Zdánlivá Kolmanova samomluva
Jsem slepý! Už nikdy neuvidím. Sice už mě nedojímá romantická krajina a jiné dojímavé scenérie. Překvapivě však se mi srdce rozbuší při vidině teplé krve, z které se ještě kouří. Nechci ani už moc myslet na to, při čem se mi rozbuší srdce, když to uvidím. Teď už však neuvidím nic. Jsem slepý.
I ty jsi slepý, démone. Jak se cítíš? Že je ti to jedno?
Už nikdy zkrze mě neuvidíš žádné zlo, žádný strach, žádná jatka. Pouze ucítíš a uslyšíš.
Sice ucítíš teplou lepkavou krev z řvoucí oběti, ale už neuvidíš ten opojný strach v očích.
Já už nemám, co ztratit. Odejdeš z mého těla ve chvíli, když já odejdu z tohoto světa.
Zase se vrátíš mezi své na své původní místo. Není to lákavá představa, co?
Sám nejlépe víš, co tě tam čeká beze mě.
Jsi slepý. Jen cítíš, jak mi skalpel projíždí masem a i když tě může těšit, že mi způsobuje ostrou bolest, určitě tě však nepotěší, že z rány nic neteče a už vůbec tě nepotěší, že si nevychutnáš, jak mi ostrá čepel proniká masem až k srdci.
Prohrál jsi!!!