Horor ve všech barvách

Odkaz na původní video, díky kterému tento článek vznikl a ze kterého pochází velká část textu: Horror in Every Color na kanálu DiceTry.

Předchozí článek na širší téma „Magic: the Gathering v RPG” Nestačí vám přesvědčení? Použijte barevný koláč! představuje jednotlivé barvy jako takové. Pokud s MtG nemáte zkušenosti, doporučuji jej přečíst jako první.

„Ničeho v životě se nemusíme bát, jen tomu porozumět. Nastal čas víc porozumět, abychom se mohli méně obávat.“ - Marie Curie-Sklodowská

Strach. Emoce, které neuniknou ani ti neojdvážnější z nás, která svírá srdce a zatemňuje mysli. Ale každý se bojíme něčeho jiného. Co je pro jednoho mírně nepříjemné, může jiným připadat jako nepředstavitelná hrůza. A proto se dnes podíváme na barevný koláč a jeho možnosti při vytváření různých typů hororu. Každá barva totiž představuje jiný druh strachu a hrůzy, který vychází nejen z jejích vlastních témat, ale i z toho, čeho se bojí barvy k ní nepřátelské.

Bílá

U bílé barvy a jejích témat sounáležitosti, řádu, obětavosti, disciplíny, si málokdo představí, jak by mohla být spojena s hororem. Ale když uvážíme, že největší strach jejích nepřátel, černé a červené, je ztráta svobody a autonomie, uvědomíme si, že přesně k tomu je bílá více než schopna ostatní donutit. Její horor je monolitický systém, který má chránit, ale místo toho utlačuje a staví bezcitné zdi, které řídí váš život. Je to strach z autority, z pohlcení systémem proti vlastní vůli. Ale ať křičíte, jak chcete, nemůžete s tím nic udělat. Nikdo vás neslyší. Málokdy se jedná o samostatnou bytost, bývá to skupina, systém a infrastruktura, všechno připravené vás kdykoliv rozmáčknout nebo ovládat.

Představte si příklad: zavřou vás do ústavu. Proč? Ne proto, že byste byli nemocní nebo násilní, ale kvůli omylu úředníka, chybě v systému, nebo z vůle někoho, kdo má nad vámi moc. Obhajovat se můžete, ale proč? Systém je hluchý k vašim prosbám. Nadopují vás léky a nechají vás jen zírat z okna, s netečným výrazem pozorovat lidi procházející kolem a užívající si svobody, která vám byla z nařízení ústavu navždy odepřena. Chcete křičet, ale nevydáte ani hlásku. Proč taky? Nikdo vám nenaslouchá. Roky ubíhají, až se z okna přestanete dívat i ve svých snech.

Bílá vytváří strach z toho být uvězněn jen proto, že to systém řekl. Místo úplně zbavené lidskosti. Není to horor zrozený z nějaké temné bytosti, ale z hrůzy bezcitného systému.

Modrá

Asi nikoho nepřekvapí, že horor stvořený modrou barvou je založen na psychickém utrpení. Její nepřátelé, červená a zelená, jsou barvy silně ukotvené v realitě. Červená se bojí ztráty vlastní identity, kdy to, co jste, vám propadá mezi prsty jako jemný písek. Zelená má strach ze ztráty kontaktu s realitou, vytržení ze svého místa ve světě a z pokřivení vnímání toho, co je. V souladu s modrou pak všechno dohromady tvoří spirálu vinoucí se blíže a blíže směrem k šílenství.

Zní to poněkud abstraktně, ale příklad by mohl vypadat nějak takhle: představte si někoho, kdo si žije celkem normální život. Má svůj domov a lidi ho mají rádi. Sem tam se začnou objevovat drobnosti, které nejsou tak úplně v pořádku, hlas, který nikdo jiný neslyší, zkroucená ruka ve stínech, pokřivený úsměv na něčí tváři, vzpomínky, které nesedí. Zpočátku nic velkého, může to připsat únavě nebo stresu. Postupně se to ale zhoršuje, stále víc a víc. V rozích se skrývají celé bytosti, nebo se šklebí za zády členů rodiny. Barvy na obloze nabydou nepřirozených odstínů, hlasy zní dunivě, pachy se přebíjejí, jídlo chutná odporně. Všechno působí až příliš reálně, ale nikdo jiný jako by to nevnímal. Nemůže už věřit ničemu, co vidí, slyší, cítí. Vztahy se rozpadají, zatímco se jeho duševní stav propadá hlouběji a hlouběji do temnoty.

Kdo jsem? Co se mi stalo? Byl můj život vždycky takový? Horor modré v mnoha směrech zpochybňuje realitu, naše porozumění jí i nám samotným. Je to šílenství skrz naskrz.

Černá

Reprezentace hororu v černé má ze všech barev nejvíce prostoru k vyjádření. Tato barva vstupuje na zakázané stezky a do temných chodeb, odkud ukazuje horor v mnoha podobách. Ale i když bez problémů najdeme horor v jejích vlastních tématech, stejně jako ostatní čerpá ze strachu svých nepřátel. Jak zelená tak bílá se ve svém strachu shodnou na jedné věci – něco, co je otevřeně zvrácené a nepřirozené, zkaženost toho, co považují za správné nebo dobré. Pro bílou jde o věci skrz naskrz ohavné a zvrácené, přímý protiklad dobra, pro zelenou o pokřivení toho, jak by věci měly být a jsou, plivnutí do tváře dokonalosti přírody.

Představte si bytosti z pekelných říší, které sužují lidstvo ne kvůli nějakému většímu cíli nebo plánu, nýbrž z prosté záliby ve vytváření strachu a způsobování bolesti. Jejich deformovaná těla promlouvají strašidelnou nelidskou řečí. Každý, koho stáhnou do své pekelné říše, doufá jen v jedno. Rychlou smrt. Ta jim ale není dopřána, mučení se protahuje, jakákoli naděje postupně vyprchává, až zbyde jen prázdná schránka. Je to hrůza ve své nejčistší podobě, něco, co přesahuje i nejpromyšlenější lidské utrpení.

A kvůli čemu? Nic víc než zvuk bolestného křiku a chuť čerstvé krve. Horor černé sahá daleko za démony a ďábly, je to něco mnohem zvrácenějšího, co vzniká v nočních můrách, jen aby to následně bylo vypuštěno do světa.

Červená

Červená, stejně jako u většiny svých projevů, je i u hororu mnohem přímější než ostatní barvy. Je to fyzický a přímý nával strachu, který nepotřebuje divokou představivost ani abstraktní uvažování, na to je až moc skutečný. Horor červené je ztělesněn brutálním zabijákem, bytostí extrémního násilí, která rozsévá smrt jen na základě svých temných popudů. Nepřátelé červené, bílá a modrá, spoléhají na struktury společnosti, které je, alespoň ve svých očích, staví nad ostatní barvy. Zabiják se ale neptá na to, jak jste morálně dobří nebo jestli jste chytřejší než ostatní. Formální autority ho nezajímají. Někomu, kdo porušil lidskou smlouvu se zdvořilostí, žádná společenská omezení nezabrání zabíjet. A co víc, je to jen osoba. Jakákoli osoba.

Nejvýraznějšími příklady jsou zabijáci ze sedmdesátých a osmdesátých let, jak filmoví tak skuteční. Často jim lidé přisuzují příliš mnoho zásluh co do chytrých vrahů, ačkoliv to ve skutečnosti byli jen lidé, kteří nedokázali ovládat svá nutkání, která se časem stávala čím dál děsivější a zvrácenější.

Tento strach můžeme sdílet, když předpokládáme, že společnost je postavená tak, aby nás ochránila. Ale nic vás neochrání, pokud je vrahem váš soused. Horor červené se nerodí z představivosti, ale využívá fyzické a násilné stránky lidstva.

Zelená

 Zelená je jediná barva, která se nesnaží v ostatních strach vyvolat, ale spíše strach vzbuzuje svou pouhou existencí. Její druh hororu je ve své podstatě přirozený, i když kvůli nedostatku širší perspektivy ho můžeme považovat za pravý opak. Nejlépe ho vystihují bytosti, které vždy byly součástí přediva vesmíru, ale jsou skryté nebo nedosažitelné. Jsou starodávné, necitelné, velkolepé a mimo naše chápání. Můžou nabýt mnoha forem, například duše starého hvozdu, bytost sídlící na odvrácené straně měsíce, nebo božstvo starší než čas, a pohled na ně nepřináší nic než šílenství. Nepřátelé zelené, modrá a černá, se jich bojí, protože nehrají podle žádných pravidel, která by v interakcích s nimi mohly využít jako výhodu pro sebe. Tyto bytosti nejsou démoni, které můžou ovládat, ani hádanky, které lze vyřešit.

Nejznámější příklad lze najít u mistra hororu, H. P. Lovecrafta, a jeho sbírce starých božstev. V jeho příbězích inteligentní a v realitě pevně ukotvení lidé padnou na kolena před něčím, co nelze chápat.

Je to čirý strach, se kterým nejde vyjednávat, nelze ho podplatit ani přechytračit. Mluví zapomenutými jazyky, pohybuje se nepochopitelným způsobem a jeho záměry leží mimo možnosti rozumu. Je to entita, která byla přítomna, když byl zapálen první oheň a slídila v jeho stínech.

Tyto příklady samozřejmě nejsou to jediné, s čím se na své cestě hororem můžete setkat. Občas můžete narazit i na kombinaci jednotlivých barev, například v ústavu, ze kterého nemůžete utéct, se objeví zabiják nebo se tam roztříští vaše vnímání reality. A prastaré bytosti můžou způsobovat nepředstavitelnou bolest a utrpení. Vaší představivosti se meze nekladou a možnosti, jak vyvolávat strach a hrůzu, jsou nekonečné.

Horor přesahuje obyčejný strach, je to nepovolující a fyzická emoce, která ochromuje naše samotné vnímání světa kolem nás. Každý má své vlastní obavy a najít to, čeho se skutečně bojíme, je cvičení v porozumění sobě samému, kdy můžeme vytáhnout na světlo hrůzy, které se skrývají v našich vlastních stínech.

Povězte mi, přátelé, čeho se bojíte vy?