EDGE - články

[Nerath] Erikovy vzpomínky

Obsah článku:

Část čtvrtá - Na dosah ruky, I.

 

Dveře od cely se se skřípěním otevřely. Do ponurého kamrlíku pronikl pruh světla a spolu s ním i záblesk naděje.
Trčel jsem tu sotva půl dne, ale i to stačilo, abych poznal, že sám se ven nikdy nedostanu. Změnil snad můj věznitel náhle názor? Budu mít druhou šanci přistoupit na dohodu, kterou jsem prve odmítl?
 „Vstávej, cizáku,“ zachraptěl  žalářníkův hlas a překypoval přitom škodolibou radostí. „Vedu ti společnost!“
Dovnitř napůl vpadla vrávorající se mužská postava a dveře se za ní ihned zabouchly. Ten chlap vypadal strašlivě. Nebylo to však jen tím, že ho právě před chvílí někdo zmlátil.
 Díval jsem se do mrtvolné tváře Kozlovského a jemu se na rtech rozhostil krutý úsměv. Poznal mě.
 
***

Konečně jsem pochopil, co znamená, když se něco zdaří jen na půl. Přesně tak totiž dopadl náš pokus projít portálem do Vílí divočiny. Na opačné straně jsem se ocitl pouze s Ivanem a Iladedem, po ostatních nebylo ani stopy. Nemůžu říct, že by mě to zvlášť znepokojovalo. Už od chvíle, kdy jsme vkročili do Strážnického opatství, jsem měl před očima jen ty jediné stopy, které jsem chtěl sledovat stůj co stůj. Ty její.

 

Osud má zřejmě poněkud svébytný smysl pro humor, neboť jak jinak si vysvětlit, že nás záhy po vstupu do Vílí divočiny zavedl na místo, které je jejím dokonalým protikladem? Mluvím o Kalnokořání, spletité síti podzemních chodeb s těžkým, vydýchaným vzduchem, kam nepronikne ani paprsek světla a kde nespatříte ani jediný lístek zeleně. Zato bláto a tísnivé šero jsou takřka všudypřítomné. Kalnokořání má ovšem i jistou přednost, jíž nahrazuje to, čeho se mu nedostává na půvabu a estetičnu. Šeptá se, že v něm lze sehnat naprosto cokoliv. Zvláště se to pak týká takových obchodů, které je lepší uzavírat nepozorovaně a potají. Není tak divu, že se Kalnokořání nachází hluboko pod povrchem Vílí divočiny, stranou nežádoucích pohledů. Exotické zboží z jiných světů, prvotřídní otroci, zákeřné jedy a ještě krutější kletby, tajuplné věštby - to vše dříve či později najde v hlubinách Kalnokořání svého kupce. I my jsme našli vše, pro co jsme přišli: zbývající součásti žezla, ztracené druhy, Stellu. Vše doslova na jednom místě a téměř na dosah ruky. Teď už vím, že nás to mělo varovat.

 

***

Už ani nevím, proč si Iladed umanul, že jako první si na kalnokořánském tržišti musíme obstarat mapu Vílí divočiny. Popravdě, pochyboval jsem, že něco takového ve zdejší říši klamů a iluzí vůbec existuje. Kupodivu ano, ale to není ten pravý důvod, proč se návštěva kartografova stánku ukázala být jako nadmíru přínosná. Od eladrinského kartografa jsme se totiž dozvěděli, že v Kalnokořání přebývá ještě jiný "smrtelník" - někdo, kdo také pochází z našeho světa. Dotyčný se prohlašuje za Pána Kalnokořání, čímž je však místním pro smích, neboť skutečným vládcem Kalnokořání je Pán otroků, což ví i ten nejpitomější kobold. Těžko říct, co nás na celé věci zaujalo víc: jestli přítomnost někoho z našeho vlastního světa, anebo fakt, že místní blahosklonně trpí jeho "vládu". Kalnokořání působilo všelijak, jen ne jako vstřícné a tolerantní útočiště. Nadešla tedy vhodná chvíle pro malou audienci.

 

Ze značně omšelého trůnu, ve skutečnosti spíše obstarožního stolce, na nás shlížel Dědic. Nebylo pochyb, že to byl tentýž mladík, který k nám promluvil skrze magickou fontánu ve Strážnickém opatství a který o sobě tehdy tvrdil, že je císařovým potomkem. Svými rysy ve tváři skutečně nápadně připomínal císaře, avšak tím výčet podobenství s Nerathem bohužel také končil. A nebylo to zdaleka jen tím, že princův "dvůr", toho času nacházející se v jedné z mnoha zatuchlých jeskyní Kalnokořání, měl daleko do královského majestátu. Ten člověk byl totiž úplně, ale naprosto mimo.

 

"Vítejte, vítejte!" zvolal s přehnaným nadšením Dědic a doslova seskočil ze svého směšného trůnu. "Dlouho a netrpělivě jsem vás očekával a vy mi teď pomůžete získat, co mi náleží."


Fascinující kombinace bohorovosti a přímočaré arogance. Ta otázka se přímo nabízela.


"No přeci zbytek žezla! Jen to mě dělí od obnovení Nerathu, mé právoplatné říše," odvětil poněkud udiveně, jako by jej překvapovalo, že zřejmý fakt si vůbec žádá dalšího vysvětlení.


„To nebude tak snadné,“ namítl vcelku oprávněně Iladed, „vždyť vůbec netušíme, kde ho hledat.“


Naše neochota vrhnout se vstříc úplně neznámému úkolu prince očividně vyvedla z již tak vratké duševní rovnováhy, pokud tedy kdy vůbec nějakou měl.


„Co je to tu za řeči! Řekl jsem vám přeci jasně, přineste mi zbytek žezla a to pronto! Jsem váš lenní suverén, tak konejte!“ Pak se ovšem krátce zarazil a rychle dodal. „Ale abyste si nemysleli, většinu žezla už mám, stejně jako budoucí královnu. Stello, přines mi žezlo!“


Rozkaz patřil štíhlé dívce, která doposud stála v přítmí za trůnem. V tu chvíli jako by se mi otřásla půda pod nohama. Byla pobledlá a příšernými kruhy pod očima, ale přesto nebylo nejmenších pochyb – byla to ona. Ačkoliv mě musela zcela jasně vidět, v obličeji se jí nepohnul ani sval, když předávala již téměř úplné žezlo do Dědicových rukou. Tvář totiž měla zcela bledou a prázdnou, úplně prostou jakéhokoliv výrazu. Zdálo se, že nevnímá vůbec nic. Jako poslušný golem bez vlastní vůle.


„Tak vidíte,“ pronesl spokojeně princ a pozvedl žezlo. Chyběly v něm dva poslední díly: polovina hlavice a kroužek. „Přinesla mi jej jiná skupina žoldnéřů. Ale protože selhali v úkolu, který jsem ji uložil, dal jsem je pod zámek do šatlavy,“ a máchl rukou kamsi do hlubin své jeskyně.


Naše obavy se tím potvrdily. Když jsme totiž nedaleko před vstupem do Kalnokořání nalezli kousek od cesty pohozenou Paovu čelenku, Girelův váček a Larsův kroužek od žezla, zmocnila se nás předtucha, že trojice padla do nějaké léčky. Girel by jakživ nikdy nezahodil peníze, pokud by nebylo skutečně zle. Teď bylo jasné, jaký osud je potkal.


„Ti patřili k nám,“ zahuhlal Ivan.


„To je mi jedno,“ vyštěkl popuzeně princ. „Ale pokud se nechcete sejít pod zámkem, doneste mi zbytek žezla! Má jej v moci zdejší formoriánská vědma, ale nechce mi jej vydat, taková drzost a urážka. Vy mi jej ale donesete! Pak budu mít konečně žezlo i císařskou svatbu, zatímco vy vyženete gnolly ze zbytků Nerathu, abych mohl usednout na obnovený trůn.“


Dědic se tou představou nechal úplně strhnout, neboť s každým dalším slovem zvyšoval hlas, jako by právě provolával založení své nové říše. Přitom trčel už kdovíjak dlouho ve smradlavé jeskyni pod Vílí divočinou a kolem sebe měl tak tucet služebníků a strážných. Obnovitel Nerathu. Usilovně jsem uvažoval, jestli je blázen nebo jenom zpovykaný fracek, zvyklý rozkazovat všem okolo, bez ohledu na situaci. Ať tak či onak, ani jedno nebylo dobrou vyhlídkou pro Nerath s každým dalším slovem mi lezl krkem čím dál tím víc.


Ještě pár nabubřených žvástů, a přísahám Paní, že mu jednu vrazím, stráže nestráže. Naštěstí v ten moment princ audienci „milostivě ukončil“ a dal nás vypoklonkovat z jeskyně. Asi to tak bylo lepší pro všechny zúčastněné.


***

 

Dříve než jsme však mohli dojít k formoriánské vědmě, zastihlo nás nečekané setkání. Tedy rovnou dvě. Zřejmě nějaká místní specialita. Nejprve se ze stínů vyklonila důkladně zahalená bytost a tlumeným hlasem se pokusila získat naší pozornost. Byl to komtur, navzdory tomu, že ještě před pár dny tvrdil, že se vrací do Přepadu. O důvod více mu nevěřit. Zřejmě nás musel sledovat, protože věděl nejen o naší rozmluvě s princem-dědicem, ale i o tom, o čem jsme se bavili. Pokoušel se nás přesvědčit, abychom žezlo - jakmile jej jednou budeme mít spojené - nepředávali dědici. Prý existují důstojnější nástupci. Odmítl prozradit cokoliv bližšího a zase zmizel.

 

Druhé setkání bylo ještě nenadálejšíí, neboť se o něj postarala Marie. Zahlédli jsme ji společně s Girelem, kterak stojí na nejrušnějším místě Kalnokořání - přímo v centru trhu s otroky. Oba bohužel jako právě dražené "zboží". Aukce již byla v plném proudu, ale na poslední chvíli se nám podařilo Girela s Marií vykoupit - byť jakási zlověstně vyhlížející postava v tajemné kápi je již měla na dosah ruky. Tieflingka nás varovala, obdobně jako komtur, abychom nedávali žezlo princi-dědici. Existují prý vhodnější nástupci. Jak jinak. Pak se společně s Girelm vytratila pryč, neboť naše společenství začalo přitahovat až příliš mnoho pohledů kalnokořánských obyvatel.

 

*** 


Na to, že to byla vědma a navrch formoriánka, probíhala rozmluva s držitelkou posledního dílu žezla překvapivě věcně a jasně. Aniž jsme stihli cokoliv říct, oznámila nám prostě, že díl nevydá, pokud neobdrží něco oplátkou. Možná za ta léta pobytu v Kalnokořání převzala tamní filosofii, že vše má zkrátka svou cenu. Cenou za zbývající součást artefaktu měl být trůn. Jaký, to prý záleží na nás. Vědma byla možná šílená, ale ne na hloupá, aby se spokojila s naší pohotovou nabídkou: trůnu prince-dědice. Museli jsme se tedy porozhlédnout po jiném.


Jeden vhodný trůn se v Kalnokořání ovšem skutečně nacházel. Patřil místnímu otrokáři, opravdovému vládci kalnokořánského podsvětí. Nebylo moc co zvažovat. Jakkoliv to působilo jako sebevražedný úkol, stále to vyznívalo lépe než jiné alternativy, které se ve Vílí divočině nabízely: například uzmout trůn na eladrinském dvoře nebo ve formoriánské tyranidě. Tam byla smrt jistá. V Kalnokořání pouze pravděpodobná.


Náš plán byl prostý a s odstupem času není moc důvodů, proč na něj být hrdý. Především proto, že se sesypal jako domeček z karet. Tehdy nám ovšem přišel svým způsobem proveditelný. Celá myšlenka vycházela z ne neodůvodněného předpokladu, že pán otrokářů nebude po letech ničím neomezované vlády očekávat, že by se mu kdokoliv pokusil otevřeně postavit. Tím méně nějaká trojice přivandrovalců z mimo světa Vílí divočiny. Plni odhodlání jsme tak toho dne nakráčeli na druhou audienci.

 

***

 


Pán otroků si hověl na svém maličkém trůnu. Větší totiž vzhledem ke svým rozměrům nepotřeboval. Navzdory všem očekáváním nás nevládl Kalnokořání nějaký kyklop, obr či jiná minimálně třímetrová hrůzu nahánějící hora svalů, jak by jeden běžně čekal. Pánem otroků byla drobná bytůstka a náš dávný „známý“ – démonek z Císařovy hrobky.


„No vida, co vy tady?“ přivítal nás malý imp ve svém trůnním sále. Nevelká, potemnělá místnost nepůsobila příliš reprezentativně, ale i tak to byl znatelný posun vůči předchozímu „dvoru“, který jsme téhož dne navštívili. Stíny by snad dokázaly zakrýt stopu překvapení v démonkově tváři, hlas jej však prozradil.

„Přišli jsme ukončit tvou vládu, tak se odsud ztrať, jako jsi zmizel i posledně!“


„Hlupáci!“ sykl démonek a ze stínů vystoupila čtveřice drowů, lovců otroků, jako by právě na tento povel čekali.
Nejen že měli početní převahu, ale byli i dobře sehraní. Jedna dvojice nás obstoupila zepředu, druhá nám zatarasila cestu ven. Ivan s Iladedem zápolili vepředu a snažili se ze všech sil protlačit k démonkovi skrytém za dvojicí svých strážců, já jsem se vrhl na ty dva vzadu.


Čepele se míhaly temnotou. Byli velice rychlí. Až příliš. Sice se mi podařilo jednomu z drowů zasadit mocný úder, přesto však nepolevoval v boji a společně se svým druhem na mě zle dotírali. S každým dalším sekem jsem uhýbal obtížněji, až jsem narazil zády na zeď – nebylo kam ustoupit.


Tam vepředu vypadala situace ještě vážněji. Iladed ležel na zemi napůl v bezvědomí a Ivan jen s nejvyšším vypětím odrážel oba temné. Démonek se královsky bavil touto podívanou. Bylo jen otázkou času, než bude po všem. Ivan to vycítil také a pokusil se natáhnout po poslední stéblu naděje, jakkoliv nepatrné:
„Můžeme se přece nějak dohodnout!“


Impův výraz zvážněl; pobavený smích rázem přešel ve výraz vypočítavého zvažování.


„Hm… a možná že skutečně ano,“ a jedním gestem zastavil své strážce. Ti ztuhli jako sochy, nepřestávali však na nás mířit napřaženými zbraněmi a nespouštěli nás z očí.


„Skutečně, něco byste pro mě udělat mohli. Daruji vám svobodu,“ pronesl vládce otrokářů s velkopanskou blahosklonností, jako by nic neznamenalo, že jsme se jej právě pokusili zabít. V Kalnokořání to asi nebylo nic neobvyklého.


„Je tu jeden člověk, kterého by rád získal do svého… portfolia. Přiveďte mi ho, a budete zase volní.“

„A o koho jde?“ Iladed se s námahou právě postavil na nohy.


„O toho lidského floutka, samozvaného „pána Kalnokořání.“ V impově hlase bylo cítit nevýslovné pohrdání.


„Dlouho jsem ho trpěl, ale už mě přestává bavit a tak bych mu chtěl dát lekci. Je ovšem navýsost paranoidní a téměř nikoho k sobě nepouští – vám ale bude věřit. Nasaďte mu tento obojek, a stane se z něj naprosto poslušný otrok bez špetky vlastní vůle. Pak můžete jít,“ a s těmito slovy odkudsi vylovil krystalicky modrý obojek.
Místností zavládlo ticho.


„Tak slibujete, že pro mě zajmete toho člověka? Složíte Slib?“


Slib Vílí divočiny. Slib, jenž nemilosrdně svazuje ty, kdo jej složí, a dostihne nakonec každého, kdo by se pokoušel vyhnout jeho splnění. Traduje se, že ve Vílí divočině není mocnějšího pouta než právě Slib, jenž ve svých spletitých rafinovanostech polapil nejednoho pošetilce, jenž jej příliš ochotně složil.


Ivan a Iladed však bez očividného zaváhání slíbili. Já jsem ale zaváhal. Ano, neměl jsem pochyb o tom, že princ-dědic je zpovykaný fracek, možná dokonce i blázen. Lezl mi na nervy každým svým slovem i tím, že bezesporu musel nějakým klamem očarovat Stellu a nyní ji držel jako svoji „nastávající“. Přesto jsem se nedokázal přimět k tomu, abych jej odsoudil do role kalnokořánského otroka. Odmítnout mu předat žezlo, to byla věc jedna, odsoudit jej k životu v nicotě, věc druhá.


Démonek však mezitím již ztratil trpělivost. Dva dobrovolníci mu očividně přišli dost. „Tak dobrá, ty dva ať jdou – a toho třetího strčte pod zámek!“ nařídil temným elfům, kteří se mně chopili a odvlekli do hlubin Kalnokořání. Poslední zbytky světla pochodní se vytratily spolu s tím, jak se za mnou zabouchly dveře cely.

Co přijde teď? To jsem netušil. Stejně tak jsem nemohl tušit, kdo přijde. Kozlovski byl poslední, koho bych zde očekával a s kým bych měl chuť se setkat. Přesto netrvalo dlouho a přesně k tomu došlo.

 

 

< Část čtvrtá - Na dosah ruky, I. >
Část první - Začátek konce Část sedmá - Dýka v zádech
Napsal Geralt 24.11.2012
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 22 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.05797290802002 secREMOTE_IP: 54.83.176.101