[Bulvár!] Ruští okultisté experimentovali na lidech

V této sérii naleznete různé pseudonovinové bulvární články, které můžete využít buď jako inspiraci, nebo přímo jako materiál do her typu World of Darkness, Esoterorists nebo jiných urbanfantasy.
Napsal sirien

Ruští okultisté experimentovali na lidech


Ruští okultní výzkumníci experimentovali v dobách SSSR na lidech a bytostech z astrálních rozmněrů



Bylo krásné zimní dopoledne a já seděla v kavárně a čekala jsem na Naďu Vilijevnu Rymovou, ženu, ke které jsem se dostala při svém pátrání po vládních okultních experimentech v dobách sovětského svazu, k němuž mě přivedly poznámky Marka Orty, který zmizel přede dvěma měsíci při investigativní práci v naší redakci.
Očekávala jsem čtyřiašedesátiletou paní v drahém obleku bohatých Rusek, které se po pádu komunismu přestěhovaly na západ. Nemohla jsem se mýlit více.
Když si ke mě Naďa Vasilijevna přisedla, vůbec mi nedošlo, že to je ona. Na pohled dvaadvacetiletá mladá žena s blond vlasy v elegantním oblečení bohatších studentek, s úsměvem ve tváři a bez jakéhokoliv přízvuku mě pozdravila a představila se. A hned mě ujistila, že i když vypadá mladší, skutečně je ženou, kterou jsem hledala.
Po pár minutách zdvořilostního povídání mi začala vyprávět svůj příběh. Příběh, při kterém se u mě střídala nevěřícnost s mrazením v zádech.

Psal se rok 1967 a Američané se Sověty si již uvědomovali, že jim jakožto dvěma atomovým mocnostem k vítězství ve studené válce chybí rozhodující výhoda. Tehdy vznikl projekt Mlha, jehož úkolem bylo shrnout současné esoterické znalosti a vnést do nich vědeckou strukturu. Naďa se k projektu dostala jakožto amatérská okutistka a studentka antropologie. Projekt Mlha byl zakončen v roce 1971 vznikem Centrální databáze okultních poznatků.
Metafyzické praktiky byly rozděleny do několika skupin, jejichž výzkum pokračoval dalšími, samostatnými projekty. Naďa se tehdy dostala do skupiny zkoumající možnosti přivolání a využívání astrálních bytostí. Projekt byl prý zpočátku velmi nadějný, ale pak se ukázalo, že astrální bytosti není dost dobře možné přivolat do materiálního světa bez využití hostitele, což pro něj ale mívalo fatální následky. Řešení se ale našlo poměrně záhy.
"Nejsem hrdá na to co jsme dělali. Ale byla jiná doba" Říká k tomu Naďa. "Byli jsme všichni věřící komunisté, na to si vedení dávalo pozor. Vězni, na kterých jsme experimentovali, nám byli představeni jako kapitalističní přisluhovači snažící se zničit komunistický sen. Věřila jsem tomu, nepřicházela jsem s nimi do styku mimo laboratoř, kde jsme s nimi ale nijak zvlášť nekomunikovali. Byli jsme tehdy nadšení z našich pokroků, zaslepení ideemi, podporovaní chválou nadřízených za náš přínost Svazu. O to horší bylo vystřízlivění, když přišlo."
Výzkumníkům se podařilo přivolat astrální bytosti do lidských subjektů, ale komunikace s nimi se ukázala být těžší než se předpokládalo. Některé z nich odmítly spolupracovat. Jiné si z nás dělaly legraci nebo nám vyhrožovaly. Byli tam takové které nám lhaly a ty které spolupracovaly mluvily v nepochopitelných termínech a popisech.
"Bylo to trochu jako číst Lovecrafta: úhly které nelze vyjádřit, pokud jimi sami neprojdete, barvy, které nelze popsat, dokud je sami neuvidíte. I tak jsme ale postupovali vpřed. Objevili jsme způsob, jak astrály přinutit ke spolupráci silou, okultními rituály které je zavazovaly k poslušnosti. To bylo někdy kolem roku 1974. Hodně nám to pomohlo - stagnujícímu výzkumu to nalilo novou mízu, nadřízení nám dodali víc peněz. Pokrok který jsme v té době učinili během půl roku překonal všechno, co jsme učinili za předchozích sedm let. Naučili jsme se od nich ovládat určité esoterické prvky čistě našimi vlastními silami, naše možnosti práce s astrály samotnými rychle rostly. KGB od nás dostala mnoho výzvědných informací a projekt se na téhle činnosti v jednu chvíli málem zastavil, naštěstí jsme si obhájili další postup. Bylo to fascinující období, kdy prakticky každý z nás ovládl nějaké nadpřirozené schopnosti." V tuhle chvíli se Naďa zamyšleně odmlčela a dál pokračovala se znatelně menším nadšením.
"Přehnali jsme to. Zcela jsme zapomněli na to že si zahráváme s něčím co vlastně neznáme. Naše vedoucí přepadlo nekritické nadšení a podporovali nás v rozsáhlejších a rozsáhlejších pokusech. Na počátku roku 1976 jsme udělali první přehmat. Vyvolali jsme astrála objeveného v arabské tradici, podle zápisků ze zhruba jedenáctého nebo dvanáctého století. Úplněj jsme opomněli varování, která k němu učenec Avicenna uváděl. Podařilo se ho spoutat, i když zpětně mi připadá, že se možná sám nechal. Od toho okamžiku začaly být věci špatné. Někteří z nás zešíleli, někteří umřeli na záhadné nemoci. Několik z nás do sebe přivolalo astrály a nechali se posednout. Ne každého z nich se nám podařilo znovu uvěznit. Celý projekt se najednou obrátil vzhůru nohama. Nejhorší bylo..."
Tady se Naďa zastavila a musela si odpočinout. Pokračovala až po dalších dvaceti minutách.
"Nejhorší ze všeho bylo, že schopnosti o kterých jsme mysleli že jsme je ovládli se začaly chovat nepředvídatelně. U některých z nás se začaly projevovat nezávysle na jejich vůli, několik z nás dokonce bezděky způsobilo smrt svých blízkých. Rituály, které jsme používali k ovládání astrálů, jakoby ztrácely svou sílu. Astrálové které jsme do té doby ovládly se začal vymykat naší kontrole. Někteří z nich prostě odešli zpět. Jiní utekli. Pár posednutých subjektů získalo nad svými astrály nadvládu a začali se nám mstít. Bylo to tehdy opravdu hodně špatné, nevěděli jsme kdo z nás je ještě příčetný a kdo ne, nevěděli jsme který astrál je skutečně v naší moci a který to jen hraje.
Já a několik dalších jsme si přáli projekt ukončit, nechat odležet a začít znovu, ale nadřízení to zamítli. Chtěli své výsledky, přikázali nám získat zpět kontrolu.
V té době jsem si uvědomila, co všechno je špatně. Některé ze subjektů na kterých jsme pracovali neměli s kapitalismem nic společného. Ztratila jsem své komunistické cítění. A nějak jsem věděla, že projekt skončí katastrofou. Potřebovala jsem utéct, ale to nebylo tak snadné. Nakonec jsem se němdy v létě 77 odhodlala a kontaktovala jsem Brity, aniž bych na sebe upozornila. Sešla jsem se s Britským atašé a řekla jsem mu kdo jsem a že chci uniknout, ale nevěřil mi ani slovo, myslel že si z něj dělám legraci. Ne že by mi to takhle řekl, ale bylo mi jasné že mi Britové nepomohou, jenom mě budou vodit za nos, tak jsem spolupráci s nimi ukončila.
O dva týdny později mi ale na dveře zaklepali dva muži, Rusové. Věděli všechno co jsem řekla Britům. Zeptali se jestli si stále přeji opustit Svaz. Měla jsem hrozný strach, bála jsem se že jsou od KGB. Ale řekla jsem že ano, bylo mi jasné že buď už nemám co ztratit, nebo to je šance kterou znovu nedostanu. Řekli mi že mám půl hodiny na to abych se zbalila, pak mě naložili do auta a odvezli mě na okraj města. Tam mě čekal starší muž, nebyl to Rus, ale ani Brit, spolu s ženou a mužem středního věku. Všichni se mezi sebou bavili nějakým jazykem, kterému jsem nerozumněla, ani mi nepřipomínal žádný který bych znala. Muži kteří mě přivedli odešli a ona trojice mě naložila do jiného auta. Cestovali jsme několik dnů, střídali jsme auta, místy jsme jeli vlakem. prakticky jsme se nezastavili. Nakonec jsme dojeli někam na Sever, kde jsme nasedli do hydroplánu ktrým jsme odletěli nad moře, pamatuji si že jsme letěli asi hodinu a drželi jsme se velmi nízko. Na moři nás čekala ponorka, která nás naložila a hned se ponořila.
Pamatuji si že lidé na té ponorce měli uniformy které jsem neznala, bez státních insignií. Bavili se anglicky, ale měli různé přízvuky. A všechno vybavení bylo velmi moderní. Na palubě ponorky jsem strávila několik měsíců kdy mě stále vyslíchali. Nebylo to nepřátelské, ale ani příjemné. Když jsem jim řekla všechno co jsem věděla tak mě vysadili v Západním Německu, měli pro mě připravenou novou identitu a slušné bankovní konto. Nikdy mi neřekli, kdo vlastně jsou a nikdy v budoucnu se mi už neozvali. To je vlastně konec mého příběhu. Nikdy jsem se neodvážila vrátit se do Ruska, ale po pásu železné opony jsem se přestěhovala sem do Čech, slovanská povaha mi je bližší než ta západní, i když jsem vlastně emigrant."

Můj rozhovor s Naďou trval celý den, rozešli jsme se až pozdě večer. Druhý den ráno mi všechno co řela přišlo takřka vymyšlené, ale vědomí toho že mě k ní dovedly poznámky mého kolegy, který při svém pátrání narazil na něco, co jej stálo život, mě tlačilo dál.
Prověřila jsem jména, která mi Naďa Vasilijevna řekla a skutečně jsem zmíňky o většině z nich našla, oficiálně šlo o výzkumníky Petrohradského antropologického institutu. Nikdo z nich již není k sehnání - mnozí zemřeli, jiní zmizeli, takřka zásadně za okolností, které byly buď poměrně podivné, nebo utajené. Valná většina ze zemřelých opustila svůj život mezi lety 76 a 80. Zdá se, že Naďa Vasilijevna opustila Rusko právě včas.
Co se však stalo s projektem okultního výzkumu? A s jeho bratrskými projekty navazujícími na projekt Mlha? Možná že se podaří zjistit další informace, ale momentálně je těžké hledat stopy. Většinu jich zavál čas, zbytek zahlasily tajné služby. Naďu Vasilijevnu Rymovou se mi nepodařilo znovu zkontaktovat - číslo je mimo dosah, byt vyklizený, účty zaplacené. Možná že je dobře, že je celému Ruskému výzkumu dáno skončit tak, jak začal: hluboko v mlze.
(Tenhle článek doporučuji přiřadit nějakému hodně pochybnému zdroji. Osobně mi přijde že se nehodí k WoDčku, ale to už nechám na vás (: )
Napsal sirien 20.02.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 6 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13813805580139 secREMOTE_IP: 54.162.173.119