Já nevim jestli můj vztah k Sapkowskimu je danej změnou formy nebo odstupem mezi přečtenim 3. a 4. dílu, zkráttka do třetího se mi to docela líbilo a pak už jsem to čet jen z povinnosti a ve zpětném pohledu už se mi moc nelíbí ani ty první třidíly. Dospěl jsem k názoru, že se mi nakonec líbí vlastně jen ta úplně první kniha povídek (Stříbrný meč, nově Poslední přání).

Mé první setkání s A. Sapkowskim se odehrálo prostřednictvím jeho povídky Menší zlo (vyšla v nějakém fanzinu, a byl to tehdá ještě Vědmák a ne Zaklínač) a musím říct, že mi propojení pohádky o sedmi trpaslících s terorismem připadalo skvělé a byl jsem naprosto uchvácen. Pak vyšel v Ikariii jeho hitový debut Zaklínač a to už jsem po něm tvrdě šel, jeho tři povídkové sbírky v malém formátu a krásnými obálkami od Roya jsou dodnes hrdou pýchou mé knihovny, nabité, svižné, vypointované. Sapkowski je výborný povídkář a obejde se i bez Geralta, Zlaté odpoledne nebo V kráteru po bombě jsou další skvosty. Ságu o Ciri mám samozřejmě taky zkompletovanou (když je máte vedle sebe,je krásně vidět, jak v průběhu postupně nezadržitelně "tloustla"), ale no..., už to není jaksi ono. Jsou tam výborné pasáže a námětů na pár dalších jistě skvělých povídek, zajímavé charaktery a zábavné zemité dialogy, ale... už to zkrátka není ono. Ono smíšení artušovského mýtu myslím vyjadřuje Sapkowského názor na celou fantasy literaturu, jak odhalil ve svém článku o historii žánru.

Smíšení artušovského mýtu myslím vyjadřuje jediné - autor zjistil, že si ukousl moc velké sousto, které nedokázal efektně a efektivně dovést do konce a tak si vypomohl vatou něčeho jiného, co dobře zná.Ostatně četl jsem první dva díly toho husitského románu a taky mu to tam místy ujíždí pod nohama, viz neustále zajetí hlavního hrdiny. Sapek by měl psát povídky, to je žánr pro něj. Nevím, co si těmi romány pořád dokazuje...

heavy_head: Tak nějak. Myslím, že se do toho prostě v půlce začal motat, přihazoval místa, boční a paralelní zápletky a linie a pak musely knihy ke konci tloustnout a na konci musely být radikální řezy a smrt mnoha postav, aby to nějak končilo (a nedejbože aby někdo chtěl o tom či onom ještě nějakou další povídku... :-). Navíc sám řekl, že nikdy nehodlá řešit mapu a podrobnosti svého světa a je mu jedno, jak daleko je z Redanie do Lyrie a tak dále. To je pak těžké udržet souvislou linii v dlouhém románu bez přechodů do lyriky a roztříštění děje na velmi vzdálená místa (tenhle trik taky používám ve hraní, zjednoduším si tak časové souvislosti, aspoň zpočátku, protože shodu času a souvislost nějakého dění pak stačí deklarovat a ne pečlivě propočítávat - jen to nesmí být moc dlouhý děj, jinak pak člověk popíše mraky papíru vysvětlující pozdější nutné nesrovnalosti :-).
Zlí jazykové kdysi na Draconu navíc tvrdili, že další díl hodí vždycky, když mu dojdou peníze na chlast a už v té době tvrdili, že ty knihy budou čím dál delší kvůli honorářům, poukazujíce na rozdávání podpisů za panáka :-). Ten pohled byla také jedna z těch pro mne smutných pasáží literatury. Soudit to nehodlám. Pro mne zůstanou hlavní povídky, to jsou skvělá díla a jestli má tu touhu, tak ať má za každé jejich písmeno flašku a ve zdraví ji užije...

Tyna: "Povinná četba" míním s ohledem na fantasy komunitu u nás. Bez Sapkowského ani ránu. V devadesátých letech to bylo možná ještě výraznější - teď už Sapkománie trochu upadla. Flanker i Alnag to vyjádřili dobře; jeho povídky jsou daleko lepší, komponovat román neumí, a na delší ploše také vynikne, že vlastně ani neumí tak dobře psát, jak se zdá z těch povídek. "Hrátky s formou" už byl vysloveně trapas, ten Grál finální katastrofa. A je pravda, že na počátku sága vzbuzovala dojem, že to bude snad i příjemné čtení; nicméně má drsně zhoršující se tendenci. Řekl bych, že v oboru fantasy to byla jedna z nejmizernějších věcí, co jsem kdy četl. A vydržel jsem to jen proto, abych nemohl být napaden, že jsem to nedočetl do konce. Ovšem další mistrovy věci už s díky odkládám, jen na nich vidím nadepsané jeho jméno.

Znáte teorii že každý z nás je buď "začínatel, udržovatel nebo ukončovatel"? Jde o to, že umíme něco (představte si jakoukoliv lidskou činnost) dokonale začít, udržet v chodu nebo ukončit. Nekteří jedinci prý ovládají velmi dobře 2 ze 3, ale nikdo všechny. Tato teorie se výborně hodí na literaturu a obzvláště ságy - u povídek s vlastnost tak dobře nedokáže. Máte knihy kdy to strašně zajímavě začne a děj se rozběhně, ale postupem času to upadá (řekl bych, že to je právě Sap. a snad to nebude i Martin). Pak jsou takové co si drží standart a jsou šíleně dlouhé, což je typické pro ty co umí udržet věci v chodu tipické. Tam je problém, že i když si kvalitu drží, čtenáře začínají stejné věci trošku nudit (Feist, Goodkind) . Pak jsou ty poslední co vás ze začátku třeba ani moc neberou a pak mají Velké finále. Ty jsou sice nejlepší, ale jelikož ti lidé dokáží jen dokončovat trvá jim psaní čehokoliv velmi dlouho (Tolkien a snad to bude Martin). Hodnotit se dají jen hotové ságy, takže až přečtu posledního Pottera, snad budu vědět kam ho zařadit. To jen tak na okraj k té vaší debatě o Sapkovi.

Takže vždycky slzím u jedné z povídek ze Zaklínače, kde se Geralt setkává s Očkem, ale už si nepamatuji jak se jmenuje.Nejvíce mě dostávají následné scény: Draci Zimní noci - smrt svobodného pána Ostromeče Draci letního žáru - smrt Tanise Draci letního žáru - návrat Raista domů Válka duší - smrt... no uvidíte Válka duší - odhalení...no uvidíteCo si tak pamatuji, určitě i v jiných scénách mě dojímají scény. Teď si ale nemůžu vzpomenout na jméno knihy a ani na detaily. Ale já jsme citlivka ;-)Rozhodně si Argonante, stejně jako ty, povinnou četbu bez Zaklínače dovedu představit, zatímco povídky jdou, romány jsou příšerné. Narrentum jsem se neodhodlal koupit.Jako povinnou četbu české fantasy bych zvolil Stín modrého býka, nebo jak se to jmenovalo.

Dalcon:ta povídka se jmenuje "Trochu se obětovat".Taky ji mám rád.Asi jsem moc velké dítě,ale v době kdy jsem to četl mě to bavilo.Nicméně to nepovažuju za "povinnou četbu" a sám bych nečetl nic co by mě nebavilo.Pokud tak někdo činí...no,jeho volba a jeho hloupost. Argumentovat tím,že je to povinné abys někam "zapadl" mi přijde dětinské. Ale dost bylo sapka!

Dalcor: Narrentum povazuju za dobre. Bozi bojovnici se trosku tahli. A Fiat lux - uvidime

Rufo - ne nevím co by mě mělo lákat na knize ve které hrdina dostane přes držku, je zajatým dostane přes držku, je deus ex machina zachráněm, dostane na držku, je zajatý...

Dalcor: Asi jsme na to moc velcí romantici. Já teda určitě.

Povídky byly geniální protože člověk se dokázal s postavama ztotožnit (já třeba úplně nejvíc s Geraltem) a přesně věděl jak jim je, vsadil bych se že Sap měl někdy taky nějakou svoji Yennefer, to co tam psal se jen tak vymyslet nedá. Kromě toho Geralt byl "hustej borec" ale zase ne tak moc aby to byla nesmrtelná postava, měl své meze "co by už nedal" a co ještě "dal tak tak" (docela umění připravit hráčům podobný encounter). Takovou povinou četbou a kontrastem pro mě byl Pán prstenů - u dvojky jsem to prostě vzdal.

No, jak vidět, nedosti Sapka. Já rozhodně nechci nikam zapadat; jen mne zajímalo, jaká je ta supermegabáječná kniha, co o ní všichni furt tlachají. A stran Yennefer... to je něco, co jsem zrovna moc nevydejchal. Geraltovy vášně jsou zpočátku zajímavý psychoanalytický materiál, ale časem, když ten vztah furt stojí na stejném fleku, tak to začne být pěkná otrava. A jelikož mají všechny ženské stejnou duši, jako Yennefer, přišlo mi to časem úplně k nesnesení. Jo, a Trochu se obětovat je jedna z nejlepších povídek vůbec. To jsem ještě neprokoukl, že je to další ixtá Yennefer.

Taky se přidávám k těm co zaslzeli u vynikající povídky "Trošku se obětovat". Hodně mě zdeptala i Gandalfova "smrt", ale nejvíc mi život zničila smrt Vinettoua, náčelníka apačů, to jsem opravdu dlouho oplakával. Následné zjištění, že on ani jeho bílý bratr nikdy ani neexistovali bylo už jen ranou z milosti.

U Písně ledu a ohně už neslzím. Vždy, když Martin nechá někoho umřít, koukám chvíli do prázdna a mumlám si něco o tom spisovatelském hovadu... Jizvu rychle zacelím a jedu dál :o))

Jaris:To je asi dobrý přístup.Taky se o to snažím ale někdy mi to moc nevychází. Btw,gandalfova smrt mě ve dvanácti taky docela zdrtila ale naštěstí hned bylo pokračování kde zase obživl(naštěstí)...

Gandalfova smrt mne zdrtila velice. Navic - ookracovani bylo asi az za pul roku, takze jsem myslel na to, jak autor dokaze ukoncit jednu svou postavu ...

Já jsem si na Dvě věže musel počkat celý rok. Když to vyšlo, prolistovali jsme se sousedem knihu a když jsme narazili na jméno Gandalf, vypukla obrovská radost a mohli jsme začít číst. To už se dneska nestává :)

Jak to tady čtu, tak jsem asi jediný, komu se 4.a 5. díl ságy o zaklínači líbil... To experimentování s formou se mi líbilo, konečně něco nového v žánru fantasy. Některé scény, jako třeba "bruslení" na konci 4. dílu nebo bitva u Brenny v dílu 5. jsou prostě nezapomenutelné. Smíchání s Artušovským světem se mi taky zase tak moc nelíbí a zdlouhavý závěr nic moc, stejně ale tuhle ságu považuji za jedno z nejlepších fantasy. Narrenturm a Boží bojovníci jsou výrazně slabší (prakticky 1 dějová linie, hrdina pořád někam utíká, záchrany na poslední chvíli...)

Osanos:No sám rozhodně nejsi!K oblibě celé ságy se hrdě hlásím!!!Ať si každý říká co chce...