d20 v Praze - články

Rodinná minulost

Obsah článku:

Nicol, o šest let starší než já, si tu dobu pamatovala. Nikdy nebyla hloupá, ale nikdy nebyla ani podezřívavá a tak nebylo těžké jednoho dne svést konverzaci na doby mého dětství, kdy jsem se přistěhovala do jejich domu. A Nicol si tu dobu pamatovala i po patnácti letech překvapivě dobře, stejně jako mého otce, do jehož kongregace tehdy jako katolička patřila. Vyprávěla mi o něm jako o strohém, skromném, ale velmi silném a rázném muži. Jako o knězi, který kázal o slitování a lásce k bližním stejně, jako o ochraně rodiny a o nutnosti jednat silně tam, kde srdce člověka cítí, že je třeba. S úsměvem mi řekla, že si dodnes pamatuje jeho oblíbené části kázání, v nichž zapáleně připomínal, že i Ježíš sáhl po biči, když vyháněl kupce z chrámu. Neopomněl občas zmínit plameny Pekelné, mnohdy jako důvod proč je potřeba vést zbloudilé duše na správnou cestu. Často prý ale připomínal i to, že Kristus nešetřil svou láskou jen pro ty, kteří milovali jeho a že nikdo z nás není dostatečně bez hříchu, aby sám příliš rychle házel kamenem.


Bylo zjevné, že v ní z dob mládí zanechal silný dojem. Vzpomínala, jak jí v posledních dnech několikrát nabádal, aby zkoušela umírnit prostopášnost strýčka Hanryho. Vzpomínala i, že mnohdy Hanrymu vytýkal, že o nedělích nechodí do kostela, ani do protestantského. A pak zmínila jednu zvláštnost: vzpomněla si, že to bylo právě po smrti otce Patrika, kdy Hanry začal o nědělích kostel navštěvovat. Ne o všech nedělích, samozřejmě, stále tu mluvíme o Tvém dědečkovi Hanrym, ale ta malá zmíňka mi dala jistotu, že ať se s mým otcem stalo cokoliv, Hanry nejenže věděl co, ale musel být minimálně poblíž a podle dojmu, který to v něm zanechalo, to nejspíše nebylo vůbec hezké.


Nicol mi o mém otci řekla spoustu věcí, to nejzajímavější ale bylo, že se ve svých posledních dnech spolu s nějakým třetím mužem velmi často stavoval za Hanrym a že všichni tři společně dělali nějaké výpravy po městě. Hanry se tomu prý smál a říkal, že si jen tak "dospěle hrají", ale otec Patrik a ten třetí se to prý zdáli brát dost vážně.


Skutečně pamatovala, že se u nás - nich - doma otec Patrik několik dní léčil (v té době nemocnice nebyly takové, jaké je znáš dnes), ale podivné bylo, že si nevzpomínala, že by byl nemocný. Důvodem, který si pamatovala, byla zranění na nohou, s nimiž jej do domu museli dotáhnout, ale ze kterých se podle všeho léčil velmi rychle a po pár dnech již z domu odcházel jen s hůlkou. Ta zranění sama přímo neviděla, avšak otec Patrik i Strýček Hanry říkali, že byl můj otec pokousán potulnými psi, když se za svými kněžskými povinnostmi vydal do chudinské čtvrti. Služebná prý první dny vyhazovala zakrvácené obvazy.


Pátrala jsem po lékařských záznamech, ale nenalezla jsem je. V té době bylo běžné, že lékaři chodili za pacienty a příliš papírů nezapisovali, navíc třetí člen jejich skupiny byl policejné doktor a jako takový se o tátu mohl postarat sám.


Zdálo se, že všechno, co mi Nicol řekla, doplňuje skládačku jen na okrajích a dlouhé měsíce jsem dál bloudila na prázdno. V zimě mi už nezbývalo, než pátrat naslepo a tak jsem obcházela staré členy kongregace a snažila se zjistit něco od nich. A tehdy jsem narazila na Franka Dolezala.



23. prosince 1953, středa


Svůj velký Vánoční dárek jsem dostala o dva dny dříve, než bych měla. Obcházení pamětníků kongregace mne dovedlo až k Franku Dolezalovi. Dnes žije ve starobinci, avšak před patnácti lety žil v dělnické čtvrti na 22. Východní ulici. A tehdy se setkal s mým otcem.


Jeho vyprávění bylo dlouhé a mnoho věcí nebylo podstatných. Dlouho líčil svůj hříšný život a kriminální aktivity před setkáním s mým otcem, který "před svou smrtí spasil jeho duši". A příběh o jeho setkání s mým otcem byl rozhodně velmi zajímavý.


Lze-li věřit tomu, co Frank řekl, pak u něj jednoho dne můj otec prostě bez předchozího ohlášení zaklepal, ačkoliv později se dozvěděl, že se po něm už dříve ptal u jeho sousedky i v hostinci U Lestra. Frank otevřel a přede dveřmi stál "vysoký, silný muž v černém kněžském obleku s kolárkem, přísným výrazem soudce ve tváři přetnuté jizvou, ale s klidným hlasem přítele" a přál si s ním mluvit kvůli dobru jeho bližních. Frank myslel, že to je něčí trik a zabouchl mu dveře. Když otec Patrik dál neodbytně klepal, vzal do rukou nůž, aby mu "vysvětlil, že u něj nemá co dělat", jenže sotva uchopil kliku, dveře se rozrazily a praštily jej do obličeje, otec Patrik jimi prošel "s jistotou a spravedlivým hněvem španělského inkvizitora" a bez ohledu na nůž Franka beze slova či zaváhání jediným "jako kámen tvrdým pravým hákem zarazil do zdi za jeho zády", přičemž mu vyrazil hned tři zuby naráz. "Tak citlivý prý byl na Duše hříšné a tak rázný v jejich nápravě".


Spolu s ním prý přišel ještě druhý muž, kterého otec Patrik oslovoval jako "Jamese", popř. jednou či dvakrát jako "doktore". Můj otec pak Franka posadil na postel, přitáhl si židli a "dlouho promlouval do jeho Duše se zápalem, který by k nebi strachem obrátil i démona". Nařídil mu přijít na nedělní kázání a od toho dne se Frank dodnes neodvážil jedinkráte vynechat.


Musím si zde sama přiznat, že ač jsem si svého otce představovala mnoha způsoby, Frankovo líčení, ač zajisté ze všech stran přehnané, je všechny boří. Nebojím se napsat, že jej vykresloval jako anděla zkázy a spásy zároveň. Jak se někdo takový mohl přátelit se zajisté milovaným, avšak bezpochyby morálně dekadentním, snad až umělecky liberálním, Strýčkem Hanrym (aniž by jej na potkání spasil "jako kámen tvrdým pravým hákem") mi je naprostou záhadou.


Bylo obtížné přesvědčit Franka, aby se rozmluvil i o skutečných detailech jeho krátkého, leč zjevně intenzivního setkání s mým otcem, tak moc byl fixovaný na význam, který pro něj osobně mělo. Nakonec jsme se však společně dostali i k faktům. Otec Patrik a James Walker se prý velmi zajímali o Frankův vztah s jeho tehdejší milenkou, prostitutkou jménem Florence, o její "kolegini" Rose a jejich pasáka a prostituta Edwarda (jediné tři identifikované oběti Kingsburského Řezníka). Frank nalezl Flóřino tělo na ulici pod domem a zabalené do novin jej pohodil do jedné ze zapadlých vedlejších uliček. Proč si dnes už sám zjevně nevzpomíná. Otec Patrik a doktor Walker však byli velmi zaujati třemi pornografickými homosexuálními fotografiemi, které u něj nalezli a které si u něj nechal "Jednoruký Willy". (Musím si zde poznamenat že přimět jej, aby toto řekl mladé ženě, nebylo vůbec snadné.) Hodně se na něj ptali, stejně jako na jakéhosi pouličního doktora v černém autě.


Nic víc si bohužel už nevzpomíná. Otce Patrika pak viděl už jen jednou, v neděli, když poslušně přišel na jeho kázání, které bylo tím "nejinspirativnějším, které kdy slyšel". Když se později dozvěděl o otcově smrti, pochopil, že se mu dostalo požehnání být jedním z posledních, které "onen světec nasměroval k Nebi" a že to byla jeho příležitost začít nový život.


Budu se muset podívat do starých novin, ale mám dojem, že jakýsi bezruký černoch, který by Willymu odpovídal, byl jednou z dalších obětí (ačkoliv bezrukost těla v případě Kingsburského Řezníka nemusí nic moc znamenat).


Každopádně konečně jsem zas na stopě! Po tolika měsících mám konečně kam dál pátrat.



Mé nadšení netrvalo dlouho. Willy se skutečně ukázal být další Řezníkovou obětí, avšak kromě toho, že byl kriminálníkem a gangsterem se o něm už nic víc zjistit nedalo, navíc dle zpráv zemřel měsíce před těmito událostmi a onen hostinec U Lestera zanikl během války. Doktor v černém autě odpovídal běžné městské legendě, která je dnes už dobře známá a která už tehdy začínala v různých svých obměnách kolovat. Ačkoliv mé nadšení pominulo (trpělivost je ctnost, jíž jsem se naučila až s Tvým příchodem do mého života), mé odhodlání nikoliv. Koncem ledna jsem si uvědomila, že se tak moc soustředím na svého otce (a Strýčka), že zcela pomíjím třetí osobu v příběhu, doktora Walkera.


Doktora Walkera si pamatovalo mnoho tehdejších příslušníků policie. Podle všeho to byl trochu podivín, akademik a lékař, ale také "cvokař" a jeden z prvních průkopníků psychologického profilování pachatelů. Tehdy samozřejmě nebyl brán příliš vážně, avšak jeho lékařská expertíza nebyla nikdy zpochybňovaná a tak mnohdy poskytoval nezávislé konzultace k patologickým zprávám či nálezům z míst činu. Nalezla jsem jeho univerzitní záznamy a práce. Bylo zjevné, že byl silným zastáncem behaviorismu a předurčenosti chování. Mezi pracemi jsem však nalezla i jméno jeho poslední laboratorní asistentky, dnes uznávané profesorky biologie.



8. února 1954, pondělí


Odpoledne jsem na katedře potkala Marka. Pořád se tváří, že nemám proč být naštvaná. Je to omezený, povýšený šovinistický pitomec a měla bych ho pustit z hlavy dřív, než s ním zase skončím v posteli. Stěžovala jsem si Hanrymu, ale ten se tomu jen lehkomyslně zasmál a řekl, že bych prý už mohla být dospělejší. Co zrovna ten tak ví o dospělosti? Kdyby se sám choval dospěle, nemusela jsem se dopoledne setkávat s profesorkou Annou Tremblay aby mi vyprávěla kus příběhu, který mi měl dávno říct sám.


Anna si na doktora Walkera stále vzpomíná. Byl jedním z jejích nejlepších lektorů, ačkoliv mnohé jeho vědecké názory prý byly velmi vyhraněné, až "kontroverzní". Na to slovo dávala silný důraz. Jeho pokusy byly prý občas poněkud nepochopitelné - týden před svým zmizením např. nechal na stole stát nádobku s jakousi směsí do níž nalil vlastní krev. Nikdy jí neřekl, o co jde, jen jí nebývale přísně instruoval, že kádinka musí zůstat na svém místě a jakoukoliv změnu v ní je nutné přesně zaznamenat a ihned nahlásit. Časově by to odpovídalo počátku jeho posledního příběhu s mým otcem, avšak naprosto netuším, co to má znamenat. Kádinka prý zůstávala na stole až do dne jeho zmizení, kdy jí našla roztříštěnou a rozlitou, ačkoliv zbytek stolu byl nedotknutý. Má za to, že ji musel nejspíše omylem rozbít on sám, ale už ji neměl čas uklidit.


Poslední dny před svým zmizením byl prý doktor Walker vůbec velmi "uspěchaný". Opět to říkala se zvláštním důrazem. Nechal jí prověřit několik starých soudních zdravotních spisů. Slíbila, že se mi podívá, zda by ještě někde nenašla, které to byly. Nechal jí také přinést seznam lékařských akreditací ve městě. Když mu jej předala, tak ji prý zarazilo, když si sám pro sebe zamumlal, jak by tak asi mohl zjistit, jaké auto kdo z nich vlastní.


O týden později prý za ní přišel a ptal se, zda náhodou právě neabsolvovala farmakologii. Když přiznala, že ano, ptal se jí, které drogy mohou způsobit přechodné halucinace nebo krátkodobou ztrátu paměti. Když se zeptala jakého druhu, řekl prý: "Řekněme takové, aby se vám zdálo, že se někomu, před kým stojíte, objevují ničím nezpůsobená otevřená zranění a ztráty končetin. Nebo taková, abyste měla dojem, že vám někdo zmizí před očima kvůli ztrátě krátkodobé paměti." Druhý den mu prý přinesla seznam narkotik, která by šlo použít, ale zda s ním doktor Walker nakonec něco udělal, neví.


Přišlo mi podivné, že si to vše pamatuje tak dobře. Řekla že si to pamatuje, protože to musela několikrát opakovat na policii. Má ale za to, že ji měli za pomatenou a pochybuje, že by něco z toho brali vážně. Příbuzní doktora Walkera se nepřihlásili o jeho věci z univerzity a prý by ještě někde měly být. Slíbila, že se mi po nich podívá.




15. února 1954, pátek


Popořadě. Ráno jsem na stole našla objemný balíček od profesorky Tremblay. Kvůli odjezdu na konferenci mne už nestihla potkat, tak mi věci doktora Walkera alespoň posílá, jak slíbila.


Seznam vyžádaných lékařských zpráv opsaný z jejího tehdejšího poznámkového bloku odpovídá obětem Řezníka. Doktor Walker se zjevně snažil dostat alespoň k části spisů detektivního oddělení, k němuž šerif O'Donell neměl přístup.


Doktorova pozůstalost sestává z několika poznámkových bloků, pár osobních věcí, pár složek s výzkumy, atlasu světa a jakési diplomové práce o Odyseovi. Zbylé věci, zejména knížky, se dle profesorky Tremblay již bohužel ztratily či rozebraly.


Jedna ze složek obsahovala zdravotní záznam o ošetření. Nerozumím všem zkratkám, ale poznámka v závěru se zdá velmi podivná: "o. P.: Stehy na nohou drží. Art. femor. zdá se dobře hojí. Pac. zdá se dobře kompenzuje masivní krevní ztrátu. Domácí ošetření prospěšné. Stopy po zranění: ač se to zdá divné, stále usuzuji na pokousání lidskými zuby, minimálně třemi čelistmi. Kromě nás tam ale nikdo nebyl! P. i H. odmítají mé návrhy na návštěvu nemocnice, nemám s kým konzultovat."


U zprávy nebylo datum, ale popis se mi zdá až nápadně blízký události zranění mého otce pár dnů před smrtí. Proč by byl ale pokousán lidmi? A kde bylo to "tam", kde nikdo jiný nebyl?




16. února 1954, sobota


Hloupá, hloupá, hloupá! Samozřejmě, že doktor Walker léčil mého otce. A údajné pokousání lidmi mne těžko k něčemu dovede. Jak jsem mohla přehlédnout něco tak zjevného?


Co dělala diplomová práce o Odyseovi v pozůstalosti doktora medicíny? Přečetla jsem si ji. Nedává vůbec smysl, je to jen snůžka výplodů nějakého Orema van Schaena o tom, jak se Odyseus neplavil po moři, ale po Dunaji ve východní Evropě, a jak to pozdější vyprávění zmotalo na moře. K tomu tam je spousta prapodivných esoterických pasáží točících se kolem Scylly a Charibdy, jimž přisuzuje nechutně Freudovské až Oidipovské významy a tvrdí, že všechny ostatní ženy příběhu jsou jen jejich podivnými odrazy. Ta práce se nedostala ani k obhajobě (a zaslouženě).


Jenže. Vzala jsem do ruky atlas ze složky, abych se podívala, kudy přesně že to ten von Schaen tvrdí, že Odyseus plul. A na stránce s Dunají byl průhledný list, který jeho cestu přesně kopíroval. Okolo byly poznámky s odkazy. Vypadaly vážně míněné. Reference na jinou literaturu atp. Nebyly psané doktorovou rukou! Ani Hanryho. Že by rukopis mého otce? Proč by otec bral něco takového vážně? A proč tam je jeho rukopis? Sešli se snad a dohadovali o tom, jak moc smysluplné to líčení je? Jak by něco takového mohlo být pro cokoliv důležité?


Prošla jsem i zbytek pozůstalosti. Jediná další zajímavá věc tam byla složka, jenž obsahovala fotografie dvou rozsekaných těl v docích. V pozadí jsou policisté. V poznámkových blocích jsem nejspíše (?) našla patřičné stánky. Poznámky jsou velmi zmatečné, zjevně nejsou myšlené pro nikoho kromě pisatele. Spousta věcí o poloze těl kterým nerozumím. Velmi zvláštní poznámka "nápadně blízko doku 3". Co byl nebo je "dok 3"?


Nic mi nedává smysl. Čím dál víc mi připadá, že útržky otcova posledního příběhu nejenže nepatří k sobě, ale jsou z úplně odlišných stran obrazu. Nevím kam jít abych našla něco, co je spojí. Nevím ani, zda jsou důležité, nebo zda patří do stejné skládačky.


Mark dnes volal. Strýček Hanry mi od něj vzkázal, že se chce zítra sejít po mši na oběd. Prý zněl ztrápeně. Možná mu dám ještě šanci se omluvit, aby na naše rozloučení nemusel vzpomínat jako na životní demonstraci své naprosté a nenapravitelné primitivnosti.



Ty stránky vyvolávají vzpomínky. Ona aféra s Markem mě v oné přísné době před třiceti lety málem stála můj doktorát a akademickou budoucnost, kdyby Strýček Hanry nevyužil všech známých a kontaktů, které na univerzitě měl, aby mě tehdy zachránil. Pokud jde o to, jak snadno jsem někdy podléhala řekněme povrchním kvalitám mnohých mužů, doufám, že nikdy nepůjdeš v mých mateřských stopách. Strýček Hanry mne přirozeně vychovával dosti benevolentně a nejednou jsem se zamýšlela nad tím, jak jinak by na má milostná dobrodružství nahlížel můj skutečný otec. Ale to všechno jsou jen další z těch mnoha příběhů, které Ti už nejspíš nikdy nepovím.


Dlouho jsem přemýšlela jakou mám smůlu, že doktor Walker nepatřil k těm typickým akademikům, co si touží vše dopodrobna zapsat. Nebo možná vedl své podrobné záznamy na prastaré magnetofonové pásky, tak jak bylo tehdy moderní u pokrokových vědců. Pokud ano, slehla se po nich zem. A protože jsem nevěděla, co dělat dál, znovu jsem navštívila archivní knihovny. Nejprve tu univerzitní, kde jsem nalezla doktorovu výpůjčku oné diplomové práce. A zjevně nešlo jen o tu práci, neboť si toho dne vypůjčil v podstatě všechno, co se Orema von Schaiena týkalo. Navštívila jsem kvůli tomu šerifa O'Donella. Nebyl nadšený z toho, že s ním chci opět mluvit o svém otci, ale vzpomněl si, že tu neděli, kdy se Frank Dolejzal naposledy viděl s mým otcem, neděli před jeho zmizením, u něj strýček Hanry skutečně byl s těmi fotkami. Ptal se, zda by jej nešlo zavřít za homosexuální obscénost, avšak na fotografiích nebyl vidět Oremův obličej a šerif nestál o skandální případ pár let před důchodem.


Jedna věc však byla jasná. Znáš Strýčka Hanryho. Pokud chtěl vědět, zda lze Orema zavřít kvůli upadlým mravům, pak mu rozhodně nešlo o společenskou morálku. Chtěl jej tehdy vidět za mřížemi, nebo alespoň vědět, zda by jej za ně bylo možné dostat. Ať už byl důvod jakýkoliv, Orem von Schaien byl zjevně zapleten do něčeho, co se Strýčkovi nelíbilo. Jak hrozné to asi tak muselo být?


Došla jsem k závěru, že jsem došla tak daleko s mým otcem i doktorem Walkerem, jak daleko to jen šlo. Bylo potřeba podívat se i na třetí osobu v příběhu, na Strýčka Hanryho. A tehdy jsem zjistila jednu zajímavou věc: Byl to hodně velký rozdíl, mezi tím Strýčkův dekadentní život pozorovat zvenku a představovat si jej zevnitř a tím jej skutečně potkat z první ruky. Zejména skrze toto setkání, které nebylo tím nejšťastnějším úvodem do oné společnosti, ačkoliv někdy ty nejlepší věci přicházejí nejhůře zabalené.



29. února 1954, pátek


Opět jsem se na katedře nevyhnula Markovi. Co si myslí? Jak mu ještě jinak vysvětlit, že ta noc přede dvěma týdny byl omyl, omyl, omyl? Ať táhne!


Navštívila jsem Madam Edith. Kdybych se nesnažila před Strýčkem vše utajit, velmi bych mu vyčinila za všechny ty lichotky, které jejím směrem posílá. Netuším, kým byla před patnácti lety, ale dnes to je naprosto nevkusná osoba, obléká se zcela nevhodně svému věku, takřka jako pouliční šlapka a chová se, jakoby byla žádoucí (pro mne! Vypadám snad jako muž?) Po odchodu jsem měla silné nutkání dát si koupel a stále se na ní těším. Nevím, jestli bych tam vydržela, kdyby s námi neseděla i Marion (ačkoliv těžko říci, jak se zrovna někdo jako ona dostala do takové společnosti).


Bylo těžké z Madam Edith něco získat. Patnáct let je dlouhá doba a tehdejší události pro ní nebyly nijak moc významné. Vzpomínala si, že Strýček měl nějaké těžké období (dlouhé týdny jej neviděla), ale netušila proč (obchody mu běžely jako vždy a o žádné jeho aféře se jí tehdy nic nedoneslo). Trvalo několik skleniček, než si rozvzpomněla alespoň na něco (a s každou skleničkou byla osobnější a dotýkavější). Prý se dost ptal na železnici. A hodně se zajímal o Orema, tehdejšího fantoma společnosti - boháče, o kterém nikdo nic nevěděl a málokdo ho vůbec viděl předtím, než se kamsi vypařil stejně, jako předtím přišel. Orem se svými sestrami zdědil Clevelandskou železnici poté, co jeho otec a strýc, kteří ji vybudovali, spáchali oba tragické sebevraždy utopením v řece. Nakonec si vzpomněla na to, že se strýček zajímal o nějaké obrazy, které Orem vlastnil. Bohužel, tou dobou už byla sama totálně pod obraz. Marion mne vyprovodila ven a slíbila, že pro mne zkusí zjistit víc.




7. března 1954, sobota, zápis za včerejší den


Marion se se mnou sešla tak, jak ve středu slíbila. Nakonec prý nalezla dost vína a "jiných věcí", aby z Madam Edith dostala i pár dalších příběhů o Strýčkovi z doby, která mne zajímala. Představa, že to kvůli mě absolvovala, mi nahnala husí kůži a začala jsem jí překotně děkovat. Jen se tomu zasmála svým tak příjemným smíchem


Strýčka tehdy nezajímaly jen tak nějaké obrazy, ale obrazy a rytiny z nějakých fotografií. Madam Edith si je pamatovala, protože prý šlo o fotografie dosti skandální - pornografické, se dvěma muži. A Strýček se prý domníval, že jedním z nich je právě Orem von Schaien. Strýček se prý ale víc zajímal o ony obrazy samotné, více než o Orema. Madam Edith se už nepamatuje o jaké obrazy konkrétně šlo, ale pamatuje si, že jeden z nich byl koupen za cenu, která i před depresí byla považována za naprosto šílenou. Strýček si jej byl dokonce prý i prohlédnout, ale přes zájem společnosti o tom obrazu pak nikdy nemluvil, což jí přišlo velmi zvláštní a "tajemné". Marionin důraz na to slovo mě několikrát rozesmál. Samotný van Schaien byl zjevně velmi podivný patron. Po podivné smrti otce a strýce propustil všechno služebnictvo a přivedl si nové. Jeho sestry od té doby nikdo moc nevídal. A to nejzajímavější - Madam Edith si to nespojila (proč by měla, když jsem jí neřekla, proč mě to vše zajímá?), ale Orem prý zmizel stejně záhadně a ve stejné době, jako můj otec a doktor Walker. Ta souvislost může být jen těžko náhodná. Proč si toho ale nevšiml šerif O'Donell? Nepovažoval to za významné? Nebo se Oremovo zmizení objevilo způsobem a v čase, kdy to nenabízelo spojitost? Nebo si to spojil, ale záměrně mi tenhle kousek příběhu zatajil? Že by nakonec nebyl tak otevřený, jak jsem myslela?


Ani jsem si nevšimla, kolik vína zmizelo, zatímco jsme s Marion mluvili. Tak příjemně se s ní povídá. Vůbec nechápu, jak jsme se dostali od krbu v našem obývacím pokoji do ložnice. Měla bych se cítit provinilá, ale ještě teď cítím mrazení, jen si na to vzpomenu. Nicol by to neschválila. Můj skutečný otec nejspíše ještě méně. Určitě to je hřích. Přemýšlím, jestli jí ještě znovu potkám. Kdy. Jestli bych měla. Bylo by to stejné? Lepší?



Kayla nevěřícně hleděla na poslední odstavec, který přečetla snad čtyřikrát. Její fantazie se vzpírala té představě, že její matka a Marion - teta Marion... Teta Marion která se někdy stavila na večeři, na které vždy tak trefně a kousavě uzemnila Strýčka Hanryho, ta teta u které nejednou bydlela, když její matka se Strýčkem odjeli na obchodní cesty... Pak se začala tiše smát, když si začala vzpomínat na ty víceznačné momenty a poznámky, jejichž víceznačnosti si nikdy nevšimla.



12. března 1954, čtvrtek


Po třetím dni v archivu knihovny jsem jen o málo moudřejší. Orem von Schaien podle všeho opravdu zmizel zhruba v době, kdy můj otec. Jenže těžko říci přesně. Jak to souvisí? Kde to zjistit? Obraz, který kdysi koupil (za skutečně odpornou cenu), zobrazuje vodní vír zvaný Charibdis. Podle legendy k němu samozřejmě patří i mýtická Scylla, šestihlavé monstrum žeroucí námořníky, kteří Charibdu objíždí. Zajímavé je, že ročenka, v níž je nákup zanesen, chybí v našem rodinném obchodním archivu - jaká to nenápadná náhoda, Strýčku.


Léto 1938 bylo v Clevelandu zjevně bohaté a popravdě z té hromady věcí netuším, co je pro mě významné a co ne. Řezníkovy oběti, zátahy na bezdomovce, gangsterské přestřelky a všechno možné další. Tehdy jsem to nevnímala, ale musela to být vskutku vzrušující doba.


Zjistila jsem, co je "dok 3". Jde o jeden z doků na západní straně řeky, který toho léta vyhořel. Zajímavé bylo, že po několika dnech se podlaha doku propadla a odhalila sklepení s jakousi "satanskou svatyní", ve které byly nalezeny lidské lebky. Podle některých novinářů výjevy navazovaly na nějaké Aztécké náboženství. Souvisí to? Doktor Walker si to poznamenal, ale možná to byl jen další konzultovaný případ a náhodná souvislost? Možná je spojitost mezi lebkami a zraněním mého otce, ale nedokážu si předtavit jaká. Někdo ho pokousal lebkou? Propadl se do hrobu a roztrhal si nohu o zlámané lebeční kosti? Dok podle všeh opatřil mexickému gangu lovců hlav známému jako Cabezas, který byl policií z většiny rozprášen o pár let později.


Jinak jen podivnosti. Déšť mrtvých ptáků. Setkání s mrtvým manželem. Šílenec na nádraží co si myslí, že je starověký Řek. Nacističtí agenti. Lidé byli tehdy stejně šílení, jako dnes.




18, března 1954, středa


Nakonec jsem se odhodlala a navštívila jsem sídlo van Schaienů. Potkala jednu z Oremových sester. Musím říci, že to byla typická představitelka zničené vyšší třídy předválečné doby, která se nikdy nepřizpůsobila poválečnému světu. O ničem si nic nepamatovala, nic ji nezajímalo. Doslova prázdná existence. Vzpomínala, že se někdo skutečně před Oremovým zmizením stavil, aby si obraz prohlédl. Nějací tři muži. Jeden z nich se pohádal se sluhou, kterému tvrdil, že přece musí mít psi. Obraz si nemohu prohlédnout, protože jej po válce prodali nějakému sběrateli z Evropy. Na to jak nervózní jsem z té návštěvy předtím byla se nakonec ukázala být dosti nudnou. Až na ty psi. Už zase psi. Je to náhoda? Nebo nějaký tehdejší vtípek Strýčka Hanryho, ptát se na psy všude kde projde? Nebo to s něčím nějak souvisí?



Trvalo další měsíce, aniž bych zjistila cokoliv významného. Pátrala jsem už přes půl roku. Zpětně mi vždycky přišlo tak nějak symbolické, jak těžké je ty dveře otevřít poprvé, ale jak hrozivě snadné to je poté udělat kdykoliv znovu. To co jsi doteď přečetla není vše, co jsem za tu dobu zjistila, ale věř, že jsem nebyla příliš moudřejší než jsi nejspíš ty sama právě teď.


Můj otec, Strýček Hanry a jakýsi doktor Walker byli požádáni šerifem, aby zkusili vypátrat sériového vraha. Začali se známými oběťmi, prostitutkami a jejich vyděračským pasákem, a tak se dostali k hostinci U Lestra, v němž se onen sexuální gang zjevně scházel. Dokonce tam prý tehdy uspořádali i oběd pro chudinu, nejspíše aby posbírali co nejvíce drbů a zpráv, které tam kolovaly. Nakonec došly až k Frankovi Dolezalovi. Od něj (nejspíše?) se dostali k Oremovi von Schaienovi a z nějakého důvodu se velice zajímali o obrazy z fotografií, na kterých byl zachycen. To byl počátek jejich cesty. Co se dělo dál? O tom jsem stále věděla jen málo.


Někde pocestě nejspíše narazili na něco s oním Jednorukým Willym. Co to ale bylo, když byl ten podle všeho mrtev? Nějaká pozůstalost? Willyho přátelé? Podle zápisů doktora Walkera jsem se dohadovala, že někdo někde byl zraněn zdánlivě bez příčiny a zmizel jim přímo před očima. Kdo? Jak? Podle všeho se zajímali o železnici a psi. Nejspíše kvůli nějakým zvěstem z ulice? A proč ti psi? Zjevně se také velmi zajímali o onoho Orema van Schaiena - ale proč? Protože železnici vlastnil? Pak to co o železnici slyšeli muselo mít význam. Protože ho Willy vydíral kvůli jeho homosexuálním stykům? Co to mělo společného s Řezníkem? Zkoušeli všechny cesty? Mysleli, že Orem Řezníka zná? Nebo že je sám Řezník? Kdesi pocestě můj otec přišel k závažným zraněním, ale kde a jak? A co se s ním, doktorem Walkerem a zjevně i Oremem von Schaienem nakonec stalo?


Musíš pochopit, Kaylo, že bych Ti mohla říct, jak ten příběh skutečně byl - protože jsem jej nakonec opravdu vypátrala. Jenže já nevím, jaké okolnosti povedou k tomu, že otevřeš mou truhlu abys v ní nalezla tyto řádky a vědět a chápat, jakým způsobem jsem se k pravdě dopracovala, pro Tebe může být důležitější, než ona konkrétní pravda sama. Protože pokud toto čteš, tak už sama víš, kam příběh míří. To co jsi se dočetla až sem bylo téměř vše, co šlo zjistit jakýmkoliv běžným způsobem. A právě to, že jsem se odmítla vzdát a byla jsem ochotná zjistit vše byl onen jeden krok, který mne na zbytek života přenesl ze světla do temnoty.


Kayla zvedla oči od papíru. Budík ukazoval 00:28 a drobnější 06/19/1984. Z vedlejšího pokoje slyšela tlumené pravidelné rány a vzdychání a v puse měla nepříjemně sucho. Znovu se zadívala na hrubě utříděné papíry ve svém klíně, odložila je na podlahu a zvedla se, aby si došla udělat čaj. Život její matky se pro ní otevíral naprosto nečekaným, vzrušujícím a mrazivým způsobem. Cestou nahlédla do temnoty truhlice, ve které spatřovala něco podivného, děsivého, i když naprosto nezachytitelného. Fotografie a šperky, milostné dopisy a osobní suvenýry - všechno to, co si představovala, že by v ní mohlo být, zmizelo do ztracena. Truhla byla plná věcí, ale Kayle se už tajemství toho, co za věci v ní je, nezdálo tak romantické a přátelské, jako kdysi.


Otevřela dveře a oslněná lampičkou vstoupila do temnoty.


Otevřela dveře a oslněná lampičkou vstoupila do temnoty.


Země byla vlhká, i když už dlouho nepršelo. Dveře se za ní zabouchly, když do nich cosi narazilo. Viděla žluté oči v temnotě. Jaktože to není zelené? Napadlo ji. Oči nesvítily, ale byly tam, řítící se proti ní...


tik


tak


tik


tak. tik...


< Ve stopách pronásledovatelů >
Nečekaná historie Věci v temnotách
Článek vložil sirien | CC Attribution 03.03.2016
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 13 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.073931932449341 secREMOTE_IP: 54.174.85.205