Let Šedé Vrány (Lotrandovo 4E) - články

Křižovatky: Bludnice

Obsah článku:
Nejvyšší oběť

Mladík seděl ve stínu starého šapitó a pozoroval příjezdovou cestu. Bylo kolem poledne a slunce nemilosrdně pálilo na celý Proskur. Ve stínu však bylo příjemně. Co chvíli sklopil svůj zrak ke knize, do které něco zapisoval. Psal rychle, často škrtal a několikrát se v textu vracel. Když zastavil ve psaní, tak jen proto, aby si vzpomněl na nějaký detail. Něco mu hlodalo v hlavě, něco z čeho se snažil se aspoň vypsat.

Zuřím, tak strašně moc. Poslední noc nebyla z nejasnějších a rozhodně ani z nejpříjemnějších v mém životě. Zase mě dostali, zase se cítím naštvaný na celý svět a nejraději bych odsud odešel pryč. Zpět do Bouřných hor, zpět k mojí Rime.

Vše začalo vlastně docela normálně. I když normálně. Při večerní cestě zpět do našeho pokoje v hostinci, jsme narazili na dva chmatáky, co obírali svojí kavku. V Proskuru po setmění věc denního pořádku. Zaleskla se čepel a chudák kavka-trpaslík šel k zemi. Lapkové mu vzali mošnu, otočili se a začali utíkat. Nelenil jsem a šel ho ošetřit, rána krvácela, ale nebyla naštěstí hluboká. Holky vyrazili zastavit prchající lumpy. Podařilo se. No skoro. Zastavili je přesně ve chvíli, kdy se spojili s posilou dalších pěti hrdlořezů. Strhla se krátká, ale prudká bitka. Jeden lump utekl a jednoho jsme dostali živého. Zajatec blekotal něco o tom, že si jej ta skupinka najala v nedalekém hostinci. O co vlastně šlo, nevěděl. Nelhal, poznal bych to. Svázali jsme ho a nechali v nedalekém stínu. Bylo mi jasné, že se dřív nebo později z pout stejně dostane. Alespoň budeme mít náskok. Nikdo z nás neměl povahu na to, ho jen tak popravit na dlažbě, no i když Karlius by to asi zvládl. V poslední době jsem jeho touhu po zabíjení pozoroval čím dál častěji. Obrátil jsme pozornost k brašně trpaslíka, byli tam dva dopisy a magický amulet, který nikomu nic neříkal. Jeden dopis byli dokumenty k vyzvednutí dívky jménem Anna a druhý byla přepravní smlouva. Vcelku nic neobvyklého. Trpaslík, představil se jako Ardon, nám prozradil, že má za úkol vyzvednout svojí neteř ze sirotčince, předat jí amulet jako dědictví po rodičích a dopravit jí pryč lodí z Proskuru. Ti lupiči na něj čekali u sirotčince, možná v tom byl zamotaný i tamní správce, protože při předání dělal těžkosti. Asi šli po penězích, co měl v sirotčinci za dítě zaplatit.

Vrátili jsme mu všechny jeho věci a rozhodli se mu pomoct. Něco mi na jeho vyprávění nesedělo, ale nemohl jsem stále přijít na to co. U sirotčince jsme byli kolem půlnoci. Bylo zataženo. Měsíc i hvězdy byly ukryty za těžkými bouřnými mraky. Foukal silný severní vítr, který již pozhasínal většinu olejových lamp a pochodní. Město se utápělo ve tmě. Prohlédl jsem si budovu z průčelí. Byl to starý chrám odsvěcený a zbavený všech insignií řádu. Musí to být nepříjemné a chladné místo pro děti co tam žijí. Zamrazilo mě. Nesnáším tohle město. Nesnáším takzvanou civilizaci, kde bohatí žijí na úkor chudých.

Zabušili jsme na dveře. Neochotný správce se objevil po chvíli. Nejdřív se mu nechtělo budit děti a přivést nám Annu, ale pár zlaťáků co jsem prohodil okýnkem ve dveřích, mu přidalo na ochotě. Pustil nás dovnitř a vydal se dívku připravit.

Nervózně jsem přešlapoval po chodbě sem a tam. Nelíbilo se mi tu. Staré kamenné zdi, pach prachu a zatuchliny. Koukl jsem po ostatních. Ardon nervózně přešlapoval, asi se mu honilo hlavou něco, co nám zatajil. Tiff tiše mluvila s Corou. Thorek neustále bručel, že už jsem měli být v posteli a Karlius pozoroval chodbu, kterou odešel správce. Najednou mi přejel mráz po páteři. Nemám rád tenhle pocit, takhle mě varuje můj šestý smysl, že se blíží nebezpečí.

Z chodby, kam se odšoural správce, se ozval výkřik. Vyrazili jsme vpřed. Jedna zákruta, druhá a stál jsem na kraji většího sálu. Vedle mě byl správce a jako skoprnělý hleděl do místnosti. Na kamenné podlaze, na hadrech a slámě spalo osm dětí. Jejich těla však nebyla vidět. Ztrácela se pod šedivou mlhou, která vyplňovala místnost do výšky pasu. Vyrazil jsem k nejbližšímu dítěti. Mlha se na mně lepila. Jako by byla živá. Šplhala po mně, jako šplhá břečťan po fasádě starého domu. Mrazila až do morku kostí. Setřásl jsem ze sebe paralyzující pocity hnusu a chladu a sehnul se k nejbližšímu dítěti. Byl to malý chlapec. Pomalu dýchal, ale žil. Zvedl jsem ho nad mlhu. To už mi pomáhali i ostatní. Vynesli jsme všechny děti do chodby.

„Která je Anna?“ zeptal jsem se správce.

„Devět,“ odpověděl mi.

„Cože?“

„Devět, má jich být devět!“ Koukl jsem se po ostatních a vyrazili jsme zpět.

V mlze už další dítě nebylo, ale upoutala nás jiná věc. Zadní stěna místnosti bylo rozvalená a odhalovala další prostor za sebou. Pomalu jsme postupovali kupředu. V místnosti před námi se nám naskytl hrůzný pohled. Čtyři zrůdná a nemrtvá monstra se snažila obětovat ležící dítě. „Anna“ napadlo mě okamžitě. „Co je tohle zase za špínu?“ pronesl jsem a polohlasem a začal se soustředit. Pocítil jsem známé mravenčení. To do mě proudila chaotická energie mé paní. Cítil jsem ty síly života i smrti co mě náhle prostupují a obklopují. Kolem mě se formovala známá iluze. Věděl jsem, jak teď vypadám i ostatní to již znají. Na mém místě teď všichni vidí stát draka. Klínová hlava, kůže pokrytá pevnými šupinami, silný ocas, který bojovně pošvihává. Nasál jsem vzduch do plic a foukl, protivníky obklopila mlha bílého světla, bitva začala.

Zvítězili jsme, nebylo to nikterak snadné, nemrtví konstrukti byli velmi nepříjemní, ale udolali jsme je. Zvedl jsem dítě a odnesl ho zpět do sálu, kde se rozplynul zbytek mlhy. Jaké však bylo naše překvapení, když se z Anny vyklubal Adam. Hm, to jsem fakt nečekal. Udeřili jsme na Ardona. Chvilku zapíral, ale nakonec povolil. Celé to byla bouda a listiny byli podvrh. Neměl najít svojí neteř, ale dítě se zvláštním znamením na zápěstí levé ruky a tohle dítě ho mělo. Ten, kdo ho sem poslal, mu řekl, že půjde o dívku, ale na tom už nezáleží. Prý musíme vyrazit a hledat cestu podle hvězd, na nic již není čas. Obrátil jsem se ještě na správce a dohodl s ním před odchodem jeden obchod, chvilku se kroutil, ale nakonec jsme si plácli.

Před sirotčincem již všichni čekali. Oblaka na obloze byla hustá a temná. Vítr přestal foukat a vzduch byl těžký jako před bouřkou. Ardon podal chlapci amulet. V tu chvíli se rozestoupili mraky. Nevěřícně jsme hleděli na ukázku tak silné magie. Hvězdy nám ukázali svou zářivou tvář a obrazec na chlapcově ruce se rozzářil. Začal nás navádět jižním směrem na opačnou stranu města, než jsme stáli. Vyrazili jsme. Karlius schoval kluka kouzlem neviditelnosti a my spěchali, co to šlo. Chvilku nás někdo zkoušel sledovat, ale díky Tiff jsme se mu ztratili v uličkách města. Těsně nad ránem jsme byli u cíle.

Na místo jsme dorazili bohužel se zpožděním. Věci už byli v pohybu. Nadechl jsem se a cítil to. Vílí divočina. Tu vůni miluju, je tak jiná tak silná. Cítím z ní svěží vítr, kořeněnou vůni lesní země, omamné vábení neznámých rostlin, pižmo nebezpečných tvorů a hlavně divokou magii. Dnes mě však nenadchla, byla jiná, dnes sebou nesla vůni nebezpečí, vůni smrti.

Před námi byli trosky staré zahrady. Všechno tam divoce rostlo, zelenalo se a měnilo před očima. Před námi se samovolně prolínaly dva odlišné světy. Tohle nebylo dobré.

Bez varování na nás zaútočili rostliny. Ohromné bytosti stvořené z ostnatých šlahounů a silných větví nám vyrostli přímo před očima a zaútočili. Chtěli nás zastavit, na místě zabít. Karlius bránil vzadu kluka a mi se vrhli do boje. Sekali jsme, trhali, pálili a ničili. Nestvůrám stvořeným divokou magii se zemřít nechtělo. Nám však taky ne.

S posledním poraženým tvorem se nám otevřel pohled na samotnou trhlinu. Byla již dobrých pět stop široká a procházeli skrze ní bytosti jak z nočních můr. Poloprůhledné kulovité objekty se vznášeli vzduchem a vše, čeho se dotkli, umíralo. Vypadali jako nestvůrné mořské medusy.

Cora však objevila ještě něco. Pod těly zničených šlahounovitých příšer leželo něčí tělo. Vyprostili jsme ho ven, abych se mohl podívat na jeho rány. Jaké bylo mé překvapení, když se z něho vyklubal půlork Brug. Tak na tohohle obyvatele Proskuru mam pifku co jsme vlezli do města. Měl štěstí, že byl zraněný. Koukl jsem se, jak to s ním vypadá. Rány nebyli těžké, ale bylo jich dost. Ty největší jsem vyčistil a zastavil krvácení. Za chvíli nabil vědomí a začal se dávat do kupy. S Ardona vypadlo, že právě Brug je jeho kontaktem, který mu vše nejen zadal, ale se kterým se tu měl i setkat. Věci začali zapadat do sebe. Brug nám vysvětlil že to čeho jsme svědky je samovolné prolnutí světů způsobené divokou magií. Zastavit to může jen vyvolené dítě, které otevře flakón s magickým kouřem. Flakón byl ukryt v amuletu, který Ardon již předat Adamovy. Když jsme byli už takhle daleko, rozhodli jsme se vše dokončit. Odlákáme ty medusy, a Karlius odvede chlapce k trhlině. Ten otevře flakón a zastaví tak prolnutí. Jednoduché jako facka.

Akorát Adamovi se moc nechtělo, bál se. Chvíli jsme ho povzbuzovali a přemlouvali. Vyprávěl jsem mu o andělech, kteří mohou svými skutky zachránit mnohé a nyní může i on svou odvahou zachránit město. I ostatní mu lhali a slibovali hory doly. Potřebovali jsme, aby vypustil ten prokletý kouř a ukončil tím tuhle šílenou noc plnou bojů a lží. Souhlasil.

Zaútočili jsme. Hned nám bylo jasné, že tahle bitva je nad naše možnosti. Obránci trhliny nás přečíslovali a nám docházely sily. Ale udrželi jsme cestu pro Karlia volnou. Ten odvedl chlapce až k trhlině. Adam se nadechl a otevřel flakón. Ozvalo se břinknutí. Stejné jako vydá kámen narazivší na velké zrcadlo. Trhlina se uzavřela a Adam zmizel. On zmizel! Sakra. Prokletý Brug tohle mi neřekl. Zuřil jsem a naběhl na něj. Jen se spokojeně usmíval, jeho úkol, který jsme za něj špinavě udělali mi, byl hotový. Vysvětlil nám, že tohle se čas od času stává a že jen duše dítěte dokáže tenhle proces ukončit a ovládnout trhlinu. Tohle bych vědomě nikdy neudělal, vlastně ani nevím, co bych udělal, kdybych to věděl. Stovky lidí Proskuru nebo duše dítěte. Nevím. Ale teď to byla má vina, já ho přemlouval, ať tam jde, já mu sliboval, že se mu nic nestane. To, já byl ta špína, co mu vyprávěla o andělech, co zachrání ostatní. On je zachránil, ale zaplatil cenu nejvyšší. Svojí duši. Ani nedostal na vybranou. Měl právo vědět pravdu, měl právo dostat na vybranou. Byl jen kluk, kterého jsme zneužili.

Odešel jsem odtamtud pryč. Pryč od Bruga a jeho kšeftů. Pryč od ulhaného Ardona. A hlavně pryč z místa kde divoká magie pozřela duši dítěte. S touhle vinnou budu žít do smrti.

Nyní jsem seděl ve stínu starého šapita a přemýšlel. Přemýšlel o slovech, kterým jsem včera nevěnoval pozornost.


„Staří však znají další způsob. Je třeba najít Bludnici. Dívku, jejíž příchod oznamují hvězdy na obloze. Tu, která jediná dokáže zkrotit Divokou magii napořád.“

Neustále mi ta slova zněla v hlavě. „Musím jí najít. Za duši toho dítěte, za duše všech dětí, které obětovali tímto způsobem. Najdu bludnici, ať to stojí cokoliv.“

Jeho pozornost náhle upoutalo něco jiného. Ze zatáčky se vynořil divný průvod. Sehnutý starší muž se opíral o hůl a za ním šlo osm malých dětí. Tváře ušmudlané od bahna, oblečení jen staré hadry, vyděšené oči těkající po okolí. Mladík odložil deník a vykročil mu naproti. „Jsem rád, že držíš dohody, starče“. Pozdravil a podal muži měšec. Správce pečlivě zkontroloval obsah a předal hrst dokumentů. „Nyní jsou ty děti svobodné a ty jsi jejich poručníkem, až do zletilosti. Tady máš papíry.“ El přikývl a pohybem ruky se rozloučil se správcem. Pohlédl na děti. Osm vystrašených tváří ho sledovalo s obavami, co bude následovat. „Asi by skončili na trhu s otroky“, pomyslel pro sebe. Usmál se na ně. „Pojďte děti, čeká vás nový domov“, a s těmi slovy vyrazil do starého cirkusu, kde už ostatní chystali oslavu na uvítanou.

Když ten večer usínal, cítil se o něco lépe, ale jeho mysl stále trápilo to, co provedl chlapci jménem Adam. Cítil svou vinu v celém tom příběhu. Věděl, že rozhodnutí, které učinil, již nikdy nevrátí. Přál by si vrátit čas, přál by si vrátit chlapci život i výměnou za ten svůj. Ale nešlo to. Tady bude své chybě a svému rozhodnutí čelit naplno.

< Nejvyšší oběť >
Amulet
Pro hru skupiny "Lotrandovo 4E"
Napsal Lotrando 19.06.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 6 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.085144996643066 secREMOTE_IP: 3.239.59.193