Vracim se do salonku pro nejaky zivotabudic. Duroske zelene ma nadhernou jarni prichut a jiskri na jazyku. Spokojene pomlaskavam a dal dopisuju detaily "Mury", nove identity Miquy. Uz to mam dobre ze tri ctvrtin hotove, kdyz prichazi Leris. Sedne si do kresla a usrkava nejakou jahodovou sodovku. Nebavime se, ale ve vzduchu je jista tolerance. Pote, jak se rano snazil otevrit ho schvalne neignoruju, naopak se po nem pakrat podivam, ale nechava me pracovat. Pak prichazi Miqua s Teem. Miqua mi ukazuje svou novou bundu. Kozena, jemna prace, ciste doplnky. Celkem ji slusi. Zvyraznuje stihly pas a zesiluje ponekud povadla ramena. Mela by vic cvicit, probleskne mi hlavou. A pak se me pta, co ja na to. Zamracim se, kdyz si uvedomim, kolik tak ta bunda stala. A kolik jidla bych za ni v mladi na ulici dostal. Urcite ctyri mesicni pridely, mozna i vic. Propadnu se v case a vzpominam na potulovani ve vecnem seru Coruscantu. Drobne kradeze, prace, ktere nikdo nechtel delat.. Mel jsem to snadnejsi, ze jsem vypadal i ve svych otrhanych satech duveryhodne. Ale presto, zivot sirotka, valkou vyhnaneho uprchlika nebyl nicim jinym, nez stalym strachem o to kde spat a zda me ten poulicni gang nakonec preci jen vyhmatne a zabije. Nebo hur... Otresu se a zavrcim.
"Hmm, pekna bunda, ale takove plytvani", muj kysely vyraz jeji nadseny zmrazi. Zamrzi me to, vzdyt si chtela udelat radost, je to vlastne pro ni taky tezke, sama bez rodicu. Ale ona ma volbu, ma se kam vratit, pomyslim si. Dal pracuju na datapadu.
Po nutnem obcerstveni, u ktereho mi dojde moje zaslepenost - vzdyt jen cena tehle svacinky by zaplatila normalni jidlo na tyden a ja se rozciluju nad jeji bundou! - se zacnou bavit. Resi co Miqua zjistila, ze jeji tata nekam s Organou odletel. Nahle, nikdo nevi proc, ale neco o diplomaticke ceste na Dorin. Typicke... Pak me vtahnou do hovoru. Miqua se uz zase navazi do Imperia. Chvili ji posloucham a roste ve me zlost. Citim se, jak kdyby me osocovala ze vseho prikori v cele galaxii.
"Imperium neni spatne, spatni jsou konkretni lide! Copak nejsem taky imperial? A ja ti pomohl, nevsimla sis?" Vyjedu na ni, protoze svuj vztek uz ani nechci kontrolovat. Hrani hodneho a mileho Houstona, ktery na vsechny ty vystrelky moffu prikyvuje ze me spadlo. A pustim se do ni dal.
"Ty, palacova princeznicka, vis kulove o svete. Vis houby o tom, jak se beznym lidem zije tedka lepe. Ze uz se nemusi bat o svuj zivot, ze jim nekdo vezme jejich denni davku jidla a budou dalsi tyden hladovet! Nebo ze by se museli pro jidlo prodavat!" Frustrace ze me tryska spolu se zhavym hnevem. Castecne je to tim, ze se pustila do meho milovaneho imperia, ale vetsi cast prestavuji pocity z mladi. Ani jsem nevedel, ze ve me je tolik zlosti.
Hadame se. Vrhame na sebe argumenty, ale ten podkres nenavisti je jasne citit. Ona nenavidi Imperium. A ja to, co predstavuje. Privilegovanou, vzdy krmenou a chranenou. To, co ja nikdy nemel. Nemusela pro svuj snadny zivot tak tvrde pracovat, jako ja! Nikdy nebyla sprchovana ledovou vodou, kdyz ji popadl hnev jako me v akademii, kdyz Theru odvedli! Nezavreli ji a nebodali do ni injekcemi ve vycvikovem centru! Kdo si sakra mysli, ze je? Vsechen ten potlacovany vztek ve me kypi. A jeste neco, co jasne vystupuje na povrch. Snazi se rozbit mou predstavu Imperia. Tu, ktera me uz tak dlouho drzi na nohou. Tu, ktera me chranila, kdyz jsem videl, jak ten prasivy moff s krutym usmevem zabiji toho Twilecka. Vize, ktera me zastavila, abych mu sam zakroutil krkem. Chci verit, ne, potrebuju verit, ze Imperium neni spatne! Vzdyt jsem do nej investoval tolik. Tolik ze sebe, ze sve identity. To jsem pak ja ten spatny, ten vysinuty, ze verim v neco pokriveneho? To teda ne. Mam chut ji zakroutit krkem, aby uz ztichla, aby dal nemluvila, s tim svym protivnym sebepresvedcenym tonem. Prsty by se sevrely, chrupavky by zacaly drncet pod tlakem, ten sipavy dech lapajici po dechu... Pred ocima se mi zatmi a pak se proberu, musim pryc! Hned!
Prastim datapadem o stul, hlasivky bolave od kriku a odchazim na mustek. Zkousim prastit zaviracimi dvermi, aby me od ni oddelily. Od toho jejiho hlasu. Strhnu si dva nehty, jak se zoufale snazim zavrit. A pak se dvere bezhlesne zasunou. Zamykam za sebou a sesypu se do pilotniho kresla. Slzy z vypeti na krajicku, mysl v tornadu emoci a vzpominek. Usmev, pak vytrestene oci, napuchly fialovy jazyk, obraz, ktery se vynoril kdo vi odkud. Snazim se ho zaplasit, ale vsechno mi ted pripomina tu temne fialovou barvu. Kontrolky lodi vypadaji jak oci, co na me zrazene pohlizeji...
A pak se ozve zasyceni, jak se dvere otevrou. Stoji v nich Miqua a neco rika. Vypada bezradne, potrebovala by obejmout. Ochranit, vdyt je to jen dite.. Chci neco rict, chci ji uklidnit, ale nez to stihnu, odejde a dvere se neprodysne zavrou. Jsem sam, se svym koktejlem myslenek. A pak mi zacnou tect slzy, ani nevim presne proc. A pak... Pak se po dlouhe chvili citim o neco lepe a lehci...