březen, 13.

Ráno jsme vyrazili. Teď je poledne a já už toho mám akorát tak po krk. Nemohli mě vyhostit v nějaké příznivější roční období? Rousy mám obalené blátem, že stěží chodím, každou chvíli prší. A ta společnost, neuvěřitelné. Nevím, jak je Ghar sehnal, a po pravdě, asi to ani nechci vědět.
Sven tvrdí, že je bard. Těžko uvěřitelné, moc toho nenamluví, hudební nástroj nemá... O svoje jméno se dělil dost neochotně. Má to být náš průvodce, ale nevím, moc důvěryhodně na mě nepůsobí...
Konstantin s Metodějem. Nebo Metoděj s Konstantinem. Nevím který je který. Vážně, to když jeden nezažije, neuvěří. Hyeny, nebo gnollové, nebo co já vím - pořád běhají kolem, očichávají, žerou, močí... Jeden z nich nosí košili, ale -

Dochází mi trpělivost. V téhle společnosti člověk ani nemůže v klidu dopsat větu. Utábořili jsme se na noc, i přes moje naléhání, že bychom spíš měli najít nějakou noclehárnu. Občas si přeju, aby mi byla moje proklatá krev víc k užitku a já třeba mohla povolat plameny pekelné. Přinejmenším bych se ohřála.
Nedá se tu psát, tuhnou mi prsty...