Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 11 - Tam a zase zpátky

Tančící dav ztuhl a stáhl se kolem nás.
Jen tak pro výstrahu jsem barmana zastřelil.
„Příště už to neudělá,“ podotknul jsem.
V davu se objevily ostré věci.
Tek vytáhl dva granáty a odjistil je.
„To neuděláš,“ řekl jeden z nich. Upír.
Elf se usmál.
Napsal Sethi
Tento příběh vám vyprávějí:
Umijaky: přesvědčovací prostředek - peníze
Osiris: přesvědčovací prostředek - hypnóza
Sethillian: přesvědčovací prostředek - šarm
Tuk-Enek: přesvědčovací prostředek - granáty
Rozliční přátelé a kolemjdoucí

***

gionfei
Do nemocničního pokoje vletěla Sethi a vrhla se ležícímu Eredriahovi kolem krku – div, že mu nezpřetrhala kapačky.
„Taky tě rád vidím,“ řekl mág trochu přidušeně.
Rozhodla jsem se, že u toho být nemusím.
„Tak se tu mějte,“ rozloučila jsem se. „Brzy se uzdrav, Erede.“
„Ahoj Gionfei,“ pozdravila deckerka.
„Díky, žes zaskočila,“ doplnil ji můj parťák.
Doufám, že se brzo vrátí do akce, nečinnost mu neprospívá…

*

sethillian
„Já se o tebe tak hrozně bála…“ zopakovala jsem asi po šesté.
Eredriah mě pohladil po tváři.
„Jsem v pořádku,“ ujišťoval mě. „Ale jak je tobě?“
„Už je to v pohodě, cítím se celkem dobře. I když mě občas dost bolí hlava.“
Jenom si mě zamyšleně prohlížel.
„Poslyš, je mi to moc líto…“ doplnila jsem po chvíli.
„Za to se neomlouvej, byla to prostě past. Občas se stane, že někdo z týmu zemře, to riziko je součástí naší práce.“
„Ale…“ najednou mě naplnilo ošklivé podezření. „Ty to nevíš...“
„Co?“ Vypadalo to, že nechápe.
„Oni ti to neřekli...“ Mísil se ve mně vztek se zoufalstvím. Prostě mě nechali, ať se v tom vymáchám sama.
„Co mi měli říct?“
„Ireinian je mrtvá. Zabil ji... Rauko...“
Zatvářil se šokovaně, pak nevěřícně. Pak se ta informace dostala na správné místo.
Pomalu pustil moji ruku.
„Můžeš mě teď nechat samotného?“

*

umijaky
Po domluvě se Sethi jsem zavolala Tukana a Osirise a sešli jsme se v parku před OSN.
Deckerka zase vypadala na těžkou depku, tak jsem se jí, v rámci opakovaných úvah o Osirisově vzhledu (od prvního setkání se neukázal bez kápě), pokusila zvednout náladu.
„Třeba má místo ksichtu prdel,“ řekla jsem na mágův účet.
Zabralo to. Aspoň se usmála.
„A čím se kouká?“ zeptal se Tukan.
„No řitním otvorem, stejně jako dejchá a jí,“ vysvětlovala jsem.
„Jasně,“ řekl Osiris suše. Ještě že jsem mu teď do toho obličeje neviděla.
„Hrůza si představit,“ poznamenala elfka, „Co má místo zadku…“
„Je tohle důvod, proč jsme se tady sešli?“ zeptal se ostře mág. „Tohle totiž zvládnete beze mě a já můžu jít klidně domů.“
„Ale kdepak,“ řekla Sethi uklidňujícím tónem. „Máme misi. Pamatujete si, jak jsme měli chytit Thomase Leache?“

*

osiris
Nechali jsme holky, ať hlídají oba vchody, a já s Tekem jsme vlezli dovnitř.
Acheron se od poslední návštěvy nijak nezměnil… Teda vlastně se změnil dost, když beru v úvahu, že když jsme ho opouštěli, nezbyla v něm jediná živá – ani nemrtvá – duše, vyjma barmana.
A přesně k barmanovi jsme teď zamířili.
V rytmu undergroundu se tady zmítaly těla a záblesky světla dělaly jejich pohyby zvláštně trhané.
Ork za pultem se na nás nedíval zrovna přátelsky.
„Nazdar,“ zahájil Tek. „Kde je Thomas Leach?“
„Jak to mam vědět?“ odseknul. Najednou držel brokovnici.
Elf odjistil zbraň.
„Ty si na mě nepamatuješ?“
„Právě že pamatuju,“ zavrčel barman.
„Kde je Thomas Leach?“ zopakoval otázku.
„Je mimo město.“
„Dál?“
„Nevím.“
Tek vystřelil. Dvakrát.
Ork zavřeštěl a podíval se na zkrvavené ruce. Totiž zbytky rukou.
Všechno ztichlo.
Tančící dav ztuhl a stáhl se kolem nás.
Jen tak pro výstrahu jsem barmana zastřelil.
„Příště už to neudělá,“ podotknul jsem.
V davu se objevily ostré věci.
Tek vytáhl dva granáty a odjistil je.
„To neuděláš,“ řekl jeden z nich. Upír.
Elf se usmál.

*


sethillian
Zazněla rána a kolem obličeje mi proletěly dveře.
Pak bylo ticho.
Neměla jsem slov. Jsou prostě věci, které komentovat nelze.

*


tuk-enek
Sethi napochodovala dovnitř – Umi se objevila vteřinku potom – a začala na mě strašně ječet. Chvíli angličtinou, občas sperethielem, sem tam se mihlo slovo v citispeaku a do toho švihala výrazy z jazyků, který sem snad ještě neslyšel.
„Jednou tě zastřelím, jednou tě za tohle zastřelím, ty idiote!“
Viditelně nebyla ve své kůži, nevěděl jsem, než se soustrastně pousmát.
Střelila mě mezi chodidla.

*

osiris
A on jí sapíkem objel obrys hlavy na protější stěnu.
„Dost!“ vykřikla Umi. „Zabijte se, pitomci!“
Tek se na ni klidně podíval.
„O to nám přece jde, ne?“
„Ne, o to nám teda skutečně nejde!“
„A proč ne?“ namítl jsem tiše. „Pokud vim, zatím se nemluvilo o penězích, takže si vlastně můžeme střílet do koho chcem.“
„Tohle není placená akce,“ informovala nás Sethi naprosto klidně – až moc klidně na to, že právě málem přišla o hlavu. Nejspíš šok.
„Jak?“ zeptal se nevěřícně Tek.
„Je to fakt,“ potvrdila tu strašnou zprávu Umi. „Tady jde o to, jestli budem vůbec dál moct žít ve městě. Hm. Spíš jestli budem vůbec dál žít. No co, my. Vy. Já sem přece jen člověk.“ Sladce se usmála. Byl to tak nečekaný a neobvyklý výjev, že mi to málem způsobilo zástavu srdce.
Pak začala vykládat něco o lidech za zářivkama, o starostce Marylin Schultzové a o CCC. Ne, že bych to z toho pochopil.
Ani jsme si nevšimli, že Sethi odešla.
Zůstali jsme v místnosti s nehybnými těly pokrytými šedým prachem sami tři.

*

eredriah
„Není to tvoje vina,“ ujišťoval jsem ji znovu. „Sotva bys proti tomu něco svedla.“
Klopila hlavu níž a níž, snažíc se zarazit pohled hluboko do země.
Chytl jsem ji za bradu a jemně elfku donutil, aby se mi podívala do očí.
V zelených duhovkách se zračil... strach?
„Teď mi pověz, kdo to byl,“ nakázal jsem jí klidně.
„Rauko,“ špitla skoro neochotně. „Raukatar Faethorn.“
Čekal jsem.
„Můj... kdysi jsme... žila jsem s ním,“ pokračovala. „Je to dva a půl roku, co ho ten... Khelek... co z něj... udělal upíra... asi. Já si myslela, že ho zabil... Já jsem... Nedokázala jsem...“
Políbil jsem ji.
„Nech to být,“ řekl jsem.
„Ty ho zabiješ...“ řekla bezvýrazně s pohledem upřeným do prázdna.
Neodpověděl jsem, jen jsem cítil hořkost na jazyku.
Snažil jsem se nepřipustit si, že jí na něm ještě záleží.

*

telefonát
„Příjem?“
„Ahoj Sethi, tady Umijaky.“
„Já vím, mám to napsané na displeji.“
„Jasně, udělej ze mě debila. Já jen že jsem zjistila, kde je Leach.“
„A to?“
„V Londýně. Má se vrátit za dva dny. Pokud máš zájem, za hodinu a půl nám vodlítá letadlo za ním.“
„Ok. Kup mi letenku.“

*

tuk-enek
Tak nadšený jsem z té cesty do Londýna nebyl – Umi nám vřele doporučila nebrat si zbraně, že něco seženeme tam. Takže jediné, čím jsem byl ozbrojený, byly ruční břity.
Osiris na tom byl o poznání lépe – jako mág mohl zabíjet bez těch hračiček, s kterýma pracuju já.
Ale cesta měla i své světlé stránky. Letěli jsme první třídou, Umijaky s elfkou daly přednost druhé. Zřejmě nechtěly být s námi.
Rozvalil jsem se do pohodlného křesla a zavolal na –
Něco mě koplo do zad. Osiris taky strnul.
Pomalu jsme se otočili.
Za náma seděly dvě děti.
Dvě roztomilé, neposedné, lidské děti.

*

umijaky
„Kdyby něco provedli,“ řekla jsem, „Neznáme se k nim.“
Sethi se zavrtala hlouběji do sedadla.
„Kašli na ně,“ zavrněla ospale. „Ať si tam dělají, co chtějí, dokud to letadlo nepadá, jsme v klidu.“ Pak se na mě nejistě podívala. „Zakázala jsi Tekovi granáty, že jo?“
„Jo, snad mě poslechl.“
„No, jestli ne, už s tím nic neuděláme,“ řekla, zatímco se letadlo vneslo vzhůru. Pohodlně se usadila a opřela si hlavu o moje rameno.
Spala během minuty.

*

osiris
Obě děcka ztuhla. Vrhnul jsem na Teka vítězný pohled.
„Co to bylo?“ zeptal se tiše.
„Manovej blesk á la Osiris. Tichej, nenápadnej...“
„To se musí zapít.“ Zamával na letušku, brzo jsme každý držel sklenku sektu.
„Tak na děti?“ zeptal se elf s úsměvem.
„Na děti.“

*

umijaky
Tvářili se až moc nevinně, když vylezli z letadla.
„Co jste udělali?“ zeptala jsem se preventivně.
„Ale nic,“ odpověděl Tukan.
Kolem nás proběhli lidi ze záchranky. Deckerka se za nimi otočila.
Tázavě jsem se na oba elfy podívala. Za jejich zády se objevilo světlo, paprsky vycházejícího slunce propuštěné halou letiště. Bylo to skoro hezké, akorát že –
„No během letu exli tři cestující...“ řekl Osiris nezúčastněně. „Ty děcka budou časem dobrý, ale ten děda už to asi nerozdejchal.“
„Děda?“ otázala se Sethi s obavami.
„Hele,“ odrazil ji mág pevným tónem, „Upadl mu pytlík se zvratkama a mně to postříkalo boty.“
„Skoro mě napadá, jestli není chyba shánět zbraně...“ povzdechla jsem si.

*

sethillian
S lehkým zacinkáním zvonku otevřel Tek dveře a vešel do obchodu se zbraněmi, následován Osirisem a Umijaky. Šla jsem poslední, na pečlivě zavřenejch dveřích sem jen otočila cedulku z ‚open‘ na ‚close.‘ Stejně už měli mít touhle dobou polední pauzu.
Uvnitř byl, kromě trpasličího prodavače, ještě člověk prohlížející si sapíky. Tek k němu přistoupil a zlikvidoval ho, než ten chudák vůbec zjistil, co se děje.
Trpaslík ztuhl. Osiris se mu upřeně díval do očí (dobře, měl kápi upřeně namířenou k jeho obličeji) a něco mumlal.
„Jakou zbraň mi doporučíš?“ zeptal se hypnotickým hlasem.
„Fajn jsou tamty –“ ukázal rukou k polici se štíhlými ostřími monomečů, ale jeho mysl se kouzlu vzepřela.
Chmátl po nouzovém tlačítku – dřív ho Umi připravila katanou o vousy. Jo a o hlavu.
Tek už se zásoboval z regálů.
„To je perfektní...“ řekl tak všeobecně, „V Seattlu není moc obchodů, kam by se dalo takhle zajít.“
Osiris mu to potvrdil.
Ani jsem se neunavovala sledovat, co všechno si nakládají do tašky.
Police s monomeči mě zaujala, jeden jsem si vyndala a vyzkoušela ho na židli pro zákazníky. Rozpadla se na dva kusy.
„Hm...“ okomentovala jsem to.
Nakonec jsem si ho připevnila na záda. Nádherný suvenýr z Londýna. Pokusila jsem se jeden vnutit riggerce, ale ta zůstala věrná své kataně.
Dál už jsem se doplnila jen o pár vrhacích nožů a dvě pistole, jen to nejnutnější...
„Ty jo, to by chtělo nějakej odvoz,“ namítl Tukan. „Aspoň motorku.“
„Máš ji mít,“ řekl velkoryse Os. „Jenom najdem nějakej motoshop.“
„Tobě se fakt chce platit za něco,“ zeptala se Umi, „Z čeho můžeš na ulici srazit řidiče a zabavit mu to?“
Mágova kápě se zatvářila udiveně.
„A kdo mluvil o placení?“

*

osiris
„Přijde ti jako skvělej nápad dát nám támhlety čtyři brka,“ oznámil jsem prodavači.
„Hele, co kdybych vám dal támhlety čtyři motorky, co? Neni to fajn nápad?“ zeptal se.
„Báječnej nápad, seš fajn chlap,“ pochválil jsem ho.
„Já sem fajn chlap, je to báječnej nápad.“
„A myslím, že na to můžeš klidně zapomenout, čtyři Yamahy nikoho neberou.“
„Nikdo si nevšimne, že chybí, na to můžu klidně zapomenout.“
„Tak sedáme a jedem, ne?“ prohodil jsem ke svým společníkům.
„Tak, ubytování?“ zeptal se Tek.

*

tuk-enek
Recepční Osovi v klidu odevzdal klíče od dvou nejdražších pokojů v hotelu. Ubytovali nás jako čestné hosty.
„Nechápu, že holky nešly s náma,“ podotknul jsem. „Myslíš že šlo o hrdost?“
„Cože? Ne, ale zdá se jim to moc nápadný.“
„No bože, tak mě zastřelí, ale mam v apartmánu bublinkovou koupel!“

*

umijaky
„Snad ani není možné, aby v takovémhle městě nebyl bar správného typu,“ postěžovala si Sethi.
Podle průvodce jsme už asi čtyři hodiny objížděli Londýn od hospody k hospodě a hledali tu správnou atmosféru – ne kvůli zábavě, deckerka chtěla zlanařit někoho, kdo by nám poradil.
„Druhou vodbočku doleva má bejt... jmenuje se to Tracyho tygr.“
„Tady má někdo smysl pro humor, tu knihu jsem četla,“ podotkla elfka.
Tracyho tygr se ukázal být přesně tím, co jsme hledali.
Sotva jsme vstoupily, elfka se rozhlížela po vhodném kontaktu. Našla ho.
Elf v kůži, cvočkách a s řetězem u pasu.

*

ricco
Mi někdo zaklepal na rameno, jsem se vohlíd. Tam elfka, taková malinká, se zelenejma vočma, kus k zežrání.
„Copak, sluníčko?“ jsem se zeptal.
„Můžeš mi pomoct?“ Si kecla na baržidli, vopřená vo pult.
„Na to přijde.“
„Potřebovala bych kontakt. Na zdejší Mafii.“
Si teda vybírá známosti.
„Bych možná měl,“ jsem kejvnul.
„Jsem ochotná zaplatit, řekni si, co chceš.“
Sem ji skouknul zhorejška dolu a zase zpátky.
„Bych věděl,“ říkam.
„Ai, to fakt ne,“ zakroutila hlavou. „Jsem zadaná. Ale kdyby sis řekl o zbraně, mám celkem přístup –“
„Pro gang?“
„Klidně.“ Se dostane k hračkám a shání Mafii? No to potěš... „Tak kolik? A co?“
„Bych chtěl něco dobrýho, tak po dvaceti.“
Se chvíli bavila s Japonkou, co stála poblíž, pak kejvne.
„Jak se jmenuješ? Dej mi číslo, domluvíme se po telefonu.“
„Mi říkaj Ricco.“

*

tuk-enek
Obhlížel jsem náš cíl – vilka v bohaté čtvrti, příjemná vidina odměny za jinak neplacenou akci.
Osiris dělal to samé, musíme si přece z Londýna přivézt nějaký suvenýr, ne?
Zavolala mi Umi.
„Ty, Tukane, potřebovaly bychom dodavku, nemáte něco?“
Rozhlíd jsem se po okolí.
„Vadily by ti kytičky?“ zeptal jsem se nakonec.

*

sethillian
„A to je co?“ zeptala jsem se pobaveně. Tek vystupoval z auta, které muselo patřit novohippíkům. Umi na ten povoz jen koukala.
„Fajn,“ řekla nakonec. „Jo, to půjde.“
Tek přisedl k mágovi na motorku.
„Hele, co chcete dělat?“ zjišťovala jsem.
„Nic, co by tě zajímalo,“ odbyl mě Osiris.
„Ale mě to –“ namítla jsem, jenže to už tam elfové nebyli.
Riggerka pořád ještě zírala na auto.
„Nelíbí?“ otázala jsem se.
Koukla na mě.
„Proč myslíš?“ Rozzářila se. „Dyť je skvělý.“

*

telefonát
„Tě slyším.“
„Ricco? Tady je Sethi, ta holka z Tygra.“
„Čágo, sluníčko. Tak co?“
„Mám, cos chtěl. Kde to převezmete?“
„Jsem myslel před Buckem.“
„Kde?“
„Před Buckinghamskym palácem.“
„No, potřebujeme, abyste si to přeložili do svého auta...“
„Asi není nejlepší místo. Tak před Tygrem. Za půl.“
„Ok.“

*

tuk-enek
Dostat se dovnitř byla prkotina. Vrátka do zahrady i dveře byly zamčené, ale to není nic, co bych nedokázal ustřelit. Fakt, že na domovní vstup jsem musel použít malou nálož...
Na předsíni jsme potkali babu s holí – sejmul jsem ji, ani nepípla.
S Osem jsme se na sebe podívali.
„No co,“ řekl mág, „Byla ozbrojená, mohla tě ohrozit.“

*

umijaky
Z rádia vyřvávaly ty nejlepší pecky od květinových dětí. Bubnovala jsem palcema o volant, Sethi zamyšleně čuměla z okýnka.
Zastavila jsem na červenou (udělala sem to akorát proto, že tu maj tak divnou dopravu – no je normální jezdit po levý straně?), vedle mě zabrzdil růžový kabriolet. Osazený novohippíkama.
„Zdar lásko!“ křikl na mě řidič. „Kam to berete?“
„Ale tady kousek...“
„Jedem kalit, severně od města máme sjezd, nechcete se joinout?“
(„Přijeďte...“ ozýval se zbytek osazenstva.)
„To se ví, budem tam,“ kývla jsem.
„Tak zatím!“ Šlápli na plyn a ujeli.
„Ty tam chceš jet?“ zeptala se Sethi nezúčastněně.
„Neřekla bych.“

*

osiris
Děda v kuchyni nevydržel první zásah bleskem – po pravdě, když nás uviděl, tak se lekl, že dostal infarkt, takže jsem to kouzlo snad ani nemusel používat...
Do předsíně jsme začali snášet věci, které nám přišly, že by mohly mít nějakou cenu.
„Ty, Osi, pojď sem!“ zavolal Tek z obýváku.
„Kdo to je?“ zeptal se, když přišel. Ukazoval na obraz nad skříňkou ve slohu raného doprdelismu dovezenou pravděpodobně z bývalého komunistického Československa.
„Vladimir Iljič Lenin. Proč?“
„Nechceš ho vzít svý babičce? Měla by z něj radost.“
Zaskřípěl jsem zuby.
„Já nemám žádnou babičku!“

*

sethillian
Vystoupily jsme z auta, kývla jsem na Ricca, který se ještě s několika elfy opíral o otlučenou šedivou dodávku. Zíral na mě a něco polohlasem říkal svým kumpánům.
Pak se odlepili od auta a došli k nám.
Umi otevřela nákladový prostor a předvedla jim naše zboží.
„Napřed kontakt,“ řekla jsem. „Když budem spokojené, dostanete, co chcete.“
Podal mi papírek s telefonním číslem – aniž bych se na něj podívala, předala jsem ho riggerce.
„Otestuj to.“

*

tuk-enek
Za obrazem toho komouše jsem našel trezor. Mizerná práce, sice šestimístný číselník, ale zato tak slabý zámek, že ho zlikviduje pár gramů dvanáctky.
Obložil jsem ho výbušninou, chvíli koukal na tlačítka bezpečáku.
„Zkus šest šestek,“ navrhl Os.
Naklepal jsem tam zmíněný kód.
„To by byla hlína, kdyby –“
Trezor se otevřel.

*

telefonát
„Je tam pan Gregory?“
„U telefonu, kdo volá?“
„Tady slečna Toda. Jen jsem se chtěla optat, jestli neznáte nějakého Thomase Leache. Dělá pro Mafii.“
„Možná ho znám.“
„Potřebuji si s ním něco vyřídit. Je to záležitost rodiny.“
„Rodiny?“
„Přesně tak, on –“
„Jelikož je Thomas nechutný diskofil, zhýralec a proutník, řeknu vám, že je pravděpodobně v klubu Leithe. Víc po mně nechtějte.“
„To bohatě stačí. To je víc, než jsem doufala...“

*

osiris
„Dopisy! Milostný dopisy z Euroválek! No to snad není možný!“ Tek zuřil. Obsah schránky neodpovídal jeho představám.
„Zabalíme to tu,“ řekl jsem mírně. „Najdu něco, do čeho naložíme ty věci, ty to tady zatím opatři výbušninama.“
„Jo...“ uklidnil se. „Vyhodím to do povětří.“

*

ricco
Japonka kejvla, sluníčko ustoupila vod tej kytkatej dodávky. Hoši začali nakládat.
Se ty dvě chvilku bavily, pak se elfka koukla na mě.
„Ricco, znáš discoklub Leithe?“
„Se ví.“
„Můžeš mi říct –“
„Hledejte Soho, u Volivovýho náměstí se doptáte.“
„Díky,“ řekla. Se vobě vlezly do auta a vodjely.
„Byla kost, co?“ jsem se zeptal hochů.

*

tuk-enek
Od domu v plamenech jsme se vzdalovali v instalatérský dodávce, řídil sem, takže můj zvonící telefon zvedl Os.
„Jo. Jo. Jo? Jo... Hm. Jo. Jasně. Tak jo,“ zněl rozhovor z jeho strany.
„Takže?“ zeptal jsem se.
„Už věděj, kde hledat Leache.“
„Jo?“
„Jo.“

*

umijaky
„Ne, vy tam nepůjdete!“ zavrčela Sethi. „VY zůstanete venku a budete hlídat dveře!“
Její snaha zadržet Tukana a Ose mimo discoklub byla naprosto marná.
„Teku stůj!“ To už vcházeli dovnitř. „Zastavte se a vypadněte!“ v polovině cesty k baru. „Stůjte, vy kreténi!!“
Teď se Tukan otočil a chytl ji za rameno.
„Poslyš, co bysme asi tak mohli udělat?“ zeptal se.
„Zase zabijete kontakt!“
„Ale třeba né...“
Až teď jsem si uvědomila, asi i Sethi to ťuklo až v tenhle okamžik, že je Leithe dost podobný Acheronu. Tedy Acheronu, když do něj přicházíme, ne až potom. I ty upíři tady...
Elfka to vzdala. Nejspíš nestačila přesvědčovat Tukana, aby toho nechal, a sebe, aby z přítomnosti tolika nemrtvých neztratila vědomí. Navíc pravděpodobně jediný způsob, jak zastavit Tukana, když něco chce, je useknout mu hlavu. (S katanou u pasu jsem si s tou myšlenkou silně pohrávala.)
Jenže Tukan si s barmanem nepromluvil.
Zatímco se pokoušel zpacifikovat Sethi, stál už u pultu Osiris a s obtloustlým člověkem se vybavoval on.
Pak na nás kývnul, aby jsme šli za ním ven.
„Vím, kde se ubytoval Leach,“ informoval nás.
„On ti to řekl?“ zeptala se Sethi nevěřícně. „Jen tak?“
Mág se zasmál. Máchl elfce před očima štíhlou rukou.
„Při Osirisovi a Ápisovi, dívej se mi do očí...“ začal. „Dívej se mi do očí, při Osirisovi a Ápisovi. Nyní jsi kočka. Ano, jsi kočka, při Osirisovi a Ápisovi. Opakuj po mně. Jsem kočka... jsem kočka... Čiči, čiči, hodná kočička... Dostaneš mlíčko...“
„Jsi máklý, že ano?“ odbyla ho Sethi, ale nevypadala podrážděně.
„Kdepak, akorát jsem prostě skvělej.“
„Myslíš, že ti to bude vycházet věčně?“ zchladila jsem jeho nadšení ledovou otázkou. Teda měla jsem v plánu ho zchladit.
„Jo,“ odpověděl rozjařeně.

*

sethillian
„Vidíš, dokázala jsem to taky,“ řekla Umi stoupající do schodů laciného hotelu s klíči od Leachova pokoje v ruce.
„To jo,“ potvrdil Osiris. „Ale stálo tě to tři litry. Já bych z toho trpěl maximálně chvilkovou nevolností.“
Rozhovor se týkal vyzískávání informací od recepčního. Umi k tomu mága nepustila, že to zvládne sama. (Tek do toho naštěstí nekecal, chtěl ještě zůstat v Leithe, aby to tam podminoval. Ach jo!) No a povedlo se jí to.
Vyšli jsme do pátého patra. Za oknem bylo požární schodiště, tak jsem u něj zůstala, jakožto stráž – Umi s Osem zatím odemkli Leachův pokoj a vstoupili.
A za chvíli zase rychle vypadli.
Zaslechla jsem zvuk, jaký vydává banda poldů, když vpadne do levného hotelu.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, zatímco jsme sbíhali požární schody.
„Leach tam nebyl,“ odpověděla Umi. „Spustil poplach, ještě než jsme přišli. Paniknoflík. Ale nechal tam –“ ukázala proužek modrého plastu „– letenku.“

*

osiris
„Akorát jsem to vyhodil do povětří, ani nezbyl čas na granáty...“ postěžoval si Tek.
„Sklapni už a hledej Leache,“ odsekla mu Sethi.
„Nemáš cit pro výbuchy.“
„Nemám!“ vyštěkla elfka (Ještěže to byl rozhovor vedený přes spoj ušní soupravy – byli jsme rozstrkaní po celém letišti.) „Když dovolíš, jsem na výbušniny tak trochu alergická a když jsme u toho, byl to právě výbuch, co zabilo mou matku!“
„Držte huby,“ ozvala se Umi, „Nedivila bych se, kdybych to vaše pořvávání slyšela i bez soupravy.“
Já se zdržel komentářů – zrovna jsem totiž na pánskejch záchodech sejmul dva chlapy (nelíbili se mi) a přemýšlel jsem, jak toho dál využít.
No však ono se něco najde.

*

sethillian
Do odletu Leachova spoje zbývalo pět minut. Před halou prudce zabrzdil taxík, z něj vyběhl Thomas Leach osobně. Škoda, že jsem mu nestihla podtrhnou nohy.
Zase je pravda, že si ničeho nevšiml, takže když se u odbavování dotkl Osiris jeho ramene, otočil se a bez šance na obranu podlehl kouzlu.

*

umijaky
„Výlet pěknej,“ prohlásil Tukan, „Ale doma je doma.“ Zhluboka se nadechl. „Seattleskej smog, to mi chybělo...“
„Osi...“ začala pomalu a dost neochotně deckerka. „Musím uznat, že jsi i k něčemu dobrý.“
„U Osirise a Ápise...“ řekl mág se smíchem, „Asi jsem ovládl tvoji mysl, jinak takovej kompliment snad ani není možnej.“
„Tak promiň, už se to nebude opakovat,“ odpověděla Sethi.
„Co s tim O`Malleym? Když máme adresu...“ navrhla jsem.
„Nechala bych to až na zítra...“ prohlásila Sethi. „Musím ještě něco vyřídit. Do večera se toho stejně moc nestihne... Leach se jen tak nevrátí...“
„No jestli mu přišijou ty dva mrtvý, tak určitě ne,“ řekl Osiris. „A navíc, nic si nepamatuje.“
„Tak zejtra,“ rozhodl Tek. „Mám ještě objednanej menší chirurgickej zákrok. A stejská se mi po zvířátkách.“
„Zoofile,“ řekli jsme všichni tři najednou.

*

arfindal
„Vy jste mě v tom nechali,“ řekla vyčítavě. „Ty, Doktor, všichni. Sakra, jsi jeho bratr, proč jsi mu to neřekl sám? Bylo by to... příhodnější...“
„Hele, žiješ?“ zeptal jsem se. „Copak ti něco udělal? Tobě neublíží. Ale mně... Měla bys to vidět, když jsme žili spolu a se sestrou u strýce. Ty ranní zápasy o koupelnu.“ Nostalgicky jsem se usmál. „Strýc musel neustále měnit dveře. Dva mágové... A do toho sestra. Jednou jsme vyhodili do povětří celé první patro.“ Pousmál jsem se nad těmi vzpomínkami.
Nevypadala nadšeně.
„Je lepší, žes mu to řekla ty,“ pokračoval jsem, s povzdechem. „Děkuju ti.“

*

sethillian
Když jsem se probudila, chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, kde to sakra jsem.
Pak mi to došlo. Večer jsem zašla k Eredriahovi a musela jsem usnout během rozhovoru o Irsku, Eredově rodné zemi. Teď jsem svírala jeho dlaň a v křesle se cítila velice nepohodlně.
Vzápětí jsem si uvědomila, co mě to vlastně probudilo.
Byla to ruka. Hodně studená ruka na mém rameni. A k ní náležící –
„Psst,“ zasyčel upír, ustupujíc o krok. „Neublížíme ti.“
Všimla jsem si i jeho společnice. Oba byli oblečení v černé, vybavení špičkovou technikou a ozbrojení chladnými zbraněmi. Můj meč ležel vedle na stolku, stačilo by natáhnout ruku...
„Nic ti neuděláme,“ zašeptala nemrtvá. „Pojď s námi. Svou zbraň si klidně vezmi.“
„Nic se ti nestane,“ doplnil ji druhý.
Koneckonců, upírům se dá věřit...
Nadechla jsem se, abych oslovila Ereda.
„Nebuď ho. Jen by nám to ztížilo odchod.“
Postavila jsem se, oblékla si plášť a na záda připevnila meč.
Přece se nebudu bát pár nemrtvých.
Ve skutečnosti jsem umírala hrůzou.
Ale co mě nezabije, to mě posílí, ne?

*

osiris
Dva upíři mě přivedli ke vchodu nějaké krypty. Ani mě moc nepřekvapilo, jkdyž sem tam narazil na deckerku a Umi s podobným doprovodem.
„Kde je Tukan?“ zeptala se Sethi s obavami – nemyslim, že by se tak bála o jeho osobu. Spíš měla strach, aby odněkud nevyskočil a nezačal střílet.
„U nějakýho chirurga, nechává si udělat náprstek na monobič,“ řekl jsem.
Oddechla si, ale moc úlevy v tom nebylo.
„Ještě monobič... bože...“ zašeptala nešťastně. „Jako by to už takhle nebylo dost hrozné...“
„Pojďte za mnou,“ zavelel tiše jeden z nemrtvých a vstoupil do temné chodby.
Vedl nás několik minut složitou spletí chodeb, až jsme vešli do rozlehlého dómu.
Byl osvětlený jen pochodněmi, ale i když byla noc, nemyslím, že ve dne by se sem dostalo sluneční světlo.
Za vyřezávanym stolem seděl v temně červeném plášti s vysokým límcem stařec s dlouhými bílými vlasy, na krku medailon se zvláštním znakem, a pozoroval nás rudýma očima. Podle hloubky pohledu bych mu odhadnul několik tisíc let...
„Pojďte blíž.“ Ten hlas nešlo neposlechnout.
Všiml jsem si, že se Sethi chvěje – potvrdilo to můj odvážný odhad, že máme co dělat s dost silným upírem.
„Tak co je?“ zeptala se Umi nezaujatě. „Takhle mě v noci vytáhnout z postele, to chce hodně dobrý vysvětlení.“
„To je fakt,“ potvrdil jsem. „Jeden se snaží čas od času vyspat a vždycky se najde nějakej maník, kterej ho vzbudí.“
„Jestli okamžitě nedostanu rozumný důvod, proč tu zůstat,“ řekla elfka tiše, „Tak odcházím, protože tahle společnost se mi ani trochu nelíbí. S kým máme tu čest?“ kriticky se na něj podívala – zřejmě už ovládla sama sebe.
„Já jsem,“ začal upír pevně, skoro bych řekl, že slavnostně, „Riom Arde-Groth, prvorozený Kainův syn a zakladatel klanu Groth.“
Ticho.
„A dál?“ ozvala se po chvíli Sethi.
„Myslím,“ prohodil jsem k ní, „Že je to něco, po čem bychom se měli hrozně vyděsit, padnout na kolena a přiblble se klanět.“
„Aha. Mám tomu rozumět tak, že je to jeden z těch parchantů, co mají na svědomí všechny ty upíry, co tu pobíhají?“
„I tak se to dá říct,“ kývnul váhavě Riom Arde-Groth.
Sethi se asi chystala sáhnout po meči, ale zaváhala a od svého naprosto plánu upustila. Ani se jí nedivím.
„To ale nevysvětluje, proč jsme tady,“ zavrčela Umi.
Upír to vzdal. Od nás se prostě úcty nedočká.
„Řekl bych, že jste již měli tu čest s klanem Ruin. I s jeho představeným Syrussem.“
Potvrdili jsme to. Ostatně, proč to tajit?
„Jejich sídlo se nachází v chrámu Svaté Jany Lotrinské.“
„A?“ Pořád se mu nedařilo nějak nás zaujmout.
„Běžte tam, přiveďte toho bastarda a dostanete padesát tisíc každý.“
No konečně rozumná řeč.
„To zní o něco líp,“ řekl jsem.

*

umijaky
Vyšli jsme do teplé noci.
„Tak co teď?“ zeptala jsem se.
„Můžeme se jít podívat na ten O`Malleyho barák,“ navrhnul Os. „Teď už nemá cenu chodit spát.“
„Já se půjdu mrknout na ten chrám,“ řekla Sethi.
„Sama?“ ujišťovala jsem se. „Mezi upíry? Čapneš Syrusse a přivedeš ho?“
„Jen to tam obhlédnu a přijdu za vámi... Je v tom nějaký problém?“
„Ale ne. Jenom tě vobčas nechápu.“
„Z toho si nic nedělej. Já sebe taky ne.“

*

sethillian
Zatlačila jsem do křídla mohutné brány novogotického kostela, které se neslyšně otevřelo. Uvnitř byla tma, ale to přece není problém...
Hlavní loď, přilehlé dvě vedlejší. Vysoké sloupy a okna z barevného skla. Oltář z mramoru. Dlažba taky, dubové lavice. A na balkóně nad vchodem obrovské varhany.
Vyběhla jsem po dřevěných schodech nahoru a usedla na lavici k nástroji – otevřela jsem ho a chvíli mlčky pozorovala klávesy. Lehce jsem je pohladila, skoro jako kdyby to byl můj deck.
Začala sem hrát.
Katedrálou se rozlily tóny fugy a tokáty d-moll, vyhrabané někde ze vzpomínek.
Na rameno mi těžce dopadla ruka a otočila mě o sto osmdesát stupňů.

*

náhodný upír
„Co to má být?“ zeptal jsem se nevrle.
Elfka mě vytřeštěně pozorovala.
„Johann... Sebastian... Bach?“ vypadlo z ní pak.
„Ale co to má dělat tady? Co tu chceš?“
„Přišla jsem si zahrát,“ řekla vzdorovitě.
„Nemáš tu co pohledávat.“
„Tohle je církevní půda, tudíž volně přístupná,“ namítla. „Mohla bych tu žádat o azyl.“
„Vypadni,“ přikázal jsem jí pevně.
„A to jako proč?“
Švihl jsem rukou vpřed a už jsem ji držel pod krkem.
Ztuhla, moji nízkou tělesnou teplotu asi zaregistrovala již dříve, ale teď ji pocítila na vlastní kůži.
„Můžu to alespoň dohrát?“ zeptala se stísněně.
Zesílil jsem stisk.
„Myslím, že asi půjdu,“ řekla přiškrceně.

*

osiris
Dobré tři hodiny jsme pozorovali O`Malleyho barák a řešili jsme, jak dovnitř. Návrhy dobré, ale žádný z nich se nejevil jako uskutečnitelný v domě plném mafiánských týpků. Když ona Mafie tolik lpí na rodině...
Tak kolem páté ráno dorazila Sethi. Viděl jsem ji různě oblečenou, ale ještě nikdy –
„Letní šaty?“ musel jsem se zeptat.
„No a?“ Lhostejně se na mě podívala. „Asi sis toho nevšiml, ale jsem dívka a sukně a takové věci nejsou jen výsadou Skotů a Irů.“
Nechal jsem to bez komentářů. Těmhle věcem prostě nejde vzdorovat...
„Tak jaký je plán?“ zjišťovala deckerka po chvíli.
„Nemělo by bejt těžký dostat se dovnitř,“ ozvala se Umi, doteď tichá. „Horší bude vrátit se ven. Ten barák musí bejt narvanej zbraněma a myslím, že tam budou i lidi, co je uměj používat.“
„Hm...“ sdělila nám elfka filosoficky.
„Co, hm?“ ptal jsem se.
„Už sem nad tím přemýšlela dřív. Myslím, že vím, jak O`Malleyho dostat.“
Chce nás nasrat, nebo co? My tady hodiny hledáme způsob, jak Dona Mafie chytit a pokud možno příliš nepoškodit, a ona si klidně přijde s tím, že už to má nějakou dobu vymyšlené.
„A to jako jak?“ Podle riggerčina jedovatého tónu jsem usoudil, že uvažuje o tom samém.
„Půjdu dovnitř,“ vysvětlovala Sethi, „Nechám se k němu zavést a přemluvím ho ke schůzce... třeba v Zelené míli?“
„Tak to chci vidět,“ zamručela Umi nespokojeně.
„Uvidíš,“ odsekla elfka. „Dejte mi půl hodiny.“

*

komorník
Zvonek? Ne, jistě, máme tu zvonek, ale v půl šesté ráno?
Před brankou postávala holka, jedna ze ‚vznešených,‘ jak si říkají, ale já bych ji označil spíše jako ‚lehkou,‘ když vezmu v úvahu, co měla na sobě.
„Přejete si?“
„Je doma pan O`Malley?“ zeptala se.
„Zajisté.“ Možná je to novinářka v převleku. Nevypadá jako najatý vrah – a jestli je, tak vskutku skvěle maskovaný.
„A je vzhůru?“
„Řekl bych, že ano. Pán vstává časně.“
„Můžete mě k němu zavést?“ Ta drzost! Buď je velice odvážná, nebo neskutečně pitomá.
„Proč bych měl?“
„Pan O`Malley mě čeká.“
„Jste děvka?“ zeptal jsem se přímo.
„Tak bych to zase neřekla,“ odpověděla pomalu.
„Pán nemluvil o žádné návštěvě.“
„A proč by vám měl podávat hlášení o každé holce, co si pozve?“ namítla velice logicky.
„Tak pojďte,“ ustoupil jsem. „Ale jestli lžete, pěkně si to odnesete.“

*

sethillian
Lokaj, nebo jak se těmhle lidem dnes říká (z neznámého důvodu se mi na jazyk neustále vkrádalo slovo ‚Igor‘) mě provedl rozlehlým domem – všímajíc si kolemjdoucích, usvědčila jsem se v tom, že tady by násilí asi vážně moc nepomohlo. No i když, kdyby tu byl Tek...
Zavedl mě do elegantního salónku (styl se Mafii musí uznat) a nechal mě čekat.
Ozbrojená pouze svým kouzlem osobnosti (ha, ha), připravovala jsem se na přímý útok na hlavu Seattleské Mafie.
Hlava, už lehce prošedivělá, dorazila během několika minut.
„Nemůže nás nikdo poslouchat?“ vyhrkla jsem, ještě než stačil cokoli říct. „Je to tu bezpečné?“
Pohlédl na mě velice udiveně.
„Jistě,“ pověděl klidně. „Co si přejete?“
„Posílá mě Thomas Leach,“ zalhala jsem. Všechno jsem vsadila na tohle tvrzení, a jestli někde zakopnu...
„Prosím?“ Nevěřícný výraz.
„Thomas Leach, takový slizoun. Černé mastné vlasy, no, možná spíš nagelované, ale to nebude tak podstatný rozdíl. Slušně se obléká. Poslal mě za vámi se zprávou.“
„Proč nepřišel sám?“ Měla jsem pocit, takový záblesk naděje, že se chytá.
„V Londýně se na něj nalepila banda běžců. Snažili se ho čapnout, nebo co, nějací lidí, co ho prý otravovali už dřív. Potřeboval je setřást a nechtěl je zavést k vám domů.“ Rozhlédla jsem se po místnosti. „Máte to tu hezké...“
„Proč poslal vás?“ Jo, hrál hru, aniž by to věděl, ale pořád v tom nebyl načisto.
„Třeba jsem mu přišla důvěryhodná, já nevím. Seznámili jsme se v discoklubu. Říkal, že potřebuje pomoct, no a byl celkem milý, tak jsem –“
„Co vzkazuje?“ A už v tom jede.
„Chce se s vámi sejít. Někde mimo. Mluvil o... Myslím, že to byla Zelená míle. V deset.“
„A proč bych tam měl jít?“
„Je to váš člověk, ne?“
Mlčel.
„Dejme tomu,“ řekl potom, „Že vám nevěřím. Ale podívám se tam. Ovšem jestli to je podraz...“ Ve vzduchu zazněl takový ten absolutně nevýhrůžný tón.
‚Proboha, on si mě nechá jako rukojmí,‘ napadlo mě.
„Teď běžte.“
Oddechla jsem si, až když jsem byla ven z vrátek.

*

umijaky
Vyšla ven. Fakt vyšla ven. A vítězný výraz napovídal dost...
„Tak jak?“ zeptal se Os.
„To víte,“ rozšafně se usmála, „Ty potřebuješ magii,“ kývla na čaroděje, „Ty peníze,“ pokynula ke mně, „A Tek by pravděpodobně potřeboval spoustu granátů. Mně stačí můj šarm a osobní kouzlo. V deset v Zelené míli. Ale nepočítám s tím, že bude sám.“
„To tvoje charisma nezvládla, co?“ podotkl Osiris.

*

telefonát
„Ahoj Doktore, jak se máš?“
„Ježiš, kotě, co se zase stalo?“
„Ale ne, nic...“
„Žádné špatné zprávy?“
„Ne...“
„Takže něco potřebuješ.“
„No...“
„Já to věděl! Zase –“
„V první řadě jsem se chtěla zeptat, jak dopadla schůzka s Liethan.“
„Ale dobře...“
„Určitě? Všechno v pořádku?“
„Jasně. Ty jí nevěříš, co?“
„Já nevěřím nikomu. Ale jí především.“
„Má cenu, abych se ptal proč?“
„Má cenu, abych odpovídala?“
„Ne, asi sám tuším. Všechno bylo v pohodě, vážně. Popovídali jsme si... Takže jak chceš pomoct?“
„Potřebovala bych narkojekční pistoli, neválí se ti někde nějaká?“
„Možná někde. Co s ní?“
„Ale, to by tě nezajímalo...“
„Kdy ji chceš?“
„Co nejdřív. Kdybych si pro ni dojela tak za půl hodiny na ústředí...“
„Řekni si o ni na recepci. Nechám ti ji tam.“
„Díky. Pěkný den přeju.“
„Ádié, kotě.“

*

tuk-enek
Měl jsem naprosto rozpolcené pocity. Sice jsem se cítil skvěle, s právě namontovaným monobičem je jeden hned takový... spokojenější... Ještě k tomu mi byl schválený návrh na použití zbraně dle vlastního výběru...
Ale někdo mi přejel kočku.
Moji krásnou a milou Ťuťu.
A ne, že by třeba ostatní projevili nějakou soustrast...
Sethi pokrčila rameny.
„Tak máš rohožku, no...“ řekla nezaujatě. „Tak nebreč, máš ještě tři...“
„Čtyři,“ opravil jsem ji. „Ťuňu, Ňuťu, Ňuňu a Predátora.“
„Spousta koberečků,“ odvětila deckerka.
Její jediné štěstí je, že ji přes všechny její chyby (neláska ke zvířatům, odpor k těžkým zbraním a hysterie z výbušnin) přece jen považuju za fajn buchtu a občas i užitečnou osobu.
Jinak bych musel vyzkoušet ten bič.

*

osiris
Umi a Tek čekali venku. Se svou lehkou výbavou (kulomet a raketomet) měli bránit případnému útěku mafiánského Dona.
Sethi, ‚důmyslně‘ skrytá za nějakou kytkou, vystřelila z narkojekčky – James O`Malley se pomalu složil na zem. Mezi jeho skromnou ochrankou (deset chlapů) to vyvolalo menší rozruch.
Do ušní soupravy jsem zašeptal šíleně tajné heslo: „Teď.“

*

tuk-enek
Zmáčkl jsem spoušť.
Raketa dopadla před čajovnu poblíž deseti strážců.
Nastala přímo nádherná řetězová reakce – všechny čtyři dodávky vykvetly jako nádherné orchideje z plamenů – problém byl, že se k mafiánským přidala i ta naše.
Ta, za kterou jsme se kryli.

*

sethillian
Tlaková vlna smetla čelní zeď Míle – O`Malleyho ochranka šla dolů a on sám měl jediný štěstí, že už ležel.
Ignorujíce vyděšený křik ostatních hostů, s Osem jsme přeběhli k Donovi a vynesli ho ven.
Ta spoušť nám vyrazila dech.
„Kde je Tek a Umi?“ zeptal se Osiris.
„Tohle nemohli přežít,“ zaúpěla jsem tiše.

*

umijaky
„Wow,“ uslyšela jsem Tukanův hlas. „Tak to byla síla.“
Pokusila jsem se zvednout. Nešlo to.
„Žiješ?“ pokračoval elf.
„Nejsem si jistá.“ Cítila jsem, že pancéřová vesta a ochranná kukla dosloužily.
„Dáme to ještě jednou?“
„Myslím, že ne.“
Teď už jsem si byla jistá, že za moji nehybnost je odpovědných těch deset kilo kulometu, co mi leží na prsou.
„Oni žijou?“ ozvalo se o kus dál.
„No to snad ani není možné...“

*

sethillian
Podle instruktáže v mailu, který jsem dostala, jsme s Umi zase čekaly před UCC – podpíraly jsme O`Malleyho a snažily se, aby se všechno zdálo v pořádku. Třeba to, že je bílý jak stěna (částečně způsobené narkotiky, částečně to byl prach ze suti v bývalé Zelené míli), hlava mu bezvládně visí a má šílený monokl skoro přes půl obličeje (takový štěstí zase neměl...)
Proto jsme docela uvítaly, když dorazila černá dodávka. Dveře se otevřely, vykoukla známá tvář – a bouchačkou na nás mířil už teď. Asi ho posledně trochu vylekaly naše hračky...
„Nastupte si,“ řekl. „A hned odložte zbraně. Jako minule.“
Dovlekly jsme Dona dovnitř.
„Tak co,“ zeptala jsem se, zatímco jsem odkládala svoji výzbroj do pytle, „Jak se dnes máte?“

*

umijaky
„Položte ho na zem,“ ozval se hlas zpoza zářivek. „A jinak můžete jít. Pravděpodobně vás ještě kontaktujeme.“
„Tak moment,“ nenechala jsem se tak snadno odbýt. „Myslím, že by byla na místě nějaká odměna.“ Jednak to byla pravda, ale hlavně jsem je chtěla vyprovokovat k dalšímu hovoru – s elfkou jsme se shodly, že ti lidé za zářivkami nejsou jenom tři, chtěly jsme zjistit, kolik jich je.
„Prosím?“ Domněnka se potvrdila – kdyby jich bylo tak málo, musí chodit pořád jsem a tam.
„Původně plánovaná pomoc proti Yakuze je zbytečná, na to už je pozdě,“ pokračovala jsem. „Tak jsme měly na mysli nějakou finanční výpomoc.“
„Řekněme?“ zněla otázka.
„Řekněme padesát tisíc?“ odpověděla Sethi – první slova za celou dobu.
„A nejely jsme v tom samy,“ doplnila jsem ji, „Ještě dva parťáci, takže tak dvacet tisíc navíc...“
„Pro každého?“ zeptal se jeden z hlasů.
„Pro voba,“ plácla jsem, aniž bych nad tím moc přemýšlela.
Cítila jsem ten pobavený úsměv, který se musel objevit na některých skrytých tvářích.
„Dobře,“ řekl někdo. „Podíváme se na to.“
„To bych do tebe neřekla,“ podotkla Sethi, když nás vedli pryč.

*

telefonát
„Slečna Toda?“
„No?“
„Máte dnes odpoledne čas?“
„Proč?“
„Potřeboval bych se s vámi a s tou vaší elfí kamarádkou sejít. Je to i ve vašem zájmu.“
„Vážně?“
„Určete si místo, které vám vyhovuje. A čas. Přizpůsobím se.“
„Pandořina skříňka. Ve čtyři.“
„Jak je libo.“

*

umijaky
„Mně vyčítáš, že nás tahám na schůzky s neznámými lidmi,“ remcala Sethi. „A sama uděláš tohle. Já prostě nechápu, v čem –“
„Tys nás zatáhla na schůzku s neznámejma lidma na neznámý místo a v čase, kterej si určili voni, to je rozdíl. Tady jsme víceméně v domácím prostředí.“
„No to je teda vážně –“
„Dobré odpoledne.“ Přisedl si k nám muž ve středních letech, celý v šedé. Šedý byl jeho oblek, kravata, klobouk, dokonce i oči, a černé vlasy už mu taky začínaly prokvétat stříbrem.
„Dobré,“ pozdravily jsme s elfkou najednou. „Kdo jste?“ zeptala jsem se já.
„Pro vás pan LSD.“
„Cože?“ Sethi to z nějakého důvodu přišlo strašně zábavný.
„Víc vás, ohledně mé osoby zajímat nemusí.“ Bezděčným pohybem si srovnal kravatu. „Podívejte, mám pro vás přátelskou radu. Ti lidé, co si vás najali na odchycení Jamese O`Malleyho, ať se budou tvářit sebevíc mile, vůbec jim na vás nezáleží. Jste pro ně jen nástroj. Dejte si na to pozor. Mohou vás nějaký čas využívat, občas vám trochu pomoci, ale až jim přestanete být užiteční, nebo až uděláte něco, co jim nepůjde pod nos, už tak hodní nebudou. Můžou vás jen tak obětovat v beznadějné akci, nebo vás nechají odstranit sami. Dávejte si pozor, s kým jednáte.“
„Proč nám tohle říkáte?“ zněla Sethiina otázka.
„Je to i v mém zájmu.“
„Kdo jste?“
„Vždyť jsem vám to řekl. Je ještě něco, co by vás zajímalo?“
„Jak jste zjistil mý číslo?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny.
„Co potřebuji vědět, to si dokážu zjistit.“ Podíval se na elfku. „Mimochodem, jak vám je? Co dítě?“
Sethi neodpověděla. Zírala na něj, z ruky jí pomalu vyklouzla sklenice se sodou. Čirá tekutina se rozlila po stole a stekla panu LSD na kalhoty. Nevzrušeně se otřel ubrouskem.
„Vím toho dost. Takže nic dalšího? V tom případě se loučím.“ Zvedl se a odešel.
Sethi se naštvaně podívala na svoje ruce, jako kdyby provedly něco ošklivého.
„Proč mam pocit,“ zeptala se vztekle, „Že o mně vědí všichni v plexu všechno?“
„Třeba to tak je,“ podotkla jsem s opatrnou zlomyslností.
Elfka praštila dlaní do stolu.
„A proč jsem se ho sakra nezeptala, kdo jsou ti lidé za zářivkami?“
„No... To je správná votázka...“

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Arfindal; hráli - Sirien, Osiris, Rogan a Sethi. 2002
Napsal Sethi 22.04.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 34 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.090965986251831 secREMOTE_IP: 18.97.14.87