Leese Dailen
18.5.2017 12:09
Last Course
Diskuze k nové kampani ve vrcholné době Impéria, ještě před zrodem Rebel Alliance...
7.6.2017 21:15 - Hunter
Andy ziskava hlavni cenu za spolehlive nejdelsi zapis :-D

Ale jinak parada! Budu psat ty svoje taky celkove vcetne myslenek, nez jenom jako diktovanou zpravu - to pak strasne moc chybi :-)

A jenom pridam, ze Houston komentoval s usklebkem, ze je hrabe... Hrabe rekreakcni imperialni planety. Neco jako impyland (cti disneyland) a Hrabe z Parthu vlastne neni nic jineho, nez dalsi reklamni trik...
7.6.2017 21:48 - Bleška
Hunter píše:
Andy ziskava hlavni cenu za spolehlive nejdelsi zapis :-D
A to jsem odehrála tu menší část z celé sessiony :D.

Hunter píše:
A jenom pridam, ze Houston komentoval s usklebkem, ze je hrabe... Hrabe rekreakcni imperialni planety. Neco jako impyland (cti disneyland) a Hrabe z Parthu vlastne neni nic jineho, nez dalsi reklamni trik...
A to už na sebe prásknul nebo je to dodatek za hráče pro hráče?
7.6.2017 22:18 - Bleška
Teď už chybí zápis jen od jednoho hráče... To se snad ještě nikdy nepodařilo :D. Pokud ho tedy Michal dodá :).
7.6.2017 22:59 - Hunter
Bleška píše:
A to už na sebe prásknul nebo je to dodatek za hráče pro hráče?

Jj, kdyz jsme se bavili po ceste ala Miqua + Houston, tak to rikal = je to info pro postavu :-) Opet jsem to rikal s povzdechem...
9.6.2017 23:27 - Bleška
Procházím zápisky z New Orders a hledám zápisy z her, abych to mohla zkompletovat. Musím říct, že občas člověk narazí na perly :D

Tato je od tonyho:
černý armor s liffe supportem 2 000 000 creditů
Deadstara 15 000 000 000 000 creditů
červený světelný meč 1500 creditů
pohled do tváře svého syna když mu říkáte že jste jeho otec k nezaplacení
na vše ostatní máte JEDI MASTER CARD
9.6.2017 23:30 - Bleška
A takhle se hrálo za Petra:

1 My: velitel odstřelen s dvěmi droidy.
1 oni: přišli další tři droidi....
2 my: další dva droidi mrtví
2 oni: přišli další tři, z toho jeden s raketometem
3 my: raketomet s 1 droidem odstraněn
3 oni: naběhli další 3 droidi a zároveň odstartoval speedr s dalšími třemi... průzkum se začíná ukazovat jako kapánek nepřesný...

11 kolo: všude se válí hromady droidů a po té co náš jedi co je nejedi doběhl do základny, tak zjistil, že se tam na něj usmívá ještě dalších 10....
15 kolo: konečně jsou droidi posláni do šrotu a kupodivu máme zajatce:nemodiana
16 kolo: zjištění, že se sem blíží transport s droidy, je krajně neznepokující
stealth mise se začíná kapánek komplikovat

:D
10.6.2017 07:13 - tony
jestli se koukám dobře ta 17ýho je sobota a měl bych ji mít volnou.
10.6.2017 15:31 - Hunter
Parada, takze sobota 17teho plati, u Wriglyho, klasicky 13:00 :-)
10.6.2017 22:51 - Bleška
http://konzolista.tiscali.cz/articles/onearticle?link=gameplay-video-na-akci-star-wars-battlefront-ii-axpo
11.6.2017 13:03 - Hunter
Denicek aktualizovan - zmena, vymenet feat rapid shot za focus na computers. Rapid shot me pak muze naucit Teo :-) Plus pridan bracer computer a nejake datakarty.
Taky upravena lod, dle dohody s Wriglym (sublight 4, maneuvering thrusters +2, atmospheric thrusters a medical bay pro jednu osobu).
13.6.2017 16:13 - Hunter
Do Doodlu jsem vybral, co jste hlasovali. Cilem bylo se drzet +- jednou za 14 dni a sem tam pridat hru navic (zejmena na dobu, kdy hraci mohou vsichni). Celkem je to 6 her za dva mesice, tj. o polovinu vic, nez jsme zvykli :-)
Mrknete se, at vite, zustane to tam viset i do budoucna :-)
15.6.2017 09:22 - Leese Dailen
Diky Pavle, dobry napad. Lepe se tak bude planovat okolni akce :-) +1FP

Jinak si rovnou pripisujte FP za denicky, at na nekoho nezapomenu.
15.6.2017 11:34 - Hunter
Diky :-) Uz se tesim na hrani v sobotu, jak je utratim :-D
Btw, uz ma Tonicek denicek? A Andy? Nikdo porad nesharuje a hrani uz se bliziiiiiii :-)

Myslel jsem, ze budu mit cas dokreslit vnitrek lodi, ale uplne nadejne to nevypada - takze asi az v pristim tydnu, ted se mi toho seslo az moc... Nebo kdyz me vecer chytna kreativni slina...
15.6.2017 16:03 - Bleška
Hunter píše:
Nebo kdyz me vecer chytna kreativni slina...
Kreativně poslintaný Pavel, to zní dobře :D.

Jo, Leese mi to poslal, ale to víš... nějak mě taky nechytla kreativní slina :D.
15.6.2017 17:33 - Elvid
Jo, že se blíží hraní také vím. Proto jsem si dal i deadline na zápis zítra. V sobotu jsem ho nestihl dopsat, ale zítra to snad nějak sfouknu. Zvlášť, když mu stoupá priorita vzhledem k tomu, že se blíží hraní...:-D
Takže s tím večer/ráno můžete počítat a přečíst si...;-)
16.6.2017 09:11 - Hunter
Tak me kreativni slina nechytla, budu malovat az pro pristi hru :-)
Predstavu ale vicemene uz mam...
Pro Andy - ano, to znamena, ze slintat budu jindy :-D
16.6.2017 19:35 - Elvid
Zběžně se rozhlédnu k dalším stolům, ale nikdo nám nevěnuje pozornost. Nebo to minimálně dobře předstírá. Obracím se tedy zpět k Teovi. „Tak jak to provedeme? Nejjednodušší mi přijde, když ho navštívíme u něho a pokud nebude spolupracovat, můžeme ho snadno zpacifikovat, případně odstranit.“
Teo vypadá chvíli zamyšleně. „Je to herec, jsi říkal? A co kdybychom si zahráli na jeho fanoušky a pokusili se ho opít a předpřipravit.“
Není to něco, co bych byl zvyklý zkoušet a provádět, ale proč ne. Nějakou logiku to má a mohlo by to věci zjednodušit a snad je to nemůže zhoršit. Přeci jen, když to půjde špatně, tak odejdeme a pak se můžeme vrátit zpět a provézt původní plán. „Jo, to zní dobře. Můžeme to takto zkusit.“
„Asi by to chtělo nějaké fotky, které by nám podepsal.“
K čemu podepsanou fotku? Ale je pravda, že podepisují spoustu věcí, tak asi i fotky. Znám je spíš z toho, že se zajímají o zakázané látky a jiné prostopášné věci, když si užívají takzvaného života na vysoké noze. Ale třeba se tak nechovají všichni. „Dobře, to by mohlo jít.“
Chvíli prohledáváme síť, ale skoro hned se nám podaří najít a táhnout jeho fotku. Rozkopírujeme si ji a takto vybaveni vyrážíme vstříc setkání. Mohl by pobývat v putice, která je součástí jeho ubytování. V tomto městečku jsou tu jen dvě a z jedné jsme vyrazili, takže ho tam snad objevíme. Co jiného by také mohl dělat?
Dorazíme dovnitř a rozhlédneme se. Skoro hned ho spatříme na baru. Rychlá kontrola s fotografií, zda se nepleteme a už k němu vyrážíme. Nevím přesně, jak by se měl takový fanoušek chovat, tak nahlas zvolám. „Hele. Tam. To je Houston!“
„Máš pravdu, pojď k němu. Třeba nám dá podpis.“ S tím Teo k němu přichází z jedné strany. „Mistře. Můžete mi podepsat Vaší fotografii. Byla by to pro mne čest.“
On dopije sklenice. Postaví ji na pult a s tím se na Tea usměje. „No samozřejmě. Fanouška vždy rád vidím.“ A podepisuje se perem na fotografii v datapadu.
V tom přicházím z druhé strany. „Kdybyste byl tak laskav a podepsal i moji. Potěšilo by mne to.“
„Ale jistě. Vás tu dnes je.“
Zvažuji co dál. Pozvat ho na drink? Začít se bavit o jeho filmech? V čem vlastně hrál? Už, už se chystám promluvit, když pronese.
„No, bylo to zajímavé, ale už musím jít, tak třeba jindy.“ A s tím odchází po schodech nahoru. S Teem se na sebe podíváme. „No, tak to dobře nešlo. Stále můžeme provést původní návrh, třeba to dopadne lépe.“ Minimálně už si budu jistější, když tu situaci budeme mít pod kontrolou. „Mohli bychom se tedy podívat po tom nářadí, co stejně budeme potřebovat.“
„To bychom mohli.“
„Sejdeme se tedy v naší hospodě za hodinu a uvidíme, zda někdo něco sehnal. Pokud se nezadaří, tak to pak zkusíme znovu promyslet a s něčím společně přijít.“
„Dobře, jdu to zkusit na základnu. Třeba se mi podaří tam vyměnit tu podepsanou fotku.“
Trochu zděšeně a překvapeně se na něho podívám. „No proč ne. Mohlo by to zafungovat.“ Třeba někdo bude o jeho podpis stát, sic nevím, proč by měl.

Odcházím a zabočím do různých uliček. Nějaké lepší osvětlení tu moc nevedou, sic už je večer. Minimálně mimo hlavní třídy. To mi vyhovuje a stačí mi, že mi cestu osvětluje měsíc. Vlastně je tu podobné prostředí, jak na většině planet. Dvacetšest hodin, třistašedesát osm dnů, ale lepší podnebí. Minimálně v těchto místech. Ale přeci jen jsem již zvyklý spíše na civilizaci, davy a možnosti města. Tady je to jakési primitivní. Ale neměl bych dávat na první dojem. I to, co se jeví jako nevinné, tak může být to nejnebezpečnější, co jsem kdy potkal. Už se mi to párkrát stalo. No nic, zpět k úkolu.
Po nějaké chvíli se mi podaří narazit na nějakou dílnu. Tam by něco mohlo být. Zámek na vratech. Ten asi snadno neotevřu bez toho, že bych si vypůjčil to, co je uvnitř. Tak jak jinak se dostat dovnitř. A heleďme. Okno. Není moc vysoko a ani bytelné. Ke všemu mi připadá, že není úplně dovřené.
Rychlé rozhlédnutí. Nikde nikdo. Tak to risknu tudyma. Jeden, druh krok zpátky. Zapružení v nohou. Pár rychlých kroků a odraz. Následně se držím parapetu a hromosvodu. Zapřu se o zeď. Druhou rukou zkusím okno. Zavrže, zaskřípe, ale otevře se. Evidentně bylo zavřená, ale již starým mechanismem, takže to nevydržel. Vytáhnu se nahoru a prosmíknu se dovnitř. Trochu se rozhlédnu. Moc světla tu není, ale stačí. Radši přivřu to okno, ať nebudí zbytečnou pozornost a rozhlédnu se. Vše je tu uklizené a srovnané. To oceňuji. Pořádek v náčiní je pro práci důležitý a prospěšný. Nevýhodou je, že pokud je takto pořádný, tak by to mohl snadno objevit, ale těch nástrojů tu má hodně a nemusí být teď ve městě. Stejně se blíží víkend a tak by nemusel pracovat.
A teď co vzít. Vidím dvacetkrát kleště, několik svářeček, šroubováky, hever, klíče, pily a spoustu dalšího náčiní. Ještě, že jsem tenkrát vzal ty základní kurzy v mechanice, abych alespoň tušil, co jak funguje a co se jak používá, kdybych to někdy potřeboval pro převlek a získání informací. Samozřejmě se i hodí, když poznám, že ten druhý o tom ví maximálně stejně, jak já a tudíž na mne něco hraje.
Opatrně otevírám jednu skříňku po druhé. Vše prozkoumávám, ale vracím na stejné místo. Kouknu na čas. Ještě nějaký mám, tak doprohlédnu i ty další, než se holt spokojím s něčím, co je tu na očích. Úspěch. Nacházím hořák, který by měl dostačovat na otevření toho zámku. Sice ode mne by to vypadalo děsně, ale pokud se v tom ona vyzná, tak by to mohlo projít.
Už chci vypadnout, když si uvědomím, že pokud ji budeme předávat toto, tak by mohla použít i nějaké další nástroje. Zamyslím se a seberu z jedné skříně ještě šroubovák a francouzský klíč. To by mělo snad pokrýt vše, co dovedu vymyslet.
S tím již neotálím a oknem se vracím ven. Vyndám vlákno, omotám ho kolem západky a opatrně zatáhnu a přibouchnu tak okno, co to jde. Zdá se, že se zadařilo a drží na místě zavřené. Pustím jeden konec, zatáhnu za druhý a plavně seskočím na zem.
Stále se nikdo neobjevil, nebo se dobře schovává. No, s tím už nic nenadělám. Rychle a cílevědomě vyrazím jinou cestou zpět.

Když dorazím dovnitř, vidím, že na mne Teo již čeká u rohového stolu. To není špatné místo na přehled po místnosti, jenom je komplikovanější na nějaký útěk. No, utíkat se teď nechystám a případně by mělo stačit vyskočit na stůl, přeskákat přes dva sousední a oknem se dá zmizet ven, i když je zatím zavřené. Tuším, že tam zeď nebyla. Mám pořád nepříjemný pocit z toho herce, ale to nic nebude. To budu asi jen přetažený z toho, že se snažím někomu věřit a spolupracovat s ním na záchraně někoho úplně jiného. Po dlouhé době, když neberu nějakou misi, kdy jsem byl požádán jiným bounty hunterem o pomoc, se nemusím starat jen o sebe a spoléhat se jen na sebe a bojím se toho, jak to dopadne.
Objednám si a dojdu se k němu posadit. „Tak co, podařilo se Ti něco sehnat?“
„Ne, “ odpoví, „neměli zájem. Ten zmetek jim ji podepsal i s věnováním a mne ho tam nedal. Asi jsem se mu moc nezamlouval.“
„Já také ne, ale kvůli jeho zájmu jsme to stejně nedělali. Mne se podařilo něco ve městě sehnat, co by ji mohlo postačovat v útěku, když ji to tam dopravíme. Teď jen sehnat ten odvoz.“
„Jo, nějaký by se hodil. Čekat tu týden se mi nechce.“
„Ani mne ne. Byla to divná zakázka a tak by mne nepřekvapilo, kdyby sem někoho již poslali, nebo brzy pošlou, kdo ji má vyzvednout. Takže na pravidelný odvoz asi nemůže čekat a musíme využít to, co je k dispozici. A to je bohužel jen ten herec.“
„Jo, ale co naděláme. Ani Ti ostatní si to vězení nezaslouží a vůbec to není správné je tak zavírat.“
„Ano, poskytnou ji dobré krytí…“
„Tak jsem to nemyslel.“
„A budou také volní, ale nevíme, zda tam patří, nebo ne. Ale tahle by mne překvapila, kdyby ano. Vychází z ní jakási uklidňující aura.“
Psst. Ozve se od Tea. Na devíti hodinách nás někdo pozoruje. Nenápadně se podívám a vidím, že je u baru někdo, kdo nám věnuje až moc velkou pozornost. Na hlavě má upletené copánky, hnědé vousy a večerní oblečení prostého obchodníka. Chvíli se probírám pamětí, ale nikdy jsem ho tady a ani jinde nezaznamenal, tak co po nás může chtít? Najal ho snad někdo? Ten herec? Imperiálové něco tuší.
Přesune se k nám a já si uvědomím, že nějakou chvíli již Teo mluví o lovu.
„Příště bychom si měli domluvit lepší historku. Až se zase dáme na lov. Aby to nedopadlo jako teď s tou holkou.“
Jsem překvapen a zmaten, o čem to mluví. Ke všemu tohle probírat. Ale asi lepší nějaké téma, než prosté ticho. Pokouším se přidat tedy do rozhovoru a většinu nechávám na něm. Přeci jen se v lovu evidentně vyzná mnohem lépe, než já.
„Ano, mohli bychom.“
„Co jsme to vlastně lovili?“
„Karfu.“
„Můžeme to tak nechat, jenom se domluvit konkrétně, co to vlastně bude. Nějaká lesní šelma? Něco jiného?“
„A co takhle něco obojživelného, ať to funguje na většině typů planet.“
„Jo, to by šlo. Mohl by mít oči s blánou, čtyři končetiny s ocasem a ostré zuby. Bude to vodní predátor co vychází v noci třeba až deset kilometrů daleko od vody. Žije v moři i ve sladké vodě. Na nohou tři drápy s pevným ocasem.“
Takto ještě chvíli pokračujeme, když dotyčná osoba odejde. Chvíli na to Teo prohlásí. „To byl ten herec, ne?“
„Herec? Vůbec jsem ho nepoznal.“
„Jsem si skoro jistý, že ano.“
„Tak to bychom příště mohli rozehrát jiný rozhovor. O jeho filmech, rolích, ale neurčitě. Například bychom se mohli bavit: Viděl jsi ten jeho poslední film? Jo, ten byl dobrý, ale kam se hrabe na jeho druhý. Ten byl také dobrý, to máš pravdu, ale víc se mi líbil v tom jiném. Víš, jak o něm často hovořím. Joo, ten. To máš pravdu, tak to také nebylo špatné. Pěkně tam vyřešil danou situaci a ty jeho hlášky jsou super. Určitě. Ty jsou na tom nejlepší. Hlavně ta v tom jeho prvotním filmu na toto téma… Zvlášť, když si hrajeme na jeho fanoušky. Ale což, stále to můžeme vyřešit původním plánem.“
„Asi bychom to takto mohli příště zkusit.“
„Tak se jdeme podívat, kam zmizel?“
„Jo, jdeme to obhlédnout.“ A s tím odcházíme.

Vycházíme ven a pokračujeme hlavní ulicí. Po chvíli si všimneme, že nás sleduje ta stejná osoba. Takže úmysl. A čekal na nás. Tak to zkusme využít. Společně s Teem zahneme do boční uličky. Teo se chce zastavit, ale já ho popostrčím dál a tiše dodávám. „Tady ne. Jsme moc blízko hlavní cesty. Až za tou druhou. Mohl by být i nervózní a nepozorně nám tam vběhnout.“
Teo souhlasí. Podaří se nám tam zabočit dřív, než se ukázal. Teo vyndá zbraň a postaví se na jednu stranu uličky. Já se schovám na proti a jsem připravený vyrazit, až tu bude. Rychlé rozhlédnutí, ale nevidím nikde známky toho, že by nám někdo věnoval pozornost, nebo že by byl vůbec v doslechu, natož v dohledu. Maximálně v uličce, odkud jsme přišli, ale tam teď nakukovat nebudu.
Už to trvá několik vteřin a stále nic. Stále neslyším žádné šustění šatů, či spěšné kroky, nebo plácnutí podrážky o louži kousek před rohem. Čekáme dál, ale začínám být nervózní. Nelíbí se mi, že mne někdo sleduje a já nevím kde je a co má v úmyslu.
Teo vypadá klidněji. Asi je z lesa zvyklý čekat na kořist i několik hodin. Možná je i rybář. Takovéto klidné profese pro mne nejsou. Málo adrenalinu, protože kořist skoro nic nesvede.Za to ten herec je zajímavější případ. Buď nás ztratil, ale tím, jak nás stále překvapuje, tomu moc nevěřím a spíš si myslím, že to prokouknul. Už ho nesmíme dál podceňovat.

A už se ukázal. Na chvíli nakoukl do uličky na druhé straně. Zdá se, že si nás nevšiml a pokračuje dál. Zkusíme to otočit. Teo si ho také všiml a už za ním vyráží a zandavá zbraň. Ještě na něj v rychlosti syknu.
„Půjdu vrchem. To by nemusel čekat. A budu Tě tak lépe krýt. Jen mi to chvilku zabere.“
Podívá se nahoru a odvětí. „Ok.“ S tím pokračuje dál.

Teď je řada na mne. Kouknu se, co je tu vlastně k dispozici. Budovy tu nejsou vysoké. Vesměs jedno patro a přízemí, ale i tak mi to poskytne nečekaný způsob příchodu a mohlo by nám to dopřát potřebnou výhodu, kdyby se to zvrtlo, nebo předpokládal, že jedná jen s jedním z nás.
Popojdu několik kroků a rozeběhnu se k rohu. Od jedné rohové zdi se odrazím na druhou a od té na protější zeď, kde se zachytím parapetu. Vyhoupnu se nahoru. Trochu zapraská, ale drží. Doufám, že mne ještě chvíli unese. Víc, než pár nádechů nepotřebuji a už se odrážím směrem nahoru, kde se zachytávám střehy a s využitím tohoto pohybu vzhůru se na ní ladně překulím.
Na střeše bych byl. Teo akorát zatáčí za roh budovu. Uběhnu několik kroků a přeskakuji na druhou stranu, ať jsem na stejném bloku, kam zmizel herec i Teo.Slyším spěch a rychlé kroky. Tak také popoběhnu na okraj a zahlédnu, jak herec utíká dál a za ním běží Teo. Je to směrem k základně. Rozpomenu se na mapu a vím, že i kdybych běžel, tak nemám šanci herce předstihnout a tak pokračuji klidnější chůzí dál. Stále to můžeme využít jako moment překvapení, když bude potřeba. Jenom je problém, že přes tuto hlavní cestu se na druhou stranu nedostanu. To bych musel spodem.
A herec, jakoby to věděl, tak zatáčí přesně za tento roh. Po chvíli se Teo zastaví u stejného rohu, jenom na druhé straně. V ruce vytaženou zbraň a čeká. Zdá se, že naslouchá a pak odpovídá. Nevím přesně, co říká, ale asi hádám, že se baví s tím hercem. Po chvíli zvedá ruku a mne zavrní komlink. Je to hovor od něho. Ono vlastně moc lidí nemá toto číslo, tak to není moc překvapivé.
„Mluvil jsem s hercem. Chce si promluvit a vědět víc. Přijď k nám.“
Co mu všechno řekl? Každopádně: „Dobrá práce. Jsem trochu dál, ale hned tam budu.“
„Počkáme.“ A zandavá zbraň i spouští ruku s komlinkem.
S tím se pokusím odplížit zpět, pak seskočím s kotoulem ze střechy do boční uličky. Myslím, že o mne nevěděl, takže to stále můžeme někdy použít a nechci ho na to až moc upozorňovat.
V klidu vyjdu za roh a kráčím k nim.

Pokračují v rozhovoru a společně vyrážíme uličkou. Mám tendenci ho sundat a vyslechnout někde jinde. Ale zdá se, že Teo alespoň navázal nějaký kontakt, než zaslechnu konverzaci a líbí se mi to čím dál méně.
„Proč potřebujete tedy odvoz?“
„Musíme se dostat urychleně z planety?“
„Proč? Co jste provedli?“
„Zatím nic, ale nebudeme sami.“
„A kdo bude s vámi?“
„Jedna žena, kterou jsme odevzdali. Nebylo to správné a teď ji chceme zachránit.“
To už je moc. Sice mu může risknout věřit, ale teď do toho zatahuje i Miquu aniž bychom o něm něco podrobněji věděli a ohrožuje ji tak na životě. Nehledě na to, že pokud bude chtít, tak si to může doposkládat dohromady a ví přesně, co chceme udělat, může odhadnout jak a kdy a čistě si na nás počkat. Nechápu, jak mu může hned věřit.
Vždyť je to herec a ke všemu imperiál. Těm se nedá nic věřit. Stejně jako tato zakázka, která byla podivná a zajímalo by mne, co o ní vědí oni a kdo je vlastně ona. A hlavně, jak to dělá. Ale to je teď vedlejší.
Tohle vše mi probleskne v rychlosti hlavou, když se herec optá. „A proč ji chcete zachraňovat po tom, co jste ji tam zavřeli?“ Už jsme dost blízko odletové plochy, aby ho mohli slyšet vojáci. Tak zkusím zjistit, jak na tom jsme a hlavně odvrátit pozornost od Miquy.
S hravým tónem pronesu. „Abychom jim ji mohli znovu přivést a shrábnout znovu odměnu, ne?“
„Tak se sejdeme v devět ráno v té hospodě u stolu a vymyslete si lepší důvod.“ S tím odchází směrem na letiště.

Ostražitě ho pozoruji, co udělá a Teo se na mne mezitím vyjeveně kouká a nemá slov. U hlídky se zastaví jen na prokázání a pak pokračuje dál do své lodi. Tak to vypadá, že nás zatím neprozradil.
Otočím se na Tea. „To jsi mu musel všechno prozradit? Teď už ví, o koho nám jde a může jí to přitížit.“
„To mne nenapadlo a neumím dobře lhát.“
„No, alespoň díky Tobě víme, že má také nějaký motiv. Kdyby to byl správný imperiál, tak nás prásknul hned, i když to stále může. Teď by to bylo jen jeho slovo proti našim, ale jemu by asi věřili víc. A také víme, že mu nepůjde o peníze, oproti většině jeho příslušníků. I tak bych ho radši přepadl a vyslechnul někde mimo. Třeba v jeho pokoji.“
„Měli bychom mu říct ten důvod. Vždyť na tom nic není. Nepřišlo mi to správné a vím, jak takoví vězni dopadají. A tomu chci zabránit. A proč to děláš Ty?“
Polknu. Pro víc důvodů. Nejdříve si uvědomím, jak je vlastně mladý a naivní. Ještě asi nepotkal na sobě odvrácenou stranu lidí, i když nějaké zkušenosti s projevy asi má. Proto i rád mizí do přírody. Choval se ale profesionálně a tak jsem si to ani neuvědomil. Je vůbec s podivem, že je na této stezce a v tak mladém věku bez rodičů.
Což mne přivádí k tomu, že vlastně i ta holka je tu bez rodičů a sama. O to víc to pro ni musí být složitější. Nebo je také zvyklá žít bez rodičů? A on?
K tomu jenom vím, že potřebuji zjistit víc. Proč na mne tak zapůsobila a po dlouhé době se cejtím víc v pohodě a sám sebou, než kdy dřív. Mám v tom sám zmatek. Nakonec mu zkusím odpovědět, jak nejlépe dovedu.
„Není obyčejná. Je něčím zvláštní. Speciální. Přesně tomu také nerozumím. Každopádně není správné, aby v tak mladém věku skončila v imperiálním vězení. Nezaslouží si to.“
„Nevím, jestli mu tohle bude dostačovat. Chtělo by to být konkrétnější.“
„To je ale ten problém. Nemohu.“
„No tak nic.“
„Zkusíme počkat, zda se nebude vracet, abychom si na něho mohli počíhat.“
„Proč?“
„Stále mi to připadá bezpečnější a rozumnější. Zvlášť, kdyby se jeho motivy neslučovali s našimi.“
„No tak ok.“

Čekáme několik hodin, ale stále nikam nejde, tak se k ránu vrátíme zpět a trochu si odpočineme. Do rána z lodi už asi nevyjde. Jen doufám, že mi zase někde neunikl a teď nás nepozoruje. Ale to už by bylo moc paranoidní. Jedna věc je ho nepodceňovat, ale druhá je ho zase zbytečně nepřeceňovat, nebo člověk pak v rozhodujícím okamžiku zaváhá a bude problém.

Ráno přijdeme ke stolu, kde už v poklidu snídá. Vypadá to mnohem lépe, než co nám tu podávali včera. Evidentně si přepychu dopřává dost.
„Přidejte se a taky si něco dejte, co tomu říkáte?“
„Je to mnohem lepší, než co tu běžně mají.“
„Také to není z místních zdrojů. Tak co, už máte pro mne lepší důvod?“
Nelíbí se mi, že se snaží přebírat kontrolu jen proto, že ho potřebujeme pro osvobození Miquy, ale pro ni jsem ochoten to teď zkousnout. Uvidíme, kam povede to, že o nás bude vědět vše a mi o něm nic. Stejně toho již ví dost.
Teo se rozpovídá. Zmíní stejný důvod a rozvede to dál na to, jak se setkal s některými lidmi, co pak lovili ve svých revírech bývalé vězně.
Zároveň o tom, jak po roce chce seknout s touto profesí, protože ho to ničí a není to správné.
„A jak je to u Vás?“ Otočí se na mne.
„Je něčím zvláštní, výjimečná.“ Teo protočí oči v sloup a Herec se také netváří nadšeně.
„To ji jako chcete sbalit po tom, co jste ji tam zavřel?“
„Ne! O to vůbec nejde. Je to něco spirituálního na ní. Nedovedu to dobře popsat. A i tak není správné aby tam byla zavřená.“
„To jste na moc dobrý důvod nepřišel.“ Otočí se zpět na Tea. „A co o ni vlastně víš?“
„Jenom, že byla hledaná za odměnu a povolali nás dva. Ale na to, jak to bylo snadné byla ta odměna až moc vysoká.“
„Kolik?“
„Pět tisíc kreditů. To odpovídá mnohem větším potížím, než představovala.“
Nelíbí se mi, že pořád komunikuje jen s Teem, jako kdybych tu nebyl, ale zkusím být milý a nevířit zbytečně vodu. „Co kdybychom si začali tykat? Já jsem Leris.“ Navrhnu mu.
Opovržlivě se na mne podívá. „S Vámi? Proč jako. No nic, jdu zkusit zjistit, kdo to vlastně je. Snídaně už je zaplacená, tak si ji vychutnejte a sejdeme se tu za dvě hodiny.“
S tím odchází pryč, jako by se nic nedělo a vše probíhalo pod jeho taktovkou od úplného začátku.

Teo se na mne obrátí. „Je milý, ale Ty by jsi to měl spíš nechávat na mne. Evidentně Tě moc nemusí a moc tomu nepřidáváš.“
„Všiml jsem si, i když se držím mu jednu neubalit.“
Vyděšený pohled. „Tak se drž dál. Je to naše jediná záchrana.“
„Vždy jsou i jiné způsoby, ale dokud nám pomáhá, tak se kvůli ní vynasnažím, neboj.“
„To jsem rád.“
„Máme přeci stejný cíl, ne?“
„To jo no. Osvobodit všechny vězně.“
No, všechny bych zrovna neřekl. Ale nemusím to rozmazávat. „Samozřejmě.“
„Je to dobré.“
„Snad si Tě tak lehko nekoupil?“
„To určitě ne.“
„Tak uvidíme, s čím přijde a pak probereme, jak to uděláme. Sic se mi nelíbí, že tam musela být přes noc.“
„Mne také ne.“
Rozhovor ještě nějak plyne, než uplyne dohodnutá doba.

Herec přijde zpět , přisedne si a objedná si něco k jídlu. Přijde mi, že víc, než na názvy, tak kouká na ceny a vybírá podle toho. Ale což. Marnotratné herce už jsem viděl a zatím se alespoň chová lépe, než oni. I když by mu prospělo si vyzkoušet i život na ulici, kde nemá takový luxus k dispozici. Ale zase mne to alespoň zocelilo, včetně výcviku od rodičů. Tak uvidíme, s čím přišel.
„Tak ji tam drží pěkně zkrátka, ale nic moc o ní také nevědí. Nevěděl jsem, že je to Keldorka.“
„No je, no.“ Odvětí Teo. „Nějak mne nenapadlo Ti to říct.“
„To je teď vedlejší, tak co máte v plánu. Asi ji jen tak nevydají.“
„Máme nářadí, kterým by se mohla zvládnout dostat ven. Pravděpodobně v noci, až se jí to hodí.“ Povídám. Teď už je to stejně jedno, tak buď hop nebo trop. Třeba je nám a jí štěstěna nakloněna. A pokud ne, tak si ho někde najdu.
„A osvobodit pak ostatní.“ Přidává se Teo.
„My ji potom sebereme z davu a odvedeme na loď, kde odletíme.“
„Připravil jsem místa v lese, kde se s ní můžeme potkat.“
„Teo, neblbni. Pamatuješ si přece, jak se vyzná v lese. Nehledě na to předávat tyto pozice je až moc složité.“
„To máš tedy pravdu. Jinak by nás asi ani nepotřebovala na cestu zpátky.“
„Holt ne každý se v lese cítí tak dobře jak ty no. Možná jsem v lese byl víckrát, než ona, ale i tak bych si netroufl na to hledat přesnou lokaci, ještě ke všemu v noci a za pronásledování ostatními.“
„To mne nenapadlo.“
„A kde ji tedy seberete.“ Ptá se Houston.
„Kudyma poběží dav. Hned ve městě. Ale mohli bychom to upřesnit. Třeba nejdřív rovně, pak doleva a potom doprava.“
„Jo, to by možná šlo. Mohu tam pak odvézt pozornost. Na loď bychom ji mohli propašovat v kufrech.“
„Z pokoje v hotelu?“
„Moc nápadné. Udělám nějaké nákupy a nechám si je dopravit na loď.“
„To by asi šlo.“
„Dejte mi pak jen vědět, až tam bude.“
„Použijeme místní číslo, bude to bezpečnější.“ Dodává Teo.
„Jo, to asi jo.“
„A zároveň bychom ji mohli připravit převlek. Jelikož je většina místních, tak nějaký místní kabátec, ve kterém by se vydávala za ně by je mohl svézt ze stopy, kdyby bylo nejhůř. Nehledě na to, že primárně asi budou hledat ji a ne místní.“
„Dobrý nápad. Jste tedy schopný ji to tam předat i s pokynama.“
„Jo, jsem.“ Popravdě se mi tam nechce. Jednat zrovna s imperiály. Ale což. Někdo to udělat musí a Teovi sice věřím víc, než jemu, ale jak sám řekl, nedovedl by dobře zastírat, o co mu vlastně jde a herec se odtamtud teď vrátil. Nehledě na to, že se teď vrátil a asi by nebylo nejvhodnější, aby se tam coural pořád dokola. „Zařídím to.“
„Takže jsme domluvení. Jdu obstarat nákupy.“
Proč mi přijde, že se na to i těší. No nic, jdu taky na to, ať to mám brzo za sebou a ona tam nemusí trčet déle, než je nezbytné. Ještě by ji mohli zabít, nebo zlomit a pak bych se nic nedozvěděl. Možná je to poslední šance, jak mít klid.

...
16.6.2017 19:35 - Elvid
... Vykročím sebejistě dovnitř. Je to bytelná hala s točitým schodištěm nahoru, kovovými dveřmi napravo, kam jsme ji odvedli a s pultem naproti vchodu, za kterým postává droid. „Co si bude pán přát?“
„Chci mluvit s vězeňkyní. Miqou. Včera jsem ji sem dovedl a potřeboval bych si s ní na chvíli promluvit.“
„Je mi hrozně líto, že Vám to musím oznámit, ale nemůžete k ní. Nikdo nemůže bez dovolení kapitána. Zde je jeho číslo.“
„Nepotřebuji jeho číslo. Jen s ní chci chvíli mluvit.“
„Jak říkám. To nepůjde. Nikdo nemůže.“
„jsou přece návštěvní hodiny?“
„To jsou, ale ne pro ni.“
Začíná se to nějak komplikovat. Ke všemu nerad jednám s droidy. Jsou na můj vkus moc kovový. Neživý. Těla bez duše. Nechápu, proč na tomto světě vůbec existují. A to o živých vím poměrně dost, takže si mohu troufnout na toto pomyslet bez jakéhokoli předsudku.
Sic je pravda, že je většinou používají na práci, kterou nikdo vykonávat nechce. Ale i tak. Nemám je v oblibě. Nemám ani žádný pocit zadostiučinění, když se mi podaří je porazit. Tak se trochu posuňme.
Přecházím ke kovovým dveřím a za sebou slyším. „Co to děláte. Tam nemůžete.“
S plechovkou se dál nebudu bavit, pomyslím si. Ťuknu do interkomu.
Ozve se podrážděný hlas. „Co chcete?“
Alespoň člověk, ne další kus šrotu. Jen je jaksi podrážděný. „Mluvit s vězenkyní.“
„A máte oprávnění? Nic tu nemám hlášeno.“
„Včera jsem ji přivedl, je to naléhavé.“
„Tak to máte smůlu.“ A vypne spojení.
Zkusím to znovu, ale neozývá se. Tak to přidržím déle a stále nic. Hluboký nádech. Nenech se vytočit. Tady síla nepomůže. Nebo alespoň ne teď. Mysli na to, pro koho to děláš.
Odejdu ode dveří, aby se droid uklidnil a nerušil mne. Tak jo, zkusíme další možnost. Vyndavám komlink a vytáčím číslo, které mi droid znovu ochotně diktuje, protože jsem si ho odmítl napoprvé zapamatovat.
„Kdo je tam?“
„Dobrý den. Tady Leris Sukko. Včera jsem k Vám přinesl vězenkyni Miquu. Potřeboval bych s ní mluvit.“
„To nejde.“
„Je to naléhavé, moc by mi to pomohlo.“
Chvíli váhá. Asi nemá stejně co lepšího na práci, tak se mi tam po chvíli ozve. „Dobře. Přijďte nahoru a probereme to.“ S tím zavěsí.
Kouknu se na droida. „Kde je.“
„Moment…“ Chvíli ťuká do počítače. „Ano, jste očekáván. Vyjděte prosím po schodišti nahoru, druhé dveře vlevo. Jinam nechoďte.“
„A když si budu chtít odskočit, tak to asi pustím na podlahu, ne? Ty nádhero.“
„To nesmíte. To by bylo proti předpisům. Znečišťování úřednického místa.“
Jo, jasně. To byla řečnická otázka. A pak by mne tam k ní asi pustil. No, radši s ním nevedu další hovor a jdu tam, kam mi popsal.

„Pojďte dál. Tak co tedy potřebujete.“ Je to postarší, obtloustlý chlapík v upravené uniformě velitele. Je čistá, bez poskvrny, nebo švu s naleštěnými medailemi. Ty miluji, ale což.
Zavírám dveře a přistupuji k němu. „Potřebuji mluvit s vězenkyní…“
„Jo, to už jste říkal a dál?“
„Je to důležité.“
„A co není.“
Impulsivně zariskuji. „Máme nový předpis. Je potřeba, aby zodpověděla nějaké otázky a podepsala se.“
„Jaké otázky?“
„O tom, jak probíhalo zadržení a jak s ní bylo zacházeno.“
„Dotazník spokojenosti, co. To jsem jakživ neslyšel.“
„Něco takového.“ Tady se můžete podívat a najedu v datapadu na nějaký dokument v huttštině. Snad ji nerozumí. A pokud ano, tak je tu sám a vypadá, že si celou službu odbyl za stolem.
Nahlédne, trochu se zamračí a dělá, že to čte. Dobře. Nechce se shodit, že neví, která bije. S tím nemám problém.
„Jak jste si zajisté přečetl, jen to jen několik neškodných věcí, které potřebuji dozjistit.“
„Ano, to máte pravdu. Je to tu pěkně popsané. A celkem podrobně.“
„To víte. Jsou precizní.“
Podívá se na mne. „No dobře, ale proč. Co když s Vámi nebude chtít spolupracovat? Co jako pak uděláte?“
„Zaznamenám vše, co půjde a pak ji jen přiměji tam dát otisk na potvrzení.“
„A to jste to nemohl vyřídit včera?“
„Nějak jsem to opomenul. Je to teď novinka.“
„Jo. Tak novinka. Stejně mi to přijde divné. Co kdyby byla mrtvá?“
„To bych také musel zaznamenat. To víte. Poslední dobou na mne bylo několik stížností, tak to mám teď od vedení nařízené. Dělat tento průzkum, aby si ověřili, zda jsem s nimi nejednal moc tvrdě.“
„Nevím, jak by zločincům mohlo vadit tvrdší zacházení.“
„To mi povídejte, také to nechápu.“
„I tak vás tam nemohu pustit. Možná bychom ji mohli vzít do nějaké vazební místnosti, kde ji vyslechneme na požadované otázky, necháme ji to pak podepsat a doneseme Vám to.“
„To by nešlo. Musím být u toho.“
„To ale nejde.“
„A nedalo by se to nějak zařídit. Nutně to potřebuji. Mohu se ji vyptávat třeba přes dveře a ona to pak vyplní a podepíše.“
„To by nešlo, co kdyby to nechtěla vrátit.“
„Tak si tam pro to dojdeme.“
„V žádném případě. K ní nikdo nesmí.“
„No tak. Je to pro mne důležité. Snad by se to nějak dalo zařídit. Také by se Vám určitě něco hodilo?“
Zableskne se mu v očích. Jo, klasika. Všichni jsou úplatní. Vzpomenu si na herce. Nebo skoro všichni, ale tento alespoň je. „No, nějaké přilepšení by se hodilo. Brzo budu mít narozeniny a tak by se mi hodil nějaký dárek.“
„To je pěkné. Všechno nejlepší. A kolik by tak ten dárek měl stát?“
„No, viděl bych to na tři sta kreditů.“ Pousměje se.
Předstírám zděšení. Vím, že kdybych nesmlouval, bylo by mu to podezřelé, tak se do toho pustím s vervou. „Tolik! To je moc. Pak by mi nezbylo skoro nic navíc. Ale mohl bych Vám přispět třeba padesáti kredity.“
„To by mi moc nepomohlo, ale moc se neznáme, tak jsem ochotný brát přispění i ve výšce dvě stě kreditů.“
„Mějte slitování. Musím platit taxu, daně, jídlo, ubytování i cestu. Nic nám nenechávají zadarmo. Co tak sedmdesát pět?“
„Nevěděl jsem, že je to u Vás až tak špatné. V tom případě to zdvojnásobte a můžeme si plácnout.“
„Hrozně rád bych, ale musím myslet i na rodinu. Co by tomu řekli. Také budou mít narozeniny a musím jim přece něco přivézt z cest. Nestačilo by sto kreditů?“
„Tak dobře, ale ať je to rychlé a bez komplikací. Jinak si mne nepřejte.“
„Nebojte, bude. Děkuji.“

Společně sházíme dolů k oněm dveřím, které se otevírají. Uvnitř je kontrolní místnost s kamerovým systémem a dvěma strážnými. Pokračujeme dál a zastavujeme se u prvních kovových dveří. Odsune špehýrku a zavolá. „Holka, máš tu návštěvu. Tak buď hodná a odpověz mu na otázky.“
„Na žádné otázky odpovídat nebudu! Chci mluvit s velitelem!“
„Já jsem velitel. S nikým jiným mluvit nebudeš, tak se uklidni a odpověz mu na ty otázky!“
S tím tam nakouknu. Vypadá v pořádku, ale v jejích očích vidím, že jí pohled na mne není příjemný.
„Zdravím. Budu rád, když mi zodpovíš několik otázek. Jak jsi se cítila během zadržení?“ Propaluje mne očima. Snad bude spolupracovat a povede se mi to natáhnout tak, aby se začal nudit a přestal nám věnovat pozornost, nebo si potřeboval odskočit. Teď stojí moc blízko.
„Cože? Na to Ti odpovídat nebudu.“
„Jaká byla cesta?“
Mlčí.
„Jaké bylo zacházení?“
„Chci vědět, proč jsem tady. Chci právníka. Mám na to právo!“
„Tak v tom případě můžeš využít tento dotazník, aby se o tom někdo dozvěděl. Slibuji, že Ti to pomůže.“ Toto téma jsme probírali a vždy jsem s ní jednal otevřeně, i po tom zadržení, takže si na to snad vzpomene a pochopí, že to myslím upřímně a vážně a konečně začne spolupracovat. Zdálo se, že inteligentní je na to dost.
„Ty Tvoje sliby. Jenom člověku přitěžují. Vypadněte!“
Chvíli pokračuji otázkami, ale bez reakce, až mne překvapí vlastní otázkou. „To jste se s Houstnem nějak domluvili, že sem přijdete a budete se mi posmívat? Kde vůbec berete tu drzost? To nemáte moc odvahu, když mi to ani nedovedete říkat do očí.“ Jsem kompletně zmatený. Houston se jí posmíval. Což potvrzuje, že tu byl, ale proč by to dělal? Je snad proti nám? Rozhodně nám to ale neulehčil. Spíš ji tím poštval proti nám. Od toho se budu raději distancovat.
„Nepřišel jsem se Ti posmívat. Jen potřebuji nějaké odpovědi.“
„Tak už mne nech na pokoji.“ Podívá se trochu bokem. „Tak kolik Vám za to dal? Víte, že za mne shrábnul dva a půl tisíce kreditů!“ No ta tomu tedy nepomáhá. Nevím, podle čeho hádá, že za tím byl úplatek, sic se náhodou trefila. Že jsem k ní byl tak otevřený, teď se mi to koukám pěkně vrací a začínám s ní ztrácet trpělivost. Pomalu se nadechnu a říkám si. Je to jen instinkt. Prostě se cítí špatně a tak kope kolem sebe do všeho, čeho může, nehledě na to, zda je to pomocná ruka, či nikoliv. Prostě potřebuje někde ventilovat ten vztek, to zas asi chápu.
Odmlčel jsem se nějak na díl a velitel se na mne dívá. Už asi není tak šťastný z toho úplatku, tak zkusím rychle reagovat.
„Pojď sem a alespoň mi to podepiš. Stačí jen přiložit prst a vše bude vyřízené a prospěje to oběma.“
„Ne.“
Už asi na záchod nezmizí. Zdá se, že mu došla trpělivost. „To by stačilo. Zpovídání skončilo.“ S tím se nahne ke špehýrce a zavře ji. To mne vytočí. Nemám rád neúspěch. Instinktivně zareaguji a natlačím se mezi něho špehýrku tak, že ho od těch dveří až odstrčím. V rychlosti otevřu špehýrku a zkusím to ještě jednou s přiložením datapadu. „Tak jsem na chvíli pojď a podepiš to. To Ti přece nic neudělá.“ Do toho šahám do kapsy a vyndavám hořák.
Velitel se probral ze šoku, co si to na něho někdo dovolil a zavolá. „Stráže, pojďte sem! Odstup od těch dveří!“
Dochází mi čas. Brzo mne uvidí, ale to nevadí. V rychlosti prohazuji otvorem hořák a protože vím, že to udělá nějaký hluk, tak zkusím prudce zavřít špehýrku, zvedám ruce a nahlas prohlásím. „Omlouvám se. Nechci problém. Už odcházím.“
Velitel se trochu uklidní a s jedním strážcem mne vyvádí ven. Neodporuji. Nechci tu situaci ještě víc komplikovat. Takto zpětně si říkám, co jsem vlastně udělal. Jak mne napadlo to vůbec zkoušet a takhle riskovat. Ale už se stalo a dopadlo to asi dobře. Nebo alespoň nejlíp, jak mohlo.
Droid z recepce odvětí. „Děkujeme za návštěvu. Budeme rádi, když nás opět vyhledáte a my Vám samozřejmě pomůžeme. Proto jsme všichni v Impériu šťastní.“
„Nekkel juuvar obwegadada.“
Když mne vyvedou ven, tak si oddechnu. Na nic snad nepřišli. Teď už je to jen na ní. Odejdu stranou a pozoruji vchod, abych nepropásl tu správnou chvíli.

Za chvíli se mi ozve komlink. Volá Teo. „Tak co, podařilo se?“
„Ano. Předal jsem ji hořák.“
„A kdy to bude? Aby věděl, kdy dělat rozruch.“ Myslím, že rozruchu udělal už dost.
„Až se jí to bude hodit. Zatím čekám a jsem připravený. I když přepokládám, že až v noci.“
„Ok, my jsme s Houstnem zase tady.“ A s tím to položí. Naštěstí. Nevím, co tam ten Houston dělal a docela by mne to zajímalo. Stále nevím, jak moc mu můžeme věřit a její slova tomu moc nenapomohla. I když ke ne se chovala podobně, tak těžko říct.
Za chvilku volá znovu. „A tu zprávu jsi ji předal?“ Jakou zprávu. Jsem nějak mimo. A jo. Já ji vlastně měl sdělit i to, kam má běžet a kdy. To jsem byl až tak vytočený? Až tak moc mimo, že jsem nebyl ve své kůži? Ne, to se mi nezdá. Od toho kontaktu je to lepší. Asi to bylo tím, jak mne vykolejila Houstonem. No, teď už se s tím asi nedá nic dělat.
„Ne. Nebyla vhodná příležitost.“
„Aha, ok. Houston říká, že to při večerní směně zařídí.“
„Dobře. Prozatím hlídám, i když nečekám, že teď bude mizet. Nechci to riskovat, aby se zase hned nechala zavřít.“ Snad to Houston víc nezhorší.

Později mi už kručí v žaludku, ale to není zase tak neznámý pocit. Trochu si loknu a vyndám sušené maso, které začnu postupně uždibovat, abych měl pocit, že jsem toho snědl víc. Hlavně, aby si to myslel můj žaludek. Pořád je to mnohem víc, než občas dostával.
Už je odpoledne, když se blíží Houston. Nevšiml si mne. Je tam asi deset minut a pak odchází směrem k taverně. Nikdo za ním nejde, tak se přidám.
„Podařilo se?“
„Jo, je to zařízené. Dvě hodiny po večeři, takže asi za čtyři hodiny.“
„Prima. Jdu sehnat ten převlek. Uvidíme se snad až v lodi.“
„Jo, to mi také bude vyhovovat.“
Každý se rozcházíme jiným směrem. Asi jsme si vzájemně nepadli do oka. Ale to by nemuselo vadit, pokud alespoň vše klapne, tak jak má.

Seženu si něco k jídlo a pak obstarám „nákupy“ kabátku, který použijeme jako převlek pro Miquu, aby nepřitahovala po útěku tolik pozornosti. Ještě jí seženu nějaký dva ručníky, které narvu do spodních rukávů jako pár rukou a zároveň to bude moci použít později jako polštář.
Už je večer a chvíle se přibližuje, tak si jdu vyhledat vhodnou pozici. Teo zůstává poblíž dohodnutého dvorku, který jsme společně obhlédli, a hlídá, zda se tam neděje nějaký rozruch, nebo se v okolí nepohybuje hlídka.
Takže jak to bylo. Má běžet rovně, pak zahnout doleva a potom doprava. Dobře, jdu se schovat za pravý roh. O něco dál jsou popelnice, tak je trochu přesunu. Světlo tu nesvítí, tak je možné se tu poměrně snadno skrýt.
Skrze popelnice se dívám, co se děje na hlavní cestě. Právě včas. Vidím přicházet Houstona. Za deset minut to tedy vypukne. Rozhlédnu se. Ani na ulici, ani na střeše, či v nějakém okně nikdo není. Ideální. Stejně by toho asi moc neviděl, ale proč to podceňovat. Trochu nám hraje do karet netečnost místních obyvatel. Nebo spíš rezignace. O to víc by si měli dávat pozor imperiálové, když začnou prosazovat moc změn a tlačit na pilu, ale to je jejich boj, ne můj.
Podívám se na čas. Jenom jedna minuta. To běží nějak pomalu. No nic. Jen zůstat hezky v klidu a nenarušit krytí. Brzo to již skončí a uvidíme s jakým výsledkem.

Skoro na dohodnutý čas začali vybíhat Codru-ji. Prchají neorganizovaně všemi směry. No, alespoň těmi třemi, co mají možnost a na dva lehce vidím, ale Miqua stále nikde. Čas plyne dál a už se ztenčil i jejich počet. Buď předal špatnou zprávu, nebo se něco zvrtlo. Už, už zvažuji, že se tam půjdu podívat, když se rozezvoní alarm. Ještě ví se přikrčím. U budovy je najednou spousta povyku a vojáků, co se také rozbíhají všemi směry. Za budovou se ze země zvedají AT-STčka.
Budou mít celkem rozhled. To není dobré. Poprvé lituji, že místní nemají vyšší budovy, ale jsem rád, že jsem se nerozhodl hlídat situaci ze střechy. To by nemuselo dopadnout dobře.
Ozve se křik od Houstona. „Tam tamhle běželi! Rychle! Pospěšte si ať je dohoníme.“
Huláká v té části, kam nevidím a kudy teoreticky mohla utéct. Mám nutkání tam vyrazit a zkontrolovat to. Ale pokud by ji pomohl v útěku, tak nedává smysl, aby je na ní poslal, takže zkusím dál vyčkávat a věřit mu. Věřit. Já věřím a spoléhám se na herce. Divný pocit. Ale zatím se zdá být v pohodě.
Jedno AT-ST vyrazí daným směrem a druhé prochází po hlavní ulici opačným. Tak dva směry bychom měli. Ještě, že jsme zvolili ten třetí.
Uplyne další minuta, když zahlédnu menší postavu, co rychle kráčí do uličky. Kráčí přímo, bez toho, že by prošla kolem tamtoho rohu, jak by dle instrukcí měla, ale snad je to ona. Moc nečtyřrukých osob tu není.
Už je blíže a poznávám ji. Je to ona. Až je na mé úrovni, tak na ni syknu. „Psst! Rychle sem, ať Tě nevidí.“
Otočí se. Zorničky se ji rozšíří a div ji oči nevypadnou z ďůlků. „Ty? Co po mně chceš.“ Udělá krok zpátky a vypadá to, že se každou chvíli rozeběhne pryč. Rychle se pro ni natáhnu a zachytím ji za ruku. Snažím se jemně, ale situace má holt přednost před taktem. Strhnu ji ke stěně do krytu a tam ji pustím.
„Jsem tu abych Ti pomohl. Tohle si obleč jako krytí.“ A s tím ji podávám připravený kabát.
„Jak?“
„Dopravíme Tě s Teem do bedny…“
„On v tom taky jede?“
„… a tam budeš pak dopraveno na Houstonovu loď, která Tě odveze pryč.“
„Jste spolu ve spojení?“
„Ano. Potřebovali jsme Ti připravit odvoz, tak jsme ho do toho zatáhli.“
„Chci s ním mluvit.“
„Teď? A obleč si to, ať nejsi tak nápadná.“
„Jo teď. Tak mne s ním spoj.“ Ježíši. Ta to ale komplikuje. Namyšlená, arogantní holka. Nejradši bych ji umlčel a dopravil do bedny v bezvědomí, ale asi by mi to nepomohlo v budoucnu. Budu to muset překousnout. Třeba pramení jen z adrenalinu a z toho, že musí být vystrašená. Asi nezažívá útěky každý den. I když těžko říct, jak často zdrhá rodičům. Neřekl bych, že by ji nechali potulovat samotnou. A zase na to, že by se pohybovala sama na ulici mi nepřipadá. To by vypadala a chovala se jinak. Tak podobrém no. I když se mi to nelíbí, protože teď pobíhá asi s bandou imperiálů. Je to dost risk.
„Zavolám mu, ale ty se mezitím převleč.“ Šáhnu po prvním komlinku, ale to je ten místní. To radši ne, když tam máme dohodnutý použití na jiný účel. Použiji svůj. Chvíli vyzvání. Vypadá to, že si alespoň obléká ten kabát. Stále nic, až se ozve „Houston.“
Pokouším se to zkrátit na co nejkratší dobu. „Chce s Tebou mluvit.“ A předávám komlink jí.
„Oni jsou s Tebou domluvení? … Oba? … I ta bedna? … Dobře, uvidíme se na lodi.“ A s tím mi podává komlink zpět.
„Dobře, kam.“
Zdá se, že už se uklidnila. Postupně ji provádím několika uličkami, až narazíme na Tea. Naznačí nám počkat a tak čekáme. Po chvíli projde nedalekou uličkou hlídka a my se vydáme společně dál ke zdi zadního dvorku obchodu. Je to asi dva a půl metru. Rychle se postavím zádi ke zdi a udělám stoličku. „Rychle pojď.“
Miqua neváhá, udělá pár kroků a odrazí se. Málem přeletí přes zeď. Není divu, když evidentně využila příležitosti a odrazila se, co to nejvíc šlo, aby mi udělala alespoň nějakou újmu. Ale takovéhle prkotiny mi nevadí.
Kouknu na Tea. Vypadá zaraženě. V té zbroji by se mu asi snadno nelezlo přes tu zeď. Kývnu mu k sobě a neváhá. Kupodivu je to podobné, jako s Miquou, ale teď za to může větší váha a zbroj. Pak se otáčím a také se vytáhnu na zeď a seskočím.
Přejdeme k jedné bedně a otevřeme ji kódem. „Schovej se dovnitř a vše dobře dopadne. Ten kabát můžeš použít jako deku a spodní ruce jako polštáře.“
Neochotně se skládá dovnitř a pak nás spraží pohledem. „Jestli se proberu v nějakém huttském doupěti, tak se vám pomstím. To si piště.“ Od malé holky to nezní moc výhružně, ale teď máme stejný cíl. Podávám komlink Teovi a zavírám bednu. Mezitím posílá dohodnutý signál komlinkem a společně se vypaříme.

Později se zkusíme připojit k pátrání, ale bohužel, či bohudík narazíme na velitele. „Ty, co tu chceš.“
Teo vypadá zmateně. Asi má na mne holt pivku. „Vypadá to, že máte nějaké potíže.“
„Ty jsi ale hlavička.“
„Tak jsme přišli nabídnout pomoc.“
„To určitě. Skupinku vězňů si ještě dokážeme pochytat sami. Nepotřebujeme platit žádné verbeži, aby se nám pletla pod nohama.“
„Dobře, jak si přejete.“ A s tím odcházíme pryč. Rozloučím se s Teem, že si musím ještě provětrat hlavu. A to doslova. Potřebuji ze sebe dostat to napětí a uklidnit se po tom vystoupení té rozmazlené holky. Vyrážím opačným směrem, než vede jakékoli pátrání. Rychle se dostávám přes okraj osady a mířím do lesa. Chvíli běžím jen tak a pak se zaposlouchám. Slyším jen vlastní dech a šustění listí. A padání listí. Počkat, to nebylo spadnuté listí. Nějaká malá zvěř podobná většímu zajícovi. Kousek vepředu. Tak to vypadá, že si přeci jen užiji nějaký lov a utiším na nějakou dobu instinkty lovce, co mám v krvi.
Pokusím se přiblížit k němu, ale zvedne hlavu a naježí uši. Ještě krok a už hopsá pryč. Rozbíhám se za ním a skáču.
Minu. Přecházím do kotoulu a hbitě vyrážím za ním. Alespoň je to zábavnější a nejde to tak snadno. Sic je škoda, že se asi nemůže bránit. I když kdo ví. Místní faunu moc neznám. Ještě dvakrát to zkusím, ale pokaždé uhne. Už jsem si ale zvykl na vzorec. Zkusíme to tedy znovu. Bude na čase. Je celkem hbitý a mne už dochází síly. Ta probdělá noc a to všechno si začíná vybírat daň v podobě fyzické únavy.
Skočím. Ruce ho opět minou. Ale moc daleko se nedostal. Skrze kůži má zabodnuté dva šlahouny a otupěle se potácí. Chytám ho do rukou a nasávám životní energii. Sladká tečka na konci dne. Poté mi zajedou zpět a já ho pouštím. Otřu si tváře a v klidu se vydávám zpět do města. Čekají mne dva dny, než nás vyzvedne, tak doufám, že její vliv, či co to je, přetrvá a budu stále ve své kůži. V tom si uvědomím, že jsem se jí chtěl omluvit, ale ona dokáže vždy působit tak útočně a vytočit mne, že zapomenu, co jsem chtěl vlastně udělat. Tak třeba příště, když bude na té lodi.

Za dva dny nás vyzvedává Houston a Miqua je na palubě. Dobře. Alespoň o problém míň snažit se vystopovat Houstona a zjistit, co se stalo, potažmo mu to vrátit.
16.6.2017 19:40 - Elvid
Takhle jsem to chtěl pojmout od začátku, ten "seznamovací" zápis, ale pak se ukázal krapet delší, než jsem plánoval. (Takže si myslím, že příště už ne...O:-) Pokaždé jsem něco dopsal, přibyla spousta textu a stále dost věcí zbývalo, takže jsem měl pak už tendenci to spíš odbývat... natož, abych to po sobě četl, tak to snad dává smysl a není vyloženě nic nesedícího...O:-))

Ale abych Andy nesebral nejdelší zápis, tak jsem ho alespoň rozdělil na dva menší samostatné, protože o to mi nešlo.
16.6.2017 21:42 - Hunter
:-) Pekne Michale, diky :-)

Pro přispívání do diskuse se musíš přihlásit (zapomenuté heslo). Pokud účet nemáš, registrace trvá půl minuty a 5 kliknutí.

Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.07689905166626 secREMOTE_IP: 54.146.154.243