Mytologie a náboženství

Pipux v debatě pod svým článkem Náboženství - vznik, kopírovátka, strach pravil, že pokud se to někomu nezdá, ať o tom něco napíše sám. Měl jsem docela velký problém rozhodnout, o čem vlastně mám psát. Přiznám, že jsem doposud nepochopil původní článek, který sliboval bezbřehé téma – cituji doslova - zamyslíme se nad vznikem náboženství, plagiátorství při vzniku nových náboženství a dopadech religiozity na společnost. Přesto jsem si nakonec řekl, že zadání „nevím, o čem mluvit v souvislosti s mytologií a náboženstvím“ je vlastně docela vděčné; dovoluje mi plácat cokoli. Takže se chápu hozené rukavice a dávám téměř neomezený prostor všem mým kritikům.
Napsal Argonantus

I. Podstata náboženství

„...měli oproti nám, zhýčkancům 21. století, tu nevýhodu, že neznali odpovědi na děje přírody, opakující se okolo nich, zásadně je ovlivňující... Řekneme, že srážkou větrných proudů dojde ke zvýšené koncentraci odpařených částeček vody a pak již nechybí málo k přechodu do kapalného stadia, padání zpět na zem ve formě dešťových kapek.... Jenže staré civilizace tyto znalosti stěží mohly mít... musely si tedy najít vlastní vysvětlení – a to za pomoci přidělení jmen těmto živlům, následovaného zosobněním živlu v boha“.
Podle mne je za toto vidění problému odpovědný Ludvík Feuerbach, materialistický filosof 19. století. V té době si lidé uvědomili nejen to, že dějiny pokračují stále kupředu – to už se ví tisíce let – ale také to, že člověk nebyl od počátku stále stejný. Někde na počátku dnešního civilizovaného maníka s internetem stojí divoch; ba co hůře; zvíře. Ludvík Feuerbach žil v Německu a o divoších měl – podobně jako drtivá většina současníků – představu velice laickou; opravdu mu tak trochu s tím zvířetem splýval. Představa divocha, ohromovaného neustále deštěm (stále znova a znova) mu připadala reálná. Tento pohled na problém, jak člověk stvořil bohy, se díky Karlu Marxovi a jeho nadšení pro Feuerbacha transformoval do nesčetných knih a učebnic ještě hluboko na konci 20. století. Znáte ten obrázek pračlověka s duhou od Zdeňka Buriana?
Kratší zamyšlení ukáže, že tato teorie má značné trhliny. Největší spočívá v tom, že člověk existuje na této planetě již miliony let; to, co se označovalo v 19. století „divoch“ (dnes už si to málokdo dovolí), je tedy výsledek dlouhatánského kulturního vývoje. I ten nejprimitivnější člověk dneška, žijící v pralese v „dlouhém domě“ někde na Borneu nebo Nové Guineji, či v pralesích Amazonie, nemůže být dost dobře srovnatelný s opravdovým pračlověkem, Homo Erectus, Homo Habilis, nebo dokonce něčím daleko starším. Badatelé, kteří se vydali zkoumat člověka primitivního seriózněji – například, že opustili pracovnu v Evropě – s překvapením zjistili, že takový „primitivní“ člověk umí spoustu věcí, jeho náboženské představy jsou docela komplikované a mytologie bohatá. Markantní je to třeba v případě severoamerických Indiánů, z pohledu 19. století typických divochů, z pohledu konce 20. století bytostí hrdých, kulturních a velmi oslavovaných. Představa Indiána, který dostává posvátný strach při každém dešti, působí dnes poněkud slabomyslně.
Takže první zkoumání problému padající vody a údivu nad tím je třeba odsunout někam strašlivě daleko do minulosti; desetitisíce, možná statisíce let ode dneška, do míst, kde nejsou žádné záznamy, a z vědeckého hlediska tam vládne skoro úplná tma. Je třeba se smířit s tím, že první zkoumatelný člověk, co v nějaké podobě žije na planetě, anebo je popsán v nějakých záznamech libovolného druhu (třeba archeologicky, pomocí zachovaných kulturních předmětů), už nějaké mytologické a náboženské představy měl. Vystupovaly v nich síly, ke kterým měl respekt a úctu, jako třeba dravé šelmy, přírodní živly, plodivé síly, a to ne proto, že by je nechápal, ale protože se jich tak trochu obával; byly pro jeho přežití podstatné a byl nucen doufat v jejich přízeň.

II. Co je mytologie a co je náboženství

„Co to je mytologie? Odpověď je směšně jednoduchá – zjeví se nám po rozpůlení této řecké slovní skládačky – mythos a logos (tedy jakési nadpřirozeno a pravda ... nadpřirozená pravda )“
Kdyby se setkal obyvatel 21. století – třeba Pipux – a obyvatel antického Řecka, došlo by asi mezi nimi k dlouhému dohadování, ze kterého by vyplynulo, že to oba vidí hodně jinak. Starý Řek by asi měl potíž pochopit, co to vůbec znamená slovo nadpřirozený. Zřejmě by mu byl jasný rozdíl mezi přirozený ve smyslu „samovolně v přírodě vzniklý“ a umělý, arteficiální, tedy „lidmi uměle vytvořený“. Také by mu asi nečinil problém výraz „božský“, tedy vzniklý zásahem bohů. Ovšem to stále ještě není „nadpřirozený“ ve významu Ludvíka Feuerbacha a materialistického vědce 19. století; skrývá se totiž za ním synonymum pro nemožný, nereálný. Pro starého Řeka to buď udělali bohové – nesnadno odlišitelní od přírody; a nebo lidé; a nebo to neudělal nikdo. Pak to ovšem není, a nemá cenu se o tom bavit... Ještě striktněji by asi odmítl teorii, že je nadpřirozená mytologie. Jak, nadpřirozená? Což každý den nevychází slunce, občas neprší a lidé neumírají? Co je na tom nadpřirozeného? A bohové do toho zasahují... přirozeně; jak jinak.
Směšně jednoduchá otázka se nám tím poněkud komplikuje. Myslím, že by asi našel s tím Řekem spíše společnou řeč drak Belemon, když popisoval prvního skutečného člověka: "Přišel sem lovit ryby, aby se najedl. Tak, jako to udělal den předtím, jako před týdnem, před rokem - jako jeho otec a jeho děd, před deseti, i před tisíci lety. Nikdy o tom nepřemýšlel. Měl co jíst a měl kde spát. Když pršelo, schoval se v chýši na břehu, když svítilo slunce, chodil po pobřeží a lovil ryby. Snad také žil se ženou. Snad měl i děti. Snad. To byl celý jeho život. Lovil tedy zrovna ryby, když mne spatřil. A toho dne všechno změnilo. Zastavil se, nechal uplavat rybu, kterou měl na udici, a přemýšlel. Dlouho přemýšlel. A potom chtěl ode mne vědět, čím je a proč je zrovna tím, čím je. Kým jsem já a jaký je svět. A od té chvíle už nikdy nebyl jiný a neuměl se vrátit zpět. Přemýšlel o věcech. Jeho druhové ho nepoznali a neporozuměli mu. To byl první člověk, a já jsem byl u toho..."
Mytologii by tedy šlo chápat jako vyprávění o všem, co je podstatné; co přesahuje obzor všedního dne, dává smysl událostem; filosofie v rouše příběhu. Při tom se úzce prolíná rovina náboženská (kult; úcta k božstvu; víra) a rovina vyprávěcí. Lovec, kterému se podařil opravdu kapitální úlovek; bojovník, který provedl hrdinský čin, dokonce i hrůzný zločinec, může přejít do vyprávěných příběhů, a nakonec se dostat i mezi bohy. Pokud je jejich příběh čímsi nadčasový, věčný, zásadní. První filosofové a učenci nepsali vzorce a učebnice; ostatně, neměli písmo. Vyprávěli příběhy, což byla jediná možnost, jak si mohli jejich posluchači ty zásadní věci zapamatovat. Germánské ságy i Homérovy eposy jsou veršované právě z tohoto důvodu. Vůbec nešlo o nějakou poezii; šlo o elegantní způsob, jak se dá dlouhý text naučit nazpaměť a tím ho také zachránit před zapomenutím. Mimochodem, to, co dnes lidi zajímá na těch dávných dobách, je téměř výhradně mytologie; způsob, jakým lovili ryby a seli obilí staří Řekové je problém pro pár odborníků, kdežto historku s dobytím Tróje rády vyslechnou davy klidně ještě jednou. Naposledy s nějakým Bradem Pittem.

III. Civilizace; chrám a boj s pamětí

Ano, zapomenutí; to je ten ústřední problém historie, který Pipux naprosto opomněl. Právě proto nemáme přístup do starších vrstev, kde náboženství vznikalo; můžeme se jen opatrně dohadovat, jak k tomu asi došlo. Ještě člověk zemědělský je zakletý v čase, který neběží kupředu, ale rotuje na místě ve věčných cyklech. Myšlenka, že čas běží stále kupředu, je pro člověka primitivního nesamozřejmá, a poměrně neužitečná, i když mu ji vysvětlíme. To, co se děje letos na jaře, je v zásadě to samé, co se dělo za pradědečka na jaře. Sem tam se nějaký rok semele nějaká událost, která se vymyká – povodeň, bitva s cizáky; ale za pár generací i tohle vybledne; buď to úplně zmizí jako nedůležité nebo se to změní v další mýtus. A tím je to ovšem z času vyňato – je totiž úplně jedno, kdy se mytologický příběh stal; přesunutím v čase nezmění svoji platnost a svůj význam. Historie od prehistorie a potažmo civilizace od necivilizace se liší vynálezem písma. A kamenných staveb. Mytologie těch šťastných národů, které si to pamatují, dokonce tvrdí, že je to to samé; mezi architekturou a písmem vidí hlubokou vnitřní souvislost. Já bych viděl kamennou stavbu jako nepatrně starší sestru písma; dva vynálezy proti zapomínání. Domnívám se, že první písmo a první stavba z kamene souvisely s mytologií a náboženstvím zcela jednoznačně; byla to posvátná, mocná dovednost; první stavbou byl chrám a prvním textem text náboženský. Postavit obydlí proti dešti a zimě dokázal člověk zřejmě daleko dříve; desetitisíce let, možná i statisíce. Postavit opevnění z hlíny, dřeva a kamene také zřejmě není moc nový nápad (opět tisíce let). Stavět jenom z kamene, kameny otesávat a stěhovat, není celkem důvod; je to nevděčné, pracné, složité. Kromě jediného případu – když chceme, aby stavba trvala na věky. A to se skutečně podařilo. O megalitických civilizacích nevíme mnoho; ale jejich dolmeny, menhiry a cromlechy stále stojí. Můžeme z nich zkoušet vyčíst tu mytologii, která se v písemné verzi dávno ztratila.

IV. Astronomie jako pevný základ

„Věřte, že starověký člověk si našel spoustu času, který využil pozorováním oblohy a dějů s ní spojenou. Přemýšlel nad štosem záhad, hledal odpovědi na každodenní záhadné otázky: Proč se střídá den s nocí? Respektive proč se objevuje ta velká žlutá koule ve dne na obloze, proč ji v noci střídá ta malá šedá koule? Co obě znamenají? Jaký mají smysl ty zářivé tečky na noční obloze? Proč máme po určitou opakující se dobu více dne a méně noci, poté více noci a méně dne?“ Pipux má naprostou pravdu v tom, že astronomie je pevný bod, dalo by se říci přímo vědecký základ mnoha mytologií. Pokud v předvěkém rotujícím čase všechno zanikalo, lidé umírali a jejich těla tlela, pole zarůstala, lesy se naopak měnily v pole, řeky přesouvaly koryta a vymíraly celé národy, pak obloha je to jediné, na co bylo spolehnutí. Otázky, které si klade Pipux, si ovšem nekladli Egypťané a Sumerové, nýbrž někdo daleko a daleko dříve; někdy v těch zavátých dobách, o kterých mluvil drak Belemon, kdy mytologie vznikala. Egypťani a Sumerové už tohle měli zcela zvládnuté; rozdělili rok na kalendářní dny, vybarvili je astrologickými znameními, měli měsíce o třiceti dnech (podivuhodné číslo, které jako jedno z prvních z přírody nijak nevyplývá; a přece je k vidění i na chrámu ve Stonehenge...); věděli docela přesně o precesi zemské osy a znali Platonův rok (26.000 let; jak dlouho se musel člověk dívat na oblohu, aby tohle odhalil...!), a z toho plynoucí precesi severního pólu a změnu ekliptických znamení v jarním bodě, díky které můžeme mnoho mytologických věcí zkoumat a datovat (jde o Věk Býka, Berana, Ryb). Mnoho badatelů tvrdí, že prakticky všechny staré chrámy – včetně toho Stonehenge, menhirů v Quiberonské zátoce, zikkuratů a pyramid – nějak souvisí s astronomií a časem. Je to rozumný názor; cyklický rok rolníka a svátků potřeboval přesné měření a zakotvení. Jeden z posledních výtvorů tohoto druhu lze objevit v románské, už zcela křesťanské Praze. Je také zjevná a nijak nepopíraná souvislost mýtů s astronomickými objekty a ději. U Řeků jsou hlavními bohy rovnou planety. Nebeský drak apokalypsy, kterého znají skoro všechny národy, krouží na nebi po celé věky. Perseus, který vyrval srdce nestvůře, stejně jako Orión Lovec, zápasící s Býkem, jsou rovněž prosté popisy toho, co je na nebi k vidění.

V. Egypt jako příklad

„Úroveň zpracování mytologie odpovídala způsobům smýšlení a potřebám rostoucí civilizace... Narodil se v zázraku panenské bohyni Isis nový bůh. Tento bůh, Horus, na sebe vzal roli nositele života – slunce. A pak se zprotivil Setovi, reprezentantovi smrti. Stali se z nich úhlavní nepřátelé, po trvání časů spolu svádějí boj, který ještě nebyl rozhodnut – ve dne vyhrává Horus, v noci se daří zase Setovi.“
Egypt je pro světovou kulturu v mnohém naprosto výjimečný. Konkurenti ze Sumeru měli tu smůlu, že po nich následovalo hned několik dalších civilizací, čímž jsou vztahy v Mezopotámii velice komplikované. Další problém jsou velmi nepřející potomci Sumerů, kteří zničili většinu toho, co bylo k vidění (i zcela nedávno). Egyptská mytologie a stavby se naproti tomu zachovaly ve zcela skvostném rozsahu, bez ohledu na úděsné stáří památek. První, co získá badatel jen při letmém nahlédnutí do Egypta, je ohromný respekt. Od prvních památek Egypta k těm posledním kolem přelomu letopočtu uplynulo podstatně více času, než od těch posledních k nám. Egypt soutěží nejen o titul vůbec nejstarší civilizace, ale také o titul nejdéle trvající – lze ho srovnávat snad jen s Čínou, která podstatně později začala, ale podstatně déle vydržela (v obou případech je to přes 4000 let). Co se týče té úrovně, je už těmi pyramidami (r. 2700 př.n.l) řečeno mnohé; novověk dokázal postavit vyšší stavbu až v 19. století a mohutnější ještě daleko později. O astronomických dovednostech řeč byla; v zásadě není důvod se domnívat, že by na tom byli hůře, než v antickém Římě, v té Číně nebo ve středověké Evropě do příchodu 16. století. Nejkolosálnější je v Egyptě ale právě náboženství a mytologie. Stačí si uvědomit, že dvě nejobdivovanější kultury Evropy v tomto smyslu – Řecká a Židovská – vycházejí z Egypta. S tím se nikdo nikdy ani netajil. Řecká kultura končí a vrcholí v knihovně v Alexandrii, která je nikoli náhodou na území Egypta. Židé, jejichž kultura a mytologie byla soustředěna v jediné Knize, největším bestselleru všech věků, začínají odchodem z Egypta, a není těžké v knize Exodus dešifrovat egyptské mýty. Mojžíš rozhodně není první, koho v mládí nechali plavat v košíku po Nilu... Pochopit systém bohů a základní mytologii Egypta je úkol vpravdě titánský; mají jich daleko víc, než těch 150, a navíc to během tisíciletí mnozí viděli trochu jinak; a také to viděli jinak v různých oblastech. Takže pokud je řeč třeba o Onském devateru, jde o stav velice pozdní, který se nemusí krýt s tím, co platilo v době pyramid v okolí Mennoferu.
Přesto můžeme – s jistými výhradami – určit jako ústředního boha panteonu trojici Ptah – Ré – Amon; je to jediná osoba, projevující se trojími různými vlastnostmi; je to Slunce raní, polední a zapadající. Ta trojjedinost je velice zajímavý nápad, který se objevil v historii ještě mnohem později... Suverenita tohoto ústředního boha je značná, a někteří, jako Lassenic, pochybují vůbec o tom, že by Egypt měl ve skutečnosti bohů mnoho. Možná jsou všichni ostatní jenom aspekty, určité izolované vlastnosti toho hlavního boha. Něco velice podobného, co známe třeba z Tolkienovy Ardy, kde je vlastně jediný skutečný a absolutní bůh Iluvatar čili Eru, Jediný. Pročež spor Amenhotepa IV., známého jako Achnaton, s konzervativní školou, velmi nápadně připomíná spory reformace s katolíky o svaté a jejich postavení; v tom, že je jediný bůh, panuje naprostá shoda. Z dalších významných bohů, potomků Amonových – Ptahových, vyniká „pozemská“ čtveřice Usíre, Éset, Sútech a Nebhtét; dva muži a dvě ženy, dvě dvojice, které jsou spolu ve složitých vztazích. Denní a kladný muž Usíre je předobrazem každého faraona, který se v něho proměňuje po smrti. Jeho zavraždění a opětné oživení, o kterém se Pipux zmiňoval, je složité podobenství s tajemným obsahem, který se zjevuje dodnes v zednářských legendách. Hór, syn Usíra a Éset (nikoli panny; pannou je její bílá sestra Nebhtét), je završením a koncem celé hlavní části panteonu; hrdina a vítěz, jehož znamením je oko v trojúhelníku (... což je asi leckomu také povědomé.)
To, že si „egypťané na tituly svých nejvyšších zvláště potrpěli a zaplácávali s nimi třeba polovinu věty“ má také svůj důvod; symbolika Egypta je komplexní a mnohovrstevná. Dešifrovat významy zdánlivě primitivních egyptských obrazů je velice nesnadné. Asi každý zná posvátného egyptského brouka skaraba, což ovšem je obyčejný druh chrobáka, který válí kuličku z trusu. Dost brzy došlo egyptologům, že ta kulička je asi sluneční koule... a že by si egypťané mysleli, že tím hýbe nějaký brouk na způsob želvy A´Tuin? Pak jim došlo, že brouk je příčina pohybu koule; není posvátný ten brouk, ale ta zázračná síla, která hýbe nebeskými tělesy. Gravitace... Tedy něco, v čem nemáme tak úplně jasno dodnes. Podobný případ je Thovt, údajný vynálezce písma, architektury a vůbec všeho vědění, bůh - Měsíc. Proč Měsíc? Protože jeho světlo je odražené od slunečního; spojuje; Thovt je tedy především bohem souvislostí.
Takto lze ve zdánlivě nevinných obrazech objevit velmi složité abstraktní pojmy a myšlenky; není náhoda, že co chvíli narazíme na nějaký typicky staroegyptský nápad v mytologii zdánlivě mnohem novější.

VI. Křesťané a původnost mytologie

Bylo by možno dumat nad přínosem Řeků a Židů, v obou případech vycházející z egyptského dědictví, jak rozvinuli systém každý svým osobitým způsobem; Řekové zejména zobrazováním, Židé popisováním. Ale je to asi víceméně představitelné. Křesťané jsou pozoruhodní tím, že jsou syntézou obou těchto směrů; jejich Bůh je jednak pokračovatelem JHVH ze židovského Starého zákona, jednak i pokračovatelem nebeského boha Řeků – a potažmo leckoho dalšího. Práce evangelistů do značné míry znamenala provést důkaz, že Ježíš je onen Mesiáš, kterého Židé očekávají ve svých proroctvích; a tak detail po detailu odkazují na nesčetná místa proroků, aby dokázali, že právě takto se to stalo. Pipuxovo tvrzení, že život Ježíše Krista opakuje nápady ze starých dob, proto není nic nového; on dokonce musí opakovat staré věci, jinak by Mesiášem být nemohl. Ohromný impuls na počátku Písma, kdy Vyvolený lid v době Mojžíše pochopil to podstatné z učení Egypta a odnesl to přes poušť – což je velice podobný příběh, jako řecký Prométeus – se opakoval v době Ježíše znovu. Ve středověkých chrámech stojí křesťanští svatí na ramenou proroků ze starého zákona. Nový zákon je opakováním, naplněním a vylepšením zákona Starého; právě jako by šlo tvrdit, že Starý zákon je opakováním a vylepšením učení Egypta. Těch podobností je daleko víc, než uváděl Pipux; šlo by sestavit stejně kolosální dílo, odkazující mezi Písmem svatým a starými egyptskými zápisy, obrazy a chrámy. Ostatně, chrám; Šalamounův chrám, popsaný do detailů, se nápadně podobá nejen pozdějších chrámům křesťanů – což asi není nic zvláštního – ale i chrámům Egypta, třeba Karnaku nebo Luxoru, počínaje dvěma velikými sloupy vpředu a konče oltářem na východě.
Podobnost Hóra a Ježíše by proto neměla nikoho překvapovat; pokud byly podstatné vztahy světa zjištěny správně, pak musí být podobné. Původní mytologie totiž nemůže existovat; asi jako není původní východ slunce, původní řeka, původní porod ženy a původní vražda. V této říši závažných a věčných příběhů má „původnost“ mnohem menší váhu, než v moderních myslích, masírovaných významem autorského práva.
„Toto náboženství, dnešní výkonná dojná kráva peněženek věřících, začínalo v ústraní římského světa 1. stol. př.nl. stejně tak, jako každý jiný kult. Když si zakladatelé křesťanského kultu řekli, jakou myšlenkou „životního naplnění“ se budou snažit opít své publikum, dost možná narazili právě na mýtus slunečního boha. A proč měnit něco, co se již prokázalo být úspěšným?“
Podobná krutá slova mohl Pipux klidně adresovat těm Řekům, Židům, Římanům (kteří od Řeků opisovali opravdu výrazně), nebo také profesoru Tolkienovi. Nebo nesčetným vynálezcům Forgotten realms, Dragonlance a dalších světů. Má snad smysl vypočítávat, v čem a jak moc se jejich panteony podobají těm, o kterých tu už řeč byla? Myslím, že opravdu promyšlená mytologie se musí podobat těm ostatním; musí nějakým způsobem rezonovat s tím, co máme všichni v nejhlubších vrstvách své mysli; s příběhy, které nám kdysi vyprávěli jako pohádky, a které jsou ve skutečnosti tím jediným, co je opravdu podstatné.
Napsal Argonantus 21.11.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 68 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.1384699344635 secREMOTE_IP: 44.197.238.222