Zlatý pavilon je skutečný. Nebyl postaven. Nebyl přivezen. Prostě existuje.
Nedochoval se žádný záznam o jeho stavbě, nemá majitele a nikdo jen nenavštěvuje. Nikdo neudržuje živé ploty okolo stavby.
Zlatá věžka ční čtyři patra nad starodávné nádvoří jako maják omývaný mořem živých plotů ve tvaru bludiště. Na nádvoří je jen jeden vstup, ale do labyrintu je možno vkročit jedním ze čtyř průchodů. Jako šlachy vedle masa se bizarními vzory upředené z podivného zelenozlatého kovu bliští proti krvavě rudému šindeli na ostře zkosených střechách a stříškách.
A zpoza čtyř oken, hledících do čtyř světových stran, někdo nebo něco pozoruje okolní svět. Nikdy se nestane, aby se za zašlým sklem neodehrával fascinující tanec tvarů a stínů. A jak neodbytné je nutkání pozorovat tajemné siluety proplétající se v tlumené záři... Kdo jsou a co chtějí?
Ale nikdo ještě nedokázal odpovědět. Nikdo nedokázal proniknout až k pavilonu a zjistit co čeká uvnitř a pokud ano, pak se nevrátil zpět. Proč? Kvůli prapodivným keřům okolo altánu se zahnutými trny, obsypaných hořkými oranžovými bobulemi. Divoce rostoucí živé ploty dorůstají zpět během minut po proklestění nebo vypálení a škrábnutí jejich trnů způsobuje otupění a infekci. A pod keři v černé dehtovité zemině se hemží jedovatí brouci. Cestičky mezi ploty jsou pečlivě vydlážděny opracovanými kameny; táhnou se labyrintem a nikdy nezarůstají. Svět uvnitř bludiště je tvořen výhradně záhyby, kruhy a smyčkami; pravé úhly tu nemají místo.
Jen jediný muž se kdy z vrátil ze sevření podivných keřů a stal se tak legendou – architekt Gianpaolo Padovano. Poprvé si zlatého pavilonu všiml, když se jako každý týden vydal malovat – pouhý koníček, neb tehdy byl ještě mužem jasné mysli a zdravého úsudku. To vše se mělo změnit, když poprvé uviděl podivuhodnou stavbu. Volala na něj a on poslechl a jeho život tehdy skončil.
Nejdřív nakreslil věž, pak bizarní stíny tančící za jejími okny. Pozoroval je, snažil se pochopit a nakonec se dozvěděl víc než doufal. Jeho umění se stalo výtvorem šílené mysli. Začal si být jist, že jeho posláním je projít bludištěm a na vlastní oči vidět co se skrývá za okny pavilonu.
Jednoho rána už kreslit nestačilo a Padovano z náhlého popudu vkročil do bludiště, aby vyšel ven o čtyři týdny později. Přežil na oranžových bobulích, dešťové vodě a několika příliš pomalých krysách, i ty poslední zbytky příčetnosti jej však opustily. Jediné co zůstalo byla nezměrná touha najít cestu k věži.
První známý průzkumník bludiště naškrábal mapu místa zevnitř mnohonásobně většího než zvenčí. Sám se zabydlel v opuštěném domě s výhledem na pavilon a dál uhlem kreslil na zdi mapy pokroucených stezek. Jeho příběh naplnil hrůzou mnohé z těch, kteří jej slyšeli, v jiných však probudil zvědavost. Nemálo z nich si přišlo prohlédnout tajemné bludiště a mnozí vstoupili dovnitř, nikdo však nevyšel ven. Padovano se je snažil varovat, ale nepokoušel se je zastavit. A brzo na to jim začal pomáhat.
"Jestli se ztratíš, vystřel tuhle světlici."
"Když nebudeš vědět kudy dál, zavolej na mne."
Nikdo z nich se nevrátil, ale jejich tragické výpravy daly Padovanovi mnoho vědomostí. Zaznamenal jejich poslední šílené skřeky z druhé strany. Vyprávěli mu o věcech zhola nemožných, o neuvěřitelných vzdálenostech, které překonali, o tom jak vyčerpaní jsou, to vše hlasem vzdáleným nanejvýš pár metrů. A nakonec každý z nich utichl, jak si je labyrint jednoho po druhém vzal.
Uběhlo pět let. Padovanův zápisník nyní obsahoval stovky kreseb a poznámek jeho "obětí" a jeho mapa se nyní skládala z nejméně třiceti navzájem propletených náčrtů. Ukazovaly cestu skrz labyrint a mnohem víc. Ukazovaly spleť jeskyň, obrovskou řeku i sad stříbrných jabloní. Padovano už nedokázal déle čekat. Pečlivě všechny mapy překreslil, napsal závěť, vybavil se proviantem na mnoho měsíců a vstoupil mezi živé ploty, aby konečně odkryl tajemství zlatého pavilonu. Od té doby uběhlo deset let a nikdo jej už nikdy nespatřil.
Zlatý pavilon dál stojí na svém místě, ale již není opuštěný. Několik skupin se snaží rozluštit Padovanovi kresby a poznámky, přesvědčení že obsahují cestu skrz bludiště. A uvnitř té fascinující stavby... kdo ví, možná všechna tajemství vesmíru.
Čtyři opuštěné budovy u čtyř vstupů bludiště, každá z nich se stala základnou jedné z frakcí. Vzhlížejí přes keře k věži, bojují jedna s druhou a vypravují expedice nitra labyrintu. A uvnitř se některým podařilo přežít a volají na své druhy zvenčí, nikdo z nich však neopustil živé ploty. Mezi nimi bojují bitvy a války, čelí nepředstavitelným hrůzám a hltají taje nového světa.
Možná je Gianpaolo Padovano jednoho dne přivítá na prahu Zlatého pavilonu. Možná je nakonec pozřou jeho obyvatelé. Tak jako tak, nic je neodradí od odkrytí tajemství podivuhodné stavby.