ShadoWWW: prosíme loot:P
Malá sumarizace našich cílů
1) Zachránit děti
2) Najít Paldemora ve Studni démonů / Zrcadlové věži
3) Vyslechnout Murkelmora
4) Vyslechnout Urvola
5) (
Najít eladrina o jehož existenci družina neví (pokud vůbec existuje:P))
Protože hra byla převážně bojová a na příběh se moc nedostalo, napadlo mě, že by se s ním mohlo mírně pohnout mimo hru, zároveň mne totiž napadlo propojení příběhu Mlhy, Allyks a možná i Delgara. Samozřejmě k tomu chci schválení minimálně Nerhinn a ShadoWWWa. Nebojte se mi napsat ať to smažu, pokud se vám to nebude líbit. Napsal jsem k tomu takovej malej úryveček, s kterým se případně může hejbat:)
Mlha měl svou dlaň lehce opřenou o záda Allyks, vypadalo to, že se soustředí, během čehož kenku narůstala a měnila se do hrozivé ďábelské podoby. Ostatní členové družiny jen užasle sledovali tuto proměnu, byli moc rádi, že je Allyks na jejich straně a doufali, že se to vlivem pekelné moci nezmění.
Nikdo si však ani nevšiml hobita, který tuto situaci vůbec nevnímal. Jeho mysl byla mimo toto místo a soustředění nebylo příčinou. Zatímco z Mlhy proudila energie Pekla, která plnila Allyksino tělo, z ní se naopak něco dostalo do hobita. Možná vzpomínka, možná jen náhodně smíchaná představa obou společníků.
Mlha viděl les, stromy se míhaly kolem tak rychle až tvořily jen barevné šmouhy, příliš barevné na jakýkoliv les, který doposud Mlha viděl. Tuto scenérii sledoval jakoby z vrchu, ale to se mělo zanedlouho změnit, když se pohled zaostřil na dav lovců a kořistí ženoucích se lesem. Krev a smrt za nimi zdobily cestu.
Mlhovi se stáhl žaludek, na smrt byl zvyklý, Peklo jej naučilo ji mít rád a svým způsobem ho fascinovala, ale toto nebyla pouhá smrt, toto byl lov, masový lov, Divoký hon, oproti kterému vypadala jeho představa Pekla jako dětská hra.
Každá vteřina se zdála být jako celý den a každý den byl ve znamení smrti a potěšení z ní, když v tom pocítil něco známého a přesto tak cizího. Spatřil oči, znal je, vždy laskavé, chápavé, ochotné pomoci, než přišlo uvědomění, že jen loví v paměti, protože skutečnost je jiná. Oči kenku, které viděl byly agresivní, vražedné, plné touhy po krvi svých kořistí.
Vyděšeně sledoval Allyks, která každý den s potěšením zabila tolikrát, že Mlha by to nezvládl ani za celý život. Jak mohl být tak hloupý, říkal si, on není ten, koho by se družina měla bát. Hluboko v Allyks je ukrytá minulost mnohem hrozivější než je samotné Peklo.
Mlhovi oči se rozšířily v šoku, srdce se rozbušilo, mráz mu proběhl po zádech, zatímco vnímal každý pohyb Allyks v Divokém honu, do periferního vidění se mu dostal ON. Nebo se mu to jen zdálo? Ne, opravdu jej spatřil, jiného lovce, nebo Allyksinu kořist? Ďábla, tak povědomého a přitom tak neznámého, jeho pekelné oči jej sledovaly a Mlha strnulý hrůzou se díval přímo do nich. Až najednou viděl znovu jen oči Allyks, změněné do ďábelské podoby.
Představa skončila, zdála se mu jako věčnost, přesto musela trvat jen zlomek vteřiny, ještě chvíli trvalo, než se Mlha vzpamatoval z toho co viděl a nedokázal se ubránit dalším pohledům do Allyksiných očí ve snaze poznat alespoň náznak, který by mu napověděl, zda to viděla i ona. Ale teď v nich neviděl nic, jen pekelný hněv, avšak stále nesrovnatelný s chladnou vražedností Divokého honu.
