Colombo, možná bych ti měl vynadat za dvanáct zbytečných stran textu, ale zase mě nic nenutilo sem psát a číst to, takže dobže mi tak a k něčemu to bude dobré.
Nicméně v RPG funguje stejně dobře přístup "tady se líhnou draci a proto tu na ně družina narazí" jako "rád bych dal družině do cesty draka, proto sem dám draří líheň." V obou případech je třeba dodržovat jistá pravidla příběhu, světa a žánru, i když v jiných poměrech. Obojí může být snadné nebo náročné, a dá se to udělat dobře nebo totálně zpackat - obojí jsem si s různými výsledky vyzkoušel.
Jen mám zpětně dojem, že je možná lepší nechal logicky provázaný svět vyrůst během hry a tu a tam retušovat nepřesnosti, než ho vytvářet z nějakých základů, zaobírat se věcmi, když na polovinu z nich vůbec nepřijde ve hře řada a tu a tam retušovat nepřesnosti, které ti i při takovém vytváření vzniknou, protože nikdo není bůh, aby se mu podařilo vytvořit funkční svět bez nelogičností hned napoprvé (a i o Jeho výtvoru mnoho lidí pochybuje)
Promýšlet logické světy je fajn, stejně jako napřed nakreslit hory, pak řeky ekoucí z nich, pak lesy, a pak rozšířovat lidská osídlení, kreslit postupně cesty a ubírat lesy ... ale co z toho, když na 90% takové mapy se hráči nedostanou a i kdyby ano, tak toto vytváření nedokážou odlišit od vytváření ve stylu "obkreslím kus mapy a díky zkušenostem vymyslím všechno ostatní".
Může to být fajn pocit kvůli tomu pocitu, můžeš mít funkční společnost a použít víc než polovinu toho, co jsi vytvořil, a hráči můžou ocenit, jak ti všechno zapadá do sebe, ale důležité je jen jedno - odpovídá celkový výsledek vloženému úsilí? Pokud ano, nezáleží na způsobu, jakým ses k němu dostal. Pokud ne ... nezáleží na způsobu, který jsi použil.
Toť asi vše, co k tomui můžu dodat při zpětném pohledu až na začátek debaty.