Desatero pravého lukostřelce

Pro fajnšmekry, případně pro ty, kdo by se chtěli lukostřelbě věnovat tak nějak opravdově, zde uvedu trochu detailnější, moderní techniku střelby z luku. Ona se totiž dá podle mého názoru použít na libovolnou dobu - ve středověku tomu možná mistři říkali jinak, ale cesta k dokonalosti vede jen jedna, takže kdo opravdu uměl, dělal to stejně. I když o tom třeba ani nevěděl.

Výstřel z luku sestává z několika různých pohybů a fází, konaných postupně a zahrnujících motoriku celého těla.

1. postoj a založení šípu
2. ruka na luku, prsty na tětivě
3. přednátah
4. nátah a ukotvení
5. zamíření a přetah
6. uvolnění tětivy => výstřel
7. výdrž

Tyto pohyby se dají a mají učit zvlášť, pěkně jeden po druhém. Cílem je naučit tělo dělat pohyb automaticky správně. Jakmile se zažijí, provádí lučištník celý výstřel bez soustředění na jednotlivé fáze, soustředí se pouze na kompletní akci a cíl. Tělo pak pohyby vykonává "samo", plynule přechází z jedné fáze do druhé.

Postoj

Nohy – měly by být rozkročené na šířku kyčlí nebo ramen, váha je rovnoměrně rozložena na obě nohy. Pravá noha je buďto slabě před levou anebo jsou obě špičky v řadě. Předkročení je vhodné zejména pro kratší délku nátahu.
Levá noha je špičkou mírně vytočena (max. 45°) po směru střelby. Pravá noha je vždy kolmo na cíl.

Postoj – Stůj rovně, zpříma. Boky musí být přímo nad chodidly a ramena přímo nad boky. Kolena jsou narovnaná, zpevněná. Velké svaly nohou a hýždí by měly být uvolněné.

Luková ruka – tlak luku by měl být veden na spodek palce, mezi svaly, podél čáry života. Při nízko posazeném zápěstí a luku opřeném o spodek palce totiž luk drží přímo zápěstní kosti. To je pohodlnější a stabilnější, než když by ho měly držet svaly, protože kosti nepracují a neunaví se. Tlak na tělo luku by měl být veden tam, kde bývá spodek madla. Tlak by měl být navíc směrován slabě na levou stranu těla luku, u pravorukých střelců. Klouby lukové ruky by měly vést k tělu luku pod úhlem 45 stupňů. Prsty jsou naprosto uvolněné, umístěné před lukem, dlaň nemá být otevřená. Luková paže by měla být buďto ohnutá nebo narovnaná, ale nesmí mít loket propnutý naplno. Biceps je uvolněný, rameno posazené tak nízko, jak to jenom jde.

Hlava – je držena zpříma nebo nakloněná k cíli. Náklon může být nezbytný u kratších nátahů, pokud chcete přiložit nos až k tětivě. Odklon hlavy od terče může naznačovat, že máte příliš dlouhá nátah.

Ukotvení - jedná se o usazení luku do střelecké pozice. Tětiva je natažena naplno, opírá se o nos a bradu, šíp spočívá v tětivě těsně pod bradou. Luková ruka tlačí proti tahu tětivy, je takřka plně natažena. Loket pravé ruky (té co drží tětivu) trčí do vzduchu kolmo od těla; snahou je tlačit ho co nejvýše. Ruka samotná je zapřená o bradu a krk, aby se zamezilo nežádoucímu chvění. Žádný sval není křečovitě sevřen, přesto musí být lučištník v této pozici maximálně pevný; náhodný závan větru ho nesmí rozhodit, nesmí s ním pohnout.

Délka nátahu

U průměrného lukostřelce je 2 stopy a 1 palec dlouhá (63,5 cm). Kratší nátah dává větší pákový efekt a větší kontrolu nad lukem. Kratší nátah rovněž umožňuje vyvinout větší páku na tah dozadu při výstřelu. Kratší nátah dále ponechává více prostoru pro tětivu u hrudníku a lukové paže.