Quentin: Hm, toť otázka. Já dlouhodobě hraju humanoidní hyenu, která peče na společenské normy, paktuje se s démony a život mu není svatý ani v nejmenším. Asi je to tak trošku můj Stín, ale rozhodně to má hodně daleko ke všemu, co cítím. Ale myslím, že vcítit se do něj myslím dokážu. Vznikl v mé hlavě, já jsem autorem jeho scénáře a já jsem jeho hercem. Jen se mi do toho občas plete rejža GM :o)

Slyším tu, že všem se to vždycky povedlo a tudíž tu platí obecně~
No ale matematicky vzato jsem tu minimálně já, důkaz neplatnosti, takže obecná úvaha neplatí a je třeba zůžit výběr proměnných (omluva, učim se na zkoušku za matiky).

Tedy nejsem hráč, ale DM, kterej těch charakterů musí zvládnout celou škálu... a přesto to nedělá.

Například nedokážu lhát. I když sebevíc chci postavám pověsit na nos nějakou lež, nezvládnu to, ani skrz to nejproradnější NPCčko a nezbyde mi než se uchýlit k říkání pravd v takovém rozsahu a sledu, aby si z toho hráči sami vytvořili lež jako věž (a ani si nehodili na Insight.)

S tím souvisí, že neodehraju zlo. Žádná moje původní postava, ikdyž to má třeba napsaný v sheetu, není vyloženě zlá. Všechny villainy musím brát z nevlastních zdrojů, jinak je nevymyslim, a nakonec stejně slouží především jako pytle statistik. A když už jsou o něco víc... Brzy jim změním přesvědčení na Unaligned.

Vůbec, to, že jsem ze své kampaně zabanoval přesvědčení nebylo ani tak kvůli hráčům jako kvůli mně.

Je spousta věcí, které nedám, a to si nemyslím, že bych byl nějaký extrémně mizerný hráč. Další věc co je mi vyčítána je, že co se taktik týče, má i želatinová kostka Inteligenci 21. A já jí chci udělat blbou a neumím.(

Píše:
Tedy nejsem hráč, ale DM, kterej těch charakterů musí zvládnout celou škálu... a přesto to nedělá.
Ale nik ani nečaká, že DM bude hrať každú z postáv totálne prehĺbene.

Pre postavy stačí jeden detail, nejaký zlozvyk, nejaká charakteristika, rečové klišé, a to stači.

Nemuze. Kdyz prekrocis svuj stin, stanes se nekym jinym, takze ten puvodni clovek se nezmenil, a ty nejsi ten puvodni clovek.

Kýblohlav zkouškový píše:
No ale matematicky vzato jsem tu minimálně já, důkaz neplatnosti, takže obecná úvaha neplatí a je třeba zůžit výběr proměnných
Však otázka také nezněla, zda každý hráč dokáže překročit svůj stín. Někteří to zvládají hůře, jiní lépe.

Z mého pohledu se hodně hráčů umí velmi snažit a jsou schopni zahrát postavu, která má vlastnosti, které oni nemají příliš rozvinuté. Tudíš jsou schopni překročit svůj stín. Ale dostáváme se tu ke dvou dalším důsledkům, první je zábavnost. Většina hráčů do svých postav projektuje větší či menší kus svého já, nebo kus svých tužeb. Čím je postava dál od těchto jejich vlastních charakteristik, tím více se na její hraní a formulaci jejího chování musí soustředit a přímo to snižuje požitek ze hry, což je pro mě hlavní důvod, proč vůbec hraji.
Druhým je uvěřitelnost a zde si myslím, že každý hráč má svůj limit, za kterým už nedokáže postavu předložit uvěřitelně. Zamlklý introvert, který hru nejradši jen sleduje se překoná tím, že hraje extrovertní světáckou postavu, ale patrně nebude schopen uvěřitelně předložit tisíciletou elfskou děvku-bardku, která manipuluje celými královstvími, aby přitom nevypadala povrchně a lacině. Nemluvě o lidech vyloženě povahově hodných, kteří mají problém zahrát postavu impulzivně zlou, či mega zlou jako třeba nějakého liche, či násilníka, který se vyžívá v ubližování.
Siriem sice píše, že ST je schopen zahrát prakticky cokoliv, jenže to je jen jedna strana mince. Ta druhá je, že mu stačí jen šablonovité nastínění pro přicházející konflikt či setkání. Kdyžto postava v družině musí sociálně interagovat nepřetržitě a bez laciných a hloupých přehmatů.

Přirovnání k hercům mi nepřijde vhodné, jelikož primárně mají v ruce scénáře a záběr či zkouška se dělá tak dlouho, dokud nevypadá dobře na rozdíl od RPG hráčů, kteří neustále improvizují a mají jen jeden pokus...

Kýblohlav zkouškový píše:
Například nedokážu lhát. I když sebevíc chci postavám pověsit na nos nějakou lež, nezvládnu to, ani skrz to nejproradnější NPCčko a nezbyde mi než se uchýlit k říkání pravd v takovém rozsahu a sledu, aby si z toho hráči sami vytvořili lež jako věž (a ani si nehodili na Insight.)


Veset buliky hracum na nos pomoci nereceni cele pravdy neni nekoser. Ona to v tvem podani de facto lez je (byt bychom se mohli alibisticky hadat ze je to JEN nerikani cele pravdy). Ale v dane situaci je dulezity vysledek, ktery je splnen (integral nezavisly na ceste ?)

Podle me je spis otazka co je mysleno tim limitem (spousta veci je jenom mentalni blok...) A dohodou mezi lidma.
Podle stupne zanoreni do postavy nebo podle povahy dane hry (jinak pro humornou fantasy a jinak pro personal horor, pochopitelne) zavisi co a jak projde, ale v zasade zavisi na lidech co jsou ochotni tolerovat a na cem jsou ochotni se dohodonout.

Pokud ma spoluhrac/DM o dane postave jinou predstavu, jak by mela fungovat a jak se chovat (napriklad jiny nazor na nekasetleteho elfa) muze to byt problem.

O tom co a jak zahrat dokazu nebo nedokazu muzu rozhodnout az teprve co to zkusim, a vzhledem k tomu, ze RPG jsou (diky Bohu) kolektivni zalezitosti, cely vysledek je navic SILNE zavisly nejen na me (a to ne jen schopnostech jako mnohdy spise vlastnich predsudcich a predposranosti) ale z vetsi casti na ostatnich spoluhracich.

Alef0 píše:
Inak rozmýšľam, do akej miery som prakticky videl vciťovanie do postavy a či to nie je vo väčšine prípadov, ako tvrdí sirien, zlatá modla, ktorú vidieť veľmi zriedka.Jo, to je pravda. Skoro by se chtělo říct hon na zlatý prase :) Já osobně si nejsem jistej.

Kamarád to vžití se bere myslím dost vážně a zdá se, že to tak nějak čeká i od ostatních. Nevím ale, jak moc to dělá. Nebo přesněji - jestli nemá jinou míru toho ponoření než já. Prostě jestli to co on vnímá jako "hluboké vcítění se do postavy" tak beru i já, nebo ne.

Na proti tomu u jinýho kamaráda mi zas přijde, že to moc nežere. Prostě občas sám sobě tu roli nevěří a jde to vidět (ale možná mu jen ta postava byla vzdálená).

Já osobně jsem dělal v DrD a DrD+ nějakou dobu PJ. Nevím jestli je to tím, ale nějak se mi to vciťování se moc nedaří. Takže se snažím spíš simulovat. Vyhýbám se postavám, který by potenciálně mohli vyvolávat drama, hodně osobní příběhy a tak. Mám pak problém jako ten druhej kamarád, nevěřím tu roli sobě a asi mi ji pak nevěří ani ostatní.

noir: Boris Rosner a obvyklý hráč RPG jsou asi dva opačné konce naší galaxie. A hraní gnolla může být velmi snadné v tom, že se držíš tří nebo pěti stereotypů a těmi zahlcuješ své okolí. To je něco jako Sirienům masový vrah. S herectvím to nemá nic společného.

Dobrý postřeh má imho Skew, protože přesně jak to říká, tyhle choutky vám musí baštit spoluhráči, a tak pokud hrajete se začátečníky, máte docela jiné možnosti než mezi schizoidními rpg matadory, kteří ani sami neví, kým už vlastně jsou :)

EDIT:

hraní rpg nemá být herectví, aspoň většinou

Jerson píše:
Však otázka také nezněla, zda každý hráč dokáže překročit svůj stín. Někteří to zvládají hůře, jiní lépe.
Já tím jen reagoval na příspěvky typu "já to zkoušel a tím pádem to platí." Je ale možné, že jsem jejich úmysl zcela nepochopil.

Co by mě osobně ale velmi zajímalo je, proč tuhle otázku vůbec zkoumat. Ze všech koutů tu zní "pokud to nekazí zábavu" což... potom je to snad věcí každého, jak moc sebe do postavy promítne a nepředstavuje to žádný problém.

Druhý pohled ovšem je nucená změna chování, třeba v důsledku kletby nebo jiného vrtochu DM, a skutečná otázka by měla být, jak moc takovou mechaniku uplatňovat, pokud vůbec.

... Začínám si připadat vědečtěji jak Colombo, asi raději zhasnu.

Já to beru jinak - má smysl to zkoušet, ale nemá smysl se do toho nutit a tlačit na sebe (či ostatní) jen proto, abychom "hráli dobře". Dají se třeba přibrat jedna nebo dvě vlastnosti opačné, než má hráč, a zkusit, jak mu sednou. Když nesednou, vrátí se k původnímu charakteru, nebo zkusí jiné, jen tak lehce. Když mu sednou a pro ostatní je jeho charakter uvěřitelný, může (pokud chce) zajít ještě o krok dál.

Kybohlav: No napriklad u te kletby by to asi imho melo byt jenom nejake oziveni a hrani extremu - na jedno sezeni si zahraju silence, ktery...
Vezmu nejake specificke chovani a hodne ho posilim a potlacim vsechno ostatni. A logicky se to snazim zrusit. Ale jinak nutit hrace, ktery nechce, do hrani neceho, co hrat neumi/nechce, je chyba.

Dám zajímavý příklad z praxe, který můj záměr možná trochu upřesní:
- Hráči (rovnou dodám power gamer) nevyhovovala jeho stávající postava, ale kdyby si vzal novou, přišel by o úrovně. Zařídil si tedy magickou cestou změnu rasy a povolání, která mu ovšem násilně změnila přesvědčení na ZkD.
- Všichni spoluhráči mi asi dosvědčí, že jestli TEN je zákonně dobrý, žijeme ve velmi, VELMI smutném světě.

Otázka je, co s tím? Hráč nehraje co má, pod pohrůžkou nějakých v dávné budoucnosti čekajících postihů se sebou nedělá vůbec nic. Bylo tohle řešení moudré? Jak k tomu přijde zbytek party?

Kybohlav: proc mu nevyhovovala byvala postava?

Ja bych ti doporucil s nim nehrat, ale mam podezreni ze to neni odpoved kterou hledas.

EDIT: zaroven, nechat hraci si predelavat postavy se ti vymsti. Stejne nejsou sokojeni nikdy, a kdyz jim to dovolis, budou to delat na kazdym rohu.

Protože jí měl z třetí ruky. Jako první jí měla jedna šílená hráčka, co si jí vyměnila se svojí poněkud inteligenčně omezenou dcerou co hrála kouzelnici (poté přetransformovanou na warlocka). No a pak postava přešla pod kontrolu tohohle a... neštěstí bylo na světě, bych řek. Vážně blbá mechanika, ale co by člověk neudělal pro to, aby nenastoupil do družiny s průměrnou úrovní 13 na levelu 3.
Ale to byly pravidla zvoraný v rámci přesahujícím tuhle diskusi.

Gliiterhash: No, moji jsou naštěstí líní vymýšlet nové příběhy, takže jim výměnu dovoluju (nebo je do ní nutím) jen v případě, že postava nesedne buď jim, nebo zbytku družiny. Zatím jsou hodní a je to daleko lepší, než když jsem je jen nutil hrát ohleduplnějším způsobem.

Což je taky zajímavý námět: co když hráč hraje způsobem, co většině družiny nesedne, a odmítá to změnit, protože je to ryzí, neředěný "roleplaying"?

Kýblohlav zkouškový píše:
co když hráč hraje způsobem, co většině družiny nesedne, a odmítá to změnit, protože je to ryzí, neředěný "roleplaying"?
Vysvetlit. Pokud to nejde, vyhodit.

Jinak to nejde, kazdej se musi naucit sam ze kdyz bude svinit tak ho nebudou mit radi. Nebo si najde skupinku kde to maji radi, nebo cokoli.

Sosacek píše:
Jinak to nejde, kazdej se musi naucit sam ze kdyz bude svinit tak ho nebudou mit radi. Nebo si najde skupinku kde to maji radi, nebo cokoli.
Pokazdy, kdyz mi tohle nejaky Prazak napise, tak se mi zjezi vlasy na hlave. Muzes mi poradit, pokud jsem jihlavak a mam pracovni dobu od 7 do sesti vecer a pracuju obcas i o vikendech (a neridim), jak mam najit jinou partu?
grrr

Blain: to neřeš...sou to Pepíci :D u nás je to stejný

k tématu: myslím, že jsem schopen hrát postavu víceméně jakoukoliv...ale dlouhodobou hrou ji přizpůsobím nebo skončí. Kdysi u DrD jsme měli pořekadlo..že je šest přesvědčení: Zákonné dobro, zmatené dobro, neutralita, zmatené zlo, zákonné zlo, merlin.

Jako DM dokážu hrát ustrašené a ponížené, zlé a sadistické, nespravedlivé i spravedlivé, souce i hajzly, děvky i princezny....

Tech prispevku je tolik, ze jsme je vsechny necetl, ale...

... myslim, ze kazdy je schopny hrat sebe (ale to se snazi nedelat)... spise hraje sve lepsi ja. Tu osobu, kterou by rad byl. tu osobu o ktere se mu zda ve snech.
Slaby hraje silneho, hloupy "moudreho". nenapadny hraje "hlasiteho".

Neboli. Myslim si, ze sebe nehrajeme. Hrajeme cosi jineho (nase ego se ale vymazat neda).