Část třicátá první – Ve jménu letního dvora

Ležel na ledové podlaze a díval se vzhůru širokým chřtánem šachty. Táhla se až k vrcholu věže mnoho set stop nad ním. A on měl teď být po takovém pádu v každém případě mrtvý. Díval se do černé temnoty až tam, kde tušil srdce zvonu a před jeho očima ubíhaly scény posledních chvil.

„Je to past,“ vykřikl kdosi, když za námi dveře zvonice s rachotem zapadly.

„Tomu říkám z bláta pod okap,“ zamručel jsem, tuše v patách množství pronásledovatelů.

Místnost ponořenou v šeru zdobilo množství soch v nadživotní velikosti. Několik jich strážilo dvojici trůnů, několik se sklánělo nad zející dírou v podlaze. Vypadala hluboká.

„Měli bychom odtud zmizet,“ špitla elfka, poslední dobou prazvláštně zamlklá. Zdálo se, že ji cosi tíží.

Jenom gnoll, zvědavě čenichající po místnosti se nezdál věnovat nezvyklému tichu ani zbla pozornosti. Připraven o své zbraně jal si vybírat mezi množstvím těch, které ležely na zemi.

Viděl nad sebou sklánět se tvář, obklopenou aureolou modré záře. Nejdřív myslel, že je to člověk, ale pak postřehl náznaky elfích rysů. Neznámý mluvil rychle a jeho slova nedávala smysl. Bylo to zaříkávání, magii bylo cítit všude ve vzduchu, ale o jaké kouzlo šlo, to nechápal. Nedokázal se pohnout, aby se podíval kolem a zjistil, jak jsou rozestavěné svíce nebo jaká znamení byla načrtnuta na zemi. Mohl jen upřeně hledět vzhůru. Bez mrknutí zírat do temnot.

Se zařinčením se polámaná ratiště kopí, zubaté čepele mečů a zrezivělé sekyry zvedly do vzduchu. Sochy, až doposud stojící bez hnutí se znenadání ztěžka pohnuly. Kráčejíce co noha nohu mine neochvějně směrem k nám.

„Mám z toho takový špatný pocit,“ hlesl jsem, když jsem zády narazil do chlupáče, který ustupoval před jinou hromadou železa.

Elfka se krčila v koutě, natahujíc kuši. Jedinou zbraň, která jí zbyla. Sotva co platnou proti protivníkům, kterým jsme čelili.

Já vytáhl z rukávu píšťalku.

„Měli bychom vzít roha,“ křikl jsem na kněžku, ale ta si fascinovaně prohlížela obsidiánový trůn.

Černočerné oči v barvě havraního peří jej probodly pohledem. Cítil nezměrnou zášť a majetnickou zlobu.

„Je moje,“ říkaly.

Pak se ozvalo třepotání křídel. Mocné, lámající se v kruhovém sále mohutnou ozvěnou. A aniž by to čekal, narazily do něj těla tisícera krkavců. Srazily jej na zem. Smýkly jím k zejícímu otvoru v podlaze. Na holém kameni nebylo čeho se zachytit.

Píšťalka mu vypadla z rukou a odlétla do temnot. Zvuk jejích nárazů do stěn šachty se rychle ztratil.

Marně naposledy hmátl po nějaké opoře.

Prostoupil jsem prostorem a zjevil se přímo před poloprůsvitnou čarodějkou.

„Ve jménu Letního dvora,“ zahřímal jsem a pocítil, že síla Azurové hvězdy je teď se mnou. „Tvé zločiny jsou u konce.“

Ledová víla se pokusila omámit mne kouzlem, ale to se jen svezlo stranou.

„Tvoje vláda je u konce. Nemáš nade mnou žádnou moc.“

Druhému kouzlu skočila do cesty Aiss a v okamžení zmrzla na kámen.

„Ve jménu Letního dvora, vzdej se nebo zhyň,“ vykřikl jsem a stará ledová čarodějka strnula. Když jsem udělal krok vpřed, v rychlosti se teleportovala pryč.

A chlad prostupující místností zmizel.

„Co jsi?“ zeptal se hlas. „Čím chceš být? Vznešeným elfem? Pánem víl?“

Sondoval. Zkoumal. Chtěl zjistit, jakou tvář na sebe přijmout.

„Jsem, co jsem,“ to není má volba. Kontroval. „Ale čím budu, to ukáže teprve osud.“

Na chvíli bylo ticho.

„Dal bych ti to, co chceš, hned teď,“ nabídl pak ten hlas.

„A k čemu by pak bylo… chtít?“ opáčil bard a proklál svůj stín.

„Půjdu sama. Je to jediný způsob, jak zachránit sestru,“ odsekla Gaerwyn sinalými rty.

„Je to zaručený způsob, jak ji nezachránit,“ kontroval jsem. „Cesta zimních víl vede jen k žalu a soužení.“

„Tak teď to víš, jsem z rodu vyhnanců a zrádců,“ ohradila se elfka.

„Jsme tím, čím si volíme, že budeme, ne tím, k čemu nás předurčili naši předkové. A ty jsi zvolila strast a pád do temnot.“

Právě teď, když jsem cítil opojnou moc Corellonovy přízně na svých ramenou, se Gaerwyn definitivně odvrátila od přirozené cesty radosti a harmonie, která je elfímu rodu vlastní.

Nadechl jsem se.

„Zachráním tvou sestru, tobě navzdory,“ přísahal jsem. „Zachráním ji, aby mohla žít v pokoji a vychutnávat krásy Vílí divočiny. Ne se soužit žalem pro zbytečnou oběť své sestry.“