16. září 2008, NYc
Toho dne ráno jsem našel e-mail se zadáním práce, schránka, z níž byl odeslán neexistovala. Někdo chtěl, abych nafotil, co se bude dít v přístavním skladišti, ve kterém má dojít k jakési předávce v rámci Ruské mafie. Normálně pro anonymy nedělám, nicméně 5000$ předem mě přesvědčilo, abych projednou porušil zásadu.
Pokud vám můžu poradit – nikdy neporušujte svoje zásady.
Skladiště jsem si přes den obhlédl, šlo o dvě budovy, jednu prázdnou, druhou plnou beden, do obou jsem nainstaloval kamery a sám jsem se zašil do dřevěné bedny ve druhé budově, čistě pro případ.

Do sedmi večer byl klid. Po sedmé najednou přijelo několik dodávek s dělníky, kteří uprostřed budovy v níž jsem byl, přímo na place mezi bednami, vystavěli jakousi provizorní, nicméně kvalitní konstrukci obehnanou dvojitou vrstvou neprůhledného, ale průsvitného igelitu. Směrem ke dveřím z ní vedl igelitem pokrytý tubus. (viz přil. f. 1). O dvě hodiny později přijely další dodávky s mafiánskými gorilami. Ze zadní části každé z nich vystoupili nějací lidé přímo do tubusu a dovnitř konstrukce, co se dělo vevnitř nevím.
O hodinu později se rozrazily vrata a dovnitř vběhl jeden člověk (viz přil. f. 2), očividně s výborným výcvikem, který proběhl skrz prostor a střílel na všechno, co se hnulo. O několik desítek vteřin později se do chaosu přidaly ještě policejní jednotky.
Z různých důvodů jsem potřeboval zmizet, dokud byl okolo ještě chaos. Počkal jsem, až se věci trochu uklidní, a proběhl jsem skladištěm na druhou stranu, abych si vzal druhou kameru. Někdy v té době se ve skladišti objevilo něco, co jsem nedokázal dost dobře pojmout.

Zde začíná pasáž, kterou mi prostě budete muset věřit, protože, z důvodů které vysvětlím později, nebylo možné pořídit záznamy.

Ve skladišti se objevila bytost o výšce zhruba 2,2m, váze odhadem 150kg, humanoidní, nicméně mnohem víc vypadající jako po dvou nohách se pohybující ještěr, než jako člověk. Vrhl se k původně zaigelitvanému prostoru a sebral odtamtud dvě děti. Cestou urval ruku jednomu zraněnému člověku, který po něm vystřelil.
Snažil jsem se ho dostat do záběru, ale všiml si mě, přistoupil ke mně, chvíli si mě prohlížel, pak mi vyrazil kameru z ruky a odeběhl zpět ke kanálovému poklopu.

Po tomto incidentu jsem se co nejdříve sklidil ze scény, přičemž jsem cestou překvapivě narazil na Tommyho, veterána italské mafie, kterého sem vyslali na pozorování. Zajímavá shoda náhod.

Večerní zprávy se o incidentu zmiňovaly velmi zkresleně.

Ještě v noci jsem vyvolal záznamy z kamer. Byly dost… divné. To ještěrovité stvoření na nich takřka nebylo, záběry s ním byly rozmazané, rozzrněné a prakticky nicneříkající, jakoby to natáčel někdo, kdo v životě nedržel kameru v ruce.
Co víc, s postupem času degradovaly – digitální dokonce ještě rychleji než ty fyzické. Nezáleželo na tom, zda jsem je přehrál nebo vypálil. (viz přil. f. 3-7, v době pořízení byly zcela ostré)