Leese Dailen
18.5.2017 12:09
Last Course
Diskuze k nové kampani ve vrcholné době Impéria, ještě před zrodem Rebel Alliance...
6.6.2017 16:08 - Hunter
Bleška píše:
Toho si nevšímej a stoupni si za ty dveře. Fíííí...

Ja te asi taky vyfiiiuju! Pockej! A fenem to nebude! Nekdo tuhle holku musi vychovat, kde to mam tu varecku...

A Toniku, me to hrozny neprislo - sice si musim duvody vymyslet, ale necini mi to velky problem a nevadi mi tim smerem nastavit postavu (uz kdyby jen proto, ze jsem ji nemel zas tak pevne ukotvenou v predstave a tohle ji naopak pomuze vyjasnit)...
Navic mi prislo, ze tvoje zpoved Houstonovi ho primela ti nabidnout prinejmensim misto na lodi do budoucna a pripadne i smer, budes-li chtit...
6.6.2017 16:19 - Leese Dailen
V nasledujici hre bude prvni moznost, kdy si vsechny postavy dohromady budou moci v klidu povidat o svych motivech a treba se dostat k tomu, co by vlastne s tim Imperiem chteli delat (to je celkem spolecne tema vsech). Take by se mohlo vyjasnit par neprijemnych momentu, ktere behem unosu z vezeni nastaly.
Na rozdil od pevne dane jednotky vojaku je trochu narocnejsi dat dohromady skupinu individualit. Ja muzu zajistit duvody, ale motivaci sve postavy si musite vyresit kazdy sam. Pulka postav byla znama dost od zacatku, takze bylo spousta prostoru se pripravit. Na tuhle akci se postavy rozhodly spolupracovat a je jen na vas, zda budou pokracovat dal.
6.6.2017 16:37 - Bleška
Jedna věc je se domluvit, jak se dostaneme ven, ale promiň, spolupracovat jenom proto, že se to od hráče čeká, ať to dává smysl nebo ne... Dotazník spokojenosti únosu? Slečno, jak byste od 1 do 10 ohodnotila brutalitu únosu. Co bylo podle vás přes čáru? Byl k vám bounty hunter milý? Nabídl kávu? Co můžeme udělat, abychom naše služby zlepšili? Děkujeme za vyplnění dotazníku a přejeme příjemný den.
To je špatný vtip, ne důvod utéct ruku v ruce z vězení do západu slunce. A spolupracovat se nerozhodly postavy, ale hráči. A to jenom dva ze čtyř. A spíš byl nadhozen plán na to, jak ji technicky dostat ven. A pokud by zůstal jedinou možností, tak by šla. Ale takhle?
6.6.2017 16:38 - Bleška
Jinak já jsem s hrou strašně spokojená a nadšená :). A to jsem se prosím první 4 hodiny nemohla angažovat :D.
6.6.2017 16:40 - Bleška
Ale já už se k tomu nechci vracet.

Vařečky byly vyhozeny coby zastaralý equipment a byl nainstalován zbrusu nový výkonný kuchyňský robot, který uvaří, upeče, kávu udělá a ty smoothies! Hmmm...
6.6.2017 16:46 - Leese Dailen
Dohodli se nejdrive vasi BH, nasledne pripojili Hustona a nakonec jsi spolupracovala i ty. Takze to tam vidim :-) Dotaznik mi prisel jako rychla improvizace, ktera se uplne nepovedla. O te spolupraci mluvim hlavne proto, ze pokud se postavy nerozhodnou ten krok udelat, tak to nepujde, i kdybych vas nechal sesit k sobe. U Lerise je potreba jeste najit duvod, proc byste ten krok chteli udelat.
6.6.2017 18:15 - tony
Já tu mluvím o tom že jsme cca půl roku už řešili začátek kampaně.Kdyby jsme to osvobození z vězení konstatovaly a popsali zabralo by to půl hodiny.Seznámení postav další hodka a pak by zbývalo cca 6 hodin na hraní první mise kde by se dobrousily hrany.Takhle jsme se 8hodin seznamovaly.Dalších 300 zápisů řešíme co kdo a jak viděl.Další hraní znamená dalších 8 hodin dořešování první mise.Protože se konečně dostaneme k tomu abychom zjistili jestli spolu chceme táhnout dál. Sice jsem se taky dobře bavil,ale opravdu mám pocit že ten EPIC začátek z hobita kdy film startuje 50 minut než ten looser vyběhne z vesnice,tak ten tu nepotřebujeme/ju.Takže za mne by ten start kampaně chtěl nějak rozumě urychlit abychom se mohli věnovat hraní.
6.6.2017 18:26 - Elvid
Ad někde dříve...měl jsem z těch komentářů v podstatě takový pocit. (Ad Andy: I včetně toho, že píšeš, že Mlaďoch bude v pohodě, ale s Lerisem se budu muset hodně snažit, když tam právě byl v podstatě stejný background) Protože vesměs je potřeba to řešit z obou stran a ne jenom ze strany Lerise, protože to nejde. To by pak tu postavu ohnulo úplně do něčeho jiného. Proto jsem se ji snažil přiohýbat na věci, které lze vyložit i z druhé strany pozitivně.

Ad vězení...jo, tam mne také napadlo, že bylo možná lepší to udělat tak, že ji chytnou, povedou, pak si to rozmyslí a propašují ji do města a na lodi pryč. Bylo by to obdobné (v podstatě stejné jen s vynecháním basy na interakci mezi Houstnem, Teem a Lerisem) a dávalo by to právě výraznější soudržnost.
Ale když už se dohodlo, že to bude přes vězení, tak jsem tam chtěl zapojit a podtrhnout jednu vlastnost postavy a to, že drží sliby. (btw: Houston asi o tom dodržování slibů neví, ne? Nebo si teď neuvědomuji odkud.) A mělo to být něco, na čem se dá právě pak vystavit ten útěk, aby věděla, že mu může v tomto věřit a případná spolupráce v budoucnu (zatím nedošlo ani k tomu, že by věděla o tom, že hledá matku, tuším - to bych se musel kouknout do zápisů, ale mám dojem, že od Miquy to nepadlo). Ale to ta byla za Miquu úplně otočené, že to nemá smysl.
(A pak i psané za Tondu jako důvod pro tu jeho postavu, že plní divně sliby, když by o tom v podstatě neměla vědět, že nějaké sliby byly.)

Ad omluva: Tam to bylo, že jsem ji tam začal říkat na konci hraní dopředu, abych na to pak nezapomenul, kde mi bylo řečeno, že se to doodehraje příště, takže byla šoupnutá na konci toho zápisu. (Protože mělo nejdřív dojít k interakci s Houstnem.) A pak jsem ji opomenul ve správnou chvíli.

Takže jsem rád, že se alespoň vyjasnilo, že to není úmysl ze strany hráčů, protože v tom případě by to nemělo smysl řešit.

Co se důvodu týče, tak ho chci právě prozrazovat později, až se projeví i některé věci při hře a přijdou tím i podněty od postav, jenom abych se to tím snažil uměle propojovat. (btw vysávání života to není, ale teď jsem to radši nechal jen nastíněné v tom čase, kdy spolu byl Teo a Leris.)

Ad peníze) Tam jde o to, že ta postava právě vůbec peníze neřeší a nezajímají ji. O to víc mi vadilo, že by takto měla působit. Důležitější je pro ni slib, tam by mohl být problém pokud by jiná postava něco slíbila a pak to nechtěla dodržet. Ale vzhledem k tomu,že se nikdy nic neslibovalo, tak by to mělo být ok :-)

Ad dotazník) ano, byla to improvizace od hráče, aby tam byl alespoň nějaký důvod, protože jsem čekal, že se prostě odehraje to, jak jsme se bavili, že nebude problém ji tam navštívit a něco si s ní vyjasnit, na druhou stranu to úplně nevadilo. (Že to risknul tam jít na blind a zkusit, jak mu bude štěstěna přát.)
+ Jsem si říkal, že tam bude třeba dost otázek, takže si na chvíli bude chtít odskočit, nebo se ukolébá ten strážný. :-)

jinak jsem i říkal Pavlovi v metru, že kdyby se tam nezastavili, tak mám za tu postavu v plánu sledovat Houstona, což by nemělo být složité a v zásadě zjistit, zda a co provedl Mique, kde by to mohlo i být na to, že je ve vhodnou chvíli zachrání, pomůže jim. (Zbylým třím postavám.) Čili sice by to na začátku nebylo vše spojené, i kdyby se dohodli ho vynechat, ale dalo by se to propojit později...

Ad snaha, nápady, jak už jsem nějaké zmiňoval, tak mám snahu to tam dostávat i za tu postavu, ale musí tam být snaha i těch postav to tak přijmout.
(Jen u těch peněz to tam chtělo asi vyříkat hned na interakci mezi Houstnem a Lerisem. Ale k tomu může dojít i později a i Teo o té rozmluvě mezi ním a Lerisem věděl a naopak ví o tom, že ty dotazníky neexistují :-) )

No nic, moc příspěvků jsem nepřihazoval a kouskovat ho nebudu...Ale snad je vše jasnější. :-)

Ad hraní je tuším dohodnuté jen na toho 17.6. Alespoň jsem nepostřehl nikde další pravidelnost, sic se mluvilo o častějším (občas týdenním) apod., tak mne případně někdo opravte. Jinak obecně 24.6. bych asi měl něco mít, minimálně dopoledne a pak 11.6., 25.6., 2.7. a 6.7. již něco mám.
6.6.2017 18:29 - Elvid
btw...možná je to úmysl (že jsme se tu tak rozepsali), abychom rychle dohnali předchozí vlákno co se týká počtu zpráv, ne? O:-D
6.6.2017 18:50 - Bleška
Toníku, jsme lepší než hobit, my už opustili planetu!

Elvid píše:
btw...možná je to úmysl (že jsme se tu tak rozepsali), abychom rychle dohnali předchozí vlákno co se týká počtu zpráv, ne? O:-D

A ty jediný máš v práci zjevně co dělat, protože my ostatní měli čas psát :D.


Problém není to, že drží sliby, problém je v tom, kam to vede ;). Ty jí slíbíš útěk z vězení, ale kde skončí místo toho? Co když má nějaký skrytý motiv, slib, který dal někomu jinému? Ber to taky tak, že Leris je bounty hunter - takže i z toho pramení ten stereotyp, že jde o peníze. Ještě ke všemu to řekneš, že ti jde o peníze. Proto to všechno.

A ano, z pohledu hráče to bude mít Leris složitější. Je creepy. A kdybys přiznal, že jsi ji obelhal, přijala by to lépe, než vysvětlení, že držíš sliby. Uvedu to na příkladu:
Představ si, že ti někdo nabídne, že tě převede přes silnici, aby se ti nic nestalo. Ty to vděčně přijmeš. A na druhé straně ti vrazí kudlu do zad se slovy, co se divíš, vždyť jsem ti slíbil bezpečný přechod. Přežiješ to, jsi v nemocnici a dotyčný ti nabídne, že tě bezpečně vyvede z nemocnice, aby se ti cestou nic nestalo. Co uděláš?
6.6.2017 19:03 - Hunter
Zacnu temi terminy... Navrhuju tedy nasledujici:
17.06. potvrzeno
dale pak sobota 01.07.
a mohli bychom najet na soboty pote pravidelne, tj. 08.07., 15.07. atd... Co vy na to?


Eee, Michale, stale nevim, jestli ti dotekla ta informace. My uz postavy ohybame a hledame duvody, jak by sel Leris napojit, ale nic nenachazime. Zacatek jsi zahral tak, ze neni moc chuti pokracovat za Houstona s tvou postavou. Takze dokud nedodas dalsi duvod, tak jak to je, te Houston vysadi/zbavi se te a to dost proaktivne a trvale.

Pripominam, momentalni stav je, ze jsou vsichni na me lodi (ktera prave ziskava jmeno Obsidian Claw = Spar Obsidianu).
6.6.2017 19:47 - Elvid
Hunter píše:
neni moc chuti pokracovat za Houstona s tvou postavou.

Tam to předpokládám pramení hlavně z těch peněz, což jsem naznačoval, že ty postavy proberou...jen se to doufám nesvrhne k tomu, proč vlastně dělá bounty huntera...to by mu asi moc nepomohlo, sic pak zase ta minulost by lehce mohla, když se dá do kontextu.
(Tam spíš přemýšlím obráceně, proč by měl přijímat Tvou postavu, ale zatím tam převažuje prioritně Miqua, takže do tohoto tam nebude zasahovat i tak a tím nemá ani problém s Tvou postavou, pokud se neobrátí proti ní, nebo ona proti Tobě. ;-) )

Bleška píše:
A kdybys přiznal, že jsi ji obelhal, přijala by to lépe, než vysvětlení, že držíš sliby.
Tady jsem psal, že tam ta omluva měla být, což se dá dořešit později.
Ohledně toho, že až zmíníš tu matku, tak Ti nabídne pomoc + se tam chystám dodat i jiný důvod než ten, že chce setrvávat s Tvou postavou a to vlastní část z minulosti, která je v něčem podobná. Což by snad mohla přijmout pak Tvoje postava kladně. A k tomuto rozhovoru tam dojde, vzhledem k tomu, že chceš asi řešit tu matku...

Ad Teo) Tam přesně nevím ani za svou postavu, jak ten vztah vylepšit (spíš vidím spoustu věcí, co to zhorší, jak ten příběh rozehrál Teo, jestli na ně dojde řeč) a ani obráceně, krom stejného, jako u Houstona. :-)

Ale Ty motivace pro další postavy od mé si budu muset nějak pořešit asi sám a zatím beru, že si na ně zvykne po nějaké době, co to bude zastupovat Miqua jako spojovací článek. Případně tam dojde k nějakým věcem, ale zatím to není nijak prioritní a podstatné od té postavy.

Hunter píše:
My uz postavy ohybame a hledame duvody
Tam prostě cokoli, co jsem se snažil za tu postavu udělat a otevřít tak nějaké dveře bylo přijímané spíše naopak a jen jich to víc zavíralo (podle reakcí a komentářů). (Kromě asi Houstona.)
Ale to už bych neřešil.
6.6.2017 21:48 - Bleška
Pravidelné soboty... Uf uf... Nejsem proti, jet častěji, ale zase ne furt... Ráda bych čas trávila i jinak než jenom vysedáváním u stolu, zavřená v místnosti, zatímco venku se toho dá tolik dělat. Nemám problém na tenhle systém najet pozdní podzim/zima, kdy už se toho venku moc dělat nedá.

Jinak 1.7. s tím počítám, 8.7. nevím, zda budu v Praze, 15.8. ok, 22. ne, ale dá se neděle 23., 29. také ne.
7.6.2017 10:53 - Hunter
Tak a uz vime, kym to je :-D
Me castejsi hrani zatim vyhovuje, protoze nemam moc planu na leto :-) Respektive zadny :-D A "hrat" je pro me vyrazne prijemnejsi a nenarocnejsi, nez neco pripravovat jako GM :-)

No tak uvidime, jak to pujde - Tondo, Wrigly, dejte vedet sve plany. Docela bych uvital, abychom sfoukli plany na leto = meli predstavu, kdo kdy nebude, abych si podle toho taky planoval akce :-)
7.6.2017 11:02 - Leese Dailen
muzu 24./25.6.; 2.7. Dal zatim na vikendy pres leto nic nemam, takze muzu jak se dohodneme.
7.6.2017 11:03 - Hunter
Inspirovan Sirienem, vyuzivam Doodle na vytvoreni prehledu :-)
Kliknete na "Zucastnit se" a pak si zaklikejte, ktere terminy JSOU pro vas mozne :-)
https://doodle.com/poll/bzpkqqewqxrefsdb
7.6.2017 12:08 - Hunter
Wrigly, updatnul jsem tam i tu nedeli, 02.07. - a zaskrtnul jsem ti, ze muzes :-)
7.6.2017 13:24 - Bleška
Tak já to tam zaškrtala, ale jstli to tak opravdu bude, těžko říct... možná bude někde ještě dovolená... Fakt nevím. Jinak nakonec můžu i 22.7.
7.6.2017 18:27 - tony
u nás je už dovolenkovej režim takže tu je váš oblíbenej kolega.S častějším hraním nemám problém ale bude to asi často u mne v práci.....takže asi tak mno.
7.6.2017 19:57 - Bleška
Sedím zhroucená na podlaze, zády opřená o dveře cely a tupě zírám někam před sebe. V tom otupělém stavu si pomalu začínám uvědomovat, že jsem se dostala do pořádného průšvihu.
“Neseď na té studené podlaze, nastydneš” probleskne mi hlavou naprosto nesmyslná myšlenka. Chvilku její ozvěnu nechám ve své hlavě znít, než se zvednu a přesunu se na tvrdou pryčnu. Po chvíli zírání do stropu mi začnou naskakovat vzpomínky z posledních událostí a v koutcích mě začnou pálit slzy. Co teď budu dělat? S touto myšlenkou se na chvilku propadnu do neklidného spánku plný temných stínů, které na mě vztahují své slizké ruce a pitoreskním hlasem mi slibují svobodu…

Z nočních můr mě vytrhne hluk na chodbě. Posměšky, urážky, cinkot mříží, jekot a nesouhlasný mumlání Codru-ji. Něco se tam děje. Unaveně vzhlédnu ke dveřím, a napadne mě, že bych mohla zkusit utéct. Když se postavím vedle dveří, budu moct pak na záda skočit tomu, co vejde dovnitř, seberu mu zbraň, ostatní stráže se utečou schovat, pokud ne, tak je omráčím. Já se pak oknem dostanu ven, přeskočím plot a budu pryč. Plán mi vleje nové síly do žil, na nic nečekám a už stojím u dveří. Nevím, zda se u mě někdo zastaví, ale pro jistotu bude lepší být připraven.

Myslím, že jsem si zlomila oba palce na nohou… Zkouším s nimi hýbat a bolí to. Ale chybí takový ten pocit volnosti, který dokáže způsobit zlomená kost, nijak neplandají. Povzdechnu si a pohlédnu na tác s nějakou vězeňskou břečkou. Vypadá to hůř než kulinářský výtvor, který jednou stvořila Leia v rámci výuky Výživy a přípravy pokrmů. A to už je co říct. Ještě jednou prozkouším oba prsty, ale nejspíš budou jenom naražený. Ponožky navléknu jenom s odporem, potřebovaly by vyprat. Ostatně, znechuceně se podívám po svém oblečení, všechno by potřebovalo vyprat. A já taky, připustím si kriticky. V cele ale taková možnost není a pochybuji, že tu jsou nějaké koupací večery. Znovu si lehnu. Musím zapřemýšlet, kde se stala chyba. Chyba byla rozhodně kopat do toho stormtroopra. Plastoid je opravdu tvrdý materiál. Druhá chyba byla kopnout do těch dveří bez rozmýšlení druhou nohou. Ale, útěk ve filmech vždycky vypadal tak jednoduše, tak proč to nevyšlo?

V břiše mi bolestivě zakručí. Ale toho jídla se ani nedotknu! Mohli do toho dát drogy nebo tak něco. Pokusím se ho zahnat vodou, kterou k jídlu přidali. Na chodbě se stále něco děje, slyším stormíky, jak tam cosi posměšně hulákají. To mě opět postaví na nohy a začnu bušit do dveří.
“Okamžitě mi sem doveďte velícího důstojníka! Chci slyšet z čeho jsem obviněna! Jako občan na to mám plné právo! A na právníka!”
Odpovědí je mi ticho. Ale nevzdávám se. Noc proběhne střídavě odpočinkem, kdy se po chodbě nepohybuje žádná hlídka a bušením na dveře, pokud je zaslechnu procházet.

Ráno nedostanu snídani a křeče v břiše už jsou takové, že nějakou opatrnost hodím za hlavu a do toho kydance se pustím. Ostatně, už jsem se napila vody. Pokud by mě chtěli zdrogovat, tak by je dali i do tekutin. S nově nalezenou silou se pustím do křiku na vojáky venku. Bezvýsledně. Začíná se mě zmocňovat zoufalství.

Opírám se o stěnu naproti dveřím a hypnotizuji je očima. Ta nejistota, co bude, co mi vlastně chtěj mi sžírá útroby a střídá se to se vztekem na ty dva bounty huntery. Hlavně na toho divného, z toho mi běhá mráz po zádech… Ty oči…

Špehýrka ve dveřích se posune a kouká na mě nějaký obličej. Lidský. Už ne nejmladší, ale…
“Tak to je ona?” odfrkne posměšně a podívá se stranou, nejspíš na nějaký imperiální doprovod. “Takový pískle.”
Překvapením na chvíli ztratím řeč, ale fakt jen na chvíli.
“Nevypadá tak živě, jak jste říkal.”
“Co to má jako znamenat?!” vypadne ze mě. Odlepím se od stěny. “To si děláte srandu?!” Přihmouřím oči a ruce se mi zatnou v pěst.
“To jste tu začali pořádat exkurze?” vyjedu spíš směrem na imperiála stojícího mimo zorné pole špehýrky. “Chci mluvit s Vaším nadřízeným a chci právníka! Držíte mě tu neprávem!”
“Jsem kapitán Leaway a strašně rád si ten tvůj srdceryvný příběh poslechnu” prohlásí medově chlápek. Zpoza dveří se ozve těžko tlumený smích. Vztekle přihmouřím oči. “Tak mi ukaž svoje ID,” odseknu vyzývavě a podívám se mu zpříma do očí. Něco na něm mi nesedí a ten ksicht mi není úplně neznámý. Pak mi to dojde. To je ten herec, co hraje v těch rasistických imperiálních filmech.
“Hele, oni ti alieni někteří nejsou tak pitomí, jak jsem si myslel,” pokračuje v posmívání herec. Imperiál mu něco odpoví, což ho rozesměje. Nevěřícně to sleduju a je mi do breku. Čím jsem si tohle zasloužila? Snažím se nemyslet na otce, který musí být strachy bez sebe. Ale tak je to jeho vina. Kdyby mi to všechno řek, nemusela jsem tu být.
“A co takhle kdybys mi řekla, za co tu jsi?” opět mi věnuje pozornost.
Zarazím se, sice je tam stále ten sarkastický tón, ale na mě se dívá opravdu se zájmem. “To se zeptej toho vedle sebe,” odseknu. “Ale jak už jsem říkala, jsem nevinná!”
“A tak jasně, stejně jako ti Codru-ji vedle.”
“Netuším, o co ti jde, ale já opravdu nevím, co jsem provedla. Přivedli mě dva bounty hunteři, protože na mě byla vypsaná odměna. Zkus se zeptat jich, možná to budou vědět. Mně ale nikdo nic neřekl, ale až se odtud dostanu, pěkně si to slíznete, všichni!” To jenom vyvolá novou vlnou smíchu a nové posměšky. Vztekle po Leaweyovi hodím tác od večeře. S třesknutím narazí do kovových dveří a s řinkotem padne na podlahu. Na chvilku zachytím mužův překvapený výraz, vzápětí je ale pryč.
“Nějaká moc divoká,” rozesměje se. “Možná bychom ji mohli přidat do toho souboje, co říkáš?” otočí se žoviálně na toho vedle sebe. Na to se špehýrka zavře a mně jenom zůstane pocit, že se opravdu zajímal o to, co tu chci. Unaveně vydechnu. Pokud se tu ještě objeví, musím vymyslet, jak to z něj opatrně vytáhnout a věnovat víc pozornost tomu co a jak říká…

Špehýrka se znovu otevře a hledím do studených krutých očí.
“Ustup k zadní stěně, otoč se a polož ruce na zeď. Hned.” Chvilku uvažuju, co budou dělat, pokud tento příkaz nesplním, ale asi by tam prostě vtrhli a schytala bych pár ran. Což mi za to nestojí, potřebuju se udržet zdravá a co víc, kopat do nich se opravdu nevyplácí. Udělám, co chtějí. Slyším, jak se dveře za mnou otevřely a několikero bot vleze dovnitř. Něco škrábne o podlahu a při tom zvuku se instinktivně otočím.
“Dívej se dopředu,” pokyne mi jeden z vojáků a varovně mě šťouchne puškou do zad.
“Chci právníka,” řeknu. “A vědět, z čeho jsem vlastně obviněna a proč mě tu držíte. Existují zákony a jako občan Impéria na to mám právo.”
Odpovědí je mi ticho, ostatně, jako vždy. Vzápětí v cele opět osiřím. I tác je pryč.

Bolestivý nářek ozývající se z chodby mi rve srdce. Proč to dělaj? Co jim to přináší? Takhle způsobovat bolest jiným bytostem a ještě z toho mít radost a potěšení? Skoro, jako bych ty rány cítila. Jakoby ta bolest byla moje… opět usnu.

Z hladu už mi začíná být špatně. Je mi špatně i ze mě samotné. Potřebuju se umýt. Potřebuju nové čisté šaty. V pochmurné samotě a děsivou budoucností chvíli přemýšlím nad vzpomínkama. Na svou ložnici s čistým ložním prádlem, na skvělé jídlo, které se dá na Alderaanu ochutnat… Praštím rukou do zdi, až mě zabolí v kostech. Tohle ti nijak nepomáhá, napomenu se. Přemýšlej, jak se odtud dostaneš. Otec netuší, kde jsi. Imperiálové asi nebyli tak hodní, aby mu poslali obsílku. Proč po mně nikdo nic nechce? I tohle je palčivá otázka. Čekala bych nějaký výslech, obvinění, cokoliv. Ne absolutní nezájem. To mě chtěj nejdřív dostat na samé dno? Zlomit mě? Abych jim tu pak řekla a slíbila kde co? S vidinou, že bude trochu líp? A co ten Leaway? Co ten sleduje? Nesmím se na něj moc upnout. Je to jenom herec. K tomu ne nijak dobrý. A rasistický. Dost možná jsem se jenom spletla a viděla tam něco, co tam vůbec nebylo. Tonoucí se stébla chytá… Otočím se na záda ve snaze najít pohodlnější pozici. Ten čas tu teče tak pomalu… tak zoufale pomalu.

Špehýrka se toho dne odsune po třetí. S nadějí vzhlédnu, že je to snad pan L, ale v momentě skoro vyletím z kůže. Ten šmatač! Vmžiku zalituju, že jsem ten tác hodila po herci.
“Potřebuji ti položit pár otázek, tak mi na ně odpověz,” oznámí mi a já snad nevěřím vlastním uším.
“Bylo na vás spácháno zbytečné, až nepřiměřené násilí?” položí první dotaz a mně je jasné, že jeden z nás má o kolečko víc.
“Cože?!”
“Odpověz,” zavrčí.
“Na to zapomeň,” odmítnu.
Otázky pokračují a já jenom nevěřícně vrtím hlavou a odmítnu se s ním bavit.
“Tak mi to tu podepiš,” zakončí to nakonec.
“Na to zapomeň. Podepisovat nic nebudu.”
“Nebuď taková a dej sem prst.”
Chvíli si ho měřím. Netuším, zda si ze mě dělá srandu nebo to jako myslí vážně. Ale tenhle dotazník spokojenosti unesených či co to jako má být?
“Tak ty si jako myslíš, že mě uneseš, vsadíš do týhle díry a já s tebou budu spolupracovat? To jsi někde upadl, ne?!”
“Chci jenom tvůj podpis, tak sem pojď a nebuď jak malá.”
Nehýbu se, propaluji ho nenávistným pohledem a chci, aby okamžitě na místě vzplanul a zemřel strašlivou smrtí. Za všechnu tuhle mizérii může on. A ten druhý. Ten aspoň nemá tu drzost ještě po mně něco chtít.
“Hele, slíbil jsem tě dostat bezpečně do města a to jsem splnil,” pokračuje nakonec sám. “Také jsem ale slíbil, že tě přivedu do vězení a to jsem taky splnil. Tak sem teď pojď, podepiš, a dost možná tě čeká zářivější budoucnost. Lepší,” upřeně se mi zadívá do očí. Napadne mě myšlenka, dost nepravděpodobná, ale ne nemožná.
“To jste se nějak s Houstnem spřáhli? Jste domluvení? Že sem budete chodit a posmívat se mi? Mít naprosto nemístné a zcestné požadavky? Kde vůbec bereš tu drzost sem přijít a chtít po mně podepisovat nějaký střelený dotazník?!” Pátravě se mu dívám do obličeje, jestli se nějak zarazí u jména Houston. Ale ani nehne brvou. To je konec. Je to jenom bezcharakterní bídák.
“Já ten dotazník potřebuji, abys podepsala. Je to pro mé nadřízené, že jsem nebyl zbytečně surový.”
“Na každou svini se vaří voda,” zasyčím vztekle. “Hele, kolik vám za to dal?” křiknu na vojáka, kterého jsem zaslechla s ním mluvit. Hunter se nervózně ošije. “Doufám, že jste ho zkasíroval dost, za mě totiž dostal 2500 Creditů!” dodám se zadostiučiněním a trefa do černého. Lovec přihmouří oči a vrhne rychlý nejistý pohled vedle sebe, kde impík nejspíš nahlas vyjadřuje své pobouření nad nízkým úplatkem. Bounty hunter se s ním chvíli dohaduje, ale hlídač už nemá trpělivost ani chuť nechat ho dál mě přesvědčovat.
“Řekl jsem odchod, tady jste skončil,” ukončí rázně náš rozhovor a špehýrka se prudce zavře. Vydechnu, ale na chodbě to zdaleka neskončilo. Chvíli se tam překřikuje řada hlasů, dokonce slyším volání na stráže. Pak se otvor znovu otevře a na zem něco spadne. Cuknu sebou, abych to hned sebrala, ale až příliš to připomíná malý fúzní řezák a uvědomím si, že by se někdo mohl podívat, co dělám. To bych ten řezák asi neměla moc dlouho.
Nemýlila jsem se, opravdu si mě zkontrolují, ale stojím opět opřená o protější zeď a dokud neotevřou dveře, o tom nástroji se nedozvědí.
Dojdu si pro něj až když venku všechno utichne. Na upálení zámku dveří naprosto dostatečné. Ale proč mi ho tu nechal zrovna on? Co tím sleduje? Dostat mě ven a zajistit mi tu zářivější budoucnost? Někde v huttím baru, uvažuju chmurně, zatímco přemýšlím, kam tu hračku schovám.

Houstna slyším dlouho dopředu a žaludek se mi nervózně zhoupne. Pokud se mýlím, budu si muset s tím útěkem pomoct sama. Ale co venku? Co když mě jenom zradí? A já si útěkem situaci jenom zhorším…
“Tak mi ukažte tu kočičku!” slyším ho už těsně u dveří. Zamračím se. Vždyť už tady jednou byl…
Otvor se otevře a já se po druhé toho dne dívám do proslaveného obličeje, který se, když mě vidí, zklamaně protáhne.
“Tak to je ona? Ta malá holka?” Co to plácá? Už už mu chci říct, že už tady jednou byl, tak ať nefrajeří, ale něco mi řekne, že to nedělá jen tak. Soustředím se na to, jak jedná, jak se chová…
Vedeme podivný rozhovor, kdy v tom posmívání zachytím zprávu. Tedy, alespoň doufám. Dvě hodiny po večeři, mám utéct, po vyběhnutí z vězení se mám dát doleva a pak doprava… Doufám, jenom doufám, že to není žádná lest. Ale mám jinou možnost? Jo, zůstat tady… Pche.

Kupodivu jídlo opravdu dostanu. Dokonce i ony špagety, které mi objednal Houston. Nechápu, co si o něm mám myslet. Očividně vodil imperiály za nos, ale zároveň se tu nerozpakoval uspořádat souboj s jedním z místních, aby dokázal, jací jsou alieni podřadné druhy. Netuším ani, co mě bude čekat po zahnutí doprava. Ale s tím si budu lámat hlavu až potom. Teď se musím najíst a odpočinout si. Což je nakonec lehčí si říct, než udělat. Nervozitou se mi klepou ruce a nohy, polévá mě studený pot a hlavou se mi honí děsivé myšlenky, co by kdyby.

Odhadnu dvě hodiny, naposledy se zhluboka nadechnu a pozvednu hořák k zámku. Už nějakou dobu se krčím za dveřmi a bedlivě poslouchám, co se děje venku. Opět jsem slyšela Leawaye. Hrůza, jak je hlasitý. Jakoby se bál, že by ho někdo na druhé straně města neslyšel a náhodou opominul fakt, že je tu slavná hvězda pan Houston.

Zámek po chvíli již není součástí dveří, opatrně, abych se nespálila o okraje, ho položím na zem a dveře pomalu otevřu. Naslouchám, ale nikde se nic nehne.
Opatrně se vyplížím ven, srdce cítím až v krku a nohy mi nejspíš každou chvíli vypovědí službu, ale i přes to se rychle přesunu před první mříže s uvězněním codru-jim. Nemůžu je tu nechat na pospas imperiální zlovůli. Rychle se prořezávám, tep mi hlučně buší v uších. I tak si všimnu, že se na chodbě začíná zvedat hluk a šum. Zjevně budím pozornost a když si dovolím se na moment rozhlédnout, jsou vězni nalepení na mřížích a pozorují mě. Rychle si přiložím ukazováček k ústům a dám všem znamení, ať jsou zticha. Znepokojeně se podívám ke dveřím, ale zůstávají zavřené. Doufám, že možnost svářet impí armor nebudu mít zase moc brzy. První mříže jsou dole, Codru-ji s úlevou vyjde ven. Vrazím mu řezák do ruky a jdu se podívat na dveře. Bez kódu to nejspíš nepůjde. Za mnou se tiše nese zvuk dalšího prořezávání.

Bez správných nástrojů ty dveře tiše a elegantně otevřít nepůjde. Nastoupí hrubá síla. Všichni jsme seřazení u dveří, podařilo se mi ještě nařezat trubky, takže každý z místních vězňů třímá v ruce aspoň nějaký nástroj zkázy. Nechám si odstranit několik panelů a ukážu, které kabely je potřeba zničit, aby se dveře otevřely.

Když s tichým zasyčením zajedou do zdi, vidím Houstna, jak cloumá s jedním z vojáků a něco na něj křičí. Co tu sakra dělá? Dál už nemám šanci nad tím přemýšlet, codru-ji se se vzteklým křikem vrhnou dovnitř a odstrčí mě stranou. Někteří se ničím nezdržují a běží prostě ven, jiní si svůj vztek a bolest vybíjejí na dvojici strážných v bílých armorech. Zvedne se mi žaludek, když vidím, jak do nich trubkama řežou hlava nehlava. Strážní se snaží bránit, ale za chvíli je prostě jenom přišpendlí k podlaze. Všimnu si, že někde má armor slabší místa, spojovací články, takže to nevypadá, že z toho vyváznou jenom s modřinama. Pak si všimnu, jak se jeden z uprchlíků podíval do rohu, kde se krčí Houston se židličkou v ruce. Hrdina, pomyslím si s ironií. Tou židlí by je měl všechny zpacifikovat. Že mu to ti vojáci žerou… Přemístím se před něj a snažím se nevnímat násilí, bohužel, nemůžu s tím vůbec nic dělat. Nakonec se kolem hloučku prosmíknu ke konzoli. Z vězení neodejdu, dokud nezjistím, kde uložili moje věci. Určitě tu budou mít nějakou evidenci a místo, kam to uložili. Ne bez jediného důkazu, že moje matka vůbec existovala. Ne bez jediné vzpomínky, která na ni tátovi zbyla. To bych si do smrti neodpustila. Během chvilky mám potřebné informace a jako střela vyrazím do prvního patra. Mám štěstí, že nikoho nepotkám, ale dveře jsou opět na kód, který neznám. Sakra. Rychle seběhnu dolů. Nohy mě začínají od námahy pálit, ale díky vysoké hladině adrenalinu toho moc nedbám. Je mi jasné, že se pak někde, až bude klid, úplně sesypu, ale teď makám na nějaké primitivní úrovni, která mě žene dál. Uvědomuji si, že tu ztrácím čas, že každou vteřinu, kterou se zdržím uvnitř, si stěžuji útěk, ale bez matky neodejdu. A Buba! Moje drahocenné plány na jedinečného droidíka v podobě sovy, ty jim tady taky nesmím nechat. S tím doběhnu zpět do strážní místnosti. Houston překvapeně vzhlédne od vojáka, kterému z hlavy teče krev a je očividně v bezvědomí. Vedle sebe má rozloženou lékárničku a snaží se pomoc.
Vidím tu němou otázku v očích. Co tu sakra ještě děláš? Vrhnu se k druhému vojákovi, který nejeví žádné známky života. Potřebuji zbraň, abych mohla rozstřelit ovládání, ale žádnou nemá. Museli mu je vzít uprchlíci.
“Kódovací klíč,” zamumlá Leaway a rozbaluje balíček s obvazy. Jasně! Už mi to moc nemyslí… Vděčně přikývnu. Užuž se chci zvednout, když se ve mně hne svědomí. Sice si ten výprask zasloužili, ale zemřít by neměli.
“Ten se zraněním hlavy okamžitě na sál, ten druhý ještě dýchá, ale může mít nějaké vnitřní zranění.”
“Mazej!” je mi odpovědí. Ještě přešlápnu, nejsem si jistá, zda ví, co má dělat. “Vypadni!” odmávne mě důrazně a vypadá fakt nervózní.
“No jo, nic než herec,” neodpustím si rejpnutí. Mám pocit, že mu ty posměšky musím vrátit. “A k tomu ještě ne moc dobrej.” Pak už se otočím na patě a běžím zpět do patra.

Na schodech mě zastihne zvuk alarmu. Srdce mi spadne až do kalhot a je mi jasné, že teď hraju o každou vteřinu. Do místnosti zapadnu, když už za rohem slyším dusot nohou a chřestěni chráničů zbrojí. Ověřím si, že se za mnou dveře opět zamkly, odemčené by mohly přitáhnout nevítanou společnost.
Řazení má naštěstí jednoduchý systém, svoje věci tedy najdu rychle. Nic není rozbité ani poškozené. Obrázek si opatrně vložím zpět do vnitřní náprsní kapsy. Úlevou se mi chce rozbrečet. Ale na chodbě ještě znějí kroky. Ještě není konec. Rychle se vzchopím a rozhlédnu se po dalších krabicích. Potřebuji zbraň, cokoliv… probírám se jednou, druhou, ale nenacházím nic užitečného. Třesoucíma rukama nadzvedávám víka, než mi dojde, jak bláhové to jde. To se odtud chceš vážně prostřílet? Zoufale krabici zavřu a rozhlédnu se. Někam se schovat…

Najednou je venku ticho. Pouze alarm hvízdá v kolísavém tónu. Opatrně přistoupím ke dveřím a zaposlouchám se do zvuků za nimi, ale žádné kroky, žádné skřípání zbrojí, nikdo nevyřvává rozkazy… Opatrně otevřu a rozhlédnu se okolo. Nikde ani noha. Vyklouznu ven. Bzučení zavíracího mechanismu mi najednou přijde hrozně hlasité, ale stráže už snad jsou venku a nahánějí uprchlíky. Doufám, že jim všichni utečou. Vydám se doprava a spílám si, že jsem se lépe nepodívala na tu mapu. Značení na dveřích mi nic neříkají, okna nikde a do místností se bojím vlézt, abych někomu nevběhla do náruče.
Za rohem zahlédnu na konci chodby okno. Sprintem k němu doběhnu. Mám štěstí, je to na opačné straně, než je hlavní východ a kde je teď neuvěřitelně rušno. Dnešní noc budou všichni na nohou. Rychle ho otevřu, raděj ani moc nekoukám dolů a začnu šplhat dolů. Zpocené ruce trochu kloužou, poslední metr nezbývá, než seskočit. Naštěstí tu nikdo není, takže se mi povede schovat se v nedalekém křoví a číhat na správný okamžik.

Ať už si tam Houston hrál na kdo ví co, díky jeho křiku, že ho museli slyšet i na vedlejší planetě, se mi daří určit, že většina vojáků se vydala do města a dál do lesů nahánět vězně. U brány je tak volno, takže za chvíli proběhnu, dám se doleva, doprava a pak… Běžím prostě dál.

Ze tmy se vynoří vysoká postava v plášti a natáhne po mě ruku. Vyjeknu a uskočím stranou. Pak rozeznám, kdo to je. Ne! Znovu už ne! Chci se rozběhnout, pryč od něj, celý ten útěk byl marný. Všechno bylo marný. Škobrtnu, ale než se sesypu na zem, zachytí mě silná ruka a stáhne do stínu domu, do tmy za popelnicemi, kde se doposud schovávala.
“Nech mě ty šmejde!”
“Přestaň vyvádět a ztichni. Nebo nás najdou!”
Chci ho pěkně od plic poslat do háje a dát mu jednu do zubů, ale zvuk dunivých kroků AT-ST, které se blíží, mě donutí ztichnout. I on ztuhne. Jenom mě dál pevně tiskne ke stěně budovy.
“Poslouchej, kousek odtud je připravená bedna, do které se schováš a v té tě dopravíme do Houstonovy lodi. Jenom přestaň blbnout.”
Srdce mi zběsile buší v hrudi a jedna část křičí, ať ho kopnu mezi nohy, praštím víkem popelnice a uteču. Ale… Je tu něco… Zase chybí ten pocit ohrožení. A zmínil toho herce.
“Jste spolu ve spojení?” zeptám se ho. “A pusť mě,” dodám.
Pustí a trochu ustoupí, ale tak, aby po mě mohl kdykoliv šáhnout, kdybych chtěla přeci jen vzít do zaječích.
“Myslíš jako teď?”
“Jo, myslím přes komlink. Ten můj na něj není napojený.”
“Můžu s ním mluvit přes komlink,” připustí váhavě.
“Tak ho naval,” natáhnu ruku a rozhodně se mu podívám do očí. Nebudu se ho už bát. Pokud mu jde o to, tak mu to potěšení nedopřeju.
Nad mým tónem překvapeně zamrká, ale komlink mi podá.
“Slyšíme se?” promluvím do něj tiše.
“Jo, tady Houston.”
“Ten bounty hunter v tom jede s tebou?” ptám se bez okolků.
“Jop, nemusíš se ho bát, dostane tě ke mně do lodi. Bude tě čekat i Theo.” V pozadí zachytávám nejspíš důstojníky štěkající rozkazy a dusot dalšího AT-ST. Město kolem je stále děsivě tiché. Nikdo zvědavě nevylézá z domů. Nejspíš jsou všichni rádi, když si jich imperiální posádka nebude všímat.
Povzdechnu si. “Dobře, uvidíme se na lodi.” Vsázím vše na jednu kartu. Co mi taky zbývá jiného.

Vracím Lovci komlink. “Theo?” zeptám se ho.
“Můj parťák.” Jo, takže ten co po mně neváhal dvakrát vystřelit. “Tohle si obleč,” zvedne ze země jakousi deku, které jsem si doposud nevšimla. Je nějaká neforemná a trčí zní čtyři dlouhé cosi…
“To je převlek, budeš vypadat jako místní. Trochu opilý místní,” dodá, když vidí, jak si převlek prohlížím.
Napadá mě jízlivá poznámka, ale spolknu ji. Nic z toho, co se děje, není v mých rukou. Nebudu to pokoušet. Že se se mnou případně párat nebude, to už vím.

“Jestli z té bedny vylezu v nějakém smrdutém huttském doupěti, nebudete přede mnou nikde v bezpečí. Žádná planeta nebude dost daleko ani dost pustá.” Na oba, Thea i Lerriho, se pevně podívám. Je mi jedno, zda z toho mají srandu, ale vím, že někdy, klidně za kdo ví kolik let, bych varování splnila. Do puntíku.

V bedně je těsno, a byť naštěstí netrpím klaustrofobií, příjemné to není. Kupodivu mysleli i na jídlo a pití, ale na jídlo pomyšlení nemám. Stále ještě nejsem v bezpečí. Všechny zvuky zvenčí mě děsí, každou chvíli čekám, že někdo zvedne víko a nade mnou se bude vznášet přízračná bílá helma stormtroopera a ústí jeho pušky. Cítím, nebo si to alespoň myslím, že někdo položil bednu na zem a šoupnul ji po zemi. Několikery kroky, a pak už naprostý klid a ticho.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela v naprostém tichu, ale z polospánku mě opět vzbudili kroky. Vyděsím se, že se mi to všechno jenom zdálo a chci vyskočit na nohy, ale hlavou narazím do pevného víka nad sebou. Chci si to místo ohmatat rukou, ale opět narazím na pevné stěny. Není tu moc místa. Pak mě od očí bodne prudké světlo, když bednu konečně někdo otevřel. Dívám se do lehce podmračené tváře Houstna.

“Teda, tebe zachránit, to je oříšek,” zahučí a vstane. Všimnu si, že lehce nakrčil nos. Ani se mu nedivím.
Pomalu a nejistě se postavím.
“Všechno šlo hladce, ne?” podivím se a protáhnu se. Je to slast mít konečně spoustu místa. Zvědavě se rozhlédnu kolem. Všude je spousta dalších krabic, takže odhadnu, že jsem nejspíš v nákladním prostoru.
“Myslíš?” utrousí. “Nikdy by mě nenapadlo, že místo abys utíkala, budeš zachraňovat vojáky.”
“To taky nebylo v plánu,” pokrčím rameny. “Potřebovala jsem ale něco, čím bych otevřela dveře od skladu. A pak už jsem je tam nemohla nechat jen tak.”
Dlouze se na mě zadívá, ale pak zavrtí hlavou. “Teď to nechme být, nejspíš se budeš chtít nejdřív osprchovat, převlíknout a dát něco k jídlu.”
Přikývnu. Dokonce trefil pořadí. Všimnu si, že ta nadutost je pryč. A pod tím… Smutek?

Loď je luxusně vybavená. I když nějaké to skřípání, pískání a podobně nejsou úplně zvuky, které by se z lodi měly ozývat. Ale cestovat tedy umí.
Jeho droid, Bonnie, nebo tak nějak, mi přinesla čisté, zjevně upravené oblečení. Veselé obrázky a materiál poukazují na pyžamo. Aspoň to bude pohodlné.

Vznášíme se kousek od planety Munto Codru. Máme vyzvednout ještě ty dva bounty huntery, ale kvůli lepšímu krytí budou ještě předstírat nahánění uprchlých vězňů. Přibližně tak dva dny. Dva dny na to, abych si trochu všechno srovnala v hlavě. Nejsem z té představy nadšená, že tu budou, ale Houston jim slíbil odvoz, pokud se budou podílet na té záchraně. Na druhou stranu, nikdy jim neslíbil, že je taky někam odveze. Klidně je může vyhodit air-lockem, pokud budou dělat problémy. Hlavně ten divný. Z rozhovoru poznám, že ani jemu není po chuti.

Pohodlně se uvelebí naproti mě v pohovce, z hrnkem kávy. Pořád nevím, co si o něm myslet. Tak teď bude určitě čas se všechno dozvědět.
“Teď máme dost času a klidu. Můžeš mi tedy říct, do čeho ses to namočila? A jak?” usrkne.
“Do ničeho jsem se nenamočila,” ohradím se dotčeně. “Jenom sem se vydala hledat svou matku a tihle dva mě prostě cestou sebrali a strčili do toho vězení. Vážně nevím proč, to mi nikdo nebyl schopný říct, ani oni dva, ani nikdo z imperiálů. Nikdo se se mnou nebavil. A jeden by řekl, že když hledáš svou matku, tak to snad není trestný, nebo snad jo? Neporušila jsem žádné zákony nic a ta částka, kterou za mě utržili, byla celkem vysoká.” Houston se tváří trochu zmateně.
“Takže jsi se vydala hledat matku,” začne opatrně. Přikývnu. “A impérium na tebe vypsalo odměnu,” pokračuje. Opět přikývnu. “Tak to jsi musela něco provést.”
“Nic!” rozhodím bezmocně rukama. “Vážně nic. Prostě jsem ji jenom hledala a-”
“Znáš její jméno?” skočí mi do řeči.
“Kdybych ho znala, tak spolu nevedeme tuto konverzaci,” zavrtím hlavou.
“Dobrá, říkat mi to nemusíš,-
“Ale já to opravdu nevím,“ zarazím ho. “Otec mi ho nikdy neprozradil. Vlastně mi o ní nikdy nic neřekl…” hlas se mi lehce zlomí, takže se rychle skloním do baťůžku, který jsem si nechala u sebe. “Neříká ti to něco?” Podám mu jedinou dochovanou památku na máti. Je na něm do večerních šatů oblečená mladá keldorka. Nedělám si naděje, ale kdo ví, kdo se může chytit.
Chvíli si obrázek prohlíží, ale pak zavrtí hlavou. “Takže neznáš její jméno, máš jen tenhle obrázek… Proč otci nezavoláš?”
“Ani omylem,” zděsím se.
“Proč?” nadzvedne obočí.
Nejistě se zavrtím. Nebylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala a nejsem na něj pyšná. Ale znát pravdu prostě musím. Za každou cenu. “Neřekla jsem mu o svém výletu. Nechtěl mi to říct, tak jsem se rozhodla pátrat na vlastní pěst.” Obrázek si zase vezmu na nechám si ho položený na klíně.
“Dobře, tvoje věc. Teď mi ještě prozraď, proč zrovna tahle planeta a jak tě našli tihle dva.”
“Dostala jsem zprávu, že se tam mám s někým setkat, na určitých souřadnicích, nachází se tam malá vesnice Mountain Grass, ale byla jsem tam několik dní a nikdo se neukázal. Když jsem hledala doprovod zpět do města, tak se mi ti dva nabídli, že mě tam odvedou. Cestou se ale ukázalo, že nejsou ti, za které se vydávali a za odměnu mě dotáhli do vězení.”
“Takže tě sledovali?”
“To bych neřekla…” zamyslím se.
“To se dozvíme.”
Chvíli je ticho, oba ztraceni ve svých myšlenkách. Kolem se mihne Bonnie a neubráním se přemýšlení, proč má růžového droida… Ale to je koneckonců jeho věc.
“Ehm…” zavrtím se po chvíli. Nikdy jsem nevydržela dlouho mlčet. “Jsem ti vážně vděčná za svou záchranu. Riskoval jsi hodně. Ale… netuším, jak se ti odvděčit.”
“To není potřeba,” zavrtí hlavou.
“Počkej, to nejde,” zděsím se. Představa, že bych měla zůstat jeho dlužníkem? Ani omylem. “Vyznám se v opravování a nic ve zlém, ale kdy měla tahle loď naposledy pořádnou generální údržbu?”
“Moje loď je dokonalá, nic jí nechybí.”
“Ale no tak, vždyť to slyším. A všimla jsem si, že řízení táhne trochu doleva. Můžu ti to seřídit.”
“No, je pravda, že pořádnou údržbou už nějakou dobu neprošla…” připustí.
Nadšeně zatleskám rukama. “Skvělé. Po mé péči bude jako nová! Vlastně máš štěstí, že jdu zrovna kolem.” Vytáhnu datapad a začnu si dělat poznámky ohledně úprav, které by bylo potřeba udělat. Po chvilce se zarazím. Je tu ještě jedna palčivá otázka, která mi nedá pokoje.
“Proč jsi mě vlastně z toho vězení vytáhl? Nemusel jsi hnout prstem a ty tvoje filmy… Jiné rasy nesnášíš.”
Vypadá, že tu otázku čekal.
“Ne všichni mají na výběr. Možnost změnit svůj osud, myslím,” dodá, když vidím, že se tvářím zmateně.
“Stejně to nechápu… Chceš říct, že musíš být herec?” Žertuje?
“Ano,” přikývne naprosto vážně. “Mimochodem, mé plné jméno je hrabě Houston Wafrid Leaway.”
“Hrabě? Hercem?” uchichtnu se.
“To víš…” pokrčí rameny. “Byl jsem na dráhu superhvězdy připravován již od mala,” věnuje mi oslnivý, ale trochu smutný úsměv. “Těžko se to mění…”
Přikývnu. Čekám, že to trochu rozvede, ale jenom se napije.
“Pokud jsi hrabě, to máš asi taky nějaké rodové sídlo, nebo tak něco, ne?” Konverzace se pak točí kolem aristokratické smetánky. Až pozdě mě napadne, zda mu to o mě nenapovědělo příliš...

Pro přispívání do diskuse se musíš přihlásit (zapomenuté heslo). Pokud účet nemáš, registrace trvá půl minuty a 5 kliknutí.

Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.087380886077881 secREMOTE_IP: 54.81.157.133