Čas žít, čas umírat. Tu knížku mi dal děda k maturitě a krátce nato zemřel. Dost symbolické.

Mě bylo hodně smutno když v PP zemřel Boromir. U knížky to ještě jakš takš šlo, ale v kině jsem úplně brečel.

To ja sem se malem rozbrecel kdyz umrel Beowulf

Martinovy (hlavně ty ranné) povídky jsou vůbec těžce melancholické a smutné... U knih jsem brečel zamlada - vzpomínám si, že jsem obrečel smrt Patricie Holmanové na konci Remarqových Tří kamarádů a taky smrt psa Rychlých šípů Bubliny ve Stínadla se bouří. Dnes už jsem bohužel trochu moc cynicky založený a tak se vždycky udržím, třebaže je to mnohdy těžké.

Hodně smutná mi přišla báseň Však víš od J. Jelínka. Taky povídka Křik havranů na konci podzimu od téhož. Myslím, že je to nadějný depresista.

Vždyť víš, ta je silná, dík za připomenutí. Že bych citoval, kdyby snad někdo neznal (ačkoli je to krajně nepravděpodobné ;)). Věřím, že autorovi to vadit nebude a když si tu postěžuje, budu ještě radši. ;) Křik havranů neznám, asi se nechlubil veřejně.

A když jsme u tý poezie, dovolím si přihodit jednu šíleně depresivní a smutnou, ale hodně silnou, od Čaroděje z Písmáka. Tátovi.

No to bylo pjenky, vim presne o cem ta holka pise. Jedna divka, co sem kdysi miloval, taky neco podobnyho (tedy jiny tema) depresivniho(to slovo nerad pouzivam) napsala.

Lidi, (nepřipadá vám nepraktické diskutovat o "nejdepresivnější" a "nejsmutnější" knížce odděleně? Mám dojem, že se tříští docela zajímavá diskuze) já jsem si vzpomněla na jednu strašnou knihu. Normálně u knížek příliš nebrečím, alespoň od té doby, co jsem dospělá :-) A ani u téhle jsem nebrečela. U té jsem totiž hystericky štkala, vzlykala a díky bohu, že jsem byla sama doma.Jmenuje se Pevné pouto (Alice Seboldová) a navzdory svému názvu to fakt není žádná červená knihovna. Od někoho jsem ji tehdy (před rokem?) dostala a chtěla jsem se s ní (v domnění, že to je červená knihovna) zdvořile rozloučit. Ale z úcty ke knihám jsem ji alespoň otevřela. Jde o příběh, který vypráví čtrnáctiletá Susan. První kapitola začíná slovy "Když jsem byla 6. prosince 1973 zavražděna, bylo mi čtrnáct let.." a je tom, jak Susan vyláká starý soused ven, znásilní ji a podřeže. To všechno je popsané velmi naturalisticky.Od té chvíle je Susan mrtvá a může jen nečinně sledovat, jak se její do té doby dokonalá středostavovská americká rodina, kde táta měl rád mámu, dvě dcery a syna, totálně hroutí. Otec se stane posedlým snahou najít viníka a takřka obsesivně pronásleduje souseda, kterého (právem) podezírá. Zdatně mu v tom sekunduje Susanina mladší sestra, která nedokáže unést tu bezmoc, je agresivní, propadá ve škole. Matka si ze zoufalství začne s detektivem, který Susaninu smrt vyšetřuje a potom zbaběle uteče od rodiny. Malý bráška se ocitne bez mámy, s paranoidním otcem a sestrou, která nezvládá.Susan to "z nebe" glosuje, má pro každého pochopení, ale ví, že nikomu nemůže pomoct. Kniha je zoufale depresivní, protože je tak věrohodná. Takhle nějak to asi v rodině, kterou zasáhne taková strašná rána, vypadá.Děsivé jsou pasáže, kdy všichni vzpomínají na doby, kdy to bylo všechno normální a fungovalo to.Známky zlepšení a uzdravení se objevují pouze v náznacích a až "po letech". Matka se vrátí, až když otec dostane infarkt, sestra ji vypátrá a přinutí k návratu. Syn ji prakticky nepoznává, dcera jí nemůže odpustit, že je jako děti opustila. Trochu si porozumí jen s manželem, když spolu mluví v nemocnici ("Nevím, jak jsi to dokázal." "Musel jsem. Co jsem mohl dělat?" "Utéct. Začít znova. Jako já." A fungovalo to?" Ne, ta bolest šla vždycky se mnou.")Nepatrné smíření je až v úplném závěru, kdy Susanina mladší sestra zavolá na svou dceru, kterou pojmenovala Susie. A Susan-duch to komentuje slovy: A konečně mě má sestra uložila tam, kam patřím - do vzpomínek. V úplném závěru vidí Susan ženu, která najde její dívčí náramek s přívěsky (je to žena správce skládky, kam v ledničce svrhnul vrah Susanino tělo) a ta žena říká manželovi: Ta holčička, které patřil tenhle náramek, už je určitě dospělá, vdaná, možná má i děti. A Susan říká: Skoro. Ne tak docela.Těžko se přenáší do těch pár slov ta hluboká bezmoc, deprese a duševní rozklad, který vane z téhle knížky. Jaká to musí být hrůza, když se čtrnáct let pipláte s dítětem a někdo vám ho takhle zákeřně zavraždí. A jak někdo, kdo je pro někoho jako jednorázový zubní kartáček (použít a zahodit), je pro jiného ten nejdůležitější člověk na světě. Teď jsem někde četla, že tu knížku chce zfilmovat Peter Jackson, ale já se na to dívat asi nebudu. Bojím se, že se z toho stane nějaká prvoplánová duchařina.

Snad se vám to bude zdát zvláštní, snad budete nechápavě kroutit hlavami a pohrdlivě odfrkávat, ale já si nemohu pomoci. Když mluvíme o těch smutných knihách a scénách, musím zmínit konec Nesnesitelné lehkosti byt. Je tam popsáno, jak oddaný pes (fena) Karenin umírá na rakovinu. Je to "přirozené", protože zvíře je staré, ale přesto mě to jako čtenáře naplnilo bolestným dojetím a bezmocí. Ta byla zřejmě ze všeho nejhorší - vždyť jinde můžeme smutek alespoň přetavit ve vztek a slibovat pomstu (pozdravuji Freye & Boltony, nu pagadi!), ale jak bychom se mohli mstít řádu přírody. Jak říkám, o to je to horší. Kdo by to byl řekl, že zdánlivě bezvýznamná událost bude působivější a smutnější než ostatní, důležitější události knihy? Ale údajně to byl i autorův záměr.

No jo, utrpení němé tváře. Nejprůhlednější grafomanská finta, jakou znám... Vůči těmto podprahovým direktům jsem naštěstí imunní. (I když je pravda, že když Sanse setnuli Lady, rozkousal jsem vztekem podložku na myš :-))A co říkáš na toho Jelínka, Léto? Pěkná sračka, co? :-) Zvláštní je, že mě nikdo necituje, a přitom už jsem dohnal k slzám nejednoho citově deprivovaného jedince v našem ústavu! :-)

Je to trik, ale to nevadí, já se rád nechávám tahat za čenich, je-li to ku prospěchu věci! :-) Děti a zvířata patří v tomto ohledu k nejúčinnějším obětinám na oltáři čtenářských emocí. Ještě horší pocity než u Lady jsem měl u Šedého větra. Jedna věc je někoho zabít, druhá věc zohavit. Ej, kdyby se mi nějaký Frey dostal do spárů... Je pozoruhodné, kolik krutosti a rafinovanosti se v lidské bytosti najde, když jde o vztek a o pomstu. Odpuštění? Pendrek! Jen je hezky smažit na pomalém ohni.Velebný sere z Těžkovic a Hlavovic! Víš přeci, že poezie pocházející z míst na jih od Šíje nepatří mezi můj šálek krve, tím méně pak báseň od nějakého Baratheona. Copak může lovná zvěř napsat něco dobrého? Kdepak. Vedoucí postavení v kultuře, umění a politice vždy měli lovci, tj. my zlovlci. To nelze popřít. Pokud tě nikdo necituje, ocituj se sám - toho je velké a dobré moudro, jež platí v mnoha sférách lidských (i nelidských) činností. :-)Ještě bych rád zmínil knihy, které vyvolají těžkou melancholii, splín, a to ani nemusejí být smutné. Jen po nich zůstane takový zvláštní pocit; vznese se do vzduchu po zaklapnutí poslední stránky, usadí se vám na hlavě a nechtějí pryč. Takový dojem jsem měl například z konce Lásky za časů cholery, ačkoliv kniha končila v zásadě (z faktografického hlediska) příjemně.

Povídka Rogera Zelaznyho Síla síly (Comes Now the Power) z jeho povídkové sbírky Poslední obránce Camelotu.

Když jsem poprvé dočetl ságu o zaklínačí od sapkowského,měl jsem hrozný pocit nespravedlnosti.Jak říká jedna postava na začátku Paní jezera:...mám ráda příběhy které končí šťastně,kde vše dobře dopadne,a hlavně žádný z hrdinů nesmí zemřít... No tak podobné konce mě opravdu neteší.Nemám rád když autor celou dobu z hrdinů dělá neporazitelné bohy a aby vše nevyznělo jako happyend tak někoho z nich jen tak pro jistotu a formu sejme,neumožní nebo zničí něčí vztah nebo jen tak najednou vabalí zničující události...

Když jsem poprvé (a naposled) dočetl ságu od Sapkovského, byl to okamžik čirého a nezkaleného štěstí, že je ta strašná kravina za mnou. Zato hodně smutno mi bylo asi tak v polovině, při vědomí, co mne ještě čeká, když je to povinná četba.

Argonantus: Ech... no tak já nevím, kde přesně myslíš tu polovinu, ale ze začátku se to rýsovalo docela dobře. To až tak kolem třetího, čtvrtého dílu začíná autor dost panikařit aby to pak úplně zazdil...

Argonantus: :-) Kolik ti je, že věříš na povinnou četbu? Mně když se něco nelíbí, tak to nečtu... (Sapek se mi zrovna líbí moc :-)

Alnag: Ve čtvrtém a pátém díle autor podle mne příliš experimentoval s formou, což bylo na úkor obsahu, ale i tak se mi ta sága líbila.

Tyna: Já mám Sapka rád, Zaklínače přímo zbožňuju, ale zcela upřímně to jak to tam nabořil legendou o Grálu, to je tak ubohé, až je to hrozné. Experimentovat s formou někde v polovině románové ságy, na to nejsem zvědavý.Co kdyby si takhle Martin řekl, že zaexperimentuje s formou v Písni a pro jistotu tam ještě pošle řekněme bandu japonských samurajů, aby trochu zamíchal dějem...

Uznávám,že implikace legendy o grálu byla poněkud přehnaná a asi i zbytečná,nicméně i tak jsem si ságu docela užil.Tím nechci nikoho nutit aby ji četl(a doufám že to tak ani nikdo nevzal).Eh,no...tohle byl prostě jen můj subjektivní názor na tanhle topic. Never mind.

Já nevim jestli můj vztah k Sapkowskimu je danej změnou formy nebo odstupem mezi přečtenim 3. a 4. dílu, zkráttka do třetího se mi to docela líbilo a pak už jsem to čet jen z povinnosti a ve zpětném pohledu už se mi moc nelíbí ani ty první třidíly. Dospěl jsem k názoru, že se mi nakonec líbí vlastně jen ta úplně první kniha povídek (Stříbrný meč, nově Poslední přání).

Mé první setkání s A. Sapkowskim se odehrálo prostřednictvím jeho povídky Menší zlo (vyšla v nějakém fanzinu, a byl to tehdá ještě Vědmák a ne Zaklínač) a musím říct, že mi propojení pohádky o sedmi trpaslících s terorismem připadalo skvělé a byl jsem naprosto uchvácen. Pak vyšel v Ikariii jeho hitový debut Zaklínač a to už jsem po něm tvrdě šel, jeho tři povídkové sbírky v malém formátu a krásnými obálkami od Roya jsou dodnes hrdou pýchou mé knihovny, nabité, svižné, vypointované. Sapkowski je výborný povídkář a obejde se i bez Geralta, Zlaté odpoledne nebo V kráteru po bombě jsou další skvosty. Ságu o Ciri mám samozřejmě taky zkompletovanou (když je máte vedle sebe,je krásně vidět, jak v průběhu postupně nezadržitelně "tloustla"), ale no..., už to není jaksi ono. Jsou tam výborné pasáže a námětů na pár dalších jistě skvělých povídek, zajímavé charaktery a zábavné zemité dialogy, ale... už to zkrátka není ono. Ono smíšení artušovského mýtu myslím vyjadřuje Sapkowského názor na celou fantasy literaturu, jak odhalil ve svém článku o historii žánru.

Smíšení artušovského mýtu myslím vyjadřuje jediné - autor zjistil, že si ukousl moc velké sousto, které nedokázal efektně a efektivně dovést do konce a tak si vypomohl vatou něčeho jiného, co dobře zná.Ostatně četl jsem první dva díly toho husitského románu a taky mu to tam místy ujíždí pod nohama, viz neustále zajetí hlavního hrdiny. Sapek by měl psát povídky, to je žánr pro něj. Nevím, co si těmi romány pořád dokazuje...

heavy_head: Tak nějak. Myslím, že se do toho prostě v půlce začal motat, přihazoval místa, boční a paralelní zápletky a linie a pak musely knihy ke konci tloustnout a na konci musely být radikální řezy a smrt mnoha postav, aby to nějak končilo (a nedejbože aby někdo chtěl o tom či onom ještě nějakou další povídku... :-). Navíc sám řekl, že nikdy nehodlá řešit mapu a podrobnosti svého světa a je mu jedno, jak daleko je z Redanie do Lyrie a tak dále. To je pak těžké udržet souvislou linii v dlouhém románu bez přechodů do lyriky a roztříštění děje na velmi vzdálená místa (tenhle trik taky používám ve hraní, zjednoduším si tak časové souvislosti, aspoň zpočátku, protože shodu času a souvislost nějakého dění pak stačí deklarovat a ne pečlivě propočítávat - jen to nesmí být moc dlouhý děj, jinak pak člověk popíše mraky papíru vysvětlující pozdější nutné nesrovnalosti :-).
Zlí jazykové kdysi na Draconu navíc tvrdili, že další díl hodí vždycky, když mu dojdou peníze na chlast a už v té době tvrdili, že ty knihy budou čím dál delší kvůli honorářům, poukazujíce na rozdávání podpisů za panáka :-). Ten pohled byla také jedna z těch pro mne smutných pasáží literatury. Soudit to nehodlám. Pro mne zůstanou hlavní povídky, to jsou skvělá díla a jestli má tu touhu, tak ať má za každé jejich písmeno flašku a ve zdraví ji užije...

Tyna: "Povinná četba" míním s ohledem na fantasy komunitu u nás. Bez Sapkowského ani ránu. V devadesátých letech to bylo možná ještě výraznější - teď už Sapkománie trochu upadla. Flanker i Alnag to vyjádřili dobře; jeho povídky jsou daleko lepší, komponovat román neumí, a na delší ploše také vynikne, že vlastně ani neumí tak dobře psát, jak se zdá z těch povídek. "Hrátky s formou" už byl vysloveně trapas, ten Grál finální katastrofa. A je pravda, že na počátku sága vzbuzovala dojem, že to bude snad i příjemné čtení; nicméně má drsně zhoršující se tendenci. Řekl bych, že v oboru fantasy to byla jedna z nejmizernějších věcí, co jsem kdy četl. A vydržel jsem to jen proto, abych nemohl být napaden, že jsem to nedočetl do konce. Ovšem další mistrovy věci už s díky odkládám, jen na nich vidím nadepsané jeho jméno.

Znáte teorii že každý z nás je buď "začínatel, udržovatel nebo ukončovatel"? Jde o to, že umíme něco (představte si jakoukoliv lidskou činnost) dokonale začít, udržet v chodu nebo ukončit. Nekteří jedinci prý ovládají velmi dobře 2 ze 3, ale nikdo všechny. Tato teorie se výborně hodí na literaturu a obzvláště ságy - u povídek s vlastnost tak dobře nedokáže. Máte knihy kdy to strašně zajímavě začne a děj se rozběhně, ale postupem času to upadá (řekl bych, že to je právě Sap. a snad to nebude i Martin). Pak jsou takové co si drží standart a jsou šíleně dlouhé, což je typické pro ty co umí udržet věci v chodu tipické. Tam je problém, že i když si kvalitu drží, čtenáře začínají stejné věci trošku nudit (Feist, Goodkind) . Pak jsou ty poslední co vás ze začátku třeba ani moc neberou a pak mají Velké finále. Ty jsou sice nejlepší, ale jelikož ti lidé dokáží jen dokončovat trvá jim psaní čehokoliv velmi dlouho (Tolkien a snad to bude Martin). Hodnotit se dají jen hotové ságy, takže až přečtu posledního Pottera, snad budu vědět kam ho zařadit. To jen tak na okraj k té vaší debatě o Sapkovi.

Takže vždycky slzím u jedné z povídek ze Zaklínače, kde se Geralt setkává s Očkem, ale už si nepamatuji jak se jmenuje.Nejvíce mě dostávají následné scény: Draci Zimní noci - smrt svobodného pána Ostromeče Draci letního žáru - smrt Tanise Draci letního žáru - návrat Raista domů Válka duší - smrt... no uvidíte Válka duší - odhalení...no uvidíteCo si tak pamatuji, určitě i v jiných scénách mě dojímají scény. Teď si ale nemůžu vzpomenout na jméno knihy a ani na detaily. Ale já jsme citlivka ;-)Rozhodně si Argonante, stejně jako ty, povinnou četbu bez Zaklínače dovedu představit, zatímco povídky jdou, romány jsou příšerné. Narrentum jsem se neodhodlal koupit.Jako povinnou četbu české fantasy bych zvolil Stín modrého býka, nebo jak se to jmenovalo.

Dalcon:ta povídka se jmenuje "Trochu se obětovat".Taky ji mám rád.Asi jsem moc velké dítě,ale v době kdy jsem to četl mě to bavilo.Nicméně to nepovažuju za "povinnou četbu" a sám bych nečetl nic co by mě nebavilo.Pokud tak někdo činí...no,jeho volba a jeho hloupost. Argumentovat tím,že je to povinné abys někam "zapadl" mi přijde dětinské. Ale dost bylo sapka!

Dalcor: Narrentum povazuju za dobre. Bozi bojovnici se trosku tahli. A Fiat lux - uvidime

Rufo - ne nevím co by mě mělo lákat na knize ve které hrdina dostane přes držku, je zajatým dostane přes držku, je deus ex machina zachráněm, dostane na držku, je zajatý...

Dalcor: Asi jsme na to moc velcí romantici. Já teda určitě.

Povídky byly geniální protože člověk se dokázal s postavama ztotožnit (já třeba úplně nejvíc s Geraltem) a přesně věděl jak jim je, vsadil bych se že Sap měl někdy taky nějakou svoji Yennefer, to co tam psal se jen tak vymyslet nedá. Kromě toho Geralt byl "hustej borec" ale zase ne tak moc aby to byla nesmrtelná postava, měl své meze "co by už nedal" a co ještě "dal tak tak" (docela umění připravit hráčům podobný encounter). Takovou povinou četbou a kontrastem pro mě byl Pán prstenů - u dvojky jsem to prostě vzdal.

No, jak vidět, nedosti Sapka. Já rozhodně nechci nikam zapadat; jen mne zajímalo, jaká je ta supermegabáječná kniha, co o ní všichni furt tlachají. A stran Yennefer... to je něco, co jsem zrovna moc nevydejchal. Geraltovy vášně jsou zpočátku zajímavý psychoanalytický materiál, ale časem, když ten vztah furt stojí na stejném fleku, tak to začne být pěkná otrava. A jelikož mají všechny ženské stejnou duši, jako Yennefer, přišlo mi to časem úplně k nesnesení. Jo, a Trochu se obětovat je jedna z nejlepších povídek vůbec. To jsem ještě neprokoukl, že je to další ixtá Yennefer.

Taky se přidávám k těm co zaslzeli u vynikající povídky "Trošku se obětovat". Hodně mě zdeptala i Gandalfova "smrt", ale nejvíc mi život zničila smrt Vinettoua, náčelníka apačů, to jsem opravdu dlouho oplakával. Následné zjištění, že on ani jeho bílý bratr nikdy ani neexistovali bylo už jen ranou z milosti.

U Písně ledu a ohně už neslzím. Vždy, když Martin nechá někoho umřít, koukám chvíli do prázdna a mumlám si něco o tom spisovatelském hovadu... Jizvu rychle zacelím a jedu dál :o))

Jaris:To je asi dobrý přístup.Taky se o to snažím ale někdy mi to moc nevychází. Btw,gandalfova smrt mě ve dvanácti taky docela zdrtila ale naštěstí hned bylo pokračování kde zase obživl(naštěstí)...

Gandalfova smrt mne zdrtila velice. Navic - ookracovani bylo asi az za pul roku, takze jsem myslel na to, jak autor dokaze ukoncit jednu svou postavu ...

Já jsem si na Dvě věže musel počkat celý rok. Když to vyšlo, prolistovali jsme se sousedem knihu a když jsme narazili na jméno Gandalf, vypukla obrovská radost a mohli jsme začít číst. To už se dneska nestává :)

Jak to tady čtu, tak jsem asi jediný, komu se 4.a 5. díl ságy o zaklínači líbil... To experimentování s formou se mi líbilo, konečně něco nového v žánru fantasy. Některé scény, jako třeba "bruslení" na konci 4. dílu nebo bitva u Brenny v dílu 5. jsou prostě nezapomenutelné. Smíchání s Artušovským světem se mi taky zase tak moc nelíbí a zdlouhavý závěr nic moc, stejně ale tuhle ságu považuji za jedno z nejlepších fantasy. Narrenturm a Boží bojovníci jsou výrazně slabší (prakticky 1 dějová linie, hrdina pořád někam utíká, záchrany na poslední chvíli...)

Osanos:No sám rozhodně nejsi!K oblibě celé ságy se hrdě hlásím!!!Ať si každý říká co chce...

mne sa páčili všetky diely Zaklínača

Nejsmutnejsi je vse od GRRM.. teda krome ukrutnejch smrti padouchu v knihach karla maye, ktere jsem jako malinkej vzdycky obrecel..

já jsem brečela,když sem si přečetla že umřel Brumbál v hp:D

I já jsem brečela, když umřel Brumbál a taky když umřel Sirius. Potom jsem brečela, když umřel Eddard, Robb a Catelyn, nemluvě o Branovi a Rickonovi(naštestí planý poplach). Taky jsem si pořvala u Není římského lidu, Navzdory básník zpívá a na konci Romeo, Julie a tma:-)to není vše...

a pockejte, jak si poplaceme, az umre Tyrion! :))

A kdo jste brečeli na konci Ledového draka? Přiznejte se! :-)

nejsmutnější kniha je Malý princ

mě až vyrazilo dech to co se stalo na rudé svatbě

catelyn: nu vzhledem k nicku, to je vcelku pochopitelné :-)

Nejvíc naměko jsem asi byl v poslední době z Pomsty trpaslíků od Markuse Heinze. Tahle bible všech trpaslíkozpytců mě opravdu vzala u srdce a sledovat, jak se celý jejich svět hroutí a spěje do pekel, aby to celé skončilo smrtí hlavního hrdiny (naposled ho viděli planout v dračím ohni), bylo velmi smutné :-(

Trochu mi bylo smutno u "V srdci Třetí říše" od Alberta Speera (pro neznalé to byl ministr zbrojení v nac.Německu). Sice si nedělám iluze o tom, že dost věcí zamlžil nebo nepřesně popsal, přesto je ale z knížky cítit ta změna myšlení, když on i mnozí jiní prozřeli z nacistické propagandy a zjistili, čemu se doopravdy upsali a čeho se dopustili. Některé pasáže jsou hodně emoční a lidské a bylo mi smutno z toho, že stačí tak málo a svět se zvrhne do....