Příběhy barbara Hagara

Dobrodružství 3: POSLOVÉ NADĚJE aneb KAZULOVA POMSTA

První sezení

Po Gobratově smrti nastalo na pár měsíců období klidu. Všichni jsme se z hor vrátili dost zbědovaní a potřebovali jsme si pořádně oddychnout. Každý se tak na nějaký čas vydal svojí cestou, aby se posunul dál ve svém umění, navštívil staré známé, nebo si prostě jen zařídil svoje věci.

Kupříkladu já jsem vyrazil do rodného Kothanu a učil jsem se několik týdnů novým bojovým fintám. Potřeboval jsem to jako sůl. Když už každej obyčejnej goblin bez větších problémů našel mezery v mojí obraně a já díky tomu málem několikrát přišel o kejhák, netřeba se domýšlet co by se stalo, kdybych znovu narazil na někoho podobnýho jako byl Gobrat (nechť je mu zem těžká a červy ho sežerou pěkně pomalu, šmejda). Takže jsem poctivě trénoval nové styly boje a zlepšoval se. Kdyby záleželo jen na mě, klidně bych si tenhle trénink prodloužil ještě o několik měsíců, ale zmenšující se finanční rezerva mě donutila opět zvednout kotvu a vrátit se zpátky do divočiny. A kam jinam bych mohl jít hledat štěstí, než tam, kde to už znám a kde mám nějaké kontakty - tedy zpátky do Oradea...

Kdysi někdo nadhodil, že Gobratova smrt by mohla vyvolat touhu po pomstě samotného Kazula Jednoočka. A bohužel, k naší smůle, ten někdo měl zase jednou pravdu. Ještě než jsem se vrátil do Oradea, přepadla mě skupinka goblinů v místech, kde se normálně nevyskytovali. Hned jsem si na nich mohl za čerstva vyzkoušet nově nabyté bojové znalosti a naštěstí jsem jim svou kůži nedaroval. Do Oradea jsem se dostal živej, jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že město je postupně z mnoha stran obkličováno celou goblinní armádou! Ten pazdrát Kazul Jedno Oko během mojí nepřítomnosti skutečně svolal snad všechny horské kmeny a vytáhnul na Oradeo s cílem pomstít Gobratovu smrt. No to mě vážně poser! Aby morem zčernal! Aby ho křivice zkroutila! To jsme si to pěkně zavařili…

Prodíral jsem se tedy zmateným davem prchajících měšťanů a fakt, že na Gobratově smrti nesu velký podíl jsem mezi nimi radši nevyhlašoval. Dyť ti chudáci zoufale panikařili a prchali z města, aby si alespoň holý život zachránili. Škoda jen, že někteří utíkali přesně do míst, odkud jsem přišel já. To budou mít goblini na kom si zchladit svojí zlost. Netrvalo dlouho a potkal jsem svoje staré známé - Eliáše, Kuzdreva a dokonce i Leona, kterej se sem taky vrátil a dal se do kupy. Ani oni neměli příznivé zprávy a jen potvrdili mou informaci o obklíčení města. Nu, co naplat, bylo potřeba poradit se s prefektem Optimem.

Prefekt nebyl zrovna v dobrý náladě (a kdo by taky vlastně byl, když jste správcem města, kterýmu hoří u zadku koudel v podobě mnoha set krvechtivých bestií). Opět se ale ukázalo, že bychom pro něj mohli být užiteční a že bychom mu mohli vlastně nějak pomoct. Jaká to náhoda! Člověk by si myslel, že si tady uprostřed obléhání města budeme jenom honit péra.

Optimus nám teda řekl, že se mu hodíme jako poslové a že bychom měli donést správu do vzdáleného města Elšumy s prosbou o vojenskou pomoc. Pokud se nám to podaří a přijdeme včas, za odměnu budeme moct zdarma trávit v Oradeu celou zimu a nějaký ty další výhody.

Ha! Tak tomu říkám rozumná dohoda. Sice budeme muset projít skrz gobliny zase ven z města, ale pokud se nám to podaří, budeme vlastně mimo ohroženou oblast a přímému útoku Kazula se elegantně vyhneme. Na první pohled nám to znělo jako dobrý plán. Kdybychom to totiž náhodou nestihli a vrátili se s posilou do Oradea pozdě, nikdo nám to vyčítat nemůže a v ruinách Oradea budeme moct trávit zimu stejně. I když už asi ne v takovým pohodlí.

Teď už teda jen vymyslet nejrychlejší způsob dopravy do Elšumy. Nejdřív jsem navrhnul poslat do Elšumy poštovního holuba. Logicky mi to přišlo jako nejrychlejší. Optimus mě ale dokonale odzbrojil, když mi řekl, že tady žádnýho takovýho pošťáka nemají. Aby ho sršni opíchali! Je správcem města a nemá žádný poštovní holuby? To je ale amatér. Na druhou stranu je to ale situace právě pro nás dobrodruhy a možnost se z Oradea odklidit dřív, než celý shoří na prach.

Nakonec teda padla karta na dopravu po řece. Koně pro nás Optimus taky neměl a pěšky se nám to zdálo zbytečně riskantní. Pomocí dvou lodí se tedy budeme plavit skoro až do Elšumy. Mělo by nás to ochránit od hlavní linie a možná ušetříme i jeden den navíc, páč řeka je trochu rychlejší než chůze po cestě. No, já s tím problém nemám. Sice jsem na lodi nikdy pořádně neseděl, ale určitě to zvládnu. Ohánět se pádlem musí být zákonitě lehčí než se ohánět kladivem.

No, trochu jsem se mýlil. Zase. Když jsme druhý den ráno s plnou polní vypluli, ukázalo se, že jako kormidelník úplně zdatnej nejsem. Místama jsme se totiž s Leonem na tý vodě točili jako na kolovrátku, že nám i ta třicetisáhová řeka byla malá. Původně jsem si myslel, že Eliáš jako těžká váha bude na lodi neobratnej a bude to jen zdržovat, ale on i s Kuzdrevem nakonec brázdili říční hladinu takovým stylem, že by jim mohl závidět i kdejakej mořskej pirát. To mě trochu sralo, ale co se dá dělat. Všechno je jednou poprvý…

Prvních několik hodin se kromě občasného balancování nad hladinou a menších problémů s natáčením lodi nic zvláštního nedělo a už jsme si začínali myslet, že goblini řeku vůbec nestřeží. Samozřejmě to bylo jen ticho před bouří. Vzápětí se přeci jen začaly objevovat příznaky, že ty zelený kůže nejsou daleko.

Z křoví u břehu se najednou totiž vynořil ohořelej a zničenej vůz, mrtvej vozka a nějakej pes. A u toho ve vodě ještě truhla! Kousek nad hladinou na nás nenápadně vykukovala nevelká truhlice, která však na mě a na Leona působila tak přitažlivě, jako kdyby tam seděla nahá a s roztaženýma nohama samotná Hekaté. Jako praví piráti jsme tedy střelhbitě změnili kurz a snažili se potenciální kořist prozkoumat. Kuzdrev sice z dálky něco divoce gestikuloval, ale nijak jsme mu nevěnovali pozornost, alespoň za pokus to stálo.

Bohužel, nebylo nám přáno a zase jsme naletěli. Někdo na nás na břehu v křoví totiž číhal a hned nás pokropil sprškou šípů. Asi už vím, co se nám Kuzdrev snažil naznačit. Díky elfíku, příště už Tě možná nebudeme brát na lehkou váhu. Možná… Truhličku jsme s Leonem nechali teda jiným potřebným a rychle místo opustili. K našemu štěstí, ti na břehu byli zřejmě amatéři, protože nikoho z nás netrefili.

Následovalo dalších pár hodin klidné plavby. Očekávaný střet s gobliny ale stále visel ve vzduchu jako zasmrádlej oběšenec a nakonec k němu skutečně brzy došlo. V jednom takovým nenápadným říčním ohybu, kde se do řeky vlévá jinej potok z hor a poblíž tohoto místa se nachází jakási stará kamenná strážnice, jsme poprvé narazili na větší skupinu skřetů a vlků. Zase ti vlci!

No představte si to. Oni si prostě u řeky spokojeně máchají prdele, vlci se cachtají a chlemtají vodu po litrech a najednou jim tam do týhle idylky vyjede banda čumilů na pramičkách a dělá jakože nic...

Samozřejmě jsme vyvolali pěknej poplach. Vlci se k nám hned rozběhli jako kdyby tejden nežrali a jeden drzej skřet po nás začal házet kameny. Původně jsme chtěli opět zvolit taktiku rychlého úniku, ale ten skřetí pazdrát mě normálně jedním šutrem trefil přímo do zad. Řeknu vám, že tohle mě vážně naštvalo. Ač mi Leon radil raději pádlovat, musel jsem to pádlo na chvíli odložit a toho šmejda prostě střelit kuší. Nejsem sice žádnej ostrostřelec, ale nehodlám jen tak sedět v lodi a nechat po sobě házet šutry jako na prašivýho psa. Todle si Hagar skutečně líbit nenechá!

Trefa! Skřeta jsem fakt zasáhl! Nejspíš to přežije, ale za rámeček si to nedá, xindl. Horší byl pak ale fakt, že díky mojí střelecké aktivitě nám Eliáš s Kuzdrevem zase ujeli a naše loď s Leonem se začala po řece znova točit jako křivý mlýnský kolo. Skřeti s vlkama nás po břehu začali rychle dohánět a tím se rozpoutala skutečná akce pro velký chlapy…

Zatímco Eliáš a Kuzdrev ujížděli po vodě jako závodní komando, mě s Leonem se prostě pádlovat nedařilo a nebýt proudu, byli bychom pomalejší než moje nebožka prabába v Kothanským hradišti. Během krátké chvíle začalo opět ostřelování a do nás i do naší lodě se zabodávalo více a více šípů. Leon se sice chvíli taky snažil střílet na gobliny z luku, mezitím co já jsem plnil funkci pasivního kormidelníka. I tahle varianta se ale neukázala jako vhodná a pomyslný pohár trpělivosti ve mě nakonec přetekl. Už jsem nehodlal dál jen sedět a nechat do sebe střílet těma zelenýma pazgřivcema, zatímco moji druhové ujížděli někam do prdele a mě a Leonovi pomalu docházela šance na přežití. Já jsem bojovník, ne nějakej veslař! Něco se ve mě prostě zlomilo a já se přestal ovládat…

"UUÁÁÁÁÁÁ, TAK DOST !!!" zařval jsem z plných plic a zahodil pádlo do vody. Musel jsem prostě na břeh a vyříkat si to s těma hajzlama osobně. Prostě musel. V očích mi plála bestiální nepříčetnost a možná jsem měl i pěnu u huby, jako mívají vzteklí psi, každopádně já jsem sám sebe v tuhle chvíli vůbec nevnímal. Šlo jen o skřety na břehu a o moje kladivo. Svět se zúžil jen na tyhle dvě věci, nic víc. Vyskočil jsem z lodi do vody a blížil se k nim nejvyšší možnou rychlostí, nehledě na proud a hloubku vody. A i mě samotného překvapilo, jak rychle jsem to nakonec dokázal.

S nově objevenou nepříčetností jsem se pustil do vlků a skřetů takovým způsobem, jako ještě nikdy v životě. Kladivo dopadalo přesněji a účinněji, ozývaly se bolestné výkřiky a kosti se lámaly jako na pravé zabíjačce. A během krátké chvíle bylo po všem…

Na zemi se válely skřetí a vlčí těla, aniž bych si to nějak uvědomil a klidně bych se bil i dál. Zbytek ale paradoxně sestřelili moji druhové, nikdo neutekl. Kamarádi mi tedy nakonec pomohli. Ani nevim, jak se Kuzdrev dokázal tak rychle otočit a s Leonem ty skřety postřílet, ale byl jsem za to rád, alespoň vím, že mi někdo kryl záda. To se vždycky cení.

Moje krvavá euforie následně vyprchala, opojný pocit bojového šílenství zmizel a já si poprvé pořádně uvědomil, co znamená ten "berserkr," o kterém mi moji přátelé v Kothanu kdysi vyprávěli. A není to úplně špatný, asi si to ještě někdy zopakuju…

Na rozjímání nebyl ale čas. Z dáli se přibližovala mnohem početnější nepřátelská skupina, kterou nejspíš povolali z oné strážnice poblíž soutoku. Přímej kontakt byl docela riskantní, přeci jen jsem toho zranění během posledních dvou dnů utržil docela dost a ani kluci se nejevili jako někdo, kdo by vyrazil do první linie. Radši jsme tedy takticky znova nasedli do lodí a vypluli dál po řece s nadějí, že jim prostě ujedeme. Já navíc seděl tentokrát vepředu a Leon vzadu a nijak jsme se už netočili. I naše loď plula poměrně svižně. Leon se to kormidlování asi konečně naučil…

Okolnosti nám potom docela přály a do setmění nás už nic vážného nepotkalo. Skupinka pronásledovatelů se za námi sice stále držela, ale nevypadalo to, že by se nějak přibližovala. Když už byla skoro tma, nakonec jsme přirazili k levému břehu a rozhodli se odpočinout si. Byl to dlouhý den a všichni jsme oddych potřebovali jako sůl. Kuzdrev mi svojí magickou mocí opět pomohl rychle zahojit rány (díky kámo), ale pak se hlídkující Leon vrátil se zprávou, že se k nám pronásledovatelé stále blíží a navíc jsou dokonce i na naší straně řeky! Hajzli! Musim uznat, že nejsou zase tak špatný lovci, jak jsem si o nich myslel. Nevim jak to dokázali, ale radši jsme se v již naprosté tmě zase zdekovali, přímý střet stále nehodláme riskovat.

Přepluli jsme však jen na druhou stranu řeky, kde stojí takovej starej mlýn a schovali se do křoví poblíž. V tichosti jsme pak číhali na skupinku našich pronásledovatelů, kteří za nedlouhou dobu skutečně dorazili. Nevíme přesně, k jakému názoru došli, ale jejich větší skupinka se rozdělila hned na tři menší. Asi mají nějaký podezření a jejich vlci něco vyčenichali. Někteří z goblinů se vydali po proudu dál, někteří proti a asi tři z nich zůstali na místě. To zaujalo Eliáše, kterej až do teď seděl jenom na prdeli v lodi a držel pádlo a hubu. Pomocí svých tajemných zaklínadel se bleskově přesunul na druhou stranu řeky přímo ke goblinům, aby nenápadně obhlídnul situaci a pak nám jí následně potvrdil a blíže popsal.

No jo, jenže co my s nima? Společně se na druhej břeh potichu najednou nepřesuneme a jakejkoliv výkřik se ponese zase kilometr daleko, takže by nás to hned prozradilo. Myslim, že bude prostě lepší jenom sedět a vyčkávat, jestli se ty chlupatý bestie nějak projeví jako první…

Druhé sezení

A tak jsme i udělali. Kuzdrev, Eliáš i já jsme seděli u mlýna a mlčky pozorovali, jak se situace vyvine. Jen Leon, takovej náš malej neposeda, si musel ten mlýn prohlídnout i zevnitř. Takže mezitím co jsme ve třech seděli na blátě, on se ztratil v šeru noci. Byl pryč docela dlouho a už jsem si o něj začal dělat skoro starosti. Kuzdrev mě ale uklidňoval, že prej jenom Leon potřebuje víc času a celkově na mě působil, jako že má o něm přehled. Jako cože? Jak to jako ten elfák může vědět, když je Leon bůh ví kde? Má snad nějaký mimosmyslový schopnosti, o kterých já nic nevim? (Samozřejmě, Ti dva byli spojení telepaticky a Kuzdrev věděl o každém Leonově kroku. Jen to Hagarovi neřekli.)

Doba čekání se zdála být fakt dlouhá. V dálce se zablesko, blížila se bouřka a podle blikajícího žlutého světýlka si goblini na druhém břehu udělali ohníček. Tohle bude dlouhá noc, pomyslel jsem si, když tu se najednou Kuzdrev zvednul a nařídil, ať se všichni vydáme do mlýna. Vypadal fakt přesvědčivě, takže jsme šli dovnitř. Tam se už svítilo, Leon na nás skutečně čekal jako by se nechumelilo a společně s ním tam byl ještě takový podivný sešlý stařík. Podle stop mrtvých kolem, mlýn goblini už navštívili a povraždili všechny jeho obyvatele, včetně dětí, několik dnů před námi. Jen ten stařík tam asi zvostal sám.

Vzhledem k situaci jaká panovala, nechtěl jsem staříka nijak zpovídat, nebo ho k něčemu pobízet. Leon mu dal kus chleba a on jej pak v klidu žvejkal v koutě, takže jsem se o něj dál nestaral. Na to bude čas třeba ráno. I když to bylo s pochybami, rozhodli jsme se ve mlýně zůstat přes noc. Všichni jsme si potřebovali odpočinout a dát se trochu do kupy. Já si ochotně vzal první hlídku a převzal na sebe zodpovědnou úlohu nočního strážce. Taky bych si ale rád odfrknul, stále jsem měl na sobě mokrý a studený hadry od toho, jak jsem se máchal v řece a moje tělo začalo pomalu prochládat, i když si to nerad připouštím. Přesto jsem se nesvlíkal. Ty hadry by asi stejně neuschly, venku začala bouřka a celej mlej byl plesnivej víc než frnda starý štětky.

Hleděl jsem si teda v klidu do noční bouřky, s těžkou kuší na klíně, když tu mě ve stínu předsíně překvapil stín našeho staříka. No jo, ta prostata, chápu. Chtěl jsem mu říct, ať nechodí chcát ven, ale on začal něco žvatlat a vůbec nevypadal, že ho nějaká prostata zajímá. Duchem byl úplně mimo, asi se během posledních dní z toho pobytu tady zbláznil. Ani se mu nedivím. Podle toho, co blábolil, hledal svýho syna, synovce, nebo nějakýho jinýho známýho. Normálně bych mu to za zlé neměl, ale teď se mi jeho procházky po okolí fakt nehodily. Nechtěl jsem ho nechat jen tak se producírovat uprostřed noci po celým mlejně, mohl by vzbudit pozornost goblinů na druhý straně a navíc by mohl vyrušit i spící kluky. Snažil jsem se ho teda po dobrým zadržet a vrátit na lůžko. On mě ale vůbec neposlouchal. Sebral nějakou mrtvolu ze země a vypadal, že s ní chce jít ven. Bylo mi to fakt blbý, ale musel jsem ho prostě zastavit, tohle fakt zavánělo průserem.

Stařík se ale nenechal. V opojení bláznovství a zoufalém smutku se se mnou začal strkat a došlo nakonec i na rány pěstí. To tedy hlavně z mojí strany. Možná mě někteří lidumilové odsoudí, ale co jsem měl dělat? Kuší se mi do něj střílet nechtělo, tak jsem se ho snažil alespoň "uspat" jen ránami a škrcením. I když mi to dalo zabrat (ten svraštěnej frajer byl asi veterán z války, jeho výdrž bych si v jeho letech přál mít), nakonec jsem staříka přiškrtil a zklidnil. Odnesl jsem ho zpátky do prvního patra a položil vedle spícího Kuzdreva. Zbytek hlídky jsem si na něj dával pozor a modlil se, aby už problémy nedělal.

Poněkud jsem se ale zase mýlil. Asi už po padesátý během celý doby, co jsem se v okolí Oradea vyskytoval. To město na mě asi působí jako kletba. Když jsem totiž skončil hlídku a střídal se s Kuzdrevem, náš slabý stařeček (do této chvíle nehybný), najednou vyskočil a aniž bychom s Kuzdrevem mohli cokoliv udělat, ve vteřině přeskočil zábradlí a zdrhnul po schodech pryč!

Ano, klidně si to přečtěte ještě jednou - aniž bychom cokoliv stihli udělat, ten starej šišlavej bastard najednou přeskočil zábradlí a zdrhnul po schodech! Chápete to??? Já ne a musím si to minimálně ještě dvakrát v hlavě celé přehrát… Popravdě mi trvalo několik vteřin, než mi došlo, co jsem vlastně viděl (díky překvapení a mizerným kostkám Hagar neměl téměř žádnou iniciativu). Kuzdrev byl sice pohotovější, ale stejně nám ten stařík zdrhnul ven. Upozornil jsem teda radši kluky a připravil se do bojové pohotovosti, kdyby se náhodou posralo i něco dalšího. Leon a Eliáš ale asi neměli náladu vstávat a v otupěné ospalosti mě poslali skoro do háje.

Když jsem potom vyběhnul ven, Kuzdrev se s lukem v ruce vracel fakt naštvanej a totálně zmatenej. Podle jeho slov ten stařík cestou z mlejna sebral svojí oblíbenou mrtvolu, položil jí do naší! loďky a normálně jí pustil po proudu jako kdyby jí tak chtěl uctít. A Kuzdrev, jakmile tohle spatřil, přestal se zaobírat morálníma otázka a do staříka rovnou vstřelil svůj nejlepší tisovej šíp. Jaké ale bylo následné překvapení, když se potom stařík i se šípem mezi lopatkama rozběhnul po vodní hladině a zmizel v noční tmě jako rozverná rusalka! Chápete to??? Já ne a radši si to v hlavě tentokrát znova přehrávat nebudu. Těch zázraků se staříkem začalo bejt tolik, že bych se z toho za chvíli taky zbláznil.

Následný asi dvě hodiny jsme všichni drželi bojovou pohotovost, neměli jsme vůbec tušení, co tam v temném lese ten šišlající svraštělej polobůh udělá a jestli náhodou nevzbudil i gobliny. Eliáš byl pak našimi skutky poněkud rozladěn a vůbec nesouhlasil s násilnými reakcemi vůči staříkovi. Kuzdrev se s ním kvůli tomu docela drsně pohádal a zakončil to krásnou mlaskající fackou do tváře. Dobře on! Kdyby mě Leon nedržel, asi bych Eliášovi za ty jeho blbý kecy rozmlátil hubu mnohem víc. Příště toho tlusťocha z hlídky nevynechám a vzbudím ho uprostřed noci jako prvního, ať si taky pozná jaký to je nespat a riskovat kejhák prozrazením díky nějakýmu starýmu dědkovi!

Naštěstí, Leon situaci po chvíli uklidnil. Prozřetelně prohledal kuchyň a mezi posledními plesnivými zbytky našel kus použitelný slaniny, cibule a tuřínů, ze kterých nám pak namíchal slušnej gáblík. Na ohni by to bylo sice lepší, ale v rámci bojových podmínek jsem mu za jídlo poděkoval. I když jsme ve mlejně zůstávat moc nechtěli, nakonec jsme se dohodli, že zde vydržíme až rozednění. A že ráno bylo na co se těšit…

Probral nás Leon, kterej statečně držel hlídku jako poslední. Kuzdrevův hlídkující ptačí přítel nás totiž přiletěl varovat před nebezpečím. "Kráááááááá…" Blížila se k nám banda orků na lítých vlcích. Přesnej počet jsme radši neřešili, abychom se zbytečně neposrali předem. Útěk ze mlejna neměl smysl, loďku jsme měli už jen jednu a na otevřený pláni nás mohli snadno uštvat nebo obklíčit. Nejlepší řešení bylo teda zabarikádovat se ve mlejně a počkat, až si pro nás nepřátelé prostě přijdou…

Leon a Eliáš si vytvořili stanoviště u okna v prvním patře a jejich cílem bylo ostřelovat ty nepřátele, který se budou pohybovat na dvorku. Já jsem se přesunul do přízemí ke vstupním dveřím a mým cílem logicky bylo nepustit nahoru nikoho a rubat ty zelený kůže nablízko. K tomu mi navíc kryl záda Kuzdrev, kterej se svým lukem fungoval jako střelecká podpora na schodech do prvního patra. Znělo to jako dobrej plán a já věřil, že se takhle ubráníme i početné přesile…

Skřeti s vlkama za nedlouho přijeli až na dvorek mlejna a během nekonečného strhujícího napětí nás přeci jen vyčenichali. Z venku se ozvaly první skřetí povely, ale ani já se nenechal dlouho pobízet.

"Za Kothan na něěééééééé…." zařval jsem z plných plic, když se ve dveřích objevila první smradlavá skřetí hlava a bodnul jsem dopředu kopím. Strhla se divoká mela. Skřeti začali řvát jejich vrčivé rozkazy, vlci vyli, vzduchem začali lítat šípy a míhat se ostří seker a mého kopí. Nevim, jak si vedli Leon a Eliáš nahoře, očividně se do někoho taky občas trefili, každopádně já s Kuzdrevem jsme rozdávali bolestivé polibky našich zbraní, jen co se do našich nepřátel vešlo. Nechci nějak shazovat skřety a jejich bojové dovednosti, samozřejmě že si o těch zmrdech nemyslim nic dobrýho, ale mnohem větší problémy jsem měl s těma jejich vlkama. Jen co se ke mě dostali, vždycky mě nepříjemně pokousali. Svině! Byli to takový menší bejci ve vlčím kožichu. Kuzdrev do jednoho z nich nasypal tři šípy a on na mě přesto stále dorážel! Prostě masakr.

Nebudu Vám nic namlouvat. Netrvalo dlouho, dva z těch vlků jsme společně s několika dalšíma skřetama zabili, ale já jsem byl z utrženého zranění natolik rozhozenej, že mi v hlavě zase hráblo a ozvěna zběsilé berserčí divočiny se opět probudila…

Znovu jsem zařval, zabodnul kopí do prvního protivníka, kterej se nově objevil mezi dveřmi a tasil kladivo. Tím se totiž rozdávají rány poněkud tvrdší, což mi teďko přišlo vhod. A dál už šlo všechno opět mimo prostor a čas. Kladivo se míhalo vzduchem, orkové padali, vlci doráželi a padali a já se oháněl v bitevní vřavě divočeji, než noční bouře. V jednu chvíli jsem pak ale porušil dohodnutou taktiku a vyběhnul mezi nepřátele ven na dvorek. To byla velká chyba, ale to se v krvavé euforii prostě může stát.

Nějakej vlk mě ještě stihnul znova kousnout, ale já jsem jej přesto ubil. Mlátil jsem tím kladivem tak, že po pár vteřinách jsem zůstal stát na dvorku mlejna jako jediný. Nebo jsem si to alespoň myslel. Když jsem se totiž rozhlížel po dalších nepřátelích, najednou odněkud přiletěl šíp. Jeden skřetí střelec se ještě schovával za rohem domu a k mé smůle mě smrtelně zranil. Leon nebo Kuzdrev, ani nevim kdo z nich, byli sice taky ve střehu a toho bastarda vzápětí zastřelili, ale mě už to mohlo být jedno…

Chtěl jsem se ještě otočit a říct klukům, že odvedli dobrou práci a že se odtud možná dostaneme živí, ale neměl jsem na to už sílu. Bojové šílenství pominulo a utržená zranění se začala ozývat. Nebezpečně rychle o sobě daly vědět všechny ty kousance a rány, zabodnutý orčí šíp mi drásal vnitřnosti a já si vzápětí uvědomil, že ze mě teče víc krve, než z těch mrtvých kolem. Vteřinu potom se mi podlomily kolena a já se zhroutil do krvavého bláta mezi ostatní padlé nepřátele.

Neschopen dalších akcí jsem zakalenýma očima jen bezmocně pozoroval, jak se ke mně přihnal Kuzdrev a Leon. Snažili se zoufale vymyslet způsob jak mě zachránit, ale nešlo to. Krev ze mě odtékala stejně rychle jako voda v řece a moji elfí přátelé neměli už nic, čím by přerušili vlákna, které kolem mě začala hbitě omotávat zlomyslná bohyně smrti. Bylo jasné, že můj osud je zpečetěn. Hagarova pouť na tomto místě nadobro končí…

Epilog 1:

Hagar se už nikdy nedozví, jestli všichni jeho společníci dorazili do Elšumy a přišli s posilami do Oradea včas. Už se ani nedozví, kdo byl ten zatracený šílený stařík, kterej dokázal skákat přes zábradlí a běhat po vodě a naštěstí se ani nedozví, že Eliáš během posledního boje ve mlejně neudělal vlastně vůbec nic užitečného. Ale to je jedno. Hrdinská smrt v boji není věc, za kterou by se musel stydět. To u nich v Kothanu ví i malé děcko…

Epilog 2:

Jen pro vyjasnění, ten podivný stařík byl vodník, kterej ve mlýně truchlil pro své padlé lidské přátele. Zbylá družina se sice dostala do Elšumy relativně včas, ale ani tam ji nečekaly příjemné chvíle. Armáda žoldáků, která by byla ochotna vytáhnout na Oradeo, přišla o svého vůdce, kterého družinka musela zachraňovat. Následně pak ve smradlavých stokách pod městem bídně zhynul i Eliáš, kterému zkřížil cestu odporný krysodlak, který dělal problémy družince ještě několik dalších sezení. Oradeo se však podařilo zachránit, i když to už je na další složité vyprávění…