Lotrandův bloček: Smysl Kostky

Za tu dobu jsem viděl mnoho hráčů odejít a zase přijít, měnila se pravidla a prostředí. Někteří vytrvali a hrají dnes v jiných skupinách, nebo se vrhli na jinou formu tohoto žánru. Často méně náročnou na čas a třeba i invenci, ale za to mnohem přívětivější k rodinným příslušníkům a ne-indoktrinovaným přátelům.

Začínali jsme na půdě neorané, nikdo nic nevěděl a chlapi z Altaru byli největší autority. To se samozřejmě časem změnilo. Dílem tím, jak jsme poznávali své hobby víc a víc. Dílem i tím, jak jsme se sami měnili. Desítky projektů vznikly a zase zmizely, podobně jako ten náš tehdejší. Lidé se rozutekli, našli si jiné zájmy, často nás přestávalo bavit neustále opravovat to, co se opravit snad ani nedalo. Vývoj šel dál, přišly nové hry, nová pravidla. Často v mnohém lepší, ale vždy jste za sebou nechali kousek sebe, protože zachovat kontinuitu zpravidla nešlo a staré postavy mizely spolu se starými pravidly.

Kromě bezpočtu pravidel a herních systémů jsme častokrát změnili i prostředí. To když se to původní zdánlivě vyčerpalo. Málokdo z nás tehdy věděl, jak si prostředí a zápletky v něm šetřit, proč není dobré vyložit všechna esa na začátku. Učili jsme se a dodnes se učíme. Nepřeskakovat mezi zápletkami, využít všech možností aktuálního dění dříve, než se příběh nenávratně stočí jinam, k jinému a často bláznivějšímu tématu. Cesta časem ze současnosti do doby Přemysla Otakara I.? Proč ne, úžasný nápad, tolik možností! Je jedno, že mu rozuměl jen tvůrce a hráči se chtě nechtě stali pouhými figurkami na šachovnici. Tradiční kampaň fantasy putování? Super, ale jednou ta cesta přece musí skončit. Jednou přijde vrchol příběhového oblouku a my se musíme posunout dál.

Dnes a denně vznikají světy plné neuvěřitelných hrdinů, divokých zápletek a roztodivného prostředí. Vznikají a zanikají s tím, jak se mění záměr autora, jeho časové možnosti a nakonec i středobod jeho zájmů. Některé jsou špatné. Mají chyby, které se ukážou neopravitelné, jejich prostředí je velmi divné, hráč se s ním jen těžko ztotožňuje. Často jim rozumí v lepším případě autor a skupina, pro kterou jsou vytvářeny. Přicházejí a časem zase odejdou na smetiště dějin. Nakonec se stanou jen jakýmsi odrazem příběhů, které v nich vznikly a formovaly je. Bez ohledu na to, jak dobré nebo špatné byly.

Všechno musí nějak začít. Autor musí jít, obětovat čas a nést svou kůži na trh. Někteří nenajdou odvahu nikdy. Je to těžké, protože často s tím jak odhalujete svou fantasii, odhalujete i sami sebe. Málokdo je pak natolik dobrý, aby uspěl napoprvé. Tohle dilema řeším pokaždé, když svým hráčů čtu neuměle sepsaný popis scény, nebo aktuálního dění. O co víc je těžší předstoupit před cizí lidi. Přesto stále nacházím potřebu se o svou fantasii podělit. Dělám to tak už 18 let a díky skvělým lidem, kteří se mnou tuto mou vášeň sdílejí, jsme zažili mnoho skvělých okamžiků. Kdybych se tehdy zalekl prvního neúspěchu, kdybych se nechal tehdy odradit, možná bych dnes byl jen pouhým pasivním konzumentem fantasie ostatních.

Jsem rád, že stále existují nové a nové projekty. Když mám čas, chodím do nich nakukovat a často si odnesu inspiraci. Někdy taky ne, protože v daném okamžiku procházejí místy, která jsem už viděl. Pak čekám, zda náhodou někde neodbočí jinak než já a tím mi neposkytnou novou inspiraci. Připouštím, že je častější vidět projekty prošlapávat už tisíckrát prošlapanou stezku, ale to prostě patří k věci. Nové věci se nerodí snadno. Proto jsem rád za každý projekt. Jsou za ním lidé, kteří jej tvoří a každý takový počin je ukázkou toho, že naše hobby stále žije.

Někde tu padla otázka, čím je Kostka výjimečná. Podle mě úplně stačí, že poskytuje prostor pro to, podělit se o naši fantasii. A nic za to nechce. Snad jen trochu shovívavosti vůči naší autorské nedokonalosti.