Abych uvedl zápisy, které budou následovat, do správného kontextu, měl bych nejspíše napsat něco sám o sobě.
Jmenuji se Jack Norrman, narodil jsem se a vyrostl jsem v celkem nezajímavém městečku uprostřed Illinois. S rodiči i sestrou jsem vycházel asi jako většina ostatních. Na konci high school jsem propadl fotografování a rozhodl jsem se jít studovat do New Yorku, dokonce jsem proti vůli rodičů přestoupil už na začátek posledního ročníku hs na uměleckou školu.
Byl jsem mladý, hloupý a plný ideálů. To je něco z čeho vás NY vyléčí poměrně rychle. Musel jsem začít pracovat, abych se uživil, školu jsem sotva zvládal, přesto se mi podařilo dostat se na uměleckou fakultu. Zjistil jsem ale, že umění není zrovna to, po čem bych toužil, a i můj zájem o fotografování a celoživotní cestování poměrně opadl. Vracet se domů pro mě nepřipadalo moc v úvahu, bylo mi sotva dvacet a z domova jsem byl už skoro dva roky, musel bych překousnout víc hloupé hrdosti než na kolik jsem měl sílu (když se na to dívám zpětně, teď, potom, co jsem v životě viděl, jak dopadla většina ostatních podobných, tak musím říct, že jsem skutečně měl víc štěstí než rozumu).

Občas se říká, že život je ve skutečnosti řízen náhodou. Ten můj byl. Při cestě metrem jsem neměl co dělat a vedle se válely noviny. Nemusel jsem je zvedat, nemusel jsem číst rubriku inzerátů, ale stalo se a já narazil na nabídku práce – noční směny, slušné peníze, požadavky trpělivost, nenápadnost a schopnost ovládat fotoaparát. Odpověděl jsem a tak jsem se vydal na dráhu soukromého detektiva. Mark potřeboval někoho, kdo by pro něj v noci s foťákem sledoval domovy vybraných lidí, než si dá dohromady problémy v rodině, zatímco já jsem po nocích s kávou zjišťoval, že to je vlastně docela zábava.
Přímo pro Marka jsem pracoval půl roku. Jeho rodinné problémy se nevyřešily, já se vydal za vlastní kariérou, i když zpočátku jsem si stále sem tam vypomohl nočním focením pro Marka. Bylo úžasné, kolik věcí jste mohli o druhých zjistit s trochou nenápadnosti, obratnosti s fotoaparátem a se schopností se občas někoho zeptat nebo si projít pár stránek na internetu. Ne že by začátky byly snadné, konkurence nebyla v NY úplně malá a zpočátku jsem se zdaleka necítil na všechnu práci, kterou mi lidé nabízeli. Učil jsem se ale velmi rychle. Postupně jsem také zjistil, že mě běžné zakázky začínají unavovat. Neustálé hledání něčích milenek a milenců sice bylo poměrně výnosnou záležitostí, ale člověka to moc nenaplňuje. Začal jsem se aktivně shánět po práci jiného druhu, hledání ztracených dětí, pohřešovaných lidí, několikrát i vzdálených příbuzných nebo dávno rozdělených rodin. Nebylo to tak výnosné, ale čas od času se vždycky našel někdo dost bohatý, kdo zaplatil nesmyslné peníze za fotky, které by mu pomohly u rozvodového řízení.

Ani nevím, jak jsem se zapletl s mafií. Prostě se to stalo. Možná někdo z těch, pro které jsem sledoval jejich manželky byl mafián a doporučil mě dál, možná si mě našly náhodou, těžko říct. Jisté je, že zakázky pro mafii byly docela dobrá obživa, hezky placená a obvykle o nic víc nebezpečná než jiné. Časem jsem zkrouhnul focení milenek na minimum a dělal jsem jen na případech, kdy jsem někomu pomáhal, nebo pro Irskou (později i Čínskou) mafii, u kterých jsem zase věděl, že neškodím nikomu, kdo by sám neměl pár ošklivejch věcí na seznamu.