Hráčův deník: Zabijácké komunikační problémy

Bohužel RPG hry jsou zřídka kdy jen o vybrušování vašich hráčských schopností, o nichž jsme mluvili doposud. Většina skupin nemá problémy ani s pravidly, ani s podobou dobrodružství ani tuctem dalších věcí, nad kterými se tradičně vraští obočí. Problémem většiny skupin je komunikace mezi Vypravěčem a hráči. Skutečný problém, který pošle tažení do spirály smrti, vyvstává z rozdílných očekávání těchto dvou. Hlavní problémy jsou tyto:

• Vypravěč chce do hry zavést dějové prvky, ale hráči mu při každém pokusu přezíravě řeknou, ať přeskočí k nejbližšímu boji.
• Hráč tuláka je úplně upozaděn, když dá Vypravěč postavě kněze magický předmět, díky němuž má dokonalý přehled o všem "přemísťování majetku", které tulák provádí.
• Hráči jsou frustrováni, když si světla ramp zabírají CP.
• Hráčka si do dlouho běžící hry přitáhla svého kluka a v závislosti na náladě se buď spiknou proti ostatním, nebo prezentují svou vzájemnou otrávenost skrze své postavy.

Všechny problémy výše vedeného typu mají společný původ i řešení: komunikaci. Frustrovaní jedinci se musí vyslovit a dát ostatním vědět, co je přivádí k šílenství. To se samozřejmě snáze řekne, než udělá. V reálném životě má jen málokdo z nás bonus +10 na Diplomacii. Vyjednávat o citlivém tématu je obtížné i když čelíte jenom člověku, natož skupině. Přednést úspěšně svou námitku skupině lidí je obtížné i pro zkušeného vyjednavače.A uvažte i to, že mnoho lidí hraje RPG proto, že jim dávají možnost strukturované interakce s jinými lidmi. Ne každý s d20kou v ruce je sebevědomý vyjednavač. Někteří hráči vědí, co chtějí, ale je pro ně nesmírně obtížné vystoupit a vyslovit se. Bojí se, že zraní něčí city, rozbijí přátelství. Jiní nedokáží najít slova k popsání své nespokojenosti. A zase jiní by dokázali přemluvit i mrtvého, ale nejsou nejlepší posluchači, nedokáží vhodně přijímat reakce druhých.D&D dává plachým lidem fiktivní postavy, skrze které mluví a dává dominantním typům arénu, kde je v pořádku hrát kňučícího mluvku. Zvláště pro mladé hráče funguje hraní jako druh cvičiště pro společenskou interakci. Pokud zábava z hraní rolí potřebuje nějaké ospravedlnění, pak tohle je ono.Když ale dojde na problém reálného světa, který je třeba vyřešit, tahle síla roleplayingu se může obrátit proti nám. Takřka všichni z nás jsme introvertní extraverti nebo extravertní introverti nebo jiná zabijácká kombinace chytrých, tvůrčích a výstředních lidí. Dejte pět, šest takový do jedné místnosti a uvidíte, proč mnoho hráčů radši trpně mlčí, než by promluvilo.Naneštěstí je to důvod, proč mnoho tažení odumře. Na každou hru, která se rozpadne v dramatické hádce, připadá tucet tichých smrtí, v nichž hráči postupně přestanou docházet. Nikdo se nebaví, ale nikdo nechce riskovat hádku nebo bůhví co, aby se z toho vykecal. Takže se skupina postupně rozpadá. Šťastnější hráči si najdou jinou skupinu. Ale pokud žijete v oblasti, kde je těžké narazit na nové hráče, můžete také s hraním RPG úplně skončit.A proto se zhluboka nadechněte, zvažte problém, odhadněte nejlepší způsob, jak se s ním vypořádat, znovu se zhluboka nadechněte a pusťte se do jeho řešení. Existuje řada specifických strategií pro vyjednávání o problémech, ale v krátkosti je postup asi takový.

1. Určení problému.
2. Odhalení příčin problému.
3. Seznámení se a respekt k úhlům pohledu ostatních.
4. Vyřešení problémů ostatních jinak.
5. Prezentace problému a možného řešení.
6. Připravenost ke kompromisu.

První krok je nejsnazší. Víme, že nás štve Vypravěčova zjevná favorizace Honzy nebo chceme, aby mělo tažení trochu děje. V druhém kroku se musíme zeptat, zda je problém ve Vypravěči, jednom z hráčů nebo je výsledkem interakcí několika lidí. Snažíme se zjistit, zda problém vyvstává z chutí účastníků hraní nebo je jeho příčinou nějaký mimoherní faktor, jako třeba potížistický pár.Jakmile jsme odhalili, kvůli čemu skřípeme zuby, je na čase zjistit, co se za tím skrývá. Ve třetím kroku se pokoušíme dostat do kůže druhé osoby. Z jejího úhlu pohledu dělá správnou věc. Čeho se snaží dosáhnout tím, že dělá věci, které nás štvou?Když máme odpovědi na tyhle otázky, je na nás najít jiný způsob, jakým bychom oba dosáhli svého cíle, on jeho a my toho našeho. Jen tehdy je možné řešení, které problém skutečně odstraní. Činíme tak přátelským, nekonfrontačním způsobem. Chceme zlepšit situaci i pro osobu, se kterou jednáme, nikoliv ji ubít v souboji vůlí.Konečně musíme naslouchat a přizpůsobovat svůj náhled podle toho, jak druhá strana reaguje a jak zjišťujeme víc o jejích touhách a preferencích. Tam vyjednávání začíná...