Jak to hraješ? – Děti

Děti v nás probouzí jedny z nejsilnějších emocí a je jedno zda se radují, zlobí, jsou smutné, nebo spí. Jsou pro příběh, tvorbu atmosféry a role-playing ze strany hráčů jako koření. Zejména, pokud vaši jsou vaši spoluhráči rovněž rodiče. Pokud však přidáte o trochu víc než je zdrávo, nikdo vám to sousto nespolkne. Níže tedy pár špetek mého šafránu jak jsem děti využil při hře.

Dětští hrdinové - úsměvné navození žijícího města, potvrzení stoupající pověsti hrdinů či nemateriální odměna
"V sousedství vašeho domku se už nějaký čas potuluje hlouček několika malých dětí ne starších deseti let a jedno odpoledne hrdě zastaví vaši skupinu. Jsou to dobrodružní hrdinové a říkají si "Siláci z Ptuly". Chtějí se připojit k vaší družině a společně zabíjet ošklivé troly, hrozné draky a taky zůstat vzhůru, jak dlouho chtějí."

Úryvek jsem si vypůjčil ze stránky dndspeak.com, protože splňuje hned několik věcí. Krátká epizoda ukáže město které (opět) žije. Obchodníci, řemeslníci či stráže od prvního vzrušeného zkoumání postupem času přejdou do jakési poloexistence a hráči je vnímají stejně intenzivně jako svodidla kolem cesty. Tihle caparti jsou možnost jak dát městu zase chuť a vyplnit tu vycucanou koblihu novou marmeládou. Představa kluků s odřenými hrnci na hlavě, pokličkami místo štítů a v pláštích z roztržených pytlů, kteří se potulují po sousedství, je nostalgická vzpomínka na mládí a postavám dává ještě jednu důležitou věc, kterou je obdiv. Mnohé družiny se dostanou do bodu, kdy zlaťáky přehazují lopatami, zdi v domech jsou ověšeny trofejemi všemožných zabitých nestvůr a před každou výpravou probíhá několikahodinová hádka co si z narvaných šaten a skladů vzít na sebe a s sebou. Materiální potřeby jsou tedy ukojeny. V Maslowově pyramidě potřeb jsou ale i vyšší stupně a obdiv je jedním z nich. A když omrzí i sochy hrdinů na náměstí, stále jsou zde děti. Ten jejich obdiv je bezelstný a upřímný. Vždyť nejsmutnější smrt v Sedmi statečných byla pro mě ta Bernardova právě kvůli chlapcům, kteří si ho vyvolili za svého hrdinu.

Upírův zplozenec - děsivá příšera s tváří nevinnosti
Někdy chcete jen šokovat. Ukázat, že situace překročila své meze a dospěla do fáze, kdy to co se děje, už nemůže být lhostejné nikomu. Nad mrtvolami dospělých postavy jen krčí rameny? Švec sem, strážný tam? To je život. Ovšem když se v postranní uličce nad mrtvolou sklání malé dítě ve starém vlněném plášti s kapucí a ty zajíkavé zvuky připomínají pláč a popotahování, někteří útlocitní budou chtít dítě uklidnit, možná dokonce obejmout. Ale jen ho odtáhnou od mrtvoly, uzří krev kolem dětských úst a podivné mihotání v nevinných očích. Když jim dojde, že zajíkání nedoprovázelo pláč, nýbrž sání z tepny umrlce, už upíří zplozenec šplhá po zdi, ze které se vrhá na nejbližšího z hrdinů.

Elfí dívka - jako důvod zaváhání a nutnost volby
Většina elfů je minulostí. Vymřeli nemocí. A to málo co přežilo, jsou samí muži. Roky nikdo v kraji neviděl elfí ženu. Stalo se ale, že postavy vešly do starého hvozdu, jenž si nárokuje pán hub a souhlasily, že zničí snět, které se houby zbavit nedokážou. Při svém putování zjišťují, že sněť i houby ovládají různé bytosti, elfy - muže nevyjímaje. A pak, v průchodu vedoucímu k obřímu vředu, ze kterého je sněť pumpována do okolního lesa, se zjeví dítě. Elfí dívenka, která je prosí, aby vřed ušetřili, protože pokud ho zničí, zahyne i ona. Strhne se hádka, když jediný elf v družině v klíčový moment zaváhá. Čas a síly se krátí. Družina je napadána dalšími a dalšími snětí ovládnutými monstry. V momentě kdy je nejhůř, hyne elfka válečným kladivem mnišky, čímž se otevírá cesta ke zničení vředu. Na dlouhý čas se ale zavřelo elfovo srdce vůči celému světu a především vůči přátelům.

Adolescenti - jejich radost ze života působí problémy ostatním
Když se postavy dostanou po čase na známé místo, mám v záloze připravené dvě, tři lokální události. Některými se snažím vzbudit zájem o nové, nebo opuštěné dějové linky, jiné jsou jen k navození atmosféry života ve světě.

Postavy se po čase vrátí do městečka Holbrody a dozví se, že jejich třináctiletá schovanka použila svůj rozpukající ženský šarm, kterým přiměla kluka z hospody ke společnému vloupání do domu převozníka. Naneštěstí při tom byli oba chyceni. Převozník vyhrožoval, že by je měl odvézt za lechem. Ale protože je se správcem hospody, kde oba mladiství přebývají, zadobře, dovedl je rovnou tam. Pokud by se to ale ještě jednou opakovalo, půjde věc oznámit rovnou na statek. Za vloupání je totiž pro mladistvé trest patnáct ran holí a za krádež dalších dvacet pět a den v kládě. Oba neúspěšní lupiči jsou potrestáni. Dívku zavřou do chlívku u stodoly a kluka pošlou pracovat na panské. Dívka chlívek ze vzteku zapálí, načež málem shoří i stodola, kde pěstounská rodina přebývá a k požáru se ještě drze přizná. Důvodem pro to všechno je stesk Domovyje, ducha, který žije v hostinci od nepaměti a dívka je jediná, kdo ho vidí a dokáže s ním rozprávět. Domovyji chybí příběhy, které mu vyprávěl minulý hostinský, a proto navedl dívku na poklad v převozníkově domě. Chce tím ji i další obyvatele ponouknout k činům, o kterých by se opět mohlo v hostinci vyprávět.

Děti z hradu - zjištění, že nemusí být věci vždy takové, jaké se zdají být
Na počátku byl úkol bohů pro jednu z postav. "Zachraň ženy na hradě Belesudy". Po dlouhém vyhýbání se cestě do neznáma a opatrném sběru informace postavy konečně přichází na hrad. Dosud o něm neslyšely snad jedinou normální věc a při pátrání po tajemných ženách jsou svědky velmi podivného chování rozličných skupin a jednotlivců. Dlouhé hodiny se snaží vypozorovat kdo je tím, kdo potřebuje pomoc, ale zdá se, že tady o ni nikdo nestojí. Ze zoufalství a frustrace založí požár, při kterém několik žen uhoří. Nebo jinou ženu nejdříve zachrání při potyčce, aby se ji o chvíli později rozhodly zabít, protože se svými činy protiví jejich přesvědčení. Mají pár indicií, ale celou dobu jen krouží kolem správného místa. Postavy jsou okolnostmi odváděny od cíle a zase přitahovány zpět, aby nakonec zjistily, že těmi myšlenými jsou malé dívenky otročící v hradní kuchyni. Malá žena je také žena. Následuje úprk z hradu a několikadenní pochod pustinou, kdy jediným cílem je dostat nalezence bezpečně do jejich nového domova. Zatím co děti skotačí v horském jezeru, postavy rozmisťují hlídky a s ustaranými tvářemi vysvětlují, že se nic neděje, ať si hrají. Když se skrývají před jezdci na mantikorách pod skalním převisem, vysvětlují, že teď se něco děje, ať jsou všechny zticha. Dočkají se ale, jak už to děti umí, naprosto opačných reakcí, které je vrhají do dalších a dalších situací. Každé neposedné dítě ale jednou usne a dostaví se blažený klid a snad i malá odměna za celodenní snažení. V naší hře odměna přišla ve chvíli, kdy hraničář přivolal jelena, aby si cestu urychlili. Prvotní strach dětí brzy vystřídalo opatrné zkoumání a pak bezbřehá radost s výkřiky "Já jedu na perytonovi", protože žádnou lesní zvěř, ale jen tyto nestvůry znaly děti ze svého bývalého domova.

Dítě obrů - kontrast monstra a myslící bytosti, roztomilosti v nestvůrném těle.
Idea dítěte obrů přišla v čase, kdy oba jeho rodiče už dávno smrděli rozkladem. Nárokovali si zříceninu hradu, o který měli dobrodruzi také zájem a ti tedy nebyli tu chvíli vystaveni dilematu, zda zabít rodiče. Skolili přece agresivní obry. Když se ale po čase blížili k hradu ze zatím neprozkoumaného směru a tábořili u hlásky v rozbořené vsi, ozval se nocí hlasitý, hluboký, zároveň ale naříkavý hlas. Při průzkumu nad ránem našli ve sklepení dalšího, spícího obra - dítě obrů. Jelikož tím průzkumníkem byla postava jediné ženy v naší družině, nedopadlo to dalším masakrem. Ostatní se totiž rozhodli chránit nalezence, o kterých jsem se zmínil o odstavec výše a s ničím jiným se nezaplétat a moc nepárat. Hráčka si navíc vede deník a dovolím si z něj citovat:

"Došli jsme ke staré tvrzi, kde ve sklepení něco spalo. Kolem dokola byl strašný nepořádek, spousta nejrůznějších věcí, zbytků, kostí… Vešla jsem dolů, byl tam neuvěřitelný smrad. Pod velikou kožešinou něco spalo. Došla jsem až k hlavě a pokusila se to pohladit. Bylo to mastné, ulepené… Spalo to tvrdě, nevzbudilo se to ani mým zpěvem či dalším hlazením. Ani vůně uzeného to nezbudilo, až když jsem mu to hodila to chrápající papuly. Sedlo si to, odsunulo se to ke stěně, přitisklo si to k hrudníku poloshnilé tělíčko gnoma. Natáhla jsem k němu ruku, pláclo mě to svojí tlapou. Zahrála jsem bolest. Obřátko se polekalo a hned mi nabídlo svého rozpadlého gnoma. Přijala jsem ho, měla jsem co dělat, ať se nepozvracím a za chvilku jsem mu ho opět vrátila. Dalším jídlem jsem ho vylákala ven. Bylo to dítě těch dvou obrů, které jsme zabili. Mohlo mít tak tři metry a bylo mi až líto, že je tady sám. Když už jsem neměla žádné jídlo, tak vypadalo, že by mu zachutnala i moje ruka či více, mlsně se olizovalo. Na řeč nereagovalo. A když mi to chňaplo po ruce, vykřikla jsem au a zatvářila se ublíženě. Obře se schoulilo a začalo se bít do hlavy. Pak zalezlo zpátky do sklepa. Nechali jsme ho tam."

Celé setkání mělo za krátký čas dohru. Hráčka se rozhodla vydat pro dítě obrů zpět a dovést ho do vsi. Vzala si na pomoc tamního zemana a já se při hraní jeden na jednoho ocitl v jedné z nejtěžších vypravěčských situací. Na jednu stranu představuji zemana, jednorukého válečného veterána a zkušeného muže, na druhou stranu třímetrového kolohnáta s intelektem dvouletého dítěte, co umí dvacet slov, má to rádo rytmus, umí sice běhat, ale nezatočí a ze složitější věcí dokáže na sebe postavit čtyři kameny. A k tomu ještě dav vesničanů, kterým se pranic nelíbí obr ve vsi, zvlášť když ji jemu podobní před časem z části vydrancovali. Zkrátka hra kontrastů s nutností postarat se o dítě a bránit ho, byť má sílu za čtyři chlapy a důkaz, že ne všechny nestvůry jsou nemyslící bytosti. Některé mají vlastní život a pohnutky. A taky že každá akce mívá své následky, které často nejsou vidět hned.

Stejně jako v tomhle komiksu: https://cz.pinterest.com/pin/486388828508181969/