Příběhy barbara Hagara

Zápis z několika dobrodružství slovutného barbarského válečníka Hagara. Popis a myšlenky jsou autenticky přepsané stejně tak, jak mi to Hagar osobně řekl a jak to popsali jeho družiníci. Hagar sám sice psát neuměl, ale jejich vyprávění bylo natolik živé, až jsem si připadal, že jsem to prožil s nimi. Níže posílám jeho příběh. Je plný útrap, krve a odříkání, ale i hrdinství a odhodlání. Z písně neznámého barda - Vysvětlivky: Prefekt = správce města Oradea jménem Optimus; Kuzdrev = elfí hraničář; Eliáš = člověk kouzelník; Leon = elf zloděj; Súlis = Eliášův nadřízený; Hekající bohyně = bohyně Hekaté; Išap = jeden z bohů, které Hagar uznává
Napsal Tarfill
Obsah článku:

Dobrodružství 1: HARPYJE NA SMÍRČÍM VRCHU

První sezení

Oradeo je docela pěkný místo, až na to, že jsem si ho ještě nestihl pořádně prohlídnout. Původně jsem si myslel, že si tady trochu odpočinu po náročné pouti, ale nakonec jsem se hned zaměřil na Harpyji, která prý řádí v blízkém okolí a ohrožuje místní lid. Inu, dobrodruh se ve mně prostě nezapře.

 

Hned v hospodě jsme tohle ožehavý téma se štamgastama rozvinuli víc a pak se tam objevil ještě jeden týpek, kterej smrdí jako kus dřeva a pořád mele nějaký elfský zaklínadla. I jeho jméno je divný – Kuzdrev. Ale je docela přátelskej, tak jsem se s nim dal prozatím dohromady. On se totiž chystá taky zastřelit tu Harpyji. Podle místních je to sice skoro nemožný, páč je to démon, kterýho na město seslala samotná Hekající bohyně, ale to mě a Kuzdreva jen tak nezažene. Máme totiž motivaci. Místní prefekt totiž vypsal odměnu 200 zlaťáčků za odstřel, takže se chystáme z “harpyje“ udělat jenom “pyj.“

 

Podle rady místních jsme se šli nejdřív nachytřit k Súlisovi, což je představitel místního kláštera. Hned u vchodu do kláštera nás seřval nějakej tlustej zahradník, že prej porušujeme řádová pravidla a musíme odložit zbraně. Měl štěstí, že jsem měl dobrou náladu, jinak bych mu ty jeho hrábě zarazil do zadnice, a tak jsem svoje zbraně odložil. Súlis nám pak na oplátku povídal různý místní příběhy. Ale za kus žvance a nocleh jsem si to nechal líbit – proč se neobohatit místní kulturou…

 

Druhej den jsme se ještě podívali po okolí Oradea, do dolu na mramor. Kuzdrev začal totiž koumat, že se spřáhne s místním Uriášem, což je další divnej týpek, kterej láme skály pomocí prášku. Sice tomu nerozumim, ale Uriáš prej udělá Kuzdrevovi speciální šípy na tu harpyji. Uriáš nám taky nabídnul za jazyk tý harpyje navíc ještě 50 zlatáčků. To zní lákavě, ale pokud se Kuzdrev špatně trefí a vyhodí celou harpyji do vzduchu, nevim, jak ten jazyk najdeme. Takže z ní nakonec možná zbude ještě míň, než jsem si původně myslel.

 

Z tlusťocha a zahradníka se nakonec vyklubal náš průvodce. Súlis ho pověřil úkolem asistence při likvidace hapyje, takže jsme už tři. Zahradník se jmenuje Eliáš a na odměnu od prefekta si nedělá nárok, takže ho s Kuzdrevem bereme ochotně do party.

 

Kuzdrev ale ještě v hospodě odhalí své schopnosti a já si konečně potvrdil, že je to mág. Možná ty jeho elfský zaklínadla fakt něco znamenají, od této chvíle si na něj dávám pozor – nesnáším, když mi někdo leze do hlavy. Nemám nic proti kouzelníkům, ať si klidně metají blesky a trhají skály kouzelným prachem, ale do hlavy ať mi nikdo neleze…Dále už radši nezahálíme, počasí vypadá nadějně (předevčírem chcalo, jako kdyby se Išapovi protrhly necky), takže vyrážíme na Smírčí vrch.

 

Smírčí vrch je kopec nedaleko Oradey a právě tam je podle Súlise sídlo harpyje. Na kopci je svatá kaplička, kde kdysi podepsali mírovou smlouvu elfové a lidé. Tyto informace byly jednou z pohádek na dobrou noc, co nám povídal Súlis, a protože jsem dával pozor, můžu teď dělat chytrýho. Cestou ke kopci jsme šli skrz rybářskou osadu. Dostali jsme nápad zkusit harpyji znehybnit pomocí sítě, takže jsem velmi výhodně nakoupil od jednoho rybáře síť 4x4 metry. Až pak mi ale došlo, že vlastně vůbec nevim, jak tu síť použiju, páč s ní neumim házet. Snad to ale nějak vyjde. U rybářů k nám taky přišla jakási elfí vědma, kterou začal Kuzdrev hned balit. Vědma byla nejdřív tajemná jak skiropský lesy, ale nakonec přeci jen trochu pookřála a máme s ní sraz všichni, jakmile tu harpyji dostaneme. Pak ta vědma roztaje úplně a Kuzdrev určitě smočí.

 

Těsně před vrcholem kopce jsme zažili hned nebezpečnou situaci, při který se ukázalo, jak moc jsme nesladěný. Kuzdrev přišel s nápadem zalít si uši voskem, páč ta harpyje prej příliš falešně zpívá. Inu, proč ne. V klidu si tedy zaléváme uši voskem a do toho se od nás oddělil Eliáš. Ten hňup si v tuhle kritickou chvíli klidně vykračuje po lese jako pán. A to víte, že si nazpátek přinesl hned tři suvenýry. Jaj - tři obří brouci na nás najednou vyběhli z křoví a chtěli nás sežrat. Popadl jsem tedy kladivo a zatímco Eliáš oťukával jednoho brouka hůlkou jako kdyby dělal bábovičku, sejmul jsem zbylý dva, než bys řekl “Dolů do dolů dolovat rudu.“ Třetího brouka asi zastřelil Kuzdrev, nějak jsem to nestihl pořádně sledovat.

 

Sice už mám uši zalitý voskem a hovno slyšim, zřejmě si ale budeme muset udělat nějakou poradu a více se dohodnout, jak se v boji chovat, protože každá další chybička by mohla být naše poslední. A já bych fakt rád zamával tou harpyjí hlavou prefektovi před očima…

 

 

Druhé sezení

Jo, tak porada se nekonala. Prostě jsme se sbalili a došli jednoduše až ke svatyni na vrcholu kopce. Kolegové mi pak posunkama naznačili, že moje úloha návnady právě začala, takže jsem šel dovnitř už jen sám – v jedný ruce kopí, v druhý ruce síť.

 

Kaple má dvě samostatné části obsahující poustevnu a větší síň. Z poustevny si harpyje pokojíček evidentně neudělala, takže jsem se vydal prozkoumat větší síň, do které se dalo nenásilně dostat jen velkým oknem z venku. Mezitím to Kuzdrev s Eliášem obklíčili jako profesionální královští vojáci a vyčkávali na možný přílet našeho cíle.

 

Když jsem vešel do velké síně, přivítalo mě hned pár roztomiloučkých chlupaťoučkých netopýrků. Některým (a zrovna těm obrovským) jsem ale zřejmě nepadnul do oka, takže se na mě hned útočně vrhli. Naštěstí, toto pro mě nejsou adekvátní nepřátelé, takže jsem je během chvilky nabodal na kopí jako mučedníky. Uf, tak to by bylo, prvotní uvítání je za námi. Horší bylo ale to, co přišlo vzápětí…

 

Podle všeho by harpyje měla mít svoje hnízdečko lásky v horní části síně, v malé věžičce. Instinktivně jsem se nahoru vydal, opatrně, ale stejně mi to nebylo nic platný. Harpyje o nás už dávno věděla a já záhy zjistil, jak velkou hovadinu jsem vlastně udělal…

 

Fakt, že harpyje láká svoje oběti na zpěv, jsme věděli. Ale to, že umí seslat na okolí třeba i magickou tmu, to jsem vůbec netušil. A už vůbec jsem si nepřipustil, že ten vosk v uších mi vlastně bude úplně k hovnu. Harpyje mě tedy v klidu zmámila zpěvem, na okolí padla úplná tma a já, hluchoslepej a poslušnej jako beránek, jsem k ní došel, jako když jdu ráno normálně na hajzl. A pak jsem to samozřejmě těžce schytal…

 

Když jsem se probudil z bezvědomí, nade mnou se usmíval Kuzdrev. Podle toho, co mi potom vyprávěl, tak tu bestii zabil vlastně úplně sám. Normálně by čekal venku před kaplí, ale prej jsem ho tím prvním bojem s netopýrama přilákal. Což mi zřejmě zachránilo život. Kuzdrev tedy bojoval s harpyjí a vyhrál. Uriášovi šípy se ukázaly jako dobrá pomůcka a celkově měl prostě i štěstí, takže si oprávněně zaslouží vypsanou odměnu. Já hold trochu ostrouhám, možná si zkusim jen vyprosit malý podíl za to, že jsem dobře sehrál roli návnady. Příště si to ale otočíme, návnadu už totiž dělat nehodlám.

 

Třeba takovej Eliáš z toho boje vyšel úplně nejlíp. Slunil se venku skoro celou dobu a když už se odhodlal jít na pomoc, vzal to špatným vchodem, takže než našel klíč ke zrezlým mřížím, který bránily vchodu do kaple, bylo už po všem. Alespoň že nedělá machry a drží hubu.

 

Když se pak dáváme po boji dohromady, z našeho elfa se vyklube navíc ještě i léčitel. Nevim, jak to udělal, ale normálně na mě přiložil ruce a hned mi bylo mnohem víc do skoku. Je to normální elfí šaman! Za to ho pozvu na tuplák toho nejlepšího piva, co v Oradeu mají!

 

Jakmile jsme se trochu vzpamatovali, nacházíme v kapli starý vchod do podzemí. Eliáš vypadá, že kromě harpyje přišel ještě pro něco jinýho a chce jít podzemí prozkoumat. Necítím se zrovna ve formě a nesympatizuji s jeho nápadem, ale jdu tam dolů s ním, rád bych si taky odnesl nějakou kořist. Říkám si pro sebe: jen dva prstíčky strčíme a jen co se tu porozhlédneme, hned zase půjdeme. Tuším totiž, že to bude hrobka a mrtvé není dobré vyrušovat ze spánku. Bohužel, zase jsem měl pravdu, dole opravdu straší.

 

Místní kostlivci nejsou zase tak zlí. Sice se bez optání pletou mezi nohy a umí i nepříjemně překvapit zezadu. Když se ale umíte se zbraní trochu ohánět, není těžké je porazit. Alespoň jsem mohl zase ukázat, že tady jsem k něčemu platnej, a že to moje kladivo umím roztočit. Kostlivci ale nebyli nic ve srovnání s tím, co se tam objevilo potom. Když totiž ve chvilce klidu prohledával Eliáš katafalky, spatřil jsem ve tmě druhý místnosti přízračný obličej nějaké mrtvé ženy…

 

Nejsem kdejakej přizdisráč, ale ruku na srdce, kdo by se jen tak postavil tváří v tvář duchovi, nebo přízraku? Navíc, před chvílí jsem těsně uniknul smrti od harpyje a taky jsem si uvědomil, že jsem nestihnul před bojem provést svůj rituál štěstí. Prdel se mi tedy stáhla tak, že bych s ní mohl štípat násadu od píky a klukům jsem radši řekl, že počkám venku. Eliáš si hrál ze začátku na machra a Kuzdrev si začal klidně po elfsku prozpěvovat, vzápětí i oni dva ale pochopili a všichni jsme z toho podzemí hezky rychle vyběhli.

Vchod jsme za sebou radši zatarasili a rozhodli, že se vrátíme do vesnice, kde nabereme trochu sil a zkusíme se na přízrak lépe připravit. Pak se sem vrátíme…

 

Třetí sezení

Eliáš nás nakonec přesvědčil, že si můžeme odpočinout přímo v kapli. Prej má navíc jakýsi svitek, kterej by měl účinkovat proti nemrtvým. Chytrák, proč s tim nepřišel už dřív?! Do vesnice teda nakonec nejdeme a ráno do podzemí vcházíme hned po snídani.

 

K naší smůle zjišťujeme, že kostlivci, který jsme včera rozmlátili, se přes noc dali zase dohromady. Navíc, Eliášovo svitek měl na ty kostlivce stejnej účinek, jako kdyby se proti nim namazal jen repelentem na komáry, takže musíme znovu bojovat. Pazgřivci kostliví, jak to sakra udělali, že takhle rychle zase srostli? Jestli používají nějakej léčivej utrejch, tak by se mi taky docela hodil. Nebo alespoň pro mýho děda, kterýho často loupe v kříži. Bohužel jsem se jich ale zapomněl zeptat a radši se jal rovnou ohánět kladivem. V druhém boji nikdo menším šrámům neuniknul, během chvilky byli kostlivci ale zase na hromádce. Snad už naposled. A pak, opět krize a strašidlo…

 

Ta místní ženská asi opravdu nevstala správnou nohou. Vybafla na nás v celé své nemrtvé kráse, a že prej nás zve do síně mrtvých, kde budeme společně hodovat. Eliáš jako první ukázal, že má koule, páč se s tim monstrem začal klidně bavit. Zřejmě si ale nepadli moc do oka, protože přízrak po chvíli zaútočil. V mžiku projel Eliášem jako by byl sám vzduch a začal se sápat i po nás. Na nic jsme tedy nečekali a začali opět hrdinsky zdrhat…

 

U otcova vousu, za tuhle historku by se mi u nás v Kothanu každej bojovník vysmál. Za prvně proto, že se neumim připravit na nepřítele dopředu a za druhý proto, že srabácky stahuju vocas už podruhý během dvou dnů! Musim si někde sehnat nějakej pořádnej ochrannej talisman nebo alespoň káď svěcený vody. Tou to tady totiž kropil náš zahradník a zatím se mu evidentně dařilo. I když do mýho kladiva má ta voda ještě daleko, je pravda, že s přízrakem si poradit nedokázalo.

 

Přesto, svěcená voda rychle došla a ta přízračná čubka nás dostihla ještě těsně před východem z krypty. Snažili jsme se to znovu usmlouvat po dobrém, ale utnula nás ráznou a na přízrak netradiční hláškou: „Tady nejsme na tržišti!“ A zase zaútočila, svině. Jen taktak jsem uhnul a rovnou využil toho, že pak šla hlavně po zahradníkovi, takže jsem se dostal z krypty ven. Eliáš najednou ale taky zmizel (teleportoval se kouzlem) a Kuzdrev tam nečekaně zvostal sám. Potmě. Chudák.

 

Eliáš a já jsme se venku horlivě snažili vymyslet, jak bychom našeho elfáka zachránili, ale nevymysleli jsme bohužel vůbec nic, nikdo z nás proti přízraku neměl účinnou zbraň. Už jsme si začínali myslet, že ho tam ten přízrak dostane, když najednou Kuzdrev taky panicky vyběhnul z krypty. Frajer! Jak on to dělá?

 

Utekli jsme pak z kapličky všichni pryč, abychom si odpočinuli. Já jsem na tom byl poměrně dobře, všehovšudy mě trápilo jen zranění od harpyje. Kluci ale vypadali poněkud bledě. Ten přízrak se každého z nich minimálně jednou dotknul a oba teď vypadali, jako kdyby celej tejden chlastali levný víno a zapíjeli to ještě levnějším pivem.

 

Byl jsem rozhodnutý, že se do kaple již nevrátím. Obvázal jsem si znovu rány a čekal, až se vzchopí i zbytek, když tu náhle Eliáš vstal, že se tam dolů musí ještě vrátit. Chtěl jsem mu říct něco o sebevrazích a idiotech, ale nakonec jsem jenom držel hubu a s Kuzdrevem pozoroval, jak mizí znovu v kapli. I elf totiž zůstal se mnou mezi stromy a nehodlal už nic riskovat.

 

Eliáš se ale vrátil. Nečekaně vypadal zdravěji, než když scházel tam dolů, což jsme rozhodně nečekali. Řekl nám, že tu záležitost s přízrakem již vyřídil a že bude na dlouhou dobu klid. Aniž bychom znali víc podrobností, už jsme to radši nepitvali a vrátili se pomalu do rybářské vesnice, každej z nás chtěl mít tu kapli už za zády.

 

Protože Kuzdrev vypadal stále jako pytel shnilejch jablek, udělal jsem ve vesnici malý divadýlko a vyzdvihnul jej jako hrdinu a zabijáka harpyjí, aby přišel na jiný myšlenky. Obyvatelé na to hned spustili oslavné ódy, uspořádali pro nás menší hostinu a navíc se ukázala i elfí vědma, takže Kuzdrev pookřál a užíval si chvíle slávy. I tak se jí ale pod sukni nedostal, muhehe…

 

Stejně jsme zabodovali i po příchodu do města. Lidi na nás čučeli, co že to táhneme v síti za hnusnou mrtvolu a každej byl rád, že harpyje už nelétá mezi živými. Místní prefekt vypadal taky nadšeně a s radostí nám vydal slíbenou odměnu. Navíc, jak je nám nějak pozitivně nakloněn, zřejmě nám dohodí i další výdělečnou prácičku. A k tomu na mě šibalsky pokukuje ještě ta jeho děvečka. Tu si po hostině hodlám odchytit… panečku, to je šťastný konec tohoto dobrodružství…

 

Epilog:

Eliáš přízračnou paní zabil tím, že do ní střelil několik magických blesků. Tuto informaci před svými družiníky ale zatajil, celkově se snaží své čarodějné schopnosti neprojevovat. V boji s přízrakem navíc přišel také o svého krysího magického pomocníčka, kterého též zatajoval a jehož smrt těžce nese. Kuzdrev si Eliášův smutek ale vykládá po svém a je na něj spíše naštvaný, poněvadž po útoku přízraku v kryptě málem zemřel a částečně Eliáše podezřívá, že neudělal všechno, co mohl. S čímž Hagar souhlasí. Eliáš byl navíc hned na začátku svým mistrem Súlisem pověřen, aby z kaple přinesl magický pohár, který je symbolem tohoto místa a který zajišťuje jakousi rovnováhu míru mezi lidmi a elfy. Tento pohár byl z kaple ukraden a podle toho, co Eliáš v kryptě zjistil, byl nejspíš vhozen do velkého jezera, které se u města Oradea nalézá. Je důležité pohár znovu najít, ale zároveň to není vůbec jednoduché. Je tedy téměř jisté, že hledání poháru se protáhne…

< Strana 1 >
Strana 2
Napsal Tarfill 21.04.2016
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 3 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.12230920791626 secREMOTE_IP: 3.95.233.107