Zběžně se rozhlédnu k dalším stolům, ale nikdo nám nevěnuje pozornost. Nebo to minimálně dobře předstírá. Obracím se tedy zpět k Teovi. „Tak jak to provedeme? Nejjednodušší mi přijde, když ho navštívíme u něho a pokud nebude spolupracovat, můžeme ho snadno zpacifikovat, případně odstranit.“
Teo vypadá chvíli zamyšleně. „Je to herec, jsi říkal? A co kdybychom si zahráli na jeho fanoušky a pokusili se ho opít a předpřipravit.“
Není to něco, co bych byl zvyklý zkoušet a provádět, ale proč ne. Nějakou logiku to má a mohlo by to věci zjednodušit a snad je to nemůže zhoršit. Přeci jen, když to půjde špatně, tak odejdeme a pak se můžeme vrátit zpět a provézt původní plán. „Jo, to zní dobře. Můžeme to takto zkusit.“
„Asi by to chtělo nějaké fotky, které by nám podepsal.“
K čemu podepsanou fotku? Ale je pravda, že podepisují spoustu věcí, tak asi i fotky. Znám je spíš z toho, že se zajímají o zakázané látky a jiné prostopášné věci, když si užívají takzvaného života na vysoké noze. Ale třeba se tak nechovají všichni. „Dobře, to by mohlo jít.“
Chvíli prohledáváme síť, ale skoro hned se nám podaří najít a táhnout jeho fotku. Rozkopírujeme si ji a takto vybaveni vyrážíme vstříc setkání. Mohl by pobývat v putice, která je součástí jeho ubytování. V tomto městečku jsou tu jen dvě a z jedné jsme vyrazili, takže ho tam snad objevíme. Co jiného by také mohl dělat?
Dorazíme dovnitř a rozhlédneme se. Skoro hned ho spatříme na baru. Rychlá kontrola s fotografií, zda se nepleteme a už k němu vyrážíme. Nevím přesně, jak by se měl takový fanoušek chovat, tak nahlas zvolám. „Hele. Tam. To je Houston!“
„Máš pravdu, pojď k němu. Třeba nám dá podpis.“ S tím Teo k němu přichází z jedné strany. „Mistře. Můžete mi podepsat Vaší fotografii. Byla by to pro mne čest.“
On dopije sklenice. Postaví ji na pult a s tím se na Tea usměje. „No samozřejmě. Fanouška vždy rád vidím.“ A podepisuje se perem na fotografii v datapadu.
V tom přicházím z druhé strany. „Kdybyste byl tak laskav a podepsal i moji. Potěšilo by mne to.“
„Ale jistě. Vás tu dnes je.“
Zvažuji co dál. Pozvat ho na drink? Začít se bavit o jeho filmech? V čem vlastně hrál? Už, už se chystám promluvit, když pronese.
„No, bylo to zajímavé, ale už musím jít, tak třeba jindy.“ A s tím odchází po schodech nahoru. S Teem se na sebe podíváme. „No, tak to dobře nešlo. Stále můžeme provést původní návrh, třeba to dopadne lépe.“ Minimálně už si budu jistější, když tu situaci budeme mít pod kontrolou. „Mohli bychom se tedy podívat po tom nářadí, co stejně budeme potřebovat.“
„To bychom mohli.“
„Sejdeme se tedy v naší hospodě za hodinu a uvidíme, zda někdo něco sehnal. Pokud se nezadaří, tak to pak zkusíme znovu promyslet a s něčím společně přijít.“
„Dobře, jdu to zkusit na základnu. Třeba se mi podaří tam vyměnit tu podepsanou fotku.“
Trochu zděšeně a překvapeně se na něho podívám. „No proč ne. Mohlo by to zafungovat.“ Třeba někdo bude o jeho podpis stát, sic nevím, proč by měl.
Odcházím a zabočím do různých uliček. Nějaké lepší osvětlení tu moc nevedou, sic už je večer. Minimálně mimo hlavní třídy. To mi vyhovuje a stačí mi, že mi cestu osvětluje měsíc. Vlastně je tu podobné prostředí, jak na většině planet. Dvacetšest hodin, třistašedesát osm dnů, ale lepší podnebí. Minimálně v těchto místech. Ale přeci jen jsem již zvyklý spíše na civilizaci, davy a možnosti města. Tady je to jakési primitivní. Ale neměl bych dávat na první dojem. I to, co se jeví jako nevinné, tak může být to nejnebezpečnější, co jsem kdy potkal. Už se mi to párkrát stalo. No nic, zpět k úkolu.
Po nějaké chvíli se mi podaří narazit na nějakou dílnu. Tam by něco mohlo být. Zámek na vratech. Ten asi snadno neotevřu bez toho, že bych si vypůjčil to, co je uvnitř. Tak jak jinak se dostat dovnitř. A heleďme. Okno. Není moc vysoko a ani bytelné. Ke všemu mi připadá, že není úplně dovřené.
Rychlé rozhlédnutí. Nikde nikdo. Tak to risknu tudyma. Jeden, druh krok zpátky. Zapružení v nohou. Pár rychlých kroků a odraz. Následně se držím parapetu a hromosvodu. Zapřu se o zeď. Druhou rukou zkusím okno. Zavrže, zaskřípe, ale otevře se. Evidentně bylo zavřená, ale již starým mechanismem, takže to nevydržel. Vytáhnu se nahoru a prosmíknu se dovnitř. Trochu se rozhlédnu. Moc světla tu není, ale stačí. Radši přivřu to okno, ať nebudí zbytečnou pozornost a rozhlédnu se. Vše je tu uklizené a srovnané. To oceňuji. Pořádek v náčiní je pro práci důležitý a prospěšný. Nevýhodou je, že pokud je takto pořádný, tak by to mohl snadno objevit, ale těch nástrojů tu má hodně a nemusí být teď ve městě. Stejně se blíží víkend a tak by nemusel pracovat.
A teď co vzít. Vidím dvacetkrát kleště, několik svářeček, šroubováky, hever, klíče, pily a spoustu dalšího náčiní. Ještě, že jsem tenkrát vzal ty základní kurzy v mechanice, abych alespoň tušil, co jak funguje a co se jak používá, kdybych to někdy potřeboval pro převlek a získání informací. Samozřejmě se i hodí, když poznám, že ten druhý o tom ví maximálně stejně, jak já a tudíž na mne něco hraje.
Opatrně otevírám jednu skříňku po druhé. Vše prozkoumávám, ale vracím na stejné místo. Kouknu na čas. Ještě nějaký mám, tak doprohlédnu i ty další, než se holt spokojím s něčím, co je tu na očích. Úspěch. Nacházím hořák, který by měl dostačovat na otevření toho zámku. Sice ode mne by to vypadalo děsně, ale pokud se v tom ona vyzná, tak by to mohlo projít.
Už chci vypadnout, když si uvědomím, že pokud ji budeme předávat toto, tak by mohla použít i nějaké další nástroje. Zamyslím se a seberu z jedné skříně ještě šroubovák a francouzský klíč. To by mělo snad pokrýt vše, co dovedu vymyslet.
S tím již neotálím a oknem se vracím ven. Vyndám vlákno, omotám ho kolem západky a opatrně zatáhnu a přibouchnu tak okno, co to jde. Zdá se, že se zadařilo a drží na místě zavřené. Pustím jeden konec, zatáhnu za druhý a plavně seskočím na zem.
Stále se nikdo neobjevil, nebo se dobře schovává. No, s tím už nic nenadělám. Rychle a cílevědomě vyrazím jinou cestou zpět.
Když dorazím dovnitř, vidím, že na mne Teo již čeká u rohového stolu. To není špatné místo na přehled po místnosti, jenom je komplikovanější na nějaký útěk. No, utíkat se teď nechystám a případně by mělo stačit vyskočit na stůl, přeskákat přes dva sousední a oknem se dá zmizet ven, i když je zatím zavřené. Tuším, že tam zeď nebyla. Mám pořád nepříjemný pocit z toho herce, ale to nic nebude. To budu asi jen přetažený z toho, že se snažím někomu věřit a spolupracovat s ním na záchraně někoho úplně jiného. Po dlouhé době, když neberu nějakou misi, kdy jsem byl požádán jiným bounty hunterem o pomoc, se nemusím starat jen o sebe a spoléhat se jen na sebe a bojím se toho, jak to dopadne.
Objednám si a dojdu se k němu posadit. „Tak co, podařilo se Ti něco sehnat?“
„Ne, “ odpoví, „neměli zájem. Ten zmetek jim ji podepsal i s věnováním a mne ho tam nedal. Asi jsem se mu moc nezamlouval.“
„Já také ne, ale kvůli jeho zájmu jsme to stejně nedělali. Mne se podařilo něco ve městě sehnat, co by ji mohlo postačovat v útěku, když ji to tam dopravíme. Teď jen sehnat ten odvoz.“
„Jo, nějaký by se hodil. Čekat tu týden se mi nechce.“
„Ani mne ne. Byla to divná zakázka a tak by mne nepřekvapilo, kdyby sem někoho již poslali, nebo brzy pošlou, kdo ji má vyzvednout. Takže na pravidelný odvoz asi nemůže čekat a musíme využít to, co je k dispozici. A to je bohužel jen ten herec.“
„Jo, ale co naděláme. Ani Ti ostatní si to vězení nezaslouží a vůbec to není správné je tak zavírat.“
„Ano, poskytnou ji dobré krytí…“
„Tak jsem to nemyslel.“
„A budou také volní, ale nevíme, zda tam patří, nebo ne. Ale tahle by mne překvapila, kdyby ano. Vychází z ní jakási uklidňující aura.“
Psst. Ozve se od Tea. Na devíti hodinách nás někdo pozoruje. Nenápadně se podívám a vidím, že je u baru někdo, kdo nám věnuje až moc velkou pozornost. Na hlavě má upletené copánky, hnědé vousy a večerní oblečení prostého obchodníka. Chvíli se probírám pamětí, ale nikdy jsem ho tady a ani jinde nezaznamenal, tak co po nás může chtít? Najal ho snad někdo? Ten herec? Imperiálové něco tuší.
Přesune se k nám a já si uvědomím, že nějakou chvíli již Teo mluví o lovu.
„Příště bychom si měli domluvit lepší historku. Až se zase dáme na lov. Aby to nedopadlo jako teď s tou holkou.“
Jsem překvapen a zmaten, o čem to mluví. Ke všemu tohle probírat. Ale asi lepší nějaké téma, než prosté ticho. Pokouším se přidat tedy do rozhovoru a většinu nechávám na něm. Přeci jen se v lovu evidentně vyzná mnohem lépe, než já.
„Ano, mohli bychom.“
„Co jsme to vlastně lovili?“
„Karfu.“
„Můžeme to tak nechat, jenom se domluvit konkrétně, co to vlastně bude. Nějaká lesní šelma? Něco jiného?“
„A co takhle něco obojživelného, ať to funguje na většině typů planet.“
„Jo, to by šlo. Mohl by mít oči s blánou, čtyři končetiny s ocasem a ostré zuby. Bude to vodní predátor co vychází v noci třeba až deset kilometrů daleko od vody. Žije v moři i ve sladké vodě. Na nohou tři drápy s pevným ocasem.“
Takto ještě chvíli pokračujeme, když dotyčná osoba odejde. Chvíli na to Teo prohlásí. „To byl ten herec, ne?“
„Herec? Vůbec jsem ho nepoznal.“
„Jsem si skoro jistý, že ano.“
„Tak to bychom příště mohli rozehrát jiný rozhovor. O jeho filmech, rolích, ale neurčitě. Například bychom se mohli bavit: Viděl jsi ten jeho poslední film? Jo, ten byl dobrý, ale kam se hrabe na jeho druhý. Ten byl také dobrý, to máš pravdu, ale víc se mi líbil v tom jiném. Víš, jak o něm často hovořím. Joo, ten. To máš pravdu, tak to také nebylo špatné. Pěkně tam vyřešil danou situaci a ty jeho hlášky jsou super. Určitě. Ty jsou na tom nejlepší. Hlavně ta v tom jeho prvotním filmu na toto téma… Zvlášť, když si hrajeme na jeho fanoušky. Ale což, stále to můžeme vyřešit původním plánem.“
„Asi bychom to takto mohli příště zkusit.“
„Tak se jdeme podívat, kam zmizel?“
„Jo, jdeme to obhlédnout.“ A s tím odcházíme.
Vycházíme ven a pokračujeme hlavní ulicí. Po chvíli si všimneme, že nás sleduje ta stejná osoba. Takže úmysl. A čekal na nás. Tak to zkusme využít. Společně s Teem zahneme do boční uličky. Teo se chce zastavit, ale já ho popostrčím dál a tiše dodávám. „Tady ne. Jsme moc blízko hlavní cesty. Až za tou druhou. Mohl by být i nervózní a nepozorně nám tam vběhnout.“
Teo souhlasí. Podaří se nám tam zabočit dřív, než se ukázal. Teo vyndá zbraň a postaví se na jednu stranu uličky. Já se schovám na proti a jsem připravený vyrazit, až tu bude. Rychlé rozhlédnutí, ale nevidím nikde známky toho, že by nám někdo věnoval pozornost, nebo že by byl vůbec v doslechu, natož v dohledu. Maximálně v uličce, odkud jsme přišli, ale tam teď nakukovat nebudu.
Už to trvá několik vteřin a stále nic. Stále neslyším žádné šustění šatů, či spěšné kroky, nebo plácnutí podrážky o louži kousek před rohem. Čekáme dál, ale začínám být nervózní. Nelíbí se mi, že mne někdo sleduje a já nevím kde je a co má v úmyslu.
Teo vypadá klidněji. Asi je z lesa zvyklý čekat na kořist i několik hodin. Možná je i rybář. Takovéto klidné profese pro mne nejsou. Málo adrenalinu, protože kořist skoro nic nesvede.Za to ten herec je zajímavější případ. Buď nás ztratil, ale tím, jak nás stále překvapuje, tomu moc nevěřím a spíš si myslím, že to prokouknul. Už ho nesmíme dál podceňovat.
A už se ukázal. Na chvíli nakoukl do uličky na druhé straně. Zdá se, že si nás nevšiml a pokračuje dál. Zkusíme to otočit. Teo si ho také všiml a už za ním vyráží a zandavá zbraň. Ještě na něj v rychlosti syknu.
„Půjdu vrchem. To by nemusel čekat. A budu Tě tak lépe krýt. Jen mi to chvilku zabere.“
Podívá se nahoru a odvětí. „Ok.“ S tím pokračuje dál.
Teď je řada na mne. Kouknu se, co je tu vlastně k dispozici. Budovy tu nejsou vysoké. Vesměs jedno patro a přízemí, ale i tak mi to poskytne nečekaný způsob příchodu a mohlo by nám to dopřát potřebnou výhodu, kdyby se to zvrtlo, nebo předpokládal, že jedná jen s jedním z nás.
Popojdu několik kroků a rozeběhnu se k rohu. Od jedné rohové zdi se odrazím na druhou a od té na protější zeď, kde se zachytím parapetu. Vyhoupnu se nahoru. Trochu zapraská, ale drží. Doufám, že mne ještě chvíli unese. Víc, než pár nádechů nepotřebuji a už se odrážím směrem nahoru, kde se zachytávám střehy a s využitím tohoto pohybu vzhůru se na ní ladně překulím.
Na střeše bych byl. Teo akorát zatáčí za roh budovu. Uběhnu několik kroků a přeskakuji na druhou stranu, ať jsem na stejném bloku, kam zmizel herec i Teo.Slyším spěch a rychlé kroky. Tak také popoběhnu na okraj a zahlédnu, jak herec utíká dál a za ním běží Teo. Je to směrem k základně. Rozpomenu se na mapu a vím, že i kdybych běžel, tak nemám šanci herce předstihnout a tak pokračuji klidnější chůzí dál. Stále to můžeme využít jako moment překvapení, když bude potřeba. Jenom je problém, že přes tuto hlavní cestu se na druhou stranu nedostanu. To bych musel spodem.
A herec, jakoby to věděl, tak zatáčí přesně za tento roh. Po chvíli se Teo zastaví u stejného rohu, jenom na druhé straně. V ruce vytaženou zbraň a čeká. Zdá se, že naslouchá a pak odpovídá. Nevím přesně, co říká, ale asi hádám, že se baví s tím hercem. Po chvíli zvedá ruku a mne zavrní komlink. Je to hovor od něho. Ono vlastně moc lidí nemá toto číslo, tak to není moc překvapivé.
„Mluvil jsem s hercem. Chce si promluvit a vědět víc. Přijď k nám.“
Co mu všechno řekl? Každopádně: „Dobrá práce. Jsem trochu dál, ale hned tam budu.“
„Počkáme.“ A zandavá zbraň i spouští ruku s komlinkem.
S tím se pokusím odplížit zpět, pak seskočím s kotoulem ze střechy do boční uličky. Myslím, že o mne nevěděl, takže to stále můžeme někdy použít a nechci ho na to až moc upozorňovat.
V klidu vyjdu za roh a kráčím k nim.
Pokračují v rozhovoru a společně vyrážíme uličkou. Mám tendenci ho sundat a vyslechnout někde jinde. Ale zdá se, že Teo alespoň navázal nějaký kontakt, než zaslechnu konverzaci a líbí se mi to čím dál méně.
„Proč potřebujete tedy odvoz?“
„Musíme se dostat urychleně z planety?“
„Proč? Co jste provedli?“
„Zatím nic, ale nebudeme sami.“
„A kdo bude s vámi?“
„Jedna žena, kterou jsme odevzdali. Nebylo to správné a teď ji chceme zachránit.“
To už je moc. Sice mu může risknout věřit, ale teď do toho zatahuje i Miquu aniž bychom o něm něco podrobněji věděli a ohrožuje ji tak na životě. Nehledě na to, že pokud bude chtít, tak si to může doposkládat dohromady a ví přesně, co chceme udělat, může odhadnout jak a kdy a čistě si na nás počkat. Nechápu, jak mu může hned věřit.
Vždyť je to herec a ke všemu imperiál. Těm se nedá nic věřit. Stejně jako tato zakázka, která byla podivná a zajímalo by mne, co o ní vědí oni a kdo je vlastně ona. A hlavně, jak to dělá. Ale to je teď vedlejší.
Tohle vše mi probleskne v rychlosti hlavou, když se herec optá. „A proč ji chcete zachraňovat po tom, co jste ji tam zavřeli?“ Už jsme dost blízko odletové plochy, aby ho mohli slyšet vojáci. Tak zkusím zjistit, jak na tom jsme a hlavně odvrátit pozornost od Miquy.
S hravým tónem pronesu. „Abychom jim ji mohli znovu přivést a shrábnout znovu odměnu, ne?“
„Tak se sejdeme v devět ráno v té hospodě u stolu a vymyslete si lepší důvod.“ S tím odchází směrem na letiště.
Ostražitě ho pozoruji, co udělá a Teo se na mne mezitím vyjeveně kouká a nemá slov. U hlídky se zastaví jen na prokázání a pak pokračuje dál do své lodi. Tak to vypadá, že nás zatím neprozradil.
Otočím se na Tea. „To jsi mu musel všechno prozradit? Teď už ví, o koho nám jde a může jí to přitížit.“
„To mne nenapadlo a neumím dobře lhát.“
„No, alespoň díky Tobě víme, že má také nějaký motiv. Kdyby to byl správný imperiál, tak nás prásknul hned, i když to stále může. Teď by to bylo jen jeho slovo proti našim, ale jemu by asi věřili víc. A také víme, že mu nepůjde o peníze, oproti většině jeho příslušníků. I tak bych ho radši přepadl a vyslechnul někde mimo. Třeba v jeho pokoji.“
„Měli bychom mu říct ten důvod. Vždyť na tom nic není. Nepřišlo mi to správné a vím, jak takoví vězni dopadají. A tomu chci zabránit. A proč to děláš Ty?“
Polknu. Pro víc důvodů. Nejdříve si uvědomím, jak je vlastně mladý a naivní. Ještě asi nepotkal na sobě odvrácenou stranu lidí, i když nějaké zkušenosti s projevy asi má. Proto i rád mizí do přírody. Choval se ale profesionálně a tak jsem si to ani neuvědomil. Je vůbec s podivem, že je na této stezce a v tak mladém věku bez rodičů.
Což mne přivádí k tomu, že vlastně i ta holka je tu bez rodičů a sama. O to víc to pro ni musí být složitější. Nebo je také zvyklá žít bez rodičů? A on?
K tomu jenom vím, že potřebuji zjistit víc. Proč na mne tak zapůsobila a po dlouhé době se cejtím víc v pohodě a sám sebou, než kdy dřív. Mám v tom sám zmatek. Nakonec mu zkusím odpovědět, jak nejlépe dovedu.
„Není obyčejná. Je něčím zvláštní. Speciální. Přesně tomu také nerozumím. Každopádně není správné, aby v tak mladém věku skončila v imperiálním vězení. Nezaslouží si to.“
„Nevím, jestli mu tohle bude dostačovat. Chtělo by to být konkrétnější.“
„To je ale ten problém. Nemohu.“
„No tak nic.“
„Zkusíme počkat, zda se nebude vracet, abychom si na něho mohli počíhat.“
„Proč?“
„Stále mi to připadá bezpečnější a rozumnější. Zvlášť, kdyby se jeho motivy neslučovali s našimi.“
„No tak ok.“
Čekáme několik hodin, ale stále nikam nejde, tak se k ránu vrátíme zpět a trochu si odpočineme. Do rána z lodi už asi nevyjde. Jen doufám, že mi zase někde neunikl a teď nás nepozoruje. Ale to už by bylo moc paranoidní. Jedna věc je ho nepodceňovat, ale druhá je ho zase zbytečně nepřeceňovat, nebo člověk pak v rozhodujícím okamžiku zaváhá a bude problém.
Ráno přijdeme ke stolu, kde už v poklidu snídá. Vypadá to mnohem lépe, než co nám tu podávali včera. Evidentně si přepychu dopřává dost.
„Přidejte se a taky si něco dejte, co tomu říkáte?“
„Je to mnohem lepší, než co tu běžně mají.“
„Také to není z místních zdrojů. Tak co, už máte pro mne lepší důvod?“
Nelíbí se mi, že se snaží přebírat kontrolu jen proto, že ho potřebujeme pro osvobození Miquy, ale pro ni jsem ochoten to teď zkousnout. Uvidíme, kam povede to, že o nás bude vědět vše a mi o něm nic. Stejně toho již ví dost.
Teo se rozpovídá. Zmíní stejný důvod a rozvede to dál na to, jak se setkal s některými lidmi, co pak lovili ve svých revírech bývalé vězně.
Zároveň o tom, jak po roce chce seknout s touto profesí, protože ho to ničí a není to správné.
„A jak je to u Vás?“ Otočí se na mne.
„Je něčím zvláštní, výjimečná.“ Teo protočí oči v sloup a Herec se také netváří nadšeně.
„To ji jako chcete sbalit po tom, co jste ji tam zavřel?“
„Ne! O to vůbec nejde. Je to něco spirituálního na ní. Nedovedu to dobře popsat. A i tak není správné aby tam byla zavřená.“
„To jste na moc dobrý důvod nepřišel.“ Otočí se zpět na Tea. „A co o ni vlastně víš?“
„Jenom, že byla hledaná za odměnu a povolali nás dva. Ale na to, jak to bylo snadné byla ta odměna až moc vysoká.“
„Kolik?“
„Pět tisíc kreditů. To odpovídá mnohem větším potížím, než představovala.“
Nelíbí se mi, že pořád komunikuje jen s Teem, jako kdybych tu nebyl, ale zkusím být milý a nevířit zbytečně vodu. „Co kdybychom si začali tykat? Já jsem Leris.“ Navrhnu mu.
Opovržlivě se na mne podívá. „S Vámi? Proč jako. No nic, jdu zkusit zjistit, kdo to vlastně je. Snídaně už je zaplacená, tak si ji vychutnejte a sejdeme se tu za dvě hodiny.“
S tím odchází pryč, jako by se nic nedělo a vše probíhalo pod jeho taktovkou od úplného začátku.
Teo se na mne obrátí. „Je milý, ale Ty by jsi to měl spíš nechávat na mne. Evidentně Tě moc nemusí a moc tomu nepřidáváš.“
„Všiml jsem si, i když se držím mu jednu neubalit.“
Vyděšený pohled. „Tak se drž dál. Je to naše jediná záchrana.“
„Vždy jsou i jiné způsoby, ale dokud nám pomáhá, tak se kvůli ní vynasnažím, neboj.“
„To jsem rád.“
„Máme přeci stejný cíl, ne?“
„To jo no. Osvobodit všechny vězně.“
No, všechny bych zrovna neřekl. Ale nemusím to rozmazávat. „Samozřejmě.“
„Je to dobré.“
„Snad si Tě tak lehko nekoupil?“
„To určitě ne.“
„Tak uvidíme, s čím přijde a pak probereme, jak to uděláme. Sic se mi nelíbí, že tam musela být přes noc.“
„Mne také ne.“
Rozhovor ještě nějak plyne, než uplyne dohodnutá doba.
Herec přijde zpět , přisedne si a objedná si něco k jídlu. Přijde mi, že víc, než na názvy, tak kouká na ceny a vybírá podle toho. Ale což. Marnotratné herce už jsem viděl a zatím se alespoň chová lépe, než oni. I když by mu prospělo si vyzkoušet i život na ulici, kde nemá takový luxus k dispozici. Ale zase mne to alespoň zocelilo, včetně výcviku od rodičů. Tak uvidíme, s čím přišel.
„Tak ji tam drží pěkně zkrátka, ale nic moc o ní také nevědí. Nevěděl jsem, že je to Keldorka.“
„No je, no.“ Odvětí Teo. „Nějak mne nenapadlo Ti to říct.“
„To je teď vedlejší, tak co máte v plánu. Asi ji jen tak nevydají.“
„Máme nářadí, kterým by se mohla zvládnout dostat ven. Pravděpodobně v noci, až se jí to hodí.“ Povídám. Teď už je to stejně jedno, tak buď hop nebo trop. Třeba je nám a jí štěstěna nakloněna. A pokud ne, tak si ho někde najdu.
„A osvobodit pak ostatní.“ Přidává se Teo.
„My ji potom sebereme z davu a odvedeme na loď, kde odletíme.“
„Připravil jsem místa v lese, kde se s ní můžeme potkat.“
„Teo, neblbni. Pamatuješ si přece, jak se vyzná v lese. Nehledě na to předávat tyto pozice je až moc složité.“
„To máš tedy pravdu. Jinak by nás asi ani nepotřebovala na cestu zpátky.“
„Holt ne každý se v lese cítí tak dobře jak ty no. Možná jsem v lese byl víckrát, než ona, ale i tak bych si netroufl na to hledat přesnou lokaci, ještě ke všemu v noci a za pronásledování ostatními.“
„To mne nenapadlo.“
„A kde ji tedy seberete.“ Ptá se Houston.
„Kudyma poběží dav. Hned ve městě. Ale mohli bychom to upřesnit. Třeba nejdřív rovně, pak doleva a potom doprava.“
„Jo, to by možná šlo. Mohu tam pak odvézt pozornost. Na loď bychom ji mohli propašovat v kufrech.“
„Z pokoje v hotelu?“
„Moc nápadné. Udělám nějaké nákupy a nechám si je dopravit na loď.“
„To by asi šlo.“
„Dejte mi pak jen vědět, až tam bude.“
„Použijeme místní číslo, bude to bezpečnější.“ Dodává Teo.
„Jo, to asi jo.“
„A zároveň bychom ji mohli připravit převlek. Jelikož je většina místních, tak nějaký místní kabátec, ve kterém by se vydávala za ně by je mohl svézt ze stopy, kdyby bylo nejhůř. Nehledě na to, že primárně asi budou hledat ji a ne místní.“
„Dobrý nápad. Jste tedy schopný ji to tam předat i s pokynama.“
„Jo, jsem.“ Popravdě se mi tam nechce. Jednat zrovna s imperiály. Ale což. Někdo to udělat musí a Teovi sice věřím víc, než jemu, ale jak sám řekl, nedovedl by dobře zastírat, o co mu vlastně jde a herec se odtamtud teď vrátil. Nehledě na to, že se teď vrátil a asi by nebylo nejvhodnější, aby se tam coural pořád dokola. „Zařídím to.“
„Takže jsme domluvení. Jdu obstarat nákupy.“
Proč mi přijde, že se na to i těší. No nic, jdu taky na to, ať to mám brzo za sebou a ona tam nemusí trčet déle, než je nezbytné. Ještě by ji mohli zabít, nebo zlomit a pak bych se nic nedozvěděl. Možná je to poslední šance, jak mít klid.
...