje vina. Měli jsme se přidat k ní. Slyší v sobě. Ne, nezapomenu, ale nechám to nyní jak sněhové vločky odvát do dáli. "No tak, musíme si pospíšit" snaží se mluvit co nejklidněji. Pohled jí sklouzne na tu divnou skupinu čtyř za vozem. Bříza s Jiskrou zdvihnou tělo a nesou ho k vozu. Kalhoty a ruce Jiskry jsou pokryty rudými fleky, po tvářích jí stékají slzy které se v odpoledním slunci lesknou jak kapky raní rosy.

***

Prohledáváme vůz. "Hej tady něco je"  říká Girel polohlasně a prohlíží si v ruce jakýsi náhrdelník. Marie, která prochází zrovna okolo ztuhne. "Okamžitě to zahoď!" a v hlase je cítit naléhavost. "A proč bych měl?" je slyšet od Girela. Marii ta otázka očividně vyvedla z míry "Copak nepoznáš ani znak Asmodea?", "... žoldáku?" a v tom oslovení je cítit chlad. "Hmmm, to vypadá že to nebude nic dobrého co?", Girel se přestane prohrabovat ve voze a otočí pohled k Marii. "Doma to roztavím, a roztavený zlato žádného boha nemá ne?" a v ruce potěžká amulet "...z toho kouká tak 60 zlatých." a na tváři se mu objeví úsměv. "Chápu" řekne Marie a opětuje mu jeho křivý úsměv, "takže ti ušetřím práci s tavením" a hází po Girelovi váček se zlatýma. "No když na to koukám, možná i 70 zlatých" zkouší Girel štěstí a nastavuje náhrdelník do světla aby se zaleskl. "Moc se neleskne, bude to slitina. 65". "Dobře, takže bych prosil ještě ten zbytek" a natahuje ruku. "Už jsou uvnitř" pronese lhostejně Marie. Girel přimhouří pravé oko a několikrát váček na ruce popohodí do vzduchu. Váhou to odpovídá 65, 66?. Ne je to 67. "Kdepak, je tam 67!" říká téměř vítězně. "Pravda, myslela sem že budeš bojovat víc. Takže teď tvoje část dohody." a její obličej zvážní. Girel na ni chvíli kouká, pak roztočí náhrdelník a hodí ho kamsi hluboko do lesa.

Podívejte, ještě tady je nějaká divná hliněná nádoba. Otvírám víko a nos zaplaví sladká vůně. Uvnitř je krev. Její jasně rudá barva připomíná barvu rozkvetlé růže a vypadá to že i stejně voní. "Jen tam jen nějaká krev" říkám a vyslovuji to asi jako bych našel ve stromě zapíchnutou třísku. "Dobře, čas nás tlačí, neměli bychom se tu zdržovat příliš dlouho." říká Pao. Nikdo nic nenamítá. Sedám na vůz pobízím koně. Thieflingka, eladrinka a elfka kráčí vedle vozu. Pao sedí, oči zavřené a cosi si mumlá. Girel je opřen o bok vozu a hlavu má skloněnou, možná spí. Iladed leží a sleduje zapadající slunce jak rozpaluje oblohu do ruda. Za chvíli bude noc. Vybaví se mi nádoba s krví. Cítím že mám oschlé rty tak si je olíznu.

***

"Cože!?" rozléhá se hrubý hlas z gnolího průsmyku. "Bylo jich mnoho a přišli jim na pomoc samice." je slyšet jiný, o dost slabší jekot. "Vás zahnali lidské samice!!?" znovu zaburácí hlas plný zuřivosti. "Ale viděl jsem to pane, mají to, je to v té bedně, mysleli že jsem pryč ale já je sledoval." leží okřídlený gnoll na zemi a jeho slova už spíš připomínají kňučení zpráskaného psa. Nad ním se tyčí mnohem větší gnoll, jeho srst je bílá jako horský sníh. "Jen štěkání, kňučení a kde je kost?!" zahřmí. "Pane, dovolte mi vyslat mou smečku. Moji lovci jsou rychlí a tiší. Bude nám ctí pro vás skolit kořist." předstupuje vpřed vůdce Ostrých spárů. Od okřídleného gnola se ozve vzteklé zavrčení a druhý gnol ho opětuje. Bělosrstý zavrčí "Ticho, jste jak lidští psi! Štěkáte, ceníte zuby a pak když přijde nebezpečí, sklopíte ocas a s kňučením utečete do své boudy". "Ale pane, " namítá vůdce Ostrých spárů a vystaví na obdiv své drápy, "mé smečce jsi ještě nedal šanci ukázat ostrost spárů". Bělosrstý vycení špičáky "Dobře, dnes v noci je váš lov. Nezklam mě." a odchází zpět do velké nory vyhrabané ve stěně kopce. Dlouho do noci se z ní ozývá štěkot a vrčení plné vzteku.

***

Až téměř s příchodem noci se nám daří najít místo příhodné k přenocování. Je tu potok a les skýtá alespoň nějaký úkryt před větrem a deštěm. "Doufejme že noc proběhne klidně, vyspěte se, zítra bude dlouhá cesta" pronáší Pao.

Pak usedá a začne si cosi pobroukávat. Elfka, eladrinka a thieglinka jsou na druhé straně vozu. Zkouším poslouchat ale není nic slyšet. Ulehám a hlavou se mi honí dnešní dlouhý den. Ten list mi nějak připomenul domov. Velký javor vedle domu. To místo zůstalo už dávno za mnou. Měl jsem ho rád. Na jaře jeho listí vonělo svěžestí. V létě se dalo posadit v jeho stínu a obdivovat třepotající-se listí celé hodiny. Na podzim plál rudě jak pochodeň. V zimě mi už z dálky ukazoval cestu k domovu. Zaslechnu rychlé kroky Girela. Dojde ke svému místu, odepíná zbroj a ulehá pod tlustou vlněnou deku. Chvíli poté ze stejného směru přichází Marie. Tiše se zastaví a pohled upne na ležícího Girela. Pak se zamračí a cosi si zamumlá a zajde za vůz.

***

Oheň praská a jeho světlo vrhá dlouhé stíny. Jiskra tiše sedí u ohně. Bylo to nedlouho po jejích třináctých narozeninách když se poprvé setkala s červenkou. Matka pracovala jako velvyslankyně a všude ji brala sebou. V lidských městech si ale připadala tak osamoceně. Život za vysokou zdí, bez přátel, vystavena těm divným pohledům když občas procházely skrze město.

Natáhne se pro několik dřívek a vhodí je do ohně. Z ohně se při dopadu vyrojí spousta jisker. Jedna po druhé uhasínají jak jsou unášeny větrem do hluboké noci. Je cítit chlad a tak si přitáhne plášť blíž k tělu.

Pak začaly nepokoje. Lidé už na ně nekoukali zvědavě ale nenávistně. Choulila se doma pod dekou když do jejího pokoje oknem přiletěl první kamen. Pár dnů na to uslyšela blížící se výkřiky plné hněvu. Pak praskot a hlasy. Spoustu hlasů. Byla doma sama když na něj začaly dopadat kameny. Ze spodního patra se do pokoje začal valit dým. Schovala se pod přikrývku ale za chvíli cítila že se začíná dusit. Otevřela okno a vyběhla na střechu. Všude kolem domu se tlačili lidé, křičeli. Pak jí někdo uviděl, klacky a sprška kamenů dopadala všude kolem. Chtělo se jí sednout a schoulit se ale něco jí vevnitř říkalo že musí pryč. Přeskočila ze střechy na zeď a podařilo se jí přelést na druhou stranu. Za jedním rohem ji ale chytily hrubé ruce a mrštily s ní o zeď. "Ale ale ale, krysa a podívejte jak má dlouhý uši, schválně jestli umí i pištět..." slyšela zatímco se snažila zdvihnout. Tři chlápci a jakási žena. "To je dcera té elfské slepice! Díky takovým jako ona musíme takhle žít" začala ječet žena. "Tak si slepiččino kuřátko opečeme" a vydávají se směrem k ní. Schoulila se do klubíčka, zakryla si uši a začala křičet. Najednou kolem ní explodoval horký vzduch. Pootevřela oči. Ti čtyři se svíjejí na zemi a hoří. Proč. Jak?

***

"Mistře, proč jste to udělal?" ptá se malý hoch pána v oranžovém rouchu. "Řekni mi, co si myslíš že se stalo? " odpoví mu otázkou. "Ti lidé ji chtěli zabít a vy jste zabil je". Mistr se dlouze odmlčí a sleduje zablácenou dívku krčící se u zdi. "Jenže věci občas nejsou takové jak je vidíš a jak si je pamatuješ." a rukou si promne svůj plnovous "svět magie přetéká lží a pokud ji chceš plně ovládnout musíš se naučit lež rozpoznávat."  Pomalým krokem dojde k dívce. "Co se tu krčíš? Jdi, jdi si hledat svou cestu jiskro než zhasneš" řekne dívce a strčí do ní holí. Dívka pomalu ale ostražitě vstane střídavě na oba pohlédne. Pak se rozeběhne ulicí pryč.

***

Stařík a dítě co jí ten den zachránili život, kdo to byl? Víckrát je neviděla. O pár bloků dál narazila na ní. Rudovlasá dívka poskakuje kolem stromu s klackem v ruce. Pak se ale zastaví a podívá se přímo na ni. "Ahoj, já sem Červenka a kdo seš ty?" křikne na ni. "No moc toho nenamluvíš ale přesto tě mám ráda, víš co, budeme kamarádky. Jo?". Dobíhá ke mě a bere mě za ruku. "Ukážu ti kde bydlím jo?". Vede mě skrze tenké uličky, díry v plotech zahrad až na kraj města kde je jakási menší usedlost s jabloňovým  sadem. "Mami, našla jsem novou kamarádku". "To je dobře" odpoví matka ale když se otočí  vytřeští oči "Elfské dítě!". Přiběhne rychle ke dveřím a nahlídne ven. Pak rychle zavře dveře "Neměla si pomáhat otci v sadu? Copak nevíš jak je teď venku nebezpečno!?".

***

Ozve se poplašené zaržání koní. Jiskra otře slzy a vstane od ohně. Blíží se pomalu ke koňům. Za sebou uslyší tiché zavrčení. Instinktivně ucukne. Tam kde ještě před chvílí měla krk sklapnou zuby na prázdno. Nepřemýšlí, nechává se vést vytrénovanými instinkty. Hvízdne poplašný signál a na oheň převrhne připravený kalich oleje. Oheň osvítí celou smečku gnolů.

***

Pach té zvláštní krve se mi neustále vkrádá do mysli. Nedá se nic dělat. Co získám když to zkusím a o co přijdu když ne? Odhrnu plášť a přiblížím se k urně s krví. Odklopím víko a chvíli do ní hledím. Pak oběma rukama zdvihnu nádobu a zhluboka do sebe nasaji krev. Odložím nádobu zpět na zem. Mrknu očima a najednou vidím rudě. Svalím se na záda. Všechno ve mě hoří.

***

Girel si protírá oči. "Co se ksakru děje? Zrovna sem..." mumlá ospale a jeho zrak se zaostří. Na voze stojí gnol a cosi hledá. Ospalost je pryč, prudce popadne zbraň a okamžitě vyráží vpřed. Monk se v té době vynořuje z hluboké koncentrace. Jeho smysly, nyní mnohokrát zostřené mu hned oznamují smrtelné nebezpečí do kterého se dostala Jiskra. Zatímco se Jiskra soustředí na dvojici dotírajících gnolů, dva další se proplížili za ní a připravují se na útok ze zálohy. Je slyšet výkřik Ilada a celé bojiště osvítí prudké světlo. Svaly monka prudce vymršťují požadovaným směrem. Zasahuje prvního gnola ale druhý včas uskakuje a se zrakem upřeným na Jiskřinu šíji se začíná rozebíhat. Pak se ozve hluboké zavytí které je prosyceno děsem a obsahující jasnou hrozbou všemu živému. Gnolové znerovózní a někteří se s vrčením stahují zpět k lesu.

"Konečně, klan Ostrodrápůůůů" pronese Ostrodráp a vítězně zavyje. Jak ale pozdvihne pařáty k vystupujícímu měsíci, vidí jen cákance krve, své vlastní. Girel mu jediným úderem utíná obě pařáty. Gnol vříská bolestí, přeskakuje vůz a jeho vřískot se rozléhá po kraji jak uhání kamsi do noci.