Pro ty, kterým se to nebude chtít číst, de facto souhlasím s Alnagem :o)
Myslím, že tím hlavním, co hráče motivuje, je moc (viz. motiv RPG zlepšovat se). Hned ze začátku uvádím, že hráče, kteří se vyžívají v tichém rozjímání, případně v kázání druidské nauky zvířátkům beru pro účel tohoto příspěvku jako odchylku od normálu :o)
Začínající hráči se v "novém světě" často moc neorientují, mají proto nejblíž k dosažení svých cílů bojem (odpusťte mi ten příměr, ale je to podobné jako u dětí - nemají často /zatím/ prostředky situace řešit jinak). Boj je ale pouze prostředek k dosažení moci, stejně jako sociální interakce u zkušenějšího hráče (n. ve hře sociálně zdatné postavy). Tím, že je DnD hra pro masy (a to je dobře, nějaká taková být musí), se musí boji věnovat. Hned od začátku hráče nutit nebojovat je hovadina - ti moudřejší na to přijdou časem sami.
Nekamenujte mě, ale složité sociální mechaniky jsou imho zvrácenost, vedou k nudě. Je to jako osa Lawful x Chaotic - pravidla jsou potřeba, abychom se mohli domluvit společným jazykem, ale udělejte jich moc a vytratí se svoboda.
Nevidím proto jako špatné, že DnD věnuje většinu stránek popisem pravidel boje a kouzlení, jak už se tu psalo, tyhle věci to potřebují, protože je hráči nehrají živě. To málo, co v pravidlech o interakcích právě jen proto, aby se hráči sami (naživo) nepozabíjeli. Ostatně - není divné, že soc. interakce zabírají v pravidlech tak málo místa - je to knížka
pravidel.
O podobných složitostech se mi ale lépe žvaní v hospodě, než píše, prosím proto o shovívavost :o))