Racionální a zázračná realita (nejen) ve hrách

Jednotlivec a jeho konstrukce reality

Každý z nás se dennodenně pohybuje v určité konstrukci reality. Co je skutečné, reálné a nepochybně pravé, to nikdy přesně nepoznáme. Můžeme se však k "pravé skutečnosti" svými smysly přibližovat ... nebo oddalovat. Ke změnám ve vnímání reality dochází, obvykle při nějakém otřesu, kdy měníme mezi diametrálně rozlišnými situacemi. Mění-li se drasticky situace, měníme i naše vnímáni reality (předchozí vnímání reality se v nových podmínkách neosvědčí).

Racionální realita každodenního života spoléhá na hrubá fakta. Dnes budou bouřky, takže si s sebou do práce vezmete deštník. Jste akcionář, makléř, a dobře víte, že akcií, které klesnou na hodnotě pod únosnou hranici, se bude třeba rychle zbavit. Zaplaven čísílkami, informacemi a statistickými předpověďmi, nacházíte se v ukázkovém prostředí racionální reality.

Zázračná realita nastupuje tam, kde racionální smýšlení selhává. Většinou se prostě tak vydere na povrch, bez předchozího varování. Bankovní makléř bude jednoho krušného dne vysazen uprostřed Mohavské pouště. Sluníčko vysvitne, nastane spalující vedro a makléř začne pociťovat, že jeho konec se blíží. Racionální smýšlení by mu tu moc nepomohlo - předpověď počasí nezná, nechápe, proř zde byl vysazen a statistický fakt, že deštná sezóna je čtyři měsíce vzdálena mu také není útěchou. Makléř přejde od racionálního smýšlení k zázračnému. Začne se upínat k bohu, k osudu (resp. k čemukoliv nadpřirozenému), doufat v zázrak. Tím zázrakem může být déšť, oáza, i případní vysvoboditelé.
Držet si racionální smýšlení makléři nepomohlo (neměl dostatek racionálních informací o poušti), proto si místo usouzení, že tu na 95% zemře dodal naději ve víru, v zázrak.

Realita a společnost

Současný západní svět je vybudován v empirickém duchu, tj. dá se považovat za smyslově poznatelný. Proto se i valná většina lidí západního světa pohybuje v racionální realitě (ano, považujme racionální realitu za výchozí hodnotu). Přesto může určitá společnost (např. stát) sklouznout k zázračné realitě.

Řekli jsme si, že jednotlivec sám o sobě (bez uvažování o společnosti) vstupuje do zázračné reality tehdy, když mu racionální realita nenabízí útěchu (sem může patřit i vyhledávání různých zázračných léčitelů, atp.) Vezměme nyní v úvahu další důvody - důvody pro člověka jako tvora skupinového.

Člověk se rád realizuje - jako osobnost, jako člen skupiny. Různé kulty, zázračné ideologie a války mu to umožňují - a to snáze, než v racionálním světě. Poté, co se člověk přidá do zázračné společnosti, může hodit všechny nejistoty za hlavu. V zázračném pojetí reality se vše stává buď bílým, nebo černým. Šediny neexistují; buď jsi s námi, nebo proti nám. Člověk pohlcen skupinou v zázračné realitě má ten luxus, že nemusí pochybovat o svých činech, protože jeho zázračná ideologie mu hlásá, že vše co dělá, je to dobré.

Složitosti padají v zázračné realitě

Kritické myšlení, které je součástí racionálního vnímání reality, se v zázračné realitě vytrácí. Člověk racionální by si položil otázky, přemýšlel nad svým konáním. V zázračném prostředí je ale vždy nějaký "bůh", který má pravdu a toto rozhodování za člověka udělá. A to je přinejmenším příjemnější, že.

Sám člověk se často z opojení zázračné reality těžko probírá, protože v zázračné realitě se cítí štastnější a kompletnější, než v realitě racionální - viz třeba války: stává se členem skupiny, je skupinou akceptován, má vyšší poslání (vyhrát tuto válku proti naprosto zlému a zkaženému nepřáteli - a ono často ani nezáleží, na které straně barikády se nacházíte, protože obě zázračnou realitou pohlcené strany věří v božskost svého konání a ďábelskou prohnilost nepřítele).

Uveďme si několik rozporů racionální a zázračné reality, z prostředí válečného konfliktu:

• (R) existuje spousta názorů, pohledů na problematiku X (Z) jeden správný názor
• (R) k problému je možné se vyjádřit i distancovat X (Z) jsi s námi, nebo proti nám
• (R) existují i jiné problémy X (Z) ostatní problémy nejsou důležité
• (R) problém je třeba vyřešit; stejně tak i tu spoušť, co po sobě zanechá X (Z) jedná se o svatou válku, den zúčtování, poslední soud; po válce nás čeká buď peklo, nebo nebesa
• (R) obě strany mají svůj podíl viny, se kterým do konfliktu vstoupily X (Z) my jsme ti svatí, oni ti pekelní a proradní

Zázračná realita válek a ideologií člověka pohltí tak, že se z ní dostává až tehdy, kdy jeho straně zbývá malinkatý krůček od prohry. V zázračných válkách "bojují celé národy", nacionální smýšlení státu je posíleno a všichni se k sobě najednou začínají chovat nevídaně hezky. Jediným problémem se stává pekelný nepřítel, kterého je třeba zničit.

Těch pár jedinců, kteří si i ve válce, ve které propukla "zázračná epidemie" uchovají racionální vnímání reality, není vyslyšeno. Mohou poukazovat na zvěrstva a absurdna války, které mohou vést až k samotnému vyhubení společnosti, ale vyslyšeni nejsou. Davem, který je vtažen do zázračné reality, mohou být i vyhnáni.

Nepřekvapí, že po skončení války si spousta tehdy zázračnou realitou angažovaných přeživších vybavuje hezké vzpomínky na válku samotnou, není schopna najít realizace (individuální i skupinové) v mírovém světě.

Zázračná společenstva

Zázračné společenství žije v přesvědčení o správnosti svého konání, hledí k světlým zítřkům. Je přesvědčené, že je třeba se stále zlepšovat a dosahovat výšin. Na konci cesty je vždy nějaký ráj, země zaslíbená. A protože dosáhnout tohoto ráje není reálně možné (postup k dokonalosti se jednou zasekne), zázračná společenstva se postupně rozpadají - opouští je zázračno a ideály, jednotliví členové ze snu procitávají. Za všechny příklady zázračných společenstev si uveďme komunisty v sovětském Rusku a hnutí hippies.

Jiným případem zázračného společenství budiž sekta reverenda Jonese. Tento duchovní slíbil svým stoupencům spasení v zázračné realitě, kdy si pro ně přijde bůh a odvede si je do nebes. A skutečně, stoupenci reverenda Jonese spáchali jednoho dne hromadnou rituální sebevraždu. Po bližším ohledání těl se zjistilo, že někteří z mrtvých byli k smrti donuceni (tito se patrně na poslední chvíli probrali z transu zázračné reality, byli však svými společníky zavražděni).
Tělo reverenda Jonese nebylo nikdy nalezeno - ukázalo se, že sám reverend svým slibům zřejmě nevěřil, byl pouze racionálně smýšlejícím, chladně kalkulujícím podvodníkem, který své stoupence obral o majetek a doštouchal je k oné hromadné rituální sebevraždě. I zde může končit příběh zázračně smýšlejícího společenství.

Potřeby v nás

Někteří lidé se iluzím zázračné reality oddávají dobrovolně a velmi rádi. Utečou tak ze spárů "krutého světa", případně najdou všechny odpovědi na otázky, které by si jinak musel zodpovědět sami (že najdou odpovědi zcestné, nevadí). Častou volbou jsou různé kulty, nezahálí ani mini-války.

Podívejme se třeba na hooligans, fotbalové chuligány. Ač se násilnosti diváků při různých kláních dají vystopovat až do středověku, nepřehlédnutelná vlna fotbalového násilí se začala objevovat až kolem šedesátých let dvacátého století. Koncem druhé světové války (Hirošima) se změnilo pojetí skutečných válek tak, že "národy nebojují" a konflikty jsou vedeny už jen na politické frontě, případně ve skrytu.

Lidská "přirozenost" a potřeba vést války (která je vlastně potřebou seberealizace a stádové příslušnosti, stočenou do zázračné reality) si našla jiná válečná pole - například pole fotbalová.
Chuligánství není ničím jiným, než mini-válkou zázračné reality. Fotbaloví chuligáni drží pohromadě, následují za svým týmem, sjednotí se, čekají zázračnou výhru. Protivník je na dřeň kosti špatný; v případě nespokojenosti si obě hordy fanoušků dají své antipatie pořádně najevo.

Konfrontace realit

Uveďme si dva příklady, za racionální a zázračnou realitu:

• Star Wars: zlo je nenapravitelné, chce ničit a otročit, je prohnané a amorální, sadistické. Dobro je cnostné, morální, má své zásady. Nakonec dobro zvítězí a všichni žijí šťastně až do smrti; Vader se vykoupí a zemře jako hrdina.
• Star Trek: konfrontace mezi civilizacemi nejsou černobílé, obě strany v konfliktu se snaží o své. Je-li nějaký problém vyřešen, není všem krušným dnům konec. Jedná se pouze o dočasné odvrácení nebezpečí.

O vnímání racionálního a zázračného konfliktu může vypovídat počet hrdinů v konfliktu:

• Druhá světová válka: těch generálů, hrdinných pilotů a neohrožených státníků, jako by vyrostli po dešti. Podobným příkladem budou i křížové výpravy.
• Válka v perském zálivu/ Irák: znáte jednoho jediného vojenského hrdinu z tohoto konfliktu? Ne.

Jak dojte ke konfrontaci mezi racionálně a zázračně smýšlejícím človekem?
Sami buďte tím racionálním. A představte si, že potkáte nějakého fantasy paladínka, toho "správného", konajícího vůli svého boha. Dovtípíte se, že tito paladínci jsou ti nejhorší, schopní těch nejhorších zvěrstev. A pokud se nedovtípíte, jde pouze o opatrný design: paladínci bojují proti goblinům (kteří jsou zobrazeni dle zázračné reality jako hnusná, proradná a zákeřná stvoření). Paladínci ale stále vyřezávají nastávajícím gobliním matkám plody z břich ... pouze to ve hrách není zobrazeno, nebylo by to patřičně zázračné.

Jak dojde k (válečné) konfrontaci mezi racionálně a zázračně smýšlejícími silami?
Třeba v současné "válce proti terorismu" - Irák. Američané přišli neangažovaní, racionálně smýšlející. Stojí ale proti nepřáteli pohlceném zázračnou realitou - svatá válka, bombové útoky, atp.
Zde doporučím k shlédnutí třeba film The Hurt Locker (2008), pojednávající o pyrotechnické jednotce v Iráku.

Doporučení pro hraní

Jsou světy zázračné reality, rozlišující absolutní stupnici dobra a zla. Toto je vlastně jen pohádka přenesená na hrací stůl ("... a všichni žili štastně až do smrti"). Viz třeba Oblivion, ve kterém se uhlazenému a naleštěnému impériu postaví strašlivý nepřítel - sadisticky zvrhlý pán devíti pekel.

Jsou i světy racionální reality - vážné, drsňácké, rozklepané autentickou surovostí válek. Viz třeba Fallout, ve kterém pronáší chraptivý chlápek svou oblíbenou hlášku "war, war never changes". Mezi těmi všemi odpadky, ghůly a prošlými coca-colami to zní fakt sklesle.

Cílem článku bylo ukázat obě reality. Co z toho plyne? Pokud ve svém hraní dokážete využít obou koncepcí (špetku fanatismu i hrstku moralistické skepse nad zařízlými goblinčaty), třeba bude hra oproti jednostrannému pojetí zajímavější.