Když se ráno dostanu do jídelny, najdu tam znechuceně a zamyšleně se tvářícího Houstna, jak čte cosi na svém computeru. Asi ho to tedy ještě po včerejšku nepřešlo, pomyslím si, zatímco přemýšlím, co si dám. Taková spousta lahůdek, sliny se jenom zbíhají. Theo už se spokojeně láduje a dle vyjedeného talíře asi pomalu končí. Zachvěju se, když si uvědomím, že bych tu s Houstnem zůstala sama. Včera vypadal, že neměl daleko k tomu mě praštit, ta zuřivost, co z něj sálala… Natáhnu se pro ani kupodivu nevím co, ale vypadá to hrozně lákavě. Kůže bundy tiše zavrže, jenom ten zvuk mi dokáže zvednout náladu. Kašlu na to, jestli chce být naštvaný, fajn. Ale krčit v koutě se nebudu, natož kolem něj chodit po špičkách.
„Neuvěřitelný,“ odfrkne si herec znechuceně. „Představte si, že ten moff, co na Malisteru zabil jednoho vězně, za dost ošklivých okolností, byl přeložen na Kashyyyk. A tady se rozhodl zbudovat projekt vesmírného výtahu, aby převážel wookiejské otroky z planety na orbitu ještě rychleji. Dle zpráv jich je statisíce… Ale kam mizí?!“
Zaraženě polknu.
„Jak, kam mizí?“ ozve se zaujatě Theo.
„Normálně bys čekal, že někde budou pracovat, nějaké doly, fabriky apod. Ale po nich se prostě slehne zem.“
Přemýšlím, zda ten moff, o kterém mluví, je ten, co s ním má tu špatnou zkušenost. Ale nejspíš ano. A statisíce zmizelých wookiejů? Mně to zase tak divné nepřijde, to je prostě Impérium, kde se občané málokdy starají o to, že některé rasy jsou doslova vykořisťovány a persekuovány, pro jeho špinavou práci. A mizí spousta lidí, celé rodiny, kmeny, vesnice… A wookieové jsou obzvlášť silní, vhodní na těžkou práci v místech, kde se asi ani droidi nehodí. Poznámku, co tě na tom jako překvapuje a vidíš, jaké to tvoje Impérium je, spolknu. Není potřeba začínat další hádku a dřív nebo později na to přijde sám. Chce to trpělivost.
…“takže toho moffa chci kompromitovat a nechat sesadit,“ dolehne ke mně zbytek Wafricovi věty. Zaznamenám, že se k nám připojil i Leris, který na mě hledí tím svým upřeným pohledem, ze kterého mám husí kůži. Všimnu si, že na něj Houston nevrhá nevraživé pohledy, takže asi nejsem jediná, kdo se rozhodl zbytečně nečeřit vodu.
Když do ruky uchopím sklenici s džusem, svaly zaprotestují a nejspíš mám na rukou mozoly. Opatrně ruku stáhnu a pečlivě si ji prohlídnu. A jsou tam. I na té druhé. Zkusím se narovnat, napnout ramena a bolest, která o sobě hned po probuzení nedávala vědět, se mi začíná škodolibě vysmívat. Povzdechnu si, neměla jsem to s tím cvičením tak přehánět. A příště si aspoň vem rukavice. Nebo něco…
Dobře, plán je takový, že se máme dostat do té rozestavěné části vesmírného výtahu (což je za mě strašná blbost, ale budiž, když to tak chtěj, vždyť to musí spolknout strašné zdroje, o technické stránce nemluvě… mno, nebudu se rozčilovat). Tam najít konzoli, do které se nabouráme a vytáhneme všechnu možnou špínu, kterou dokážeme najít. A když už tam budeme, tak se podívám, zda tam najdeme něco o mé mamince.
„Dokázala bys sabotovat vzduchový filtr, ideálně tak, aby šel znovu jednoduše spravit, ale pokud by se do toho někdo šťoural, vypadalo to věrohodně poničeně?“ podívá se na mě herec.
V první chvíli sebou lehce trhnu, když si uvědomím, že mluví přímo na mě a tak tak, že mu zase neodseknu, ale vždyť nic nehrozí, tak klídek.
Nervózně poposednu. „Bez problému.“ Srdce se mi divoce rozbuší, ale snažím se na sobě nedat nic znát. Pitomá reakce, jednou jste se pohádali a ty budeš čekat hádku na každém kroku…
„Skvělé, tak to bychom měli. Teď přichází ta těžší část.“
Když se vyloupneme z hyperprostoru, ukáže se před námi ta technická zrůdnost, kterou si tam moff staví, v celé své monstrózní kráse. Jakoby wookieové netrpěli dost, teď tu bude ještě tohle. Nejraději bych to celé zničila, ne jen najít špínu na moffa, ale pěkně mu to odpálit. Věřím, že zespoda by to byla nádherná podívaná a wookieům by to dodalo trochu naděje. Ale zatím si to nechávám pro sebe. Je mi jasné, že v tuhle chvíli nemáme žádné možnosti, jak toho dosáhnout. Myšlenku odsunu stranou, ale jsem si jistá, že tam bude a jednoho krásného dne…
Znovu se scházíme ve společenské místnosti a Houstna bych nepoznala, jak se dokázal namaskovat. Ostatně, i moje kůže má momentálně úplně jinou barvu a i laloky na hlavě jsou jinak vystínované. Tomuhle opravdu rozumí. K tomu ještě nové ID, které vytvořil… Je falšování také součástí herecké výuky nebo je něco víc?
„Jdu se porozhlédnout okolo a zjistit, jak bychom se nejjednodušeji dostali dovnitř. Hádám, že převléknout se za dělníky bude nejlepší řešení.“ Něco si ještě zandá do kapes a naposledy se na nás tři podívá. „A vy… zkuste neudělat nějakou hloupost.“
Protočím očima. „Jasně, protože Pan herec se dokáže vykecat ze všeho.“ Hned jak to vypustím z pusy, uvědomím si, že zase zbytečně reju.
„Aspoň slečna Princezna neskončí v průseru, až si zase někde otevře tu svou papulu,“ odsekne s lehkostí zpět a s tím se za ním zasunou dveře. Ani nemám šanci mu na to něco říct. Chmf…
„No nic, já se jdu podívat kolem, jestli nedokážu najít něco, co by nám ulehčilo vstup, případně zjistit, jak tu funguje vzduchotechnika, na umístění té smradlavky,“ oznámím těm dvoum a vyrazím. Jenom ve svém od oleje a jiných mazadel zašpiněném mundůru. Ta bunda by tu asi nebyla zrovínka nenápadná. Leris vypadá, že se ke mně přidá, ale poprosím ho, jestli by se nemohl držet někde jinde. Přeci jen dva bychom tam vypadali fakt podezřele, a že jsme jenom pár na romantické procházce, by nám určitě nikdo nezbaštil. Kupodivu to přijme, ani se moc nehádá. Když se i za mnou zavřou dveře, mám obavu, že mě nejspíš bude potají sledovat… Rychle tu myšlenku vypudím z hlavy, už takhle mám soustu jiných věcí, se kterými si musím dělat starosti.
Hangár je obrovský, ale to se tak nějak dalo čekat. Sice se mi podaří nahlédnout do několika otevřených beden s materiálem, ale jednotlivé díly mi moc nedávají smysl, chtělo by to ještě plánky, ale galaxie div se, nikde se po okolí neválí… Zatracení poctiví stavbyvedoucí.
„Hej! Řekl jsem, opatrně, ty pitomá plechová bandasko!“
Otočím se po hlase a vidím nějakého Impa, nejspíš důstojníka, podle uniformy, jak dohlíží na nějakou vykládku. Kolem se motá několik droidů vykládající bedny a pár dalších lidí.
„Jestli to upustíte, vyzkratuju vám ty vaše zatracený obvody!“
Milý chlapík, říkám si, zatímco droidi nevzrušeně dál pokračují ve své monotónní práci. Počkej, kopla bych tě, že by ti gatě byly malý, ty malej imperiální šmejde. Věř mi, že trocha elektřiny by vyzkratovala obvody tobě. Nebo tě vysadit dole na planetě, o wookieích se vypráví spousta děsivých příběhů, určitě jsi je slyšel taky, takhle je poznat z první ruky, za to, co jim děláte…
Chlapík si něco odškrtne na svém datapadu a já najednou získám pocit, že bych se měla rychle někam odklidit a přestat se na něj soustředit. Přesunu se do jiné části a řekla bych, že se nejspíš určitě podíval tím směrem, kde jsem stála. Uf, to bylo těsné… Nejspíš by se po mně povozil, kdyby mě tam zmerčil.
Tak jo, holka, klimatizace, to je to, co tě zajímá. Impům můžeš zavařit později.
Procházím dál hangárem a zjistím, že systém klimatizace je rozdělený minimálně na dvě části, na tu v hangáru a na tu v rozestavěné části. Což znamená, že nemůžeme využít smrádku k tomu dostat se dovnitř, ale tak pro všechny případy ji vhodím do jedné z průduch, aby mohla minimálně odvézt pozornost.
Ještě chvíli tak korzuju kolem vykládkové lodi, ale začínám mít pocit, že už by si mě mohl někdo všimnout, tak se raději zdekuju pryč. Ještě si zapamatuju hlídku u jedněch dveří, které nejspíš vedou dovnitř rozestavěné části, přesně tam, kam se potřebujeme dostat. Herec určitě sehraje nějaké pěkné divadélko a ti vojáci nás pustí. Pokud je tedy tak dobrý, jak říká. Což mi připomíná, že bych se možná měla podívat na nějaký ten jeho film. Hodnotit jeho talent, ne obsah, samozřejmě…
„Výborně, takže se mi podařilo sehnat tři mundůry,“ položí svůj úlovek Wafric spokojeně na stůl.
„Jenom tři?“ podiví se Leris.
„Ano, jenom tři. Říkal jsem si, že bys mohl zůstat někde venku, a kdyby se něco pokazilo, mohl nám pomoct. Víš co, kdybychom náhodou zůstali uvnitř a nemohli ven…“
Založím si ruce a pořádně si ho prohlédnu. Vypadá přesvědčivě, ale nevěří mu pomalu ani nos mezi očima a nechá si od něj hlídat záda?
„To zní rozumně,“ přikývne bounty hunter. No, tak důležité je, že aspoň ten mu to baští. Nebo se nechce hádat?
„No a jak dál?“ zapojím se do debaty. „Našla jsem nějakej přístup chráněný dvěma vojáky a probíhá tam nějaká vykládka. Říkala jsem si, že bychom se mohli schovat do nějaké z těch beden.“
Houston si zamyšleně promne bradu. „A jak poznáš, že už jsi na místě? A že je bezpečné vylézt.“
„No… Přestanou se hýbat a kolem je ticho?“ nadhodím.
„Dobře,“ řekne váhavě po chvíli, „je to taky možnost, ale zkusme ještě něco jiného. Zjistil jsem, že za cca dvě hodiny se bude měnit směna. Do té doby bychom tam mohli proklouznout, jakože na žádost předáka uvnitř, znám jeho jméno, s tím, že si nás zavolal na nějakou adhoc opravu něčeho. Já vymyslím důvěryhodné co, ty,“ ukáže na mě, „mi pomůžeš s technickým vyladěním.“
Přikývnu. „Nebo bychom mohli ještě proklouznout s další směnou. Kolik je tam asi tak lidí?“
„Asi dvacet? Něco takového…“
„Tak to bychom se mezi nimi mohli ztratit…“
„Ne, pokud kontrolují ID každého u vchodu,“ vloží se do toho Theo.
„S tím by se snad nepatlali,“ namítnu pochybovačně.
„Ne? Je to Impérium a moffův úžasný projekt. Já bych řekl, že patlali.“
„Rozhodně je to něco, s čím bych u Impéria počítal,“ přidá se k němu Leaway. „A takhle narychlo nám žádné identity nevytvořím.“
„Takže tedy hurá do mundůru a jdeme tam něco opravit?“
„Přesně tak.“
„Takže se mám zase tvářit jako ušlápnutý alien?“ zamručím spíš pro sebe a beru jeden z těch obleků. Určitě mi bude hrozně velký, ale Bonie už se prokázala jako šikovná švadlenka, takže vše v rámci možností uzpůsobí na mou velikost. Nebo spíš malost, usoudím, když se tak kriticky dívám do zrcadla.
Žaludek mám až někde v krku, srdce pro změnu v kalhotách, když se pomalu přibližujeme k vojákům. Hrát ušlápnutého alinea nebude tak těžké, protože jsem přesvědčivě rozklepaná a s hlavou sklopenou, takže skvěle zapadám do představy ustrašeného ne-člověka. Musím obdivovat hercovu sebejistotu, s jakou si to kráčí směrem k hlídce, ale ne nijak přehnanou, aby provokoval, tak akorát. Juknu po očku po Theovi, kterému pro změnu stéká pramínek potu po skráni a řekla bych, že je bez svého armoru a helmy dost nesvůj. Ostatně, předstírání není jeho silná stránka, ale také působí jenom prostě nervózně z těch Imperiálů před námi, což je vlastně kde kdo. Tudíž jsme důvěryhodnost sama.
„Stát!“ štěkne jeden rázně a s nataženou dlaní nám dává signál stát, kdybychom asi náhodou byli hluší. Trochu se schoulím a obejmu se nejistě rukama. Doufám, že to vyjde. Ale jestli se na mě jenom trochu lépe podívají, uvidí, že to jenom hraju, že sem nepatřím. V klidu, dýchej, ať nevypadáš podezřele. Nepřitahuj pozornost. Ale, jak poznám, že nepřitahuju pozornost? Panika, že budeme odhaleni, že za chvíli na mě budou mířit zbraně, že se výboj zakousne do mého těla…
Dveře se otevřou a já se mechanicky rozejdu dovnitř. Klopýtnu a za zády ke mně ještě dolehne smích těch Impů a něco o alienským nemehlu, pak se za námi dveře zavřou a je ticho.
„V pořádku?“ zeptá se mě Houston a v jeho hlase zaznívá upřímná starost.
Zhluboka se nadechnu. „Jo, jenom…“ Hlas se mi hrozně třese. „Nechápu, jak můžeš být tak klidný…“
Leaway neodpoví. Jenom vidím, jak pevně stiskl čelisti a v očích se mu objevil prázdný výraz, jako by byl na chvíli pryč.
„Jdem najít tu konzoli.“ Jeho hlas zní dutě.
Theo přikývne a vyrazí vpřed. Pak už nemám čas přemýšlet, co ten pohled měl znamenat.
Chodba je dlouhá a děsí mě každý stín, každý zvuk, který se ozve. Neustále čekám, že za každým rohem vyjde imperiální hlídka a my budeme odhaleni. V lepším případě nás jenom zavřou, v tom horším rovnou zastřelí. Nebo obráceně?
Máme štěstí a po nějaké době nalézáme místnost, do kterého si můžeme vytvořit přístup. Vyndavám svůj datapad podávám ho Houstnovi. Pozorně sleduji, jak zkušeně připojuje dráty a spouští hackovací programy, aby se dostal dovnitř. Snažím se mu pomáhat, taky se v tom trochu vyznám, ale vypadá to, že ani zdaleka tak, jako on. A pak… jsme zase v sobě. Nejdřív je to všechno v poho a vzápětí mám chuť vzít mu ten datapad a…
Vzpurně si založím ruce na prsou, když mi ho cpe do rukou. „Já ten datapad nechci!“
„Jen si ho vem, když si tak chytrá!“ odhodí ho herec naštvaně a také se postaví s rukama založeným na hrudi s bojovně vystrčenou bradou. V mozku mi lítaj blesky, datapad se nečině houpe mezi námi na několika drátech. Začíná mi docházet, jak směšně musíme oba vypadat a lehce mi zacukají koutky. Mám pocit, že i herec má lehce pobavený výraz.
„Víte co, vy dva?“ povzdechne si lovec a stoupne si přesně mezi nás. „Já se na to podívám.“ S tím vezme do ruky přístroj a začne v něm klikat. Zhrozím se, stačí jeden blbý klik a všechny nás prozradí. Chci se po něm hned vrhnout a zachránit sitauci, ale herec ho zvědavě pozoruje, tak se taky podívám. Kupodivu to není tak hrozné, vlastně vůbec, ale stejně mi to po chvíli nedá.
„Theo, dej mi ten datapad,“ natáhnu se po něm, ale mladý muž je natolik pohroužen do toho, co dělá, nebo mě ignoruje schválně.
„Haló, mladý pane, dejte to sem.“ Zkusím ho odstrčit, zatlačit mu na ruku, ale jenom se lehce natočí, jako bych nebyla víc, než jen trochu víc otravný hmyz. Hm, musím říct, má pěkně vypracovaný svaly. Eh, to je vážně starost, Miquo. Pak se znovu podívám na herce a uvědomím si, že vedle něj vypadá bounty hunter ještě celkem nevyvinutě. Vypadá to, že aby mohl hrát ty role, o kterých vyprávěl, tak se musel udržovat ve špičkové kondici…
„Dobrá, tak to by stačilo, Theo,“ natáhne se po přístroji a Theo mu ho poslušně vydá. Pche, takže je to o svalech?
„Mimochodem, hlídá někdo dveře?“ nadhodím.
„To by asi bylo dobré,“ rozhlédne se mladík trochu zahanbeně. Pravda, to by měla být jeho starost. S Houstnem pak pokračujeme v získávání informací, které potřebujeme, zatímco nám Theo dohlíží na chodbu.
„Pěkně zdravím, pánové! Kampak tak narychlo?!“
Theův hlas se nese prostorem a my s hercem si vyměníme rychlý pohled. Sakra, průšvih! Rychle se rozhlédnu v naději, že se mi povede najít nějaký úkryt, ale není tu nic, pod co bych se vešla. Kruci, a to jsme byli tak blízko! Už jenom odeslat dotaz na mou mamku a mohli jsme jít!
Ve dveřích se zaleskly bílé uniformy. Och, ne-ne-ne…
O chvíli později zírám na čtyři bezvládná těla v armorech. V ruce držím komlink, kterým se mi vojáky podařilo vyděsit. Ha, stačí hrozit odpálením bomby a hned má člověk prostor. Mohli mě zastřelit… Mám pocit, že se pozvracím. Jako ve snu sleduju, jak Theo i Houston ze dvou stáhnou armory a oblečou si je. Jako v mlze projdeme zpět skrze kontrolní dveře, tentokrát ty v tom hangáru, kde pocítím opravdu nechutný smrádek. Naše „voňavá“ bomba. Ani nevím, kdy jsem zmáčkla ovládání…
Až skoro v lodi začnu zase nějak vnímat. Obraz a zvuky získají na ostrosti a jasnosti. Ale zhluboka se nadechnu, až když se za mnou zavřou dveře od mé kajuty. Rozpláču se. Vzlyky otřásají mým tělem, hrdlo se mi svírá námahou. Trvá hodnou chvíli, než se uklidním, než ten nejhorší strach a pach boje vypudím z útrob. Přesto bude trvat nějakou dobu, než zapomenu na hlavně zabodnuté do mých zad, než zmizí pocit, že mi ten voják pevně svírá ruku a drží mě v šachu…
Těžce se zvednu a jdu si dát sprchu, dlouhou sprchu, ale ať se drhnu, jak chci, nemůžu se vydrhnout do čista, od toho pachu ozonu a spálené kůže a… znovu mě přepadne záchvat nekontrolovaného pláče. Nechám vodu puštěnou, ať přehluší můj rozpad. Nechci s nikým mluvit, nestojím o ničí soucit ani přítomnost. Když jsem odcházela z Alderaanu, tohle jsem nečekala, že to bude tak… těžké? Ani to není to správné slovo… Je to… šílené.
Zabalím se do ručníku a sednu si na postel. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a tupě zírala do prázdna, když mě vyrušilo zaklepání na dveře.
„Miquo, jsi v pořádku?“
Houston… pomalu se probírám z hloubky letargie.
„Miquo?“ jeho hlas zní víc naléhavě a s trochou obav.
Měla bys mu odpovědět, jinak sem určitě vtrhne a nepotřebuješ, aby tě tu našel v tomhle stavu.
„Co je?!“ hlas spíš zachraptí, než že by zněl v pohodě.
„Jsi v pořádku?“
Zhluboka se nadechnu a natáhnu se pro rámeček s obrázkem mamky. Všechno kolem mě nabírá děsivý a šílený spád, jenom ona zůstává stejná. V těch krásných večerních šatech, s širokým úsměvem, v póze, jakoby si ten moment hrozně užívala.
„Jsem,“ houknu. Pohled mi na ni dodává sílu. „Bez obav!“ dodám hlasitě. Je to hloupé, hulákat na sebe přes dveře, ale nejsem ve stavu, abych mu otevřela. Cítím, jak přemýšlí, co dál, nakonec mi ale jenom doporučí odpočinek a odejde. Slyším, jak se jeho kroky vzdalují a nikdy před tím jsem se necítila tak sama…