Off-list reading
Dneska jsem dočetl Bitevního mága (Battle mage, Peter A. Flannery)
a... jakože není to přímo špatná knížka, ale...
...oh boy :( Po mém nadšení ze Sandersona který oživil můj zchladlý zájem o fantasy literaturu jsem si velmi živě připomněl snad všechny důvody, proč že jsem fantasy původně vlastně přestal číst.
Zaprvé - ta knížka má 800 stránek. A čte se jako knížka, co má 800 stránek. Ne jako Strange a Norrel - S&N je ještě delší, ale každá část je... zajímavá. Zábavná. Člověk nevnímá tu délku, protože ho S&N baví číst, aby je četl, ne aby je dočetl. Ani jako Píseň ledu a ohně, která je ještě delší, ale má různé pasáže a vnitřní děje a zlomy a mnoho linek a různé části pro různé čtenáře... Tohle je knížka která se čte abyste jí dočetli (ve smyslu je jednolitá, s jednou linkou, čtete jí abyste prostě dokončili příběh atd.). A trvá to.
Autor zoufale potřebuje dramaturgické škrtání editora, kterého se mu nedostává. Vyžívá se v popisech sice zapadajících, ale zbytečných scén, té knížce trvá sto stránek, než sdělí něco co by se se vším (důležitým) všudy vešlo na třicet - na padesát nebo šedesát určitě.
Samotný svět a příběh působí originálně - pokud nemáte načteno a maličko nastudováno jak literatura funguje. Pokud máte, tak okamžitě uvidíte všechny ty ohrané vzory. Všechno to "Je to jako X co se autorovi líbí jinde tak to vykrad, ale s tímhle spinem". Ještě horší než u Eragona (kde autora aspoň omlouval věk). Působí to jako aglomerát řemeslně výborně zvládnuté fanfikce. Eragona jsem nezmínil náhodou - ta knížka je v tomhle směru mix Eragona (hodně) s Harry Potterem (trochu). (Jako v Eragonovi) hrdinové létají na dracích, ale (spin) bojují proti ďáblům a ne proti sobě. (Jako v Harry Potterovi) se hrdinové dostanou na školu, ale (spin) je to škola bojových a magických umění (abych byl fér, odehrává se tam naštěstí jen menší část knihy... ale.) Atd., takhle bych mohl zvesela pokračovat.
Samotní hrdinové jsou... ach jo. Prostě banda ve které autor vidí sám sebe nebo si představuje že tam sebe sama uvidí teenage čtenáři (ne, neuvidí - aspoň já bych neviděl...) Hlavní hrdina je Vyvolený (v knize se tak o něm vůbec nijak nemluví - ale je - a vlastně mi přijde že by paradoxně bylo lepší, kdyby to tam přiznané bylo - pár proroctví atp. které ho postaví do centra by některým vztahům, interakcím a momentům dalo silnější logiku...) Jeho kamarádi sou hustý. Protože... proto.
O vztazích radši nemluvě. Nikdo není přímo Merry Sue, ale... ale. Je tam svině týpek u kterého je od začátku jasné (viz níže) že projde proměnou. Projde. Tou nejtrapnější. Hlavní hrdina získá mentora (co je jako brumbál, ale neni to kouzelník...) - na první dobrou, hned co se potkají. Týpek se zamiluje... a prostě spolu plynule začnou chodit, protože ona do něj taky, protože... nic z toho neni úplně nerealistický/úplně neodůvodněný nebo rušivý. Jen nudný.
...návazně, všechno o co se snaží jim... vyjde. Žádný down moment. Žádné kritické selhání. Žádná "darkest hour". Prostě "tohle chceme, je to těžký, zamakáme... a vyjde to".
Iritující je, jak to je hrozně líně naivní. Projeví se world-level-shit tajemství které by v jiné sáze samo o sobě vydalo na trilogii o krvavé občanské válce... ale všichni se podřídí novému řádu a nikdo z obviněných neudělá ani fň aby zkusil zachovat předchozí stav nebo se nějak bránit důsledkům které jsou na něj uvaleny atd. Prostě "ha, zjistili sme to, máme full win, move on..."
Jo, nejspíš nepřekvapí, že to je celé KRUTĚ A TOTÁLNĚ předvídatelný. Po prvních sto stranách úvodu jsem přesně věděl, kde jsou jaká tajemství, co se ta tajemství ukáží být zač, kdo je odhalí a jak, cca kdy, jak to dopadne. A ani jednou sem se neseknul. A to nejsem žádnej gigantickej pattern-spotter v tomhle směru. ANI JEDNOU. Těch věcí jsem natipoval asi deset, bez keců, a všechny sem trefil.
Autor má čtenářsky-poučovací vzdělávací tendence. Popisuje kování meče a má tam celý odstavec o tom proč je v meči prohloubená drážka - nekecám s textem (jakoby in-world, ale obvious boření čtvrté stěny) "není to kvůli odvodu krve nebo aby se meč zasekl, jak si dodnes mnoho lidí myslí, ale aby se meč odlehčil..."
V kontrastu k tomuhle to je válečná fantasy kde autor rozebírá různé detaily toho jak se vede válka a jak vypadá bitva (+- správně...), ALE vlastně to je totálně nedotažené - lidé tam bojují DOSLOVA s pekelnými ďábly a jimi posedlými armádami, které DOSLOVA ničí armády před sebou pouhým strachem své přítomnosti (...pokud armádu nechrání bitevní mág svojí magií...), ALE - vlastně se nikde neprojevuje žádné PTSD, nic jako že veteráni jsou nepoužitelní protože po třetí takové bitvě sou z nich duševní trosky... ten kontrast takovéhodle opomenutí oproti detailu jinde řeže do očí.
Na jednu stranu tam autor mává rytířskými termíny a bitevními manévry jednotek... na druhou stranu mu ani fň nevadí že mu tam bitevní mágové v každé jedné bitvě provádí totální brutální mentální multitasking (zároveň zašťiťují armádu před strachem, zároveň šermují, do toho ještě kolem sebe metají kouzla...) - ok, neměl bych problém s tím kdyby se řeklo že jsou tak hustě vycvičení že některé ty věci jsou pro ně bezmyšlenkovité. Jenže ta knížka je o výcviku jednoho takového mága a tohle tam není vůbec adresované.
Samotná magie je taky krutě bolestivá. Má tam fakt zajímavý výchozí koncept - mágové umí hustá kouzla, ale musí se hodiny nebo i dny a týdny soustředit, aby mohli nasbírat moc na jejich seslání (s výjimkou bitevních mágů, kteří to umí dělat v řádu vteřin). Bohuyžel, tohle se tam mihle sem tam v nějakých scénách, ale když jedna z hlavních postav co je normální mág potřebuje něco udělat, tak "jakože nasbírá energii" a pak hází kouzla dle potřeby a dokonce rovnou improvizuje kouzla která odkoukal z hlavy jiných mágů hodinu nazpátek. Kniha je o bitevním mágovi a tváří se, že ukazuje konkrétní věci které má umět a které se učil... ale když dojde na bitvu tak to je vlastně hrozně soft magic co se jen maskuje za hard magic - hlavní hrdina nakonec vrhá kolik chce fireballů které jsou tak silné jak se autorovi zrovna hodí.
Netřeba říkat, že můj investment do postav byl minimální a že jsem měl naprosto nulový pocit nějaké hrozby, napětí, gradace... bylo mi jasné, že nikdo z hlavních postav nezemře. A taky nezemře. Vedlejších se tam porube hodně, ale celá hlavní sestava tou knihou prostě projde skrz, co na tom že jde o krutou válku proti démonům kde smrt 40.000 vojáků ze 100.000 armády je prohlášena za vítězství. (No real spoilers here - jak sem psal, že nikdo z hlavních postav nezemře vám je jasné po prvních 100 stranách knihy, v půlce si tim ste už naprosto jistý a nijak se nepletete.)
Mohl bych takhle pokračovat dál dalšími a dalšími detaily, ale už sem si tu myslim vylil frustrace dost.
Četl jsem to protože mi bylo řečeno že to "týpek co je velkej znalec fantasy prohlásil za nejlepší fantasy co (za poslední roky) četl". Co se mě týče, tak buď neni moc znalec, nebo má příšernej vkus. Až jednou objeví starý dobrý Dragonlance, tak asi utrpí mentální extázi a literární krizi identity.
Anyway, co se fantasy týče, tak se asi v klidu vrátim k těm věcem od Sandersona a na ostatní autory si opět začnu dávat zatracenýho bacha.
Jo jinak překlad je asi ok protože jazykově to nevypadá jako žádnej zázrak, ale překladatel je asi taky trochu flákač/kokot - když se hlavní město království jmenuje Wrath a má Rytíře Wrathu a jedna z postav dělá poznámky o hněvu světa a celá jedna ze čtyř částí knihy je nadepsaná jako hněv... tak by možná nebylo špatné přeložit název toho města Wrath jako Hněv? Možná? Tak jako... chápete, možná tam autor měl nějaký jazykový záměr v tomhle směru? (Neříkám, že bych z toho nějak padnul na hubu, ale přecijen, práce překladatele je tohle vidět a přeložit beze ztráty...)
Hm. Možná, snad jen, ještě...
Ohledně ženských hrdinek ve fantasy
Vy víte, že já fakt nejsem gender-SJW. A že mě nějaké non-equality obvykle nechávají ledově chladným. A jako, ani tady mi to nijak extra nevadilo. Ale... nemohl jsem si nevšimnout, že...
...to je neskutečně boy-centric knížka. Hlavní hrdina se stane (vyvoleným) bitevním mágem a má hromadu významných úspěchů napříč knihou. Druhý hrdina se stane hustým rytířem a má nějaká vlastní vítězství. Vedlejší hrdina tam má podíl na významném zvratu který se stane jeho významným vítězstvím. Mentor je týpek co je hrozně hustej. Druhotný mentor druhotného hrdiny má významné vítězství.
...jediná (!) hrdinka (~hlavní postava) knížky... má soukromý malý win na začátku který jí vůbec přidá do party a pak... em. Se jí daří na pozadí, takže dostane velení vojenské jednotky, která jí nechce přijmout, ale pak jí přijme, protože ona udělá něco, na co ani nepřijde sama ale dostane notičky od (mužského) mentora hlavního hrdiny... a pak stráví zbytek knížky jako velitelka téhle jednotky, jejíž jediný win je, že... em... ona i ta jednotka přežijou. Em. Well.
...jediná (!) významná ženská vedlejší postava, královna, která má být jakože hustá... jedná podle rad mentora hlavního hrdiny. Nakonec udělá jednu věc sama za sebe - podle logiky "co by na mém místě udělal mentor hlavního hrdiny?". Pak má jakože významné vítězství... které za ní fakticky vybojují pobočníci, které si vezme do bitvy s sebou.
Pro mě to bylo spíš jakože úsměvné, ale dokážu si představit, že pro holku-čtenářku to bude spíš otravné. Asi ne urážlivé, pokud to neni přecitlivělá snowflake, ale jako pokud tu knížku na nějakém conu s tímhle hodí autorovi na hlavu, tak já autora bránit určitě nebudu.