Část sedmá - Dýka v zádech

Z portálu vytrysklo ostré, pronikavé světlo. Jeho oslňující záře se stala vykoupením, protože v těch pár zbývajících okamžicích jsem na všechno zapomněl. Na pulzující bolest v pahýlu ruky, na hořkou pachuť krve a zrady a především na pocit nezměrného zoufalství a bez naděje. Zapomněl jsem na svoji ztracenou ruku, na Stellinu zradu i na triumfální císařův průchod portálem poté, co se zmocnil žezla. Prostě jsem jen klečel na podlaze chrámu, stále ještě svíral jílec meče a dál fascinovaně hleděl na ono zářivé, oslepující bělostné světlo. Netrvalo to dlouho. Pak světlo vystřídal neproniknutelný háv temnoty a já se bezvládně sesunul na zem.

***  

Osud nás zavedl daleko. A také pořádně hluboko. Kozlovski nám docela ochotně prozradil, kde najdeme Stellu. Neměli jsme na výběr a tak jsme jej následovali. Naše kroky se zastavily až v samotném nitru Feydarku, na dvoře šíleného fomoriánského vládce. Již nás očekával a s ním i připravená "hra".

Fomoriánovi poskoci nás zavedli k úpatí mostu, na jehož druhé straně se rozprostírala rozlehlá potemnělá jeskyně přebudovaná do jakési improvizované arény. Z ochozů shlížely desítky a stovky přihlížejících očí včetně samotného vládce.

„Kdo chce, může si lidskou samici odvést!“ zvolal do ticha jeskyně svým hrubým hlasem.

Stella se nacházela přivázaná ke kůlu zhruba v prostředku arény.

„Přežít může ale jen jeden!“ dodal fomorián a zlověstně se rozchechtal.

Na notně zchátralý a uprostřed prasklý most jsme vykročili čtyři: já, Girel, Kozlovski a kdo ví proč i princ.

 Nejrychleji se rozeběhl Girel a navzdory těžkému štítu a plátové zbroji snadno přeskočil průrvu. Hnal jsem se mu hned v patách, ale v okamžiku, kdy jsem se chystal ke skoku, jsem koutkem oka postřehl nečekaný pohyb. Kozlovski se po mě zezadu rozmáchl dýkou, byl však o zlomek vteřiny pomalejší. Zákeřné ostří pouze protnulo lem vlajícího pláště. Přesto se Kozlovskému podařilo vyvést mě z rovnováhy a jen se štěstím jsem přistál na druhé straně mostu. Uháněl jsem dál.

 Kdybych se býval ohlédl, spatřil bych, jak se smyslů zbavený Kozlovski potýká s princem, oba se snažíc zahubit jeden druhého. Princ byl ve zřetelné nevýhodě, neboť se mu zapletly nohy do jakýchsi lepkavých pavučin a šílený Kozlovski jej zasypával sprškou zuřivých ran. Postupně zatlačil následníka nerathského trůnu až k okraji mostu. Jakmile mu zasadil finální, smrtelnou ranou, okamžitě svrhl svoji oběť do černých vod ponuré jeskyní řeky. Princ jej však v posledním zoufalém gestu vzdoru sevřel a s nelidskou silou člověka, jenž pochopil, že právě umírá, strhl svého vraha s sebou do temných hlubin říčního proudu.

Ze souboje, který se odehrával za mými zády, jsem však nic nevnímal. Hnal jsem se vstříc Stelle a nehleděl přitom na překážky a pasti, kterými byla jeskyně prošpikována. Nakonec jsem předstihl i potácejícího se Girela, jenž se jen těžce z následků jiné nástrahy. Když spatřil, že jsem již u cíle, zastavil se a už neběžel dál. Místo toho zamířil k říčnímu břehu, na nějž se pokoušel vydrápat těžce zraněný Kozlovski. Zatímco jsem odvazoval Stellu, Griel se ze všech sil snažil dorazit Kozlovského – a snad by se mu to i bývalo povedlo – kdyby toho mizeru neodnesl silný říční proud. Zvítězili jsme. Alespoň jsme si to mysleli.

„Přežít musí jen jeden!“ krvelačně zahulákal ze své lóže fomorián.

Stíny v jeskyni se začaly pozvolna, avšak zlověstně přibližovat. Pohlédli jsme na sebe s Girelem. Žoldnéř zavrtěl hlavou a jako by v omluvném gestu běžel nazpět k říční peřeji. Když stanul na břehu, bodl se mečem a padl do divokého proudu. Zbyl jsem v aréně sám jen s bezvládnou Stellou.

„Přežít může jen jeden,“ zopakoval fomoriánský vládce a na jeho ohyzdné tváři se roztáhl krutě potměšilý úsměv.

„Vždyť jsem zůstal už jen já.“

„Omyl, človíčku. Ty a ta holka… a přežít může přeci jen jeden.“

Podraz hned od začátku. Celá "soutěž" měla od počátku jen jediného vítěze: svého krvelačného pořadatele.

Doposud neviděná armáda fomorianových přisluhovačů se začala opět přibližovat a postupně zužovala prstenec kolem arény. Ven už zbývala jediná cesta. Přehodil jsem si Stellu přes rameno a rozeběhl jsem se k řece. Když jsem skákal do černých hlubin, držel jsem dívku nad sebou a modlil jsem se k Paní, ať nás proud zanese co nejdál z tohohle zlého místa. Kdybych býval věděl, že se mi to vyplní, asi bych tehdy zvolil jiné přání.

*** 

Štěrbinou mezi okenicemi jsem si pozorně prohlížel tieflingského důstojníka. Kromě honosné imperiální zbroje bylo vidět i jakoby nenápadně zasunutý Asmodeův symbol. Zbytek jeho hlídky mezitím obezřetně procházel ještě před pár okamžiky liduprázdnou ulicí hlavního města Nerathu. Byla hluboká noc a my jsme se skrývali uvnitř města, které kdysi bývalo chloubou Nerathu. Kdysi. Nyní to však byl pouhý odraz Nerathu ve Stínopádu. Říční proud v hlubinách Feydarku byl podle všeho dalším z mnoha portálů.

Tiefling šel očividně na jisto. I když jsme nepobyli ve Stínovém Nerathu déle než pár minut, už se pustými nočními ulicemi rozlehl dusot kopyt. Rozprchli jsme se po okolí. Girel, já a Stella jsme zaběhli do jednoho domu, Iladed se ukryl naproti a Pao zamířil do jakéhosi chrámu.

„Chci tu holku a kluka, ostatní zabte!“ vyštěkl tiefling do noci a ukázal na naše skrýše.

Dvě dvojice se rozběhly Iladedovým resp. Paovým směrem, další strážný se pokusil vpadnout do domu, v němž jsme se skrývali my. Snaživý voják se však ke své smůle zarazil hned ve dveřích - o Girelův štít. Pro tieflinga bylo nějaké probíjení se bráněnými dveřmi očividně pod úroveň imperiálního důstojníka. Prostě a jednoduše se teleportoval přímo dovnitř domu.

Chvíli to vypadalo, že štěstěna stojí na naší straně. Pao lehce setřásl své pronásledovatele a jako bůh pomsty seskočil ze střechy dolů na ulici, kde zasypával své okolí sprškou ran. Iladed načerpal Moc z hvězdné oblohy a bez větších obtíží držel svoji dvojici v šachu a ještě mu zůstávalo dost sil, aby vysílal čáry do centra bitevní vřavy. I uvnitř obleženého domu se situace nevyvíjela špatně. Společnými silami jsme s Girelem krok po kroku zatlačovali tieflinga do kouta.

Pak jsem zaslechl tiše pronesená slova, která vše změnila.

„Měla jsem tě ráda.“ Tichý a snad i svým způsobem smutný hlas. Patřil Stelle.

Ta slova mnou pronikla stejně nečekaně jako čepel dýky, jíž mě zlomek vteřiny na to bodla do zad.
Svět se mi otřásl pod nohama.

Bylo po boji. Zbytek strážných uprchl, stejně jako Stella a s ní i odpověď na otázku „Proč?“. Prostá otázka a přitom tak složitá odpověď. Tiefling, kterého se nám nakonec podařilo zajmout, mi na to pochopitelně odpovědět nemohl. Ostatně neměl mnoho co říct i tak. Byl jen na výsost spokojený, jako by mu ani nevadilo, že půlka jeho jednotky je mrtvá, zbytek uprchl a on je teď v naší moci.

„Císař má díky vám vše, co potřeboval,“ pronesl klidně a na tváři se mu objevil spokojený úsměv.

„Jak to myslíš?“

„Žezlo už má z dřívějška a nyní jste mu, byť asi neúmyslně, doručili i tu dívku. Víc už k rituálu nepotřebuje.“

Souhra náhod nebo celou dobu důmyslný plán? Vážně by byla Stella ochotná něco takového spáchat. U všech bohů zrovna ona?

Mezitím se jako obvykle rozběhla debata, co bychom měli podniknout dál. Tiefling se očividně dobře bavil probíhající názorovou neshodou. Prý co je špatného na obnovení pořádku říše, bezpečí statisíců výměnou za tu a tam nějaký ten obětovaný život a takové kecy. Účel světící prostředky a tak dál. Girela to však zaujalo a zdálo se, tiefling jej pomalu začal vábit do svých spárů. Pochopitelně obrazně, pracky měl pořád svázané. Pokus o rozumnou debatu byl marný, byla to jen ztráta času. Tiefling se nakonec vysmál dokonce i samotné smrti, když se jej Iladed rozhodl popravit tak, jak už jsme skoncovali s Kozlovskim hned potom, co nás i s ním přemístil proud do Stánopádu.

Dvě vraždy za sotva hodinu, to nebylo špatné skóre ani na Stínopád. Jenže zhruba právě už půl hodiny mi takovéhle věci byly jedno.

***  

Jak přerušit temný rituál oživující císaře a získat nazpět ztracené žezlo? No přeci metodou frontálního útoku. Pokud si říkáte, že s tak důvtipným plánem může přijít leda gnoll... tak máte pravdu. Nedlouho po odpravení tieflinga jsme na opuštěném okraji města natrefili na velkého bílého gnolla. Představování bylo zbytečné, pamatoval si nás. Bělosrstý nabídl pomocnou tlapu výměnou za trochu pozdvižení a plenění, které si od nájezdu na nerathský chrám sliboval. A navíc už chtěl konečně osvobodit svoji duši, která byla spoutaná zde, ve Stínopádu. Jen tak na okraj dodal, že i my jsme na tom stejně. Bez žezla nebo přerušení rituálu odsud nikdo z nás neodejde. Kdo ví, zda mluvil pravdu. Rituál jsme chtěli zastavit tak jako tak, pročež jsme se dali dohromady a poslechli jsme gnollí plán. Nebyla to úplně dobrá volba.

***

Zbývala poslední místnost. samotné dějiště rituálu. Opatrně jsme nahlédli dovnitř. prostředek místnosti zaujímal jakýsi bazén do něhož z několika směrů kanálky stékala neustále nová krev. Radši jsem neuvažoval nad tím, odkud se bere. Na opačné straně podzemního sálu se tyčilo pódium a na něm stál půl tucet postav: žezlo třímající Stella, dále ďábel pronášející jakási zlověstná zaříkávání a konečně také několikero jeho démonských poskoků. Stranou opodál byl na podlaze načrtnutý komplikovaný teleportační kruh. Nebylo těžké si domyslet, o co tady běží. Složitější ovšem bylo, jak jim zabránit v oživení císaře v Asmodeově režii. Bělosrstý se však takovými nuancemi nezatěžoval. Prostě se s vítězoslavným zavrčením rozběhl vstříc pódiu a věci se daly do pohybu.

Nutno podotknout, že to byl právě gnoll, jehož pohyb se zastavil jako první. A to dosti spektakulárně. Před bazénem uklouzl na krvavé podlaze a zřítil se přímo do nádrže. Jeho ještě před okamžikem sněhově bělostný kožich se zbarvil do ruda a gnoll se zoufalým zaúpěním bezmocně zmizel pod hladinou. To bylo naposledy, co jsme jej spatřili. 

Další vývoj lze načrtnout jen v hrubých obrysech; rozpoutala se totiž taková vřava, že se podzemní svatyně záhy změnila v nepřehledné bitevní pole. Bylo to především zásluhou jednoho nečekaného příchodu na scénu. Zatímco Girel, Iladed a já jsme se hnali na pódium, abychom přerušili obřad, a Pao se snažil narušit portál, do místnosti vstoupil ještě někdo další. V čele početné imperiální kohorty kráčel mohutný, snad třímetrový muž, spíš obr než člověk. Návštěvou nás poctil samotný císař. Bohužel nenechal nikoho na pochybách, na čí stranu se přichází připojit. Krátce mi pohlédl do očí a jak se naše zraky střetly, jako bych dostal ránu pěstí. Měl úplně navlas stejné oči jako já.

"Chci toho kluka," rozkázal svému doprovodu, zatímco na mě ještě upřeně zíral. Pak máchl rukou směrem ke Stelle: "A tu holku taky! Ostatní zabít!"

Bylo to ten den již podruhé, co takový příkaz zazněl.

Měli jsme však před císařskými stále ještě náskok a mohli jsme se k žezlu dostat včas, kdyby... kdyby se nestalo ještě něco dalšího a horšího. Když jsem probíhal kolem Girela, najednou se prudce otočil, pohlédl na mě a pak mě vší silou pokusil srazit do krvavého bazénu, v němž ještě před několika okamžiky zápolil Bělosrstý o život. Zastihl mě zcela nepřipraveného. Jen tak tak jsem udržel rovnováhu a vyhnul se smrtelnému pádu. Girel se mezitím otočil, aby se zapojil do šarvátky s ďáblovými přisluhovči a Iladedem. Nebylo pochyb, že věděl, co dělá, když se mě pokusil zabít. Na čí stranu se to přidal?

Musí to skončit co nejdřív. Teprve tady v podzemí nerathského chrámu mi začalo docházet, jak strašnou moc to prokleté žezlo má a že musí být jednou pro vždy zničeno. Nejprve zlákalo Stellu, nyní muselo ovládnout Girela a také mi připadalo, že v Iladedových očích se najednou odrážel jakýsi zvláštní lesk, jak se stůj co stůj snažil dostat k žezlu. Tohle musí skončit.

Znovu jsem se rozeběhl a odrazil se ke skoku. Přelétl jsem na pódium přímo k ďáblovi a ťal jej širokým rozmachem. Asmodeův pekelník zapotácel o několik kroků nazpět a konečně přestal se zaklínáním. Zlověstný rituál byl u konce. Alespoň prozatím. Zezadu se však už blížila císařská garda v čele se samotným císařem, jenž kráčel sálem jako strašlivý bůh pomsty zasazujíc rány okolo sebe, jak kdo zrovna stál.

I ďábel pochopil, že je vše ztraceno. Přivolal své služebníky, okřídlené démonky. Ti jej uchopili a začali jej nadnášet do vzduchu, kde by byl v bezpečí. Další dvojice okřídlených poskoků začala podobně vyzvdvihovat do vzduchu Stellu, která stále ještě držela žezlo. Nechal jsem ďábla ďáblem a rozeběhl se k dívce. Odrazil jsem k výskoku a strhl celou váhou Stellu s sebou na zem. Nebylo to měkké přistání. Žezlo jí vypadlo z rukou a odkutálelo se do kouta.

Mezitím na pódium dorazili i zbývající aktéři. Rozzuřený císař, Iladed, nevyzpytatelně na obou stranách bojující Girel, jenž už možná ani sám nevěděl, komu vlastně slouží. Chaos umocňoval tucet gardistů a démonů, kteří se v mezičase pobíjeli, zatímco jejich pánové se snažili získat žezlo pro sebe.

Nejblíž ze všech k němu měl císař. Na jeho hrůzostrašném obličeji zahrál triumfální úsměv, jak natáhl svou mohutnou paži k tomu, po čem celá staletí toužil. Jenže měl smůlu. Ve stejný okamžik jsem napřáhl ruku i já, ač jsem byl o dobrých několik metrů dál. Očarovaná rukavice poslušně splnila příkaz. Z konečků prstů vyklouzla přízračně stříbřitá ruka, zmocnila se žezla a okamžitě mi jej vtiskla do dlaně. Teď už zbývalo jen jediné: utéct. Byl jsem pevně rozhodnutý prodrat se ven a dostat žezlo co nejdál od ostatních. 

Nejpohotověji zareagovala Stella. Nepozorvaně se zvedla ze země a využila toho, že ke mně stále byla ze všech nejblíž. Bleskově mě kopla do žaludku a ve stejný moment mi vyškubla žezlo z ruky. Nahrbila se jako kočka a stejně hbitě vyrazila k portálu.

Nedoběhla ovšem daleko. Do cesty se jí postavil obr-císař a jednou ranou připravil Stellu o naději, žezlo i ruku. Jedním zdánlivě nedbalým seknutím uťal Stell paži a žezlo znovu zarachtalo po podlaze a odkutálelo se dál. Tehdy se usmála štěstěna na Iladeda, jenž se celou dobu bez úspěchu snažil k artefaktu dostat. Nyní jej prostě zvedl a pelášil k portálu. Nikdo už jej nemohl zastavit. Byl blízko svého cíle, ať už byl jakýkoliv.  Bez rozmýšlení vstoupil na načrtnutý teleportační kruh - a bezvládně se zhroutil na zem a žezlo se celkově již potřetí ocitlo na kamenné chrámové podlaze. Možná, že portál nemohl fungovat, dokud nebyl rituál dokončen. Možná jej narušil na úplném začátku Pao se svým vymýtáním temných sil. Anebo prostě jen portál nechtěl pustit Iladeda, protože není s žezlem spjat. Ať tak či onak, žezlo získalo zase nového majitele - mě. Dokutálelo se mi doslova pod nohy.

Běžel jsem jak o život a přemítal, co s žezlem. Nikomu z těch, kdo byli v chrámu, se nesmělo dostat do rukou. Snad jedině v Paa jsem měl stále důvěru, ale ani jeho jsem nechtěl vystavit stejnému pokušení, které zlomilo již jiné. Ne, musím s žezlem uprchnout sám. Rychle jsem rozvažoval mezi dvěma možnostmi: zahodit ten prokletý kus kovu do hlubin krvavého bazénu nebo zkusit štěstí a doufat, že pro mě se portál otevře? Druhá možnost, jakkoliv nepravděpodobná, se mi zdála lepší. Z bazénu by se ostatním mohlo podařit žezlo ještě nějakým způsobem získat, ale pokud bych se přemístil do jiné sféry...

Nepřemístil. Nedoběhl jsem totiž ani do půle cesty k portálu. Cestu mi zastoupil císař. Zvolil již osvědčený způsob, jak žezlo získat. Ani jsem to seknutí nepostřehl. Čistá rána. Želo počtvrté zařinčelo na zemi a spolu s ním se na ní ocitlo i mé předloktí. Z rány mi prýštila krev a já jsem bezmocně podklesl na kolena. Císař se vítězoslavně rozhlédl po scéně dohasínajícího boje,  krátce si mě změřil a hned na to stejně pohlédl na Stellu, jako by si snad vybíral. Skutečně. Zvolil však ji, učinil pár kroků a konec žezla zabodl do jejího těla. Artefakt pokryla krev císařova dědice, nezbytná daň pro udržení tyranova života. Ten se zvučně rozesmál a klidně, nevzrušeně nakráčel do portálu, z něhož se při jeho průchodu vyvalila oslepující záře jasného světla...