Lžidra. Podivné slovo značící ještě podivnějšího tvora. Tvora zodpovědného za zmizení celých měst nejprve z map a poté, jak už to bývá, z paměti.
Někteří říkají, že lžidra roste z lží a přetvářky, jiní zas, že nemá žádné příčiny, prostě se jen jednoho dne objeví její zárodek, pohřbený hluboko pod povrchem země. Všichni se však shodnou na tom, že lžidra roste s každou lží, které se v její blízkosti uvěří.
Bláhoví jsou ti, kdož zpochybňují existenci těchto tvorů jen proto, že žádnou neviděli, a informace o nich pochází jen z úst starých pamětníků, příběhů šířených kramáři, komedianty a dobrodruhy, a zpráv zpustle vyhlížejících žebráků, kteří o sobě tvrdí, že bývali bohatými měšťany kdesi z okolí Pustin.
Zkazky, povídají tito hlupáci, zaštiťujíce se svým vzděláním. Báchorky, tvrdí ti, kdož nikdy nepoznali svět mimo univerzitní sály a knihovny. Raději náhle zmizelá města přičítají útokům barbarů, spolku ježibab, nebo dokonce taraskovi, zkrátka čemukoliv, jen aby nemuseli uznat existenci tvora, o kterém se ve svých knihách nedočetli.
Jsou to hlupáci. Ty však, milý čtenáři, hlupákem nezůstávej a nech se poučit o tom, co se autorovi tohoto skrovného spisu podařilo o těchto tvorech zjistit. Neboť lžidry na tomto světě jsou, a čím dříve jsou odhaleny, tím méně škod napáchají.
Lžidra, ať už přichází na svět jakkoliv, se objevuje zpravidla ve městech, neboť ač ji posiluje lež a klam, je to stále stvoření smrtelné a musí tedy něco jíst.
Do města přichází neohlášena, bez velkého rozruchu. Jak jsem se již zmínil, jednoho dne se pod ulicemi, po nichž cestují nic netušící obyvatelé města, zničeho nic objeví zárodek lžidry. Tento zárodek je, alespoň tak tvrdí lidové pověsti v nichž, jak známo, bývá mnoho pravdy a trocha přikrášlení, je beztvarý; jen kus masa obaleného sněhobílou kůží, velký asi jako brambora.
Lžidra pak v zemi setrvává další dny, týdny, i měsíce, požírá červy, hmyz, hlodavce a jinou zemitou havěť, roste a získává tvar, až postupně získá tvar humanoidního torza bez končetin, zato s dlouým krkem zakončeným hlavou, která je lysá, prostá jakéhokoliv ochlupení, s prázdnými očními důlky zarostlými kůží, zdůrazněnými nadočnicovými oblouky a nesvůrnou tlamou.
Lžidra roste dál. Obzlváště roste její krk, dokud neprorazí na povrch, zpravidla ve sklepě některého z vážených občanů města, občas uprostřed podlahy, občas ze zdi za policí se sklenicemi zavařeniny. A jakmile se poprvé nadechne, začne zpívat.
Když lžidra zpívá, uchází pozornosti všech, kdo její píseň slyší. Nejde o neviditelnost v pravém slova smyslu, alespoň pokud je možné věřit těm několika málo praktikantům skrytých věd, kteří se s lžidrou utkali. Neviditelnost je totiž v principu jen iluze, která obklopí sesilatele a působí, že ti, kdož se na něj dívají, vidí místo toho to, co se nachází za ním. Nebo tak alespoň mi to jeden potulný adept věd mystických vyprávěl.
Lžidry se však kryjí jiným způsobem. Způsobem, který je jemnější, hůře odhalitelný, a mnohem vychytralejší. Píseň lžidry totiž přesvědčuje jejího posluchače o tom, že nic neobvyklého se neděje, věci jsou, jak mají být, a je naprosto bezpečné sejít do sklepa, neboť v něm naprosto určitě není žádná krvežíznivá stvůra. Jednodušeji řečeno, lžidra se svou písní nezahaluje iluzí, která by ji skryla, nýbrž zahalí celé oklí do jedné velké lži, totiž přesvědčení, že neexistuje.
Lžidra se nejraději živí oduševnělými humanoidy. Nicméně, aby mohla někoho pozřít, musí jej nejprve polknout. Je vcelku přirozené, že když někoho požírá, nemůže zároveň zpívat, což ji činí viditelnou, a tedy zranitelnou. Žádný živý tvor, a to ani ten nejnestvůrnější, nechce zemřít, a ani Lžidra není výjimkou.
Aby snížila ohrožení vyplývající z nutnosti u jídla mlčet, lžidra obvykle loví tak, že se k oběti připlíží, čapne ji svými čelistmi, a zatímco dále zpívá, táhne nešťastníka někam do sklepení, kanálů, nebo jiného doupěte a teprve tam nešťastníka spořádá. Magistr Alfonz od Rozeklaných hor útok lžidry popisuje takto:
Potivý a vážený občan prochází prázdnou ulicí. Najednou se zastaví, zaražen pocitem, že ticho rozléhající se v tomto čase městem je náhle ještě tišší, jako by ustal nějaký hluk, který se naučil nevnímat, jako hlas řeky protékající městem. Všimne si odsunutého víka kanálu. Než se stačí zamyslet, z kanálu se vymrští jako obří had, neuvěřitelně dlouhý hrk, na jehož konci se nachází nestvůrná, a přece humanoidní, tvář neskrývající hlad, a zakousne se do ubožáka. Nebožák nestačí ani zamrkat, než je vlečen a tažen skrz otvor do kanalizace a pak chodbami, prasklinami a průchody, přičemž lžidra si příliš nedává záležet na tom, jak jej drží a jestli jsou tyto průchody dost velké na to, aby jimi prošel bez zpřelámání kostí. A pak, když lžidra dotáhne svou oběť do svého doupěte, se tam někde v temnotách podzemí ozve mlaskání. Netrvá dlouho a Lžidra už zase zpívá.
Za povšimnutí stojí, že magistr Alfonz je přesvědšen, že lžidra těsně před útokem přestane zpívat. Proč by tomu tak mělo být již neinformuje, na druhou stranu si toto tvrzení ani neprotiřečí s jinými poznatky o lžidrách, a z některých očitých svědectví se dokonce zdá, že by se toto tvrzení mohlo zakládat na pravdě.
Tak či tak, poté co se lžidra poprvé vynoří z temnot podzemí, začne lovit a s každou obětí její tělo, ale hlavně krk roste, a dosah její písně se zvětšuje.
Píseň lžidry skrývá nejen ji, ale i její oběti a vzpomínky na ně. Rodina počestného měšťana z vyprávění magistra Alfonze si samozřejmě všimne, že nepřišel domů. Snad po něm budou i chvíli pátrat, ale brzy si jejich mysl podmaní píseň lžidry a rodina je ujištěna, že věci jsou tak, jak mají být. Jestli ženě chybí její muž, potom žádného muže nikdy neměla. Všechny vzpomínky na něj se zastřou mlhou a žena, tak jako každý, kdo onoho muže znal, po něm dále nepátrají, neboť si již nevzpomenou, že kdy byl.
Píseň lžidry je děsivá, ale jakkoliv je účiná v skrývání vzpomínek, není dokonalá. Manželky mohou zapomenout na své muže, ale pak je zarazí, proč mají ve svém domě mužské oblečení. Měšťané mohou zapomenout že město kdy mělo lampáře, ale všimnou si, že dnes nikdo nerozžal lampy, ač si jistě vzpomínají, že předchozího večera je někdo rozžal. Nikdo si sice nevzpomene, že by ve městě byl zvoník, ale všichni mají za to, že toto ráno je první, kdy nezvonil zvon.
Ve většině případů se tyto mezery a švy zahladí samy, neboť pro mysl smrtelníků je příjemnější setrvávat ve lži, než si přiznat svou omylnost. Žena zmizelého měšťana na něj zapomene, jakmile odhlédne od jeho šatů. Časem se najde nějaké rozumné vysvětlení, proč tam to šatsvo je. Možná si „vzpomene“, že oblečení tam zanechal její bratr během poslední návštěvy. Nebo si žádné takové vysvětlení nenajde a zůstane jí jen truhla oblečení, které ji znérvozňuje, kdykoliv se na ně podívá. A protože se nechce ve svém vlastním domě cítit nepříjemně, oblečení buď prostě vyhodí na ulici, nebo jej rozprodá.
Nehledě na to, jaká vysvětlení si „vzpomenou“, nebo domyslí a odvodí, hluboko v mysli, v těch hlubinách, které jsou nám společné se zvířaty, si jsou tito zmámení obyvatelé vědomi pravdy. Toho, že žijí ve lži, v přeludu klidu a běžného života, zatímco ve skutečnosti je něco špatně a všichni jsou ve vážném nebezpečí. Jenže tomuto hlasu nikdo nechce naslouchat, a píseň lžidry jej jen pomáhá potlačovat.
Občas samozřejmě někdo překoná svou pohodlnost a pohlédne, snad náhodou, pravdě do očí a začne kolemjdoucí varovat o hrozícím nebezpečí. Zpravidla je však považován za blázna a jeho slova jsou neslyšena. A když pak zmizí, nikdo si ani nevzpomene, že kdy byl. Taková je moc lžidřiny písně.
Obyvatelé napadeného města tak žijí stále ve větší a větší lži, a ta lež tíží svědomí, i když si ti ubožáci neuvědomují, že klamou sami sebe. A zvířecí část duše bije na poplach hlasitěji a hlasitěji. Postupně se do jejich myslí začne vkrádat neklid a pocit, že jsou sledováni. Což není jen pocit: lžidra nahlíží do oken, prohlíží si chodce na ulicích, a vybírá si svou další oběť. Ale protože přitom stále zpívá, nikdo o ní neví.
S přibývajícími mezerami v paměti začne být vzpomínání krajně nepříjemnou činností, a tak je zavrhnuto. Mezery v paměti se vrší, je třeba přicházet se stále více vysvětleními, „vzpomínkami“ a zdůvodněními pozůstatků po zmizelých, a výsledkem tohoto záplatování děr v paměti, tohoto neustálého lhaní, je, že jeden každý z obyvatel postupně ztrácí přehled o tom, kým doopravdy je a kdo vlastně jsou jejich přátelé.
Mysl smrtelníků není stavěná na takové břemeno. Není proto divu, že v těsném závěsu za lžidrou následuje celkem světské šílenství.
Jedna z mnohých tváří šílenství, která je jinak vzácná, ale v místech obsazených lžidrou až překvapivě častá, je odluka těla od hlavy. V těchto případech začne tělo, nebo jeho část, konat samo za sebe, přičemž se snaží mysl, zmámenou písní, upozornit na nebezpečí. Takto šílený humanoid se může například ráno probudit a zjistit, že jeho vlastní ruka do jeho vlastního trupu vyškrábala vzkaz „KOUKÁ SE OKNEM“, případně najít stránku popsanou jednoduchým vzkazem „Dnes to sežralo dalšího. Žralo to mého souseda mě před nosem, ale neviděl jsem to.“ Takový humanoid často usoudí, že je náměsíčný, občas, že se o něj pokouší šílenství, nebo že je posednutý nečistým duchem. A občas, občas uposlechne varování.
S každým jídlem, a s každou lží, která se z toho jídla zrodí, lžidře rostou další hlavy a již vyrostlým hlavám krky. Staré příběhy praví, že každá nová hlava je znetvořenou podobou toho, koho lžidra pozdřela. Zkušenosti přeživších však tvrdí, že lžidra spořádá i sto lidí, než ji doroste další hlava.
Ať je pravda kdekoliv, čím víc hlav na čím delších krcích, tím hlas lžidry sahá dál a tím je její moc větší. A přirozeně, čím je lžidra větší, tím více krve na chodnících a tím více nesrovnalostí v hlavách dosud žijících obyvatel.
Od chvíle, kdy začnou lžidře narůstat další hlavy netrvá příliš dlouho a lžidra si začne být sebejistá. Odhodí veškerou opatrnost natáhne své krky z hlubokého podzemí vysoko nad střechy domů a zánik města je od této chvíle nedaleko.
Jakmile lžidře doroste sedmá hlava (osmá? dvacátá? Zde v mých pramenech panuje poněkud nejistota), přestane zpívat píseň, která do této chvíle skrývala její přítomnost. Již ji nepotřebuje. Místo toho začne zpívat novou píseň, píseň, která si podrobí mysl a vůli všech, kteří ve městě dosud přežili. Někteří přirozeně této písni odolají, neboť jejich vůle je silná. Jenže těch, jejichž vůle tak silná není bývá víc, a lžidra je bez starostí pošle proti těm, kteří její písni odolali.
Jakmile je město očištěno od jakéhokoliv odporu, lžidra přikáže svým otrkoům, bývalým obyvatelům tohoto města, aby její tělo, tou dobou nesrovnatelně větší a těžší, než bylo, když se lžidra poprvé nadechla vzduchu, ale o nic méně ošklivější, vykopali a přenesli do dalšího města. Armáda otroků ji nahradí končetiny a přenáší ji na nosítkách od města k městu, a pak, když je příliš veliká na to, aby ji unesli, ji jen táhnou po zemi, jako nestvůrný obléhací stroj.
Samozřejmě, tento styl života není dlouhodobě udržitelný. Jakmile je kterýkoliv z otroků z doslechu, s největší pravděpodobností pláchne, i když občas se najdou odvážlivci, kteří si zalejí uši voskem a vrátí se pro své blízké. A dospělá lžidra musí své otroky do širého a dalekého okolí, neboť musí jíst a její apetit je nezměrný.
A tak lžidra i se svou armádou otroků míří od města k městu, a ztráty otroků se snaží vyrovnávat stále větší agresivitou a dobýváním stále větších měst, přičemž požírá vše, na co cestou narazí. A co nesní ona, sní její otroci.
Zpozorovat, že ve městě řádí lžidra, není obtížné, pokud se tedy nenecháme svést pohodlností záplatování nesrovnalostí v naší paměti a ve světě kolem nás. Nicméně vědět, že je ve městě lžidra, a lžidru najít a zničit, je věc jiná.
Dokud lžidra zpívá svou píseň neviděnosti, nikdo ji nevnímá. Jak již bylo řečeno, očití svědkové znalí sesílání kouzel tvrdí, že neviděnost lžidry není magickou neviditelností a kouzla umožňující spatřit neviditelné zde nic nepomohou. Z nemnoha svědectví se zdá, že kouzla lámající očarování by měla umožnit na pár okamžiků její píseň prolomit, ale pokud před očarováním nechrání zcela a neustále, píseň dříve či později získá znovu navrch.
Některá zvířata, jako například kočky, lžidru vidí a v její přítomnosti se plaší. Nicméně, tato zvířata zpravidla zmizí jako první. Zmizení těchto zvířat může však pozornému humanoidovi posloužit stejně dobře, jako to, že se zničeho nic plaší.
Pozorní jedinci, jejichž mysl není příliš zpohodlnělá, si také mohou všimnout, že ač lžidra sama o sobě je neviděná, stále zakrývá předměty, které se nachází za ní. Pokud tedy lžidra již natáhla krky nad střechy domů, prostým porovnáváním toho, která souhvězdí na obloze jsou z jakého úhlu vidět může skupina lovců nalézt její přibližnou polohu.
K nalezení lžidry lze samozřejmě použít i návnady, nebo využít toho, že píseň lžidry sice skrývá ji a vzpomínky na ty, které pozdřela, ale neskrývá chování jedinců v jejím okolí. Je otázkou, zda by pomohlo rozprášit po okolí jemnou mouku.
Pokud se povede lžidru nalézt všas, není její likvidace o mnoho složitější, než topení koťat. Nicméně, pokud se jí dovolí vyrůst do plné velikosti, je silou, které by se obával i bájný Tarask.
Nejosvědšenější metodou boje proti lžidrám je kompletní evakuace města a jeho následné spálení a spálení všeho poživatelného na tři dny od města, ve kterém se lžidra nachází. Lžidru, a případné pokusy o rabování, monitorují jezdci na koních, kteří oblast pozorují z bezpečné vzdálenosti a vzájemně si předávají zprávy za pomocí vlajek. Někteří z nich se pro jistotu preventivně zbavili sluchu. Pokud vše jde dobře, obyvatelé města stráví několik málo dní na návštěvě u příbuzných, aby se vrátili zpět, hned jak dostanou zprávu o tom, že Lžidra pošla. Pokud se kronikám dá věřit, jediný rok, kdy tato taktika selhala, byl v roce 882, a to jen proto, že se v oblasti naráz nacházelo víc lžider, které spojily své síly.
Ani tato metoda není bez chyb, a to i když je v kraji jen jedna lžidra. Zaprvé je tu nepříjemnost související s evakuací, totiž bandité, kteří si takové procesí nenechají ujít. Mnohem větším problémem jsou ale ti, kteří se rozhodnou náhle opuštěné město vykrást a vyplenit. Nejen, že si odtud nic neodnesou, ale ještě přikrmí lžidru a udží ji o něco déle při životě. I proto je každý, kdo by se do města pokoušel vejít, předtím než je lžidra prohlášena za mrtvou, zpravidla zabit skrytými střelci, dříve, než projde branou.
Je na tomto místě nutné zmínit, že jakkoliv by Lžidra mohla působit jako nemyslící stvůra, je vcelku inteligentní a je schopná komunikovat. Je však bezpodmínečně nutné, aby se o to nikdo nepokoušel a lžidra zůstala izolovaná až do svého skonu. Jakákoliv komunikace může skončit jen tragédií.
Družina obdrží dopis od dobrého známého. Dopis, ač je možná psán mnohými slovy, a škrobenými frázemi, nebo naopak jednoduchými větami plných slangu a gramatických i stylistických chyb, ve zkratce obsahuje něco ve smyslu "Pomozte mi, pro lásku všech bohů, pomozte!".
Když dorazí do města, známý odmítá, že by někdy něco takového psal.
"Kde je vaše žena?" zeptá se jeden z dobrodruhů.
"Nikdy jsem žádnou neměl. Proč děláte takové nevhodné žerty?" odvětí známý.
A další den členové družiny zapomenou, že jejich známý někdy byl ženatý. Samozřejmě, nemůžete tuto informaci vymazat z paměti hráčů, ale můžete je vést k tomu, aby hráli své postavy tak, jako by věděly, že něco zapoměly, ale neví co. Nicméně s jistotou ví, že jejich známý nikdy ženu neměl.