Odlétáme na Randon. Malou planetku poblíž, která je zároveň v blízkosti Huttského prostoru a kam se odeslaly některé Moffovi objednávky. Cesta je krátká, tak si jdeme všichni oddechnout.
Na planetě se Houston vydává vyzvednout a zpeněžit objednané věci, abychom měli jisté rezervy. Já se mezitím vydávám prozkoumat zdejší informační síť. Třeba sem již něco proniklo okolo 501., ale bez jakéhokoliv úspěchu. Tedy, obecné informace mi sdělí, ale nic konkrétního, co by se nám hodilo, nebo bychom ještě nevěděli. Čekal jsem více i z toho důvodu, že je to tak blízko Huttům.
Tak si potom zajdu vyzvednout odměnu za Miquu. Je divné, že nikde v databázi není její bounty. To by vypadalo, že ji dostali a teď to zahlazují. Ale zatím je s námi, takže snad v tomto směru nic nehrozí. Každopádně jsem zjistil, co jsem mohl a aktuálně se vracím zpět.
Na lodi se mezitím začal řešit úkryt pro případ nouze. Každý si bereme na starost jeden konkrétní aspekt a během dvanácti hodin připravujeme plány. Na tématiku schování úkrytu pronesu: „Quas-cu az.“
Chvíli přemýšlím, jak by bylo nejlepší to zakrýt, když začnu instinktivně malovat vhodnou podobu. No, nevypadá to špatně. Jedná se o něco, co balancuje na jedné hraně posazené na zemi. Kdokoli by to viděl, tak mu musí být jasné, že je to tak výrazné a složité vybalancovat, že uvnitř nemůže být nic ukrytého.
Ale zdá se, že ostatním se to moc nezamlouvá. Nevím proč, stačí si vlézt dovnitř a zaujmout přesně vybalancovanou polohu a vše bude ok.
Plány ostatních vypadají také fajn. Je vidět, že si dali také záležet. Každopádně se odebereme trochu prospat a druhý den pokračujeme opět nad dalšími plány.
Když se podívám na ten včerejší návrh, tak nechápu, jak jsem s tím mohl přijít. Ano, plní to účel, ale nedovedu si představit, jak bych se tam zvládl tak pěkně nacpat, aby se to nezřítilo. Každopádně se chystám to tedy předělat. Houston se na to moc netváří, ale ostatní ho přesvědčí.
Teď to vezmu trochu jinak. Bude se jednat o opravdové zamaskování a splynutí, ne něco, co je vidět a jen hrozně nepravděpodobné, že by uvnitř něco mohlo být. I když to taky nebyl zas tak špatný nápad, jen by se to muselo doladit a přizpůsobit.
Nakonec přicházím s rozvržením, kde se použijí i lehké překryvy a lišty na zamaskování originálních spojů, takže se to bude tvářit jen jako stěna, kterou bude potřeba posunout do boku, aby se ji podařilo otevřít. Zdá se, že tyto plány se ostatním líbí více a i je schvalují.
Každopádně máme hotovo a jdeme se pustit do práce. Protože by nám to trvalo moc dlouho, tak Houston rovnou najímá několik droidů na výpomoc, kterým se pak chystá smazat paměť. Tak je to správně. Nedůvěřuji těm plechovkám, ale ohánět se umí, tak snad to nedopadne tak špatně.
Trvá nám to celé čtyři dny i s drobnou úpravou rampy na cvičné terče. Následně jim maže paměť a odchází s nimi do města. Jelikož se chystáme brzy odletět a už je to nějaký čas, co jsem neměl řádnou potravu, tak také vycházím do města. Zpočátku si něco zkusit odchytit. Zatoulanou kočku, krysu, ale není moc času, tak nakonec skončím v nějakém zvěrimexu, či útulku a pořídím si drobné zvířátko. O několik ulic dál ho skrytě vysaji a zahodím do popelnice. Takto nasycen se vracím zpět.
Teo rozebírá, že by si pořídil nějaké malé zvířátko na loď. Vesměs nikdo není proti, když si po sobě bude uklízet a já to také kvituji, jelikož se hodí mít náhradní možnost, kdybychom zůstali moc dlouho ve vesmíru. Nechci, abych je z hladu vysával. Rozhodně ne Miquu a Tea. Možná Houston by tolik nevadil. Ale ne, chovejme se kultivovaně, pokud to půjdu. Už jsem to občas musel vydržet i delší dobu, ale bylo to dost náročné a většinou se to pak při rvačce projevilo. Naštěstí nikdo nebyl dostatečně pozorný, nebo si to neuvědomil.
Nakonec si ho zatím nepořizuje.
Večer nás čeká promítání jednoho filmu z Houstnových trháků. Tvářím se na skepticky. Miqua donese popcorn v Teově helmě, kterého to pěkně vytočilo. Každopádně pokračujeme ve sledování filmu, který mi přijde trochu přitažený za vlasy a asi nejsem sám. I když z jiných důvodů. Nechápu, jak někdo může věřit, že něco takového byla skutečnost. To jsou všechny filmy takové? To už chápu, proč jsem je nikdy nesledoval.
Houston rozebírá dojemnou scénu nad padlými a tak se ho ptám. „Ty dokážeš brečet na povel?“ A vzápětí se rozbrečí. Jsem až zaražený. Dobrý výkon, ale o to víc se obávám, kdy to jen předstírá a kdy je sám sebou. Jestli celou dobu před námi jenom něco nehraje, když zvládá takhle zahrát emoce.
Následně se odebereme opět trochu prospat, protože odlétáme na další cestu, kde má něco Houston prezentovat, nebo se jen ukazovat, či co.
Probudí mne Houstonův hlas. „Čeká nás imperiální kontrola, tak se připravte.“ Nevím, co to přesně obnáší, ale v klidu se obléknu a víc moc neřeším. Sejdeme se o patnáct minut později dole v hangáru, kde čekáme na delegaci. Postavím se kousek od Houstona, aby to vypadalo, že jsem tedy jeho bodyguard. Teo je na druhé straně a Miqua v montérkách trochu za námi spolu s droidem.
Přichází velitel se čtyřmi muži. Nereaguje na Houstonovi komentáře. Nelíbí se mi to, sic nevím, jak by to mělo probíhat. O to víc, když napochoduje dalších deset a jdou prohledávat loď. Máme zůstat spolu na jednom místě. Nikomu to, zdá se, nevadí a tak jsem zatím také v klidu.
Když odchází velitel, tak se Houston chystá vyrazit s ním. Vzhledem k tomu, že si pamatuji, že máme zůstat spolu, tak jen kývnu na zbývající dva, ať jdeme. Nejdříve vypadá velitel zaraženě, ale pak si uvědomí, že stále plníme ten příkaz a tak to nechá být. Čtyři vojáci nás stále eskortují.
Až se vrátím opět na spodní palubu, tak nás chtějí zavřít a odvést do jejich lodi. Otáži se: „Proč?“. Něco vysvětlují, ale Houston jim kontruje nějakými paragrafy. Na jejich nový pokyn se otáži stejně, ale moc tomu nevěnují pozornost. Zkusím skrytě zjistit od Houstona, zda je to ok, ale také skrytě naznačuje, že není. Přesně jak jsem předpokládal. Potom naznačí, že jdeme na ně.
Velitel si toho také povšimne a vystřelí na Houstona s poodstoupením. Již je moc daleko, tak se vrhnu na vojáka u sebe. Vypadá překvapeně, že se nechceme vzdát, ale snadno se mi vyhne a já pak přecházím doprostřed místnosti, abych kryl záda Houstonovi i Miquce. Je jich okolo deset a všichni začínají pálit. Pak se konečně probírají ostatní a také je zkouší napadnout.
Velitel přechází dál za ně. Potřebuji se k němu dostat a třeba to půjde zastavit. Takto to moc dlouho nevydržíme, sic se zdá, že střílí omračujícími. Pěkně to štíplo, ale nekrvácí mi to.
Vybíhám dopředu a vrhnu se na vyděšeného vojáka. Alespoň podle jeho pohybů. Nečekal to. Není moc zvyklý na souboj na blízko a tak mu hravě podklouznu pod rukama a sevřu hlavu v drtivém stisku na krku. Má to i druhý efekt. Jeho jsem vyřadil a zbývající polovina včetně velitele jde po mě. Alespoň nejdou na Miquu.
Vidím velitele kousek od sebe a tak se odpoutám a vrhnu se na něho. Čekal to. Nějaké zkušenosti mít bude. Vzápětí mne přesně trefí rána od jednoho z vojáků a já se klátím v bezvědomí k zemi.
Proberu se v cele na nějaké planetě. Ostatní jsou na tom obdobně. Provedu rychlou kontrolu věcí.