Část třetí – Z bláta do louže

Začínám snít o nekonečných zahradách, o vížkách z mramoru a o pestrobarevných ptácích, jejichž křídla bičují vzduch tak rychle, že je téměř nemožné je spatřit. Sním sen o Vílí divočině, o místě, kam elfí duše odcházejí spočinout. Ale tenhle svět má i svou obrácenou stranu, což mi připomíná…

Jsme stále ve věži, ale naše smečka, jak by řekl gnoll, se rozrostla o další dva členy. Ghar se vrátil, protože evidentně zabloudil v bouři a ztratil směr, i když tvrdí něco o boží prozřetelnosti, která ho poslala. A s sebou přivedl elfku.
Nevím, jaká je pravděpodobnost, že se na trase z jedné naprosté díry, zvané Col Fen, do druhé, o něco menší díry, jménem Sarbatoin, potuluje jen tak osamělá elfka, ale vyptávat se nechci. Kakofonie zvuků z rozpadlé lebky mi udělala něco se sluchem a nejsem tak docela ve své kůži, než abych konfrontoval svého potenciálního lovce, pokud jím je.
Tak jsem jen kývnul na pozdrav a s batohem pod hlavou polehávám kousek od místa boje ve snaze si alespoň trochu odpočinout. Zpod krempy klobouku pozoruji dění okolo.
Kněžka konstruuje svou verzi událostí, ve které jsem hlavním padouchem já. Také způsob, jak dát najevo zájem.
„…a oni ubližovali chudákovi Rogimu.“
Ghar se mračí na všechny okolo, ale myslím, že je to jeho přirozený výraz tváře.
Dotyčná elfka, která jen špitla jméno Gaerwyn, šmejdí okolo, jako by něco hledala. Začínám mít i jiné podezření ohledně jejího zdejšího poslání, ale není nutné ještě vynášet soudy.
„Díky za záchranu by možná stačilo,“ prohodím suše k neustále štěbetající kněžce a zvednu se na nohy.
„Venku pořád zuří bouře a nevypadá to, že se chystá přestat,“ zkonstatuji. Cítím, že bouře je magická a že její konec nemusí nastat ještě dlouho.
Dodám proto, „možná bychom mohli využít času a porozhlédnout se po zbytku věže.“
Zahlédnu svit v očích elfky i nesouhlasný Gharův výraz, ale co mi vyrazí dech, je Aiss.
„To nejde,“ řekne.
„Proč ne?“ zeptám se, ač odpověď už tuším.
„Protože to nejde,“ dostane se mi jí.
„Co nám tajíš, kněžko?“ odseknu, ačkoliv věcnou odpověď nečekám.
Ani nepřijde.

S přibývajícím časem, kdy bouře, místo aby slábla, přibývá na intenzitě, však neochota ke zkoumání věže postupně opadá. Magie i stopy ve věži naznačují, že epicentrum bouře a tedy i její zdroj by mohly být zde ve věži.
Kněžka se nakonec uvolí, že se s pomocí teleportačního krystalu v podzemí znovu transportuje na střechu věže, z níž se dá dostat do patra, a že otevře dveře zevnitř, což by nám mohlo pomoci překonat past, která na nich je. My ostatní čekáme za dveřmi, abychom mohli kněžku zachytit, nebo vpadnout dovnitř, protože při minulé zkušenosti dveřmi proběhla, ani nevěděla jak, a teď jsou zase zavřené.
Jaké je naše překvapení, když kněžka proběhne dveřmi znovu, zavřenými. Vypadá to, že dveře jsou prostě jen iluze. Začínám chápat, odkud se berou ty historky o Černém prstu, jedna podivnější než druhá.
I Aiss se rozhodne podělit se o pár informací a popíše místnost, která nahoře je. Když se zmíní o velké, neživé mrazivé postavě, Gaerwyn sebou evidentně trhne. Ukáže se, že i oni s Gharem ji potkali na cestě sem. Zdá se, že podivné magické klubko se začíná rozmotávat.
„Možná, že to ta bytost způsobuje tu bouři. Brání nám odejít. Nalákala nás do věže a asi s námi má nějaké úmysly. Měli bychom to tu vypálit do základů.“
„A co když to nepomůže.“
Pokrčení rameny.
Posledním střípkem v mozaice marných pokusů něco podniknout je deník původního obyvatele Černého prstu. Zda byl Nietsneknarf nějaký nekromant či alchymista, nevím a je mi to srdečně jedno. Ale i on se zmiňuje o jakémsi pronásledovateli, snad démonické povahy, což by mohla být právě ona bytost. Začínám se obávat, že jakákoliv konfrontace by pro nás byla fatální.
Zbývá tedy ústup a jediný způsob, jak se dostat někam pryč, je teleport. Nevíme, zda jej dokážeme ovládnout, ale nic jiného nám nezbývá. Jeden po druhém přistupujeme ke krystalu. Dotýkám se prsty jeho ledového povrchu a myslím na to, abychom se sešli na druhé straně…

Procházím tichou, temnou uličkou v Port Umbře za bezměsíčné noci.
„Otoč se, bastarde,“ ozve se za mnou, aniž bych slyšel kroky nebo dech příchozího. Ale z řeči je jasné, že Obecná nebude jeho mateřským jazykem.
Obrátím se k postavě v černém s taseným zahnutým elfím mečem.
„Jménem Letního dvora, jsi odsouzen k smrti, Saere Mormegile,“ konstatuje a udělá mečem parádičku.
„Uups,“ řeknu na to jen a zlovolné prstíky bardské magie mu vyrazí meč z prstů. Než kov zaduní o dláždění, otisknu mu botu o hlavu, a meč přišlápnu. Odkutálí se z dosahu, ze začerněné tváře svítí jen bílé oči ve tvaru mandlí.
„Měl by sis dávat pozor, kam odkládáš zbraň,“ konstatuji a přihraji si ji kopnutím do ruky. „Tyhle věci jsou ostré, víš.“
V jeho ruce se zaleskne dýka.
„Jejda, ta je malinká,“ já na to. Bardská magie víří ve vzduchu, chytaje se každé jízlivosti jako kanálu jak bodnout do mysli nějakého tvora.
Tenhle vypadá, že už má dost.
Když dupnu, rozběhne se pryč.
Ale vím, že přijdou další. Lepší. Budou chodit tak dlouho, dokud nesplní svůj úkol. Takový už je osud psance.

Nenávidím ji. Definitivně a jednou pro vždy ji nenávidím. Jak někdo může být tak neskutečně hloupý. Křičím, aby drželi formaci, ale ne. Ona vyběhne dopředu a skosí ji salva šípů. A za ní stejně hloupě a zbytečně vyběhne dráček, aby ji zachránil. Snad není třeba dodávat, že končí na zemi jako ona.
Idioti.
Jsem tu s partou naprostých idiotů. Lebka mi chybí, cítím se teď mnohem slabší. Všude kolem nás se to hemží kostlivými pařáty a ze tmy létají šípy. Ustoupit není kam. Teleport vedl jen jedním směrem. Bojujeme na smrt jako krysy zahnané do kouta. Moc válečných písní je omezená. Dokážu vdechnout jiskru života kněžce, která pak pomocí bohy propůjčené moci zvedne k životu i drakorozeného paladina.
Jako by nestačily pršící kostěné ruce, dostávající se všude, škrábající kůži a zalézající pod brnění, v temnotě hluboké kaverny se v mírně světélkující nádobě vznáší obří mozek. Nejspíš to bude mozek nějakého nekromanta, vzhledem k tomu, jak se to tu hemží nemrtvými.
V těžké zbroji zakutý kostlivec si to už šine k nám, aby nás dorazil.
Postupuji po obvodu bojiště, abych se dostal mozku do zad. Přemýšlím o tom, že bych ho seznámil s písní meče, ale nechce se mi ho tasit. Už nikdy.
Psychické spáry mozku se mi zatínají do hlavy. Daří se mi je setřást jednou, ale utočí znovu. A pak znovu. Probíhá mezi námi neviditelný boj, ostatní si musí myslet, že jsem je opustil. Předstírám, že jsem na straně mozku.
Vidím blížící se smrt. Snáší se na nás přízračně pomalu, jako ve snu.
Postupně padají k zemi jako hadrové panenky.
Drakorozený paladin Ghar zasažen tolika šípy, že už nemůže stát.
Hyena pokrytá tolika kostlivými pařáty, že pod nimi není ani vidět.
Běsný gnoll Konstantin, který pod dojmem tragického skonu svého smečkového zvířete vyběhne vstříc zbraním kostlivců.
Tieflingská kněžka Aiss se sklání v rozervané říze a pocuchaném brnění nad umírajícím gnollem, jen aby ji mečem k zemi jako motýla přišpendlil kostlivý rytíř.
Elfská střelkyně Gaerwyn obklopená takovou přesilou, že už nemá kam uniknout.
Marně hledám cokoliv, co by pomohlo zvrátit situaci. Zatímco vedu tichou duševní válku s mozkem, moje fyzická schránka převrací truhly a rozhlíží se po čemkoliv, co by mohlo pomoci. Nic tu není. Nic, prostě nic. Skutečně úchvatná smrt, která vejde do legend. Uhlodán hromadou kostlivých rukou v neznámé jeskyni kdesi uprostřed ničeho. Přesně jak se sluší na půlelfího bastarda.
Poslední bardské kouzlo na rozloučenou. Poslední píseň plná mých pocitů zoufalství a odevzdání. Úder magie, který následuje, otřese sálem tak, že ze stropu opadne několik krápníků a všichni nepřátelé se zhroutí jako podťatí. Vím jistě, že tohle jsem nebyl já. Nebo spíš doufám, že tohle jsem nebyl já.
Rozběhnu se pomoci ostatním, ale pak mi pohled sklouzne k ležícímu tělu nemrtvého rytíře. Na chvíli se zastavuji, ale pak už klekám ke schoulenému tělu naší pekelné kněžky.
Cítím se na tomhle místě hodně vysílený. Magie se vrací jen pomalu, je potřeba léčit konvenčními metodami. Marně se snažím zastavit krev prýštící z tolika ran, zatímco se nervózně se rozhlížím po sále, jak jsou na tom ostatní.
Do očí se mi derou slzy a jazyk najednou chutná slaně.
Zpod rukou se řine její krev, když držím nejhorší zranění a snažím se uspořádat alespoň jedno slovo moci.
Vidím, že se z posledních sil snaží něco zašeptat, a tak se skláním níž, abych ji slyšel. Ztěžka se nadechne.
„Už tam budeme?“ ozve se mezi rozpraskanými rty.