Probouzim se s trestici hlavou a veskrze novymi bolestmi. Mam pocit, jako by se mnou nekdo zatloukal hrebiky. Pachut v ustech je vystridana znepokojenim, kdyz mi dojdou posledni udalosti.
Rozhlizim se opatrne, stale citim zavrat, kdyz ji zvedam ze zeme. Koleno osklive zaboli, kdyz narovnavam nohu. Asi z toho, jak jsem po prelezani te krabice spadl dolu. Heh, krec v sanici, tvrdy dopad a pretizeny mozek si krome bolesti pamatuje na par vojenskych bot u hlavy a pak sbohem ma lodi.
A ahoj vezeni. Permabetonova stavba, zamrizovana okna. Coze? Ne plast, ne okenice, ci klimatizace, ale zkratka okenko s mrizemi? To jsem v nejakem stredoveku, nebo co? Rozhlizim se s udesem dal. Ma zamrizovana cela vede do chodby. Jsme na konci chodby. V protejsi cele je Miqua, stale jeste v prenatalni poloze. Volam na ni, ape nic. Teo a Leris jsou ve vedlejsich celach. Leris ma vyhled do jakesi ulicky mezi nasim vezenim a necim, co muze byt sklad. Ja pak na zdvihajici se kopec. Dny zacinaji plynout. Navstevuje nas nejaka rodianska sracka a pta se ostatnich, co mu nabidnou. Me ne. Me slysel jen kdyz jsem hulakal, aby Miquu vzali k doktorum. Alespon, ze poslechl. Ale muze za to, ze nemame vodu ani jidlo. Kreten se sosackem a komplexem je to a taky mu to od plic rikam. Umyslne nas terorizuje, asi, aby nas oslabil. Kdyz pak pro me prijdou, abych bojoval v jakesi arene, kaslu na ne. Vim, ze me chteji ponizit, chteji mi dokazat, ze jsou lepsi nez ja. Ale to jim nedovolim. Pohrdam jimi. Sednu si do meditacni polohyba soustredim se. Uklidnujubrozbourene myslenky, vsechnu tu nenavist, kterou citim. A i to ponizeni. Hlavne to jesmi videt. A pak to prijde. Obrovsky duros se na me vrhne. Tedy, kdyz vidi, ze bojovat nechci, snazi se me vyprovokovat, ale ja ho ignoruju. Hodi me. Dopadnu dobre, seberu se a zase sedim v sedu. Mohou zlamat me telo, ale ne dusi. Imperium nikdo tak snadne neporazi. Stojim v duchu nad nimi a v litosti na ne shlizim. Jsou tak mali ve svych potrebach... Dokonce slibuji, ze vsem daji vodu, kdyz budu bojovat. Ale takovy precedenc jim nedovolim. Nenajdou si skulinku. Ano, budeme trpet, ale bud nas zabiji, nebo uteceme, zadnou dalsi moznost jim nenecham. Nas totiz nezlomi...
Den po arene dostavame stejne vsichni vodu. Parada. Snazim se vydrzet dal jepit, ale je to treti den. A proste to nejde vydrzet. Rozpraskane rty chtive saji z lahve a mozek ma co delat, aby dokazal ovladat pomale dousky. Leris svoji vodu investuje do pokusu, jak se dostat ven. To ocenuju. Ale nevyslo mu to. Plan je, ze Teo straz vydesi a Leris zmacke v objeti. Ctvrty den to nakonec vyjde.
Leris ze sebe vydava to nejlepsi a drti strazneho bezhlesne. Je ticho, ten druhy ve straznici se tak nedozvi, ze mame klice, venku z cel a svobodni. Pada proto prekvapene po vystrelu Tea a dalsimu skrceni Lerisem k zemi. Leris zapasit umi, to se musi nechat. Nekdy se zeptam, kde se to naucil.
Hmm, ostatne, uz vim, co ty zahyby kuze na tvari jsou! Skryvaji jakasi tykadla. Asi na piti vody. K cemu se jeho predkove z lidi prizpusobovali ani netusim.
Mame kontrolu nad vezenim, plan, jak sejmout celou mistni celni spravu (propustenou uz davno) a nasledne tyhle pirady predat spravedlnosti. Dost se tesim na ten elegantni trojuhelnik na obloze, ktery znamena bezpeci a jistotu... A pak se tesim na to, jak se chobotoksichtu vysmeju do tech jeho slozenych oci...