Kultura

Chmur
23.12.2007 11:52
Nejsmutnější kniha
Když jsem jako malý chlapec četl Knihu džunglí, v níž Mauglí opouští své přátele, málem jsem brečel. Když jsem četl Růži pro Algernon bylo mi hodně smutno. Smutno mi je také u Martinových povídek, Zlomeného šípu atd. U čeho je smutno vám?
Autorská citace #1
23.12.2007 14:41 - Flanker.27
Čas žít, čas umírat. Tu knížku mi dal děda k maturitě a krátce nato zemřel. Dost symbolické.
Autorská citace #2
23.12.2007 18:51 - MIl
Mě bylo hodně smutno když v PP zemřel Boromir. U knížky to ještě jakš takš šlo, ale v kině jsem úplně brečel.
Autorská citace #3
23.12.2007 18:54 - Malabar
To ja sem se malem rozbrecel kdyz umrel Beowulf
Autorská citace #4
23.12.2007 19:49 - Rasberne
Martinovy (hlavně ty ranné) povídky jsou vůbec těžce melancholické a smutné... U knih jsem brečel zamlada - vzpomínám si, že jsem obrečel smrt Patricie Holmanové na konci Remarqových Tří kamarádů a taky smrt psa Rychlých šípů Bubliny ve Stínadla se bouří. Dnes už jsem bohužel trochu moc cynicky založený a tak se vždycky udržím, třebaže je to mnohdy těžké.
Autorská citace #5
23.12.2007 20:14 - heavy_head
Hodně smutná mi přišla báseň Však víš od J. Jelínka. Taky povídka Křik havranů na konci podzimu od téhož. Myslím, že je to nadějný depresista.
Autorská citace #6
23.12.2007 20:51 - Alek
Vždyť víš, ta je silná, dík za připomenutí. Že bych citoval, kdyby snad někdo neznal (ačkoli je to krajně nepravděpodobné ;)). Věřím, že autorovi to vadit nebude a když si tu postěžuje, budu ještě radši. ;) Křik havranů neznám, asi se nechlubil veřejně.
J. Jelínek píše:
Vždyť víš
Vždyť víš
že mráz přichází s podzimem
když velké lásky vadnou
když duše spěchá za dýmem

a písně se rodí v hlíně

že někdo umírá a jiný žije
a popel
a pláč
a melodie
pro roztrhané hedvábí pleti
už neplač
vždyť víš že ti neuletí


Není to o tobě a není to o mně

To jen on
na zlomené fresce v mrtvém domě
tvé jméno šeptá do ticha


vždyť víš
že když smutné větry vanou
i růže usychá
Autorská citace #7
23.12.2007 20:58 - Alek
A když jsme u tý poezie, dovolím si přihodit jednu šíleně depresivní a smutnou, ale hodně silnou, od Čaroděje z Písmáka. Tátovi.
Autorská citace #8
24.12.2007 00:08 - Malabar
No to bylo pjenky, vim presne o cem ta holka pise. Jedna divka, co sem kdysi miloval, taky neco podobnyho (tedy jiny tema) depresivniho(to slovo nerad pouzivam) napsala.
Autorská citace #9
25.12.2007 00:35 - Tyna
Lidi, (nepřipadá vám nepraktické diskutovat o "nejdepresivnější" a "nejsmutnější" knížce odděleně? Mám dojem, že se tříští docela zajímavá diskuze) já jsem si vzpomněla na jednu strašnou knihu. Normálně u knížek příliš nebrečím, alespoň od té doby, co jsem dospělá :-) A ani u téhle jsem nebrečela. U té jsem totiž hystericky štkala, vzlykala a díky bohu, že jsem byla sama doma.
Jmenuje se Pevné pouto (Alice Seboldová) a navzdory svému názvu to fakt není žádná červená knihovna. Od někoho jsem ji tehdy (před rokem?) dostala a chtěla jsem se s ní (v domnění, že to je červená knihovna) zdvořile rozloučit. Ale z úcty ke knihám jsem ji alespoň otevřela.
Jde o příběh, který vypráví čtrnáctiletá Susan. První kapitola začíná slovy "Když jsem byla 6. prosince 1973 zavražděna, bylo mi čtrnáct let.." a je tom, jak Susan vyláká starý soused ven, znásilní ji a podřeže. To všechno je popsané velmi naturalisticky.
Od té chvíle je Susan mrtvá a může jen nečinně sledovat, jak se její do té doby dokonalá středostavovská americká rodina, kde táta měl rád mámu, dvě dcery a syna, totálně hroutí. Otec se stane posedlým snahou najít viníka a takřka obsesivně pronásleduje souseda, kterého (právem) podezírá. Zdatně mu v tom sekunduje Susanina mladší sestra, která nedokáže unést tu bezmoc, je agresivní, propadá ve škole. Matka si ze zoufalství začne s detektivem, který Susaninu smrt vyšetřuje a potom zbaběle uteče od rodiny. Malý bráška se ocitne bez mámy, s paranoidním otcem a sestrou, která nezvládá.
Susan to "z nebe" glosuje, má pro každého pochopení, ale ví, že nikomu nemůže pomoct. Kniha je zoufale depresivní, protože je tak věrohodná. Takhle nějak to asi v rodině, kterou zasáhne taková strašná rána, vypadá.
Děsivé jsou pasáže, kdy všichni vzpomínají na doby, kdy to bylo všechno normální a fungovalo to.
Známky zlepšení a uzdravení se objevují pouze v náznacích a až "po letech". Matka se vrátí, až když otec dostane infarkt, sestra ji vypátrá a přinutí k návratu. Syn ji prakticky nepoznává, dcera jí nemůže odpustit, že je jako děti opustila. Trochu si porozumí jen s manželem, když spolu mluví v nemocnici ("Nevím, jak jsi to dokázal." "Musel jsem. Co jsem mohl dělat?" "Utéct. Začít znova. Jako já." A fungovalo to?" Ne, ta bolest šla vždycky se mnou.")
Nepatrné smíření je až v úplném závěru, kdy Susanina mladší sestra zavolá na svou dceru, kterou pojmenovala Susie. A Susan-duch to komentuje slovy: A konečně mě má sestra uložila tam, kam patřím - do vzpomínek.
V úplném závěru vidí Susan ženu, která najde její dívčí náramek s přívěsky (je to žena správce skládky, kam v ledničce svrhnul vrah Susanino tělo) a ta žena říká manželovi: Ta holčička, které patřil tenhle náramek, už je určitě dospělá, vdaná, možná má i děti. A Susan říká: Skoro. Ne tak docela.
Těžko se přenáší do těch pár slov ta hluboká bezmoc, deprese a duševní rozklad, který vane z téhle knížky. Jaká to musí být hrůza, když se čtrnáct let pipláte s dítětem a někdo vám ho takhle zákeřně zavraždí. A jak někdo, kdo je pro někoho jako jednorázový zubní kartáček (použít a zahodit), je pro jiného ten nejdůležitější člověk na světě.
Teď jsem někde četla, že tu knížku chce zfilmovat Peter Jackson, ale já se na to dívat asi nebudu. Bojím se, že se z toho stane nějaká prvoplánová duchařina.
Autorská citace #10
31.12.2007 05:35 - Léto
Snad se vám to bude zdát zvláštní, snad budete nechápavě kroutit hlavami a pohrdlivě odfrkávat, ale já si nemohu pomoci. Když mluvíme o těch smutných knihách a scénách, musím zmínit konec Nesnesitelné lehkosti byt. Je tam popsáno, jak oddaný pes (fena) Karenin umírá na rakovinu. Je to "přirozené", protože zvíře je staré, ale přesto mě to jako čtenáře naplnilo bolestným dojetím a bezmocí. Ta byla zřejmě ze všeho nejhorší - vždyť jinde můžeme smutek alespoň přetavit ve vztek a slibovat pomstu (pozdravuji Freye & Boltony, nu pagadi!), ale jak bychom se mohli mstít řádu přírody. Jak říkám, o to je to horší. Kdo by to byl řekl, že zdánlivě bezvýznamná událost bude působivější a smutnější než ostatní, důležitější události knihy? Ale údajně to byl i autorův záměr.
Autorská citace #11
31.12.2007 19:00 - heavy_head
No jo, utrpení němé tváře. Nejprůhlednější grafomanská finta, jakou znám... Vůči těmto podprahovým direktům jsem naštěstí imunní. (I když je pravda, že když Sanse setnuli Lady, rozkousal jsem vztekem podložku na myš :-))
A co říkáš na toho Jelínka, Léto? Pěkná sračka, co? :-) Zvláštní je, že mě nikdo necituje, a přitom už jsem dohnal k slzám nejednoho citově deprivovaného jedince v našem ústavu! :-)
Autorská citace #12
31.12.2007 23:05 - Léto
Je to trik, ale to nevadí, já se rád nechávám tahat za čenich, je-li to ku prospěchu věci! :-) Děti a zvířata patří v tomto ohledu k nejúčinnějším obětinám na oltáři čtenářských emocí. Ještě horší pocity než u Lady jsem měl u Šedého větra. Jedna věc je někoho zabít, druhá věc zohavit. Ej, kdyby se mi nějaký Frey dostal do spárů... Je pozoruhodné, kolik krutosti a rafinovanosti se v lidské bytosti najde, když jde o vztek a o pomstu. Odpuštění? Pendrek! Jen je hezky smažit na pomalém ohni.
Velebný sere z Těžkovic a Hlavovic! Víš přeci, že poezie pocházející z míst na jih od Šíje nepatří mezi můj šálek krve, tím méně pak báseň od nějakého Baratheona. Copak může lovná zvěř napsat něco dobrého? Kdepak. Vedoucí postavení v kultuře, umění a politice vždy měli lovci, tj. my zlovlci. To nelze popřít. Pokud tě nikdo necituje, ocituj se sám - toho je velké a dobré moudro, jež platí v mnoha sférách lidských (i nelidských) činností. :-)
Ještě bych rád zmínil knihy, které vyvolají těžkou melancholii, splín, a to ani nemusejí být smutné. Jen po nich zůstane takový zvláštní pocit; vznese se do vzduchu po zaklapnutí poslední stránky, usadí se vám na hlavě a nechtějí pryč. Takový dojem jsem měl například z konce Lásky za časů cholery, ačkoliv kniha končila v zásadě (z faktografického hlediska) příjemně.
Autorská citace #13
25.1.2008 21:52 - heavy_head
Povídka Rogera Zelaznyho Síla síly (Comes Now the Power) z jeho povídkové sbírky Poslední obránce Camelotu.
Autorská citace #14
25.1.2008 22:49 - Lokken
Když jsem poprvé dočetl ságu o zaklínačí od sapkowského,měl jsem hrozný pocit nespravedlnosti.Jak říká jedna postava na začátku Paní jezera:...mám ráda příběhy které končí šťastně,kde vše dobře dopadne,a hlavně žádný z hrdinů nesmí zemřít... No tak podobné konce mě opravdu neteší.Nemám rád když autor celou dobu z hrdinů dělá neporazitelné bohy a aby vše nevyznělo jako happyend tak někoho z nich jen tak pro jistotu a formu sejme,neumožní nebo zničí něčí vztah nebo jen tak najednou vabalí zničující události...
Autorská citace #15
26.1.2008 19:05 - Argonantus
Když jsem poprvé (a naposled) dočetl ságu od Sapkovského, byl to okamžik čirého a nezkaleného štěstí, že je ta strašná kravina za mnou. Zato hodně smutno mi bylo asi tak v polovině, při vědomí, co mne ještě čeká, když je to povinná četba.
Autorská citace #16
26.1.2008 19:22 - Alnag
Argonantus: Ech... no tak já nevím, kde přesně myslíš tu polovinu, ale ze začátku se to rýsovalo docela dobře. To až tak kolem třetího, čtvrtého dílu začíná autor dost panikařit aby to pak úplně zazdil...
Autorská citace #17
26.1.2008 19:23 - Tyna
Argonantus: :-) Kolik ti je, že věříš na povinnou četbu? Mně když se něco nelíbí, tak to nečtu... (Sapek se mi zrovna líbí moc :-)
Autorská citace #18
26.1.2008 19:24 - Tyna
Alnag: Ve čtvrtém a pátém díle autor podle mne příliš experimentoval s formou, což bylo na úkor obsahu, ale i tak se mi ta sága líbila.
Autorská citace #19
26.1.2008 19:49 - Alnag
Tyna: Já mám Sapka rád, Zaklínače přímo zbožňuju, ale zcela upřímně to jak to tam nabořil legendou o Grálu, to je tak ubohé, až je to hrozné. Experimentovat s formou někde v polovině románové ságy, na to nejsem zvědavý.
Co kdyby si takhle Martin řekl, že zaexperimentuje s formou v Písni a pro jistotu tam ještě pošle řekněme bandu japonských samurajů, aby trochu zamíchal dějem...
Autorská citace #20
26.1.2008 19:54 - Lokken
Uznávám,že implikace legendy o grálu byla poněkud přehnaná a asi i zbytečná,nicméně i tak jsem si ságu docela užil.Tím nechci nikoho nutit aby ji četl(a doufám že to tak ani nikdo nevzal).
Eh,no...tohle byl prostě jen můj subjektivní názor na tanhle topic. Never mind.

Pro přispívání do diskuse se musíš přihlásit (zapomenuté heslo). Pokud účet nemáš, registrace trvá půl minuty a 5 kliknutí.

Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.088587045669556 secREMOTE_IP: 3.238.79.169