Stará kovová urna s neuměle přikovanými řetězy se pohupovala nad primitivní trojnožkou a nahrazovala kotel.
Místo chutného guláše se v ní však vařila nadpřirozená hmota. Na smrt unavený gnoll si vyškubl další trs srsti a vhodil jej do vroucího bahna, aby dokončil svůj rituál.
S každou bublinou vzduchu se z kotle začal drát i vzdálený hlas, pokřivený časem a prostorem.
„Chci… to žezlo. Splň… cos před lety… odpřísáhl… svou krví…“
Gnoll se uklonil před neviditelnou velitelkou.
„Do zbraně Vy chcíplí psi, nebo si Vás dnes dám k večeři…“ zakřičel na smečku gnollů a hyen, která se do teď povalovala v nepříliš vzdáleném lesíku.
Netrvalo dlouho a vymotali jsme se z úzkých uliček nekropole. Vysoko nad námi jako maják dále bděla dávno opuštěná pevnost Vystálek - bojových kněžek Nehynoucího plamene a Císařovny.
Poslední naděje o záchranu Říše před staletími padla, když zhasnula pochodeň této pevnosti. Pochodeň tak velká a šlechetná, že její plamen bylo vidět na mnoho mil. Nedokázal ji zhasit žádný vítr, déšť ani sníh. Ale armádám Bílého ničitele se to přeci jen nějak podařilo.
Po hlavní třídě jsme se pomalu přibližovaly k východní bráně. Ivan šel mírně před námi, takže jako první stihl zareagovat na úkaz, který se zde udál naposledy před 500 lety - pád brány. Ano, pád brány. Nemohli jsme být dál než 100 metrů, když kolem mne zavanul poryv chaotické démonské magie. Než jsem stihl svým společníkům cokoliv říci, dva ohlušující výbuchy podetnuly sloupy brány jako dva statné stromy. Kouř a prach se od oněch míst šířily na všechny strany.
Naše koně situaci moc nepomohli, ale jsou to hold jen zvířata. Jako smyslů zbavení se rozhodli dostat pryč. Trvalo nám to značnou chvíli, než jsme je uklidnili a jen díky zásahu vyšší moci jsme se při tom nezabili.
Bránou se již projet nedalo, a jak „Mlčenlivý“ stihl zjistit, nebyla to náhoda. V rozvalinách trosek našel tělo Gnolla s bodnou ránou v zádech. Takže nejen gnollové sloužící démonům, ale i někdo další se tu ochomýtá nám v patách.
Vůz vyžadoval mírnou opravu. Všichni jsme se měli velmi na pozoru. Vždyť nám šlo o život. Naše smysly se zostřily a díky tomu jsme skoro najednou všichni zahlédli menší branku vedoucí skrze hradby. Vůz tudy mohl projet jen taktak. Ale povedlo se a my pokračovaly ve své cestě.
Před námi se rozprostíral nepříliš vzdálený lesík. Nemělo cenu přemýšlet, zda pojedeme jinudy, skupina hyen nás totiž odřízla od cesty zpět. Šlo se jen připravit na boj.
Využil jsem toho a poprvé dopřál svým druhům poznat, kdo opravdu jsem. Odložil jsem svou hůl a trojrohý klobouk, urovnal si těžký kožený kabát a nechal promluvit magii v jejím elementárním tvaru - divokou. Mezi prsty se začaly přelévat proudy esence života vesmíru. Na tvářích Paa a Girela to vyvolalo úžas, Ivan zůstal ledově klidný jako vždy - zřejmě se s čarodějem nepotkal poprvé, a jak už vím ani naposledy.
„Musíme se jich zbavit.“ konstatoval nakonec mnich a Girel mu jen odpověděl po vzoru vojáků staré říše „Ano, pane!“. Některé věci se nezmění ani za tisíc let.
Z vaku jsem vyndal svůj mistrovský kovářský výrobek. Sadu kovových kotoučů s ozuby, které umožňují odměřit vzdálenost. Rychle jsem prolistoval deník, ve kterém mám pár desítek poznámek.
„Škoda, jsou od nás 42 metrů. Tak daleko má magie nesahá, počkám, až přijdou blíž.“
„To já čekat nebudu.“ Girel prohrabal povoz a vyndal značně opotřebovaný dlouhý luk. Nemohl jsem uvěřit, že něčím takovým chce ty bestie trefit.
Přepočítal jsem se. A to hned ve dvou věcech. Čtyři chlupaté potvory byly daleko jen 40 metrů (úpravy ve vzorci jsem si již zanesl) a Girel je trefoval jako by nic. Respektive je zabíjel jakoby nic.
Náš dnešní cíl se blížil. Ten nepříliš vzdálený lesík se snad před námi vzdaloval, než přibližoval, jak pomalu jsme se k němu vlekli. Ivan vedl vůz s bravurou letitého obchodníka. Všiml jsem si, že nehledí na cestu, ale před ni. Do hlubin houštin a strží.
„To nebylo poslední překvapení.“ procedil svým bezduchým hlasem. A měl pravdu.
Jakmile jsme zajeli hlouběji do lesa, přepadla nás skupina gnollů. Přepad to byl ukázkový, jak ze špatné povídky Patrika z Brdů. Dva stromy, jeden vpředu, druhý vzadu. Hyen a gnollů asi tucet. Nejšpinavější z nich se třásl touhou po naší krvy. A jeho smečka po našem mase.
Pao zareagoval nejrychleji: „Girel a já pohlídáme záda. Vy dva se postarejte o předek. Zvládnete to?“
Nevím, kde se ve mně vzala ta touha se předvést. Gnoll který všechny vedl měl jistě magické schopnosti přesahující ty moje.
„Ale jistě. S tím si poradím.“ pronesl jsem sebejistě.
Už potřetí onen den jsem se přepočítal.
< Díl druhý - Nepříliš vzdálený lesík > | |
Díl první - Setkání | Díl třetí - Nedaleký lesík |