Vyrazila jsem si na dobrodružství a asi jsem to úplně nedomyslela. Vypadalo to tak jednoduše, vzít matčinu fotku a vyrazit do světa ji najít. Ale… jak to jen říct… Ups? Už když jsem stála na Alderaanském spaceportu jsem zjistila, že vlastně nevím kam. Kde mám začít? Rámeček s obrázkem matky mě tlačí v náprsní kapse, ale dává mi jistotu, že ho mám u sebe. Přes rameno přehozený baťoh, ve kterém toho moc není, pár kusů rezervního oblečení, datapad, nářadí. Poprvé zaváhám. Není to jen šílenství? Neměla bych se vrátit zpět do paláce, vrátit obrázek, kam patří a doufat, že se to otec nedozví? Nerozhodně přešlápnu a s čím dál zvětšující se závratí prohlížím odlety. Tolik planet, tolik míst… Ale z té záplavy vyplave jedna, div se nepraštím do čela. Jasně! Jak můžu být tak hloupá.
“Kam to bude?” zeptá se mě milým hlasem dáma na přepážce.
“Dorin,” odvětím s lehce se třesoucím se hlasem. Nedaleko jsem zahlédla policisty a nejsem si jistá, zda už po mě nepátrají, ale to by asi nechodili tak v klidu… Doufám.
“Zpáteční?”
Zavrtím hlavou. “Jenom tam.” Paní se na chvilku zarazí a hodí po mně pohledem. Znejistím ještě víc. Špatná odpověď?
“Zpáteční byste měla levnější.”
Zavrtím hlavou a opět se rozhlédnu. Samou nervozitou se mi klepou kolena.
“A jednou dospělý a dítě?”
Už už chci odmítnout, že jenom dítě, ale včas se zarazím. To už by bylo asi hodně podezřelé.
“Ano prosím,” usměju se.
“S maminkou?”
“S tatínkem.” Kruci, ta je zvědavá.
Přikývne a já za chvíli opouštím přepážku a směřuji ke svému letu. Palácová stráž nikde, všude klid. Jakmile opustím orbitu Alderaanu, budu mít z větší části vyhráno.
Upřímně, kdybyste se mě někdo zeptal, tak je Dorin ošklivá planeta. Jediné plus, že tu můžu dýchat bez masky, což je hodně zvláštní pocit. V první chvíli bojuji s panikou, že se udusím, ale za chvíli už si to spokojeně štráduju po ulicích na nějaký úřad pro styk s veřejností, či co to je. Ukazovat fotku kolemjdoucím patří až na poslední místo v možnostech hledání, které mám. Ale takhle ošklivou planetu jsem fakt ještě neviděla. Chybí tu alderaanská zelená svěžest a nebeská modř, třpytivé vody, zpěv ptáků… Doufám, že jiné planety jsou mnohem hezčí. Doufám, že žádnou jinou planetu už nebudu muset navštívit, říkám si, zatímco vstupuji do budovy úřadu. Máti tu někde být musí nebo o ní musí někdo něco vědět.
O hodně hodin později vycházím se silami na dně a nejsem o nic moudřejší. Krom zmínky o babičce, která zemřela v době Klonových válek a dědovi, o kterém se jenom ví, že existoval, žádná zmínka. Nic. Matka se prostě vypařila. Do očí se mi derou slzy, ale žaludek mi připomene, že jsem se už dlouho nenajedla, takže zamířím do nejbližšího bistra. Jen tak zkusmo, zatím co čekám na jídlo, vytáhnu fotku a ukážu ho obsluze. Všichni vrtí hlavou, že nikoho neviděli. Zdá se mi to jako celkem dobrá strategie, takže takhle obrážím vícero lidí. A opravuju. Vymyslela jsem si to skvěle. Místo, abych platila převody nebo kartami, které se dají vystopovat, si budu vydělávat opravováním. Něco málo jsem si samozřejmě vzala v hotovosti, ale ne moc. Aby mě nenašli podle nějakého čísla nebo tak něco. To se dá. Vážně.
Zkusila jsem vypomoct v nějaké dílně, ale lidi, to jednání! Jak s póvlem! Vydržela jsem to chvíli, ale pak bych musela toho jejich šéfika praštit hasákem a toho nechutného chlíváka taky. Prej Hej ty! Vrchol! Nejsem žádné Hej ty! A už vůbec ne pro ně. To by si v paláci nikdo nedovolil. Krom Lei tedy, ale ta se nepočítá.
Naštvaně a roztrpčeně si to rázuju ulicí, když mi pípne komlink. Zastavím se tak prudce, že do mě někde zezadu vrazí. Zpražím ho pohledem, ale dál si dotyčného nevšímám. Objevím krátkou zprávičku.
“Setkáme se na těchto souřadnicích. Tam ti řeknu víc. Týká se to tvé matky.”
Zaváhám. Až doposud nic a najednou takové štěstí? Rozhlédnu se kolem sebe, jakoby odesílatel měl stát někde poblíž. Kruci, jsem hloupá. Samozřejmě, že tu nebude kolem. Ale mám radost, že pátrání se konečně vyplácí. Sice se nepodepsal, ale to se přeci občas stane, že to člověk zapomene. Ale stejně zkusím vystopovat zdroj. Rychle se odklidím do jedné postranní uličky, kde nebudu nikomu překážet, vyndám správné nářadí, ale po chvilce musím uznat, že na tohle jsem krátká. Odesílatele nevypátrám. S povzdechem vše uklidím, ale nevadí! Souřadnice mám, jenom se tam dostat. S mnohem lepší náladou a nadějným očekáváním se svěžím korkem vydám na spaceport.
Planeta Munto Codru je mnohem zajímavější. Divoká drsná příroda, převážně lesy a hory, sem tam větší město. Akorát plně pod Imperiální kontrolou. Bezděky se otřesu, když vidím ty bílé plechovky pochodující nadutě kolem. Takhle jim ty pláty svařit k sobě, to by je naučilo.
“Ehm, promiňte?” otočím se na prvního místního obyvatele. Říkají si Codru-ji, mají čtyři ruce a dvě nohy a jsou poměrně vysocí, štíhlí a na první pohled drsní, stejně jako jejich planeta. Chlapík se zarazí a z výšky svých dvou metrů si mě přezíravě prohlídne. “Co chceš, mládě?” zeptá se neurvale a rozhlédne se pátravě kolem. V hlavě si vzpomenu na pár ne příliš lichotivých historek, co jsem slyšela od svých spolucestujících sem na planetu, ale všichni takoví nejsou a určitě přeháněli, aby mi nahnali strach. Kdo by taky unášel malé bezbranné děti a tak, že?
“Jak se dostanu sem?” natočím se k němu s datapadem a zobrazeným příslušným sektorem na mapě. “Jezdí tam nějaký spoj?”
Chlápek se rozesměje. Pár kolemjdoucích, také Codru-ji, si nás zvědavě prohlédne. Ošiju se. “Co je na tom tak vtipného?”
“Děvče, tady nejsi na Coruscantu,” prohlásí a čtyřma rukama pobaveně rozhodí. “Tady musíš buď pěšky nebo si najdi někoho, kdo tam pojede.” S tím mi mávne na rozloučenou a ještě ho slyším pobaveně mumlat něco o spoji. Nezdvořák, odfrknu si a vydám se skrz město směrem k souřadnicím. Podle mapy je to malá vesnice, pěšky asi 2-3 dny, v překladu jménem Mountain Grass. Prostě půjdu a někoho si stopnu.
Nakonec mám mnohem větší štěstí. U cesty stojí velice starý, polorozpadlý speeder, který drží pohromadě spíš silou vůle, a do motoru bezradně zírá místní, relativně mladý, ale co je nejdůležitější - můj odvoz.
“Zdravíčko,” pozdravím ho hlasitě. I tak sebou polekaně trhne a něco neurčitě zabručí. Očividně opravdu nemá náladu se bavit s cizákem, ale to mě netrápí.
“Je to rozbité?” přikročím opatrně blíž a snažím se nakouknout do stroje a zjistit, co tomu je.
“Ne, věštím budoucnost,” odsekne a otráveně protočí očima.
Zasměju se. “Věřím, že mi spravování jde lépe než Vám věštění budoucnosti.” Přikročím ještě blíže.
Zvědavě si mě změří. “Opravdu?”
“Ano, ano,” protáhnu si spokojeně prsty, až zakřupou v kloubech. “Vlastně máte štěstí, že jdu zrovna kolem. V těchhle věcech se já vyznám…”
O několik hodin později zastavujeme před nízkým domkem v nevelké vesnici. Cestou jsem se od Iyona nedozvěděla nic o tom, zda tam na mě někdo nečeká. Sice mu bylo místo setkání dost podivné, proč tak odlehlá vesnice, když jsme se mohli sejít ve městě, ale kdo ví. Určitě pro to má odesílatel zprávy velmi dobrý důvod. Noc strávím u něj a jeho rodičů, i když z toho šestinohého chlupatého zvířete, Wyrwulfa, jde poněkud strach. Ale do téhle přírody se naprosto hodí.
Druhý den stále nic, a protože nemám ve zvyku se poflakovat, nabídnu místním svůj um. Jsem trochu zklamaná, že toho tu není moc, co bych mohla dělat, ale pár lidí tu trápí nemoci a tak i pomáhám léčitelce a mnohému se naučím. Občas vyrazím do okolí, láká mě zkoumat místní fanu a flóru, a ta svoboda! Nikdo, kdo by mi říkal co mám jak kdy dělat a proč. I když, kolikrát se nikdo neobtěžoval vysvětlit to proč. Prostě to udělej. A tohle a tamto…
Celá zadýchaná se vydrápu na skálu, o které jsem si myslela, že z ní bude skvělý výhled. A nemýlila jsem se. Mountain Grass přede mnou leží v malém údolíčku, skoro utopená do pasu vzrostlou travou. Jméno nemá pro nic za nic. V okruhu se do výšky jako věční strážci vypínají vysoké hory, z nichž ty nejvyšší mají špičku trvale pokrytou bělostnou pokrývkou sněhu. Poprvé mě zamrzí, že jsem se nesnažila víc naučit lezení, když už se táta snažil. Tátovi by se tu líbilo, napadne mě a na chvíli se ztratím ve vzpomínkách. Na to, jak mě zaháknutou v postroji tahal trucující po kolmé stěně a snažil se ve mě probudit lásku k lezení. Ale povinnost je důležitější, povzdechnu si. I kdyby mohl, nikdy by nešel, protože rodina Organa se bez něj nemůže obejít…
Cestou zpět si dávám pozor, prý tu žije divoká zvěř, která by mě slupla jak malinu. Ale nic se nestane.
Co se vesnice týče, jje opravdu chudá, ale obyvatelé nevypadají nespokojeně. Snad jen z těch Imperiálů nejsou moc nadšení, ale málokterý z nich umí basicem a já neznám jejich řeč, takže se nedozvím nic moc bližšího. Iyon se vrátil zpět do města, takže ani s ním už nemám možnost si pohovořit. Znovu si přečtu zprávu. Už uplynulo pár dní a začínám být netrpělivá. Pravda je, že se tu neuvádí kdy, ale nehodlám tu čekat do nekonečna. Ještě chvíli a vrátím se zpět.
“Takže odsud opravdu nikdo nejede?” ptám se nešťastně jednoho z dalších mladých o 3 dny později, a který se akorát chystá někam na lov. Skupina dalších lovců stojí opodál a kontroluje svoje zbraně. Nejsem sice odborník, ale napadá mě pár vylepšení, která by se na tom dala udělat.
“Ne v nejbližší době,” zavrtí hlavou a do jedné z kapes vsune nějaký balíček. Posmutněle se rozhlédnu. “Nemůžu tady zůstat už moc dlouho. Odveď mě ty, dobře zaplatím,” nabídnu mu zoufale. Oči se mu zlobně přihmouří, ale než mě stačí poslat rázně do háje, za mnou se ozve jiný hlas: “Pokud potřebujete, odvedu vás.”
Nadšeně se otočím, za mnou ale nestojí Codru-ji, ale je to rasa hodně blízká člověku, nicméně tomuhle z tváří visí takové dva podivné dlouhé šlahouny, jako vousy… Nikdy jsem něco takového neviděla, takže ani netuším, co to je. Ale to je jedno.
Lovce ihned pouštím z hlavy. “Opravdu?” vrhnu se k novému zachránci nadšeně. “To by bylo skvělé. Víte, já už poněkud spěchám a potřebuji se dostat do města, ale nikdo tam nemá cestu a je to přibližně 3 dny chůze úplnou divočinou a kdo ví, ještě mě něco sežere.”
Chlapík vážně přikývne. “Žádný problém, slečno. Se mnou a mým partnerem vás bezpečně dostaneme do města. To slibuji. Sbalená už zřejmě jste,” kývne hlavou k mému baťůžku, “takže můžeme ihned vyrazit.”
“No jasně, mám všechno.” Panejo, já mám kliku! Lehkým krokem a podstatně lehčím srdcem vyrazím směrem k městu a ať už se se mnou chtěl vidět kdo chtěl, bude si se mnou muset dát spicha jinde.
“A ten váš partner,” začnu, “on je jako vy?”
Zavrtí hlavou. “Ne, on je místní.”
“Codru-ji,” přikývnu. Tím líp, ti se tu vyznají nejlépe. Prohlédnu si ho lépe a trochu mě zarazí, že nevidím žádné zbraně, ale určitě je má někde dobře schované. Hned se cítím bezpečněji, určitě ví, co dělá.
Cesta příjemně ubíhá, dozvídám se hodně o tom, co tu dělali. Byli na lovu a ve vesnici chtěli prodat pár kůží, pokud by o ně místní měli zájem, o čemž tedy dost pochybuji, protože si dokážou věci nalovit sami, ale to je jedno. Důležité je, že jsme na sebe narazili.
“Ten váš partner není moc společenský,” kývnu dopředu k vysoké štíhlé postavě.
Azant, jak jsem se dozvěděla, pokrčí rameny. “Je to stopař, takže hledá ideální cestu, také hlídá okolí.” Přikývnu. To dává smysl. Vyptávám se na spoustu dalších věcí, hlavně ohledně jejich lovu.
Večer rozděláme oheň. Uvědomuji si, že jsem na cestu tragicky nevybavená. Žádný proviant, přikrývka, nic. Naštěstí oni dva toho mají dost, takže vděčně přijmu jejich pomoc i lákavě vonící pečeni.
“A v té vesnici jste si vážně mysleli, že prodáte kůže?” nedá mi to si trochu nerejpnout. Taková blbost.
“Cože?” zvedne obočí Codru-ji. “Jaký prodej?”
“No těch kůží, co máte nalovené.” Jsem trochu udivená, že neví, o co jde, ale tak někteří jedinci jsou trochu pomalejší. Azant trochu nervózně poposedne, nebo se mi to tak alespoň zdá.
“Žádný kůže jsme nikde neprodávali, ani jsme nechtěli,” odmítne to rezolutně lovec. Pozvednu obočí.
“Ale jo, chtěli,” jeho společník se na něj významně kouká. Codru-ji si ho měří dlouhým pohledem. A mně najednou zničehonic napadne, že tu něco nehraje.
“Nechtěli,” zamítne to lovec. “Vždyť si to dokážou ulovit sami,” zabručí.
Azant se na mě po očku podívá. Nervózně si poposednu. Atmosféra se razantně změnila, říkám si, že jsem jenom paranoidní, ale vnitřní pocit mi říká, že je něco špatně.
Chlapík na mě hodí křivý úsměv. Tedy, mě křivý připadá. “Ale no tak, vzpomeň si,” snaží se přesvědčit svého společníka. “Říkali jsme si, že to alespoň zkusíme.”
“Blbost,” zavrtí rozhodně hlavou průzkumník a založí si ruce na prsou. Schylující hádka se mi nelíbí, zkusím tedy změnit téma.
„Je to dobré,” oblíznu se. “Jste dobrý lovec. Jen škoda, že Vám nevyšel ten lov na Karfu?“
Codru-ji se zamračí ještě víc.„Cože? Žádná taková zvěř tady není.“
„Asi jsem si jen spletl ten název,” prohodí snaží se to rychle Azant zamluvit. Těkám očima z jednoho na druhého a špatný pocit jenom ještě zesílí.
„Název čeho?“ Čtyřruký zaujme naprosto odmítavý postoj a na Azanta kouká, jestli se nezbláznil a mě z něj zatrne. Má takové tvrdé, chladné oči. Azant na mě vrhne rychlý pohled, jako by nad něčím uvavažoval. V tu chvíli všechny nervy v mém těle křičí jediné: Utíkej! A já poslechnu. Něco je špatně, hodně špatně, ti dva jsou špatně a já utíkám, abych se co nejrychleji dostala do bezpečí. Herda do zad mě zbaví dechu a zem pod mojí nohou zmizí…
Zhluboka se nadechnu. V nose mě zašimrá těžký pach zeminy a svěžest trávy. Lehce se zavrtím, protože už jsem otci několikrát říkala, že příroda je fajn, ale snažit se v ní přežít opravdu nemusím. Ale je v tom neoblomný. Kolik je vlastně hodin? Otevřu oči a chci se otočit, ale… Je tma a co je horší, do zápěstí a kotníků mě řeže provaz. Okamžitě ztuhnu a v hlavě se mi promítne poslední chvíle a tupý náraz do zad. Začínám si uvědomovat další škody na svém těle, jako odřená půlka obličeje, bolest v kolenou… A hlavně jsem spoutaná! Sakra, co mi chtěj? Přepadne mě strach, ale za nic na světě se nesnažím otočit. Naopak, předstírám, že stále ještě jsem v bezvědomí a zkouším pevnost provazů.
“Z toho se nedostaneš,” ozve se za mými zády a já skoro vyskočím z kůže. Chvíli se nehýbu, ale předstírat, že spím, mi přijde za daných okolností dost dětinské.
S námahou se otočím a moje oči se střetnou s upřeným pohledem Azantiho. U toho pohledu mě zamrazí až v morku kostí.
“Co to má znamenat?” pípnu. Nevím proč, ale nemám pocit přímého ohrožení mého života či své počestnosti, ale zkusím zahrát vyděšenou mladou holku. Což bych taky měla být, řeknu si trpce…
“Co jsi zač?”
Ta otázka a upřený zkoumavý pohled mě na okamžik zarazí. Přemýšlím, co všechno může vědět, ale tipuju, že nic moc.
“To tě nemusí zajímat,” odseknu a zatvrzele se podívám pryč od něj.
“Něčím jsi zvláštní,” pronese zamyšleně a pomalu se zvedne.
Zbystřím a sleduji, kam se vydá. Když ke mně, pocit, že mi nic nehrozí, se pomalu vytrácí.
“Co jsi na mě použila za předmět?!” vypálí ostře a já se nevědomky přikrčím. Jaký předmět? To myslí tu fotku? Ale já…
“Já žádný předmět nemám,” fňuknu. Drž se role… Nenech se ovládnout strachem… “O ničem nevím!”
“Něco to muselo být,” dojde až ke mně a přidřepne. “Něčím jsi mne ochromila.” Jeho pohled je tvrdý a chladný. To jsem si ve vesnici nevšimla, ach jak se klidná cesta mohla takhle změnit v noční můru…
“Nic jsem nepoužila!” vykřiknu zoufale. “Co se mnou chcete udělat?” Jeho ruka se přiblíží k mému kotníku a já se zoufale rozječím, až cítím, jak se mi drásají hlasivky.
“Pomoc! Nech mě bejt! Pomoc!” snažím se rychle dostat z jeho dosahu, ale provazy jsou pevné a moc pohybu mi neumožňují. “Táhni k čertu! Úchyle!” Kousek ode mě se zableskne a opět mě milosrdně pohltí tma.
Když opět přijdu k sobě, už se na obzoru objevují první nesmělé paprsky slunce a tráva je bohatě zrosená ranní vláhou. Je mi trochu zima, ale mám přes sebe přehozenou deku, která mě chrání od největší vlhkosti. Oba moji únosci, protože nic jiného než o nich smýšlet jako o únoscích mě nenapadá, pomalu sklízejí tábor. Azant se ke mně opět přiblíží, s miskou čehosi v rukou. Odmítavě se od něj odvrátím, i když to moc lákavě voní.
“Měla by ses najíst,” zabručí. Sleduji, co ten druhý, ale ten si nás nevšímá.
Neodpovím, upřeně zírám pryč.
“Já hlad mít nebudu,” pokrčí rameny a zvedne se. Na nic dalšího nečekám a opět se pustím do křiku. Tentokrát už mě do bezvědomí nic nepošle, ale skončím s roubíkem v puse.
Cestou se soustředím jenom na to, abych si našla pohodlnější pozici. Ale ten syčák si snad dává záležet, aby mě jeho rameno tlačilo střídavě do žeber, žaludku nebo močáku. Už takhle je dost, že mě nese přes rameno jak pytel pšenice, protože nechat mě jít samotnou mě nechtěl. Skřípu zuby občas hekám do roubíku. A spřádám plány na to, jak jim zmizím.
Po nekonečně dlouhé době, kdy už se slunce dávno vyhouplo nad obzor a začalo připalovat, se zastavujeme. Azant si mě lehce sundá z ramena a postaví na zem. Kolena se pode mnou skoro podlomí a vrchní část těla se slastně opět probouzí k životu.
Azant si mě měří dlouhým pohledem, zatímco se naléhavě rozhlížím okolo.
“Nebudeš už utíkat?” zeptá se mě naprosto vážně. “Nebo chceš, abych tě ještě nesl?” Skoro bych přísahala, že se baví na můj účet.
Naléhavě před ním překřížím nohy a bez roubíku bych řekla, že potřebuji na malou. Takhle za mě vyjde něco jako zakňučení.
“A nebudeš už ječet?” to to gesto nepochopil? Rychle zavrtím hlavou. Stále ty jeho pevně upřené oči, jako by mě neustále nějak hodnotil a nevěděl, co se mnou. Rozváže mi nohy a vyndá roubík z pusy. Čerstvý vzduch chutná tak svěže. Rychle se snažím spolykat pachuť roubíku, ale tlak ve spodní části břicha začíná být dost naléhavý. Taky jsem zvědavá, jak si s tím poradí.
“Chce se mi čůrat,” oznámím panovačně a přímo a vyzývavě se mu zahledím do očí. Překvapeně sebou škubne. Po chvilce jenom pokrčí rameny a ukáže stranou. “Tak si posluž.”
Ohlédnu se směrem, kam ukazuje, je to pořád hned u cesty a žádný úkryt.
“To nemyslíš vážně?! Se svázanýma rukama? A to jako budeš u toho?”
“Jestli si myslíš, že tě rozvážu,” zasyčí varovně.
Netrpělivě pohodím hlavou. “Rozhlídni se. I kdybych se dala na útěk, jak daleko doběhnu? Nevyznám se tady, žije tu dravá zvěřina. A s tím lovcem,” kývnu ke Codru-jimu, který se zastavil a zvědavě nás pozoruje, “byste mě vystopovali ani bych nemrkla.”
Azanta to zjevně nepřesvědčilo úplně, protože mě přeci jen provazem obtočí kolem těla a přiváže ke stromu. Potom mi poskytne dostatek soukromí. Zjišťuji, že mi vzali komlink, takže si ani nemůžu zavolat ničí pomoc. Nedá se nic dělat, budu muset počkat až do města. Tam bych mohla mít šanci.
Když opět vyrazíme, rozhodnu se, že už s ním nepromluvím ani slovíčko, ale neujdou mi jeho neustálé zkoumavé pohledy. Opět mi svázal ruce jehož konec drží v rukou. Připadám si dost hloupě, ale nechám to být. Nakonec on prolomí ticho jako první.
“Tak co jsi vlastně zač?”
Neodpovídám. Ingnoruji.
V poledne jsem už dost unavená, ale nedávám to najevo. Nohy mě bolí, mám pocit, že se mi možná dělají puchýře. Nejsem zvyklá chodit takové vzdálenosti jenom po svých. Mohla bych se nechat nést, stačí ztropit scénu, ale to se mi chce ještě méně. Jenom by mi určitě vrazil rameno do žaludku.
“Proč jste…” Po dlouhém nemluvení se mi hlas zadrhne a musím si odkašlat. Zjevně ho moc nepřekvapilo, že opět mluvím. Pche. “Proč jste mě vlastně unesli?”
“Jsme lovci lidí,” odpoví nevzrušeně.
“To není správné,” namítnu. “Nic jsem neudělala.” Co to má sakra znamenat? Proč po mně jdou? Poslal je ten kontakt? Bylo to plánované?
Pokrčí rameny. “Něco ano, když tě chce Impérium.” Impérium! Tělem mi projede mráz. Zaloví ve svém plášti a vytáhne datapad. Kouká na mě moje podobizna s nemalou částkou v Imperiálních kreditech.
“To není možné. Nic jsem neudělala. Nechte mě jít.”
“Slíbil jsem, že tě přivedeme, to hodlám splnit,” odmítne to nekompromisně.
“Oklamali jste mě. Unesli,” zasyčím naštvaně.
“Slíbil jsem, že tě bezpečně dostaneme do města. To hodlám splnit.” Zvrácená logika. Ale pointu má.
“Ale i tak…” namítnu chabě,
“Sliby se mají plnit. Nebo si snad myslíš, že jsou to jen plané řeči a nemusí se dodržovat? To tě doma neučili?”
Nafouknu se. Co on ví o tom, co bylo nebo nebylo doma. Kdybys jen věděl... Ta částka by možná byla ještě malá. Ale kdo ví… Možná taky ne. Skoro ze mě vypadne, že by za mě mohl dostat mnohem víc, ale to by zjistil, co jsem zač a hlavně, moje pátrání po matce by skončilo. Otec už by mě nepustil z dohledu.
“Nic jsem neudělala,” zopakuji zatvrzele.
“To říkají všichni,” opět jenom pokrčí rameny. Nad hlavou nám přeletí jakýsi dravec a po chvilce se střemhlav spustí k zemi, aby po chvilce opět vzlétl s kořistí ve svých mohutných drápech. Ranní vláha už je dávno pryč a kolem vrcholů hor se začnou tvořit obláčky.
“Na tobě je něco zvláštního,” naváže po chvíli a opět se mi přímo zadívá do očí. Jsou jak rentgen, jakoby se mi snažil dohlédnout až do žaludku. Doslova. “Tedy na spirituální úrovni.”
Zastavím se a zkoumavě si ho prohlídnu. Ty jeho pohledy jsou už opravdu dost zvláštní. Co tím jako sleduje?
“Na spirituální úrovni?” zopakuji po něm pomalu. Přikývne.
“Hele… To mě jako balíš?” zeptám se na přímo a pátravě se na něj zadívám. Překvapeně sebou trhne.
“Ne, to v žádném případě,” brání se. “Ode mě ti nic nehrozí.”
Pohodím hlavou. “Promiň, to je ale jak z nějakého laciného romantického filmu.”
Netrpělivě si povzdechne. “Na mě jsi moc mladá, abych s tebou v tomhle směru chtěl mít něco společného.”
“Tsss.”
“Tak jak jsi to včera udělala?” udeří na mě pro změnu přímo on.
“Nevím, o čem mluvíš,” odseknu.
“Ale ano,” nenechá se odbýt.
“Nic jsem neudělala,” zabručím a s tím se s ním přestanu bavit a zbytek cesty uteče z mé strany v naprostém tichu. Také začnu plánovat, jak se jich ve městě zbavím a samotnou cestu z města. Pitomci.
Branou do města projdeme bez problémů, Imperiálové jenom kouknou na jejich ID a propustí nás dovnitř. Provoz není velký, asi se tu moc nenadřou. Uvnitř je to trochu lepší, ale město na mě působí stísněně. Trochu jako napnutá pružina. Nevím, proč si Codru-ji nechali Impérium nastěhovat na dvorek, ale možná neměli možnost. Nicméně z nich nemám pocit, že zrovna oni by se lehce podrobili něčí nadvládě… Nepřipadají mi, že na to mají povahu. Ale teď se soustřeď na únik, napomenu se. Podívám se, kde je lovec a kde Azant. Délku provazu k mým zápěstím trochu zkrátil, ale spíš z praktických důvodů než v obavě, že zkusím utéct. Snad budou místní spolupracovat, až tu spustím povyk.
“Do háje!” zakleju a znovu kopnu do duraocelových dveří. Nohou mi projede ostrá bolest a já jenom doufám, že jsem si nic nezlomila. Místní se ukázali jako tací, kteří se tak akorát ohlédnout přes rameno, ale do potíží se zrovna nehrnou. Kruci… těžko zadržuji slzy. Bolestí, zklamáním vztekem z té nespravedlnosti. Znovu se zvednu a přibelhám se ke dveřím. Se vší vervou do nich začnu bušit.
“Okamžitě chci mluvit s velícím důstojníkem! Slyšíte?! Okamžitě?!”
Až když se vyčerpáním sesunu podél dveří, uvědomím si, že mi chybí obrázek mé matky...