Svíčka 2k10 se představuje

Toto je úvodní představení RPG, na kterém pracuji, především tedy jeho tématu a atmosféry k popisu pravidel a ostatních věcí se dostanu později
Napsal Pilgrim
Z rozmáčeného sešitu, který byl nalezen na chodníku
v Praze na Žižkově dne 3. 8. 2008 AD

Pokud jsi našel tento deník, neznámý příteli (moje „práce“ mě naučila být tak trochu neomluvitelně teatrální :), znamená to, že je se mnou už konec. Pokud se ho budeš obtěžovat číst, budeš asi přemýšlet, jestli čteš zápisky někoho, kdo si píchá něco doopravdy silného nebo pokus o scénář pro nějaké hororové béčko. Za sebe můžu říct jenom to, že je to všechno pravda, i když bych byl mnohem raději, kdyby ne. Pokud stále ještě chceš číst tyhle „zápisky z podzemí“, omlouvám se za úsečný a ne zrovna mistrovský styl. Původně jsem nepočítal s tím, že bude tohle číst někdo jiný než já. Teď však zoufale doufám, že bude můj deník ještě někdy někdo číst. Já selžu, já padnu, buď teď, nebo později. Třeba jej ale jednou zvedne můj nástupce, pochopí co se děje a vydá se mou cestou…
To nic, to já jen tak blábolím. Je mi jasné, že druhý takový blázen se už nenajde. Drahý příteli, nemáš žádnou povinnost pokračovat v tom, co jsem začal. Odvrať oči od propasti, dokud můžeš. Spal tento deník a jeho popel rozpraš do větru. Zapomeň na všechno, co je zde psáno, jdi domů a pomodli se za moji duši, jestli můžeš, budu to potřebovat. Není nic víc, co bys mohl dělat. Většina lidí se dnes učí umění zapomínat. Nedívají se nalevo, ani napravo, prostě jen tak procházejí nebo spíš probíhají životem. Práce, zábava, trocha nezávazné lásky, širokoúhlá televize… Naučili se nehledět s vytržením do nebe, ani do pekla, nečekat od života víc, než jim může dát. Ty se zařiď, podobně – je to ta nejlepší možnost. Neříkám, že to tak vydrží navždycky, protože s jistotou vím, že ne. Oni čekají pod povrchem, až přijde jejich čas. Ty však s nimi nemusíš bojovat, najdi si nějakou hodnou dívku nebo zodpovědného muže a prožij s ním dobrý život – zapomeň na všechno tohle. Nic mi nedlužíš – nemusíš ani číst dál.
O NIC SE NEPOKOUŠEJ, PROSTĚ VŠECHNO SPAL!!
…nebo jestli chceš, tak čti dál, pamatuj však, že pak už nebude existovat žádná cesta zpátky. Nedostaneš pak už zpátky svůj obyčejný (zdánlivě) bezpečný a zajištěný život - už nikdy! Není způsob jak s tím skončit, jak se vrátit. Já to vím dobře, párkrát jsem to totiž zkoušel. Tebe ale nic neodradí, že? Ty prostě chceš znát všechna ta velká a strašná tajemství, jít až na dřeň skutečnosti. V tom případě vítej do mého světa – tento deník ti odpoví na některé otázky, na které chceš znát odpověď a na spoustu otázek na které ji vůbec znát nechceš, včetně otázek o tobě samém. Pak uvidíš, že v temném 21. století pro tebe není nic než válka. Lišky mají doupata…
Co je to Svíčka?
Svíčka je jedna z velké rodiny RPG her a rozhodně ne RPG hra ledajaká. Postavám, které v této hře hráči zosobňují, se říká „Strážci“. Proč zrovna Strážci?
Postavami této hry jsou obyčejní lidé, kteří náhle přicházejí do styku s něčím tajemným a nevysvětlitelným. Najednou chápou, že existují věci, o kterých nemá většina lidí ani tušení - přízraky minulosti, která není tak docela mrtvá. V hlubokých neprozkoumaných jeskyních, starých zaprášených katakombách pod městy, neprostupných afrických pralesích, mrazivých pustinách dalekého Severu, temných srdcích rozkládajících se sídlišť velkoměst a propastech mnoho mil pod hladinou moře něco žije. Většinou to spí, ale čas jeho probuzení se možná už blíží. Jednou až budou hvězdy na správném místě, se „prastaří“ vrátí a vezmou si zpátky zemi, která prý byla kdysi jejich. Někteří jim říkají „bohové“ a tvrdí, že jediný pohled na ně dokáže člověka připravit o veškerou naději a vrhnout jej do otevřené náruče šílenství.
Někdy jsou nazýváni také „makrobi“. Tyto tajemné ne zrovna blahovolné bytosti se zajímají o lidstvo už od jeho úsvitu – jsou dokonce pravděpodobně starší než ono samo. Jen málo lidí má ponětí o jejich existenci, vystupují však v mnoha mytologiích v úloze bohů, popřípadě démonů – toto dělení není nakonec zas až tak důležité. Za starých časů se totiž lidé báli bohů stejně jako démonů. Bohové stejně jako démoni jednali chaoticky a nevypočitatelně. I bohové mohli jenom z neodhadnutelného rozmaru způsobit zkázu, démoni mohli být na druhou stranu o něco požádáni a třeba zničit nepřítele nebo ochránit kmen před nemocemi, pokud na oplátku dostali to, co chtěli zase oni. Stávalo se také zase naopak, že i ti údajně blahosklonní bohové dobré úrody nebo prosperity byli připraveni požadovat třeba lidské oběti jako protihodnotu za zvlášť velké dobrodiní, prokázané svému uctívači. Hlavní rozdíl mezi oběma skupinami těchto nezemských a strašlivých bytostí byl téměř jen podle jména a také podle toho, jestli lidé považovali tu a tu bytost za častěji škodící než prospívající – ta byla pak v retrospektivě prohlášena za božstvo – nebo naopak – ta byla v jejich představách proklínána jako démonická.
Termín „makrob“ byl naproti tomu zaveden skupinou vědců, která provedla velmi nákladnou sérii experimentů s lidskou psychikou, které by zcela jistě nebyly schváleny ortodoxní vědeckou komunitou, zastánci lidských práv a nakonec asi ani žádným duševně zdravým člověkem – pokud by se o nich někdo takový dozvěděl. Někteří tvrdí, že za tento průlom ve vědeckém poznání nesou zodpovědnost výzkumy prováděné tajně na vězních v koncentračních táborech Třetí říše, jiní připisují primát Sovětskému svazu, popřípadě snaživým čínským vědátorům. Každopádně tato skupina pracující na onom přísně tajném projektu používala označení „makrob“ jako pracovní název pro údajné entity, které v jejich laboratořích „posedly“ některé z – v jejich terminologii – pokusných subjektů nebo jinak manifestovaly svou přítomnost. Stejně jako mikrobi jsou velmi malé organismy, které různě ovlivňují lidský život, například tak, že způsobují lidem nemoci, podobně i makrobi jsou organismy nebo spíše entity, které silně ovlivňují lidské životy i dění na celé planetě, avšak jsou naopak neuvěřitelně velké. Tak jako mikrobi byly člověku dlouho neznámí pro svou nepředstavitelně malou velikost, tak makrobi dosud unikali pohledu vědce pro svou téměř nepředstavitelnou velikost a moc. Je to jako když poutník neznámou krajinou považuje břicho spícího obra za kopec. Jeho omyl je pro něj téměř neodhalitelný, pokud zcela nezmění perspektivu, zvláště pokud na tom kopci stále stojí. Aspoň do té doby, než se obr probudí…
Nikomu se zatím nepodařilo přesně zjistit, jestli mají makrobi hmotná těla, nebo se jedná o to, co bychom označili za „duchovní bytosti“. Každopádně však existují řídká svědectví nešťastníků, kteří je nebo snad něco jako jejich fyzickou manifestaci viděli na vlastní oči. Jiní lidé z hrstky těch, kteří se takovými věcmi zabývají, nehovoří ani o „makrobech“ ani o „prastarých“, ale nazývají tyto fenomény jinými jmény. Jazykem filosofů, ke kterým zpravidla patří – byť je většinová komunita moc neuznává – mluví těchto věcech jako o „aliud“ nebo o „totálním aliud“. „Aliud“ je latinské slovo, které znamená jednoduše „jiné“ nebo „něco jiného“. Filosofové už prostě mají ve zvyku vybírat si jednoduchá slova pro složité koncepty. Co je to tedy to „jiné“, jak a čím je vlastně jiné? Myslí se tím něco, učeně šroubovaným jazykem bychom řekli „jsoucno“, které má jinakost jako podstatnou nikoli pouze jako relační vlastnost. To znamená, že se jedná o jakési anti-jsoucno dokonale odlišné od všeho, co je – protipól jsoucna, jeho protivník a soupeř. Zatímco extrémisté hovoří o existenci nebo aspoň o působení „aliud“, usedlejší filosofové je chápou pouze jako metaforu pro vzpouru proti všemu, co je, proti samotnému řádu vesmíru a pro snahu někoho nebo něčeho dát mu řád nový - svůj. Jsoucno je přece všechno, co je a žádné anti-jsoucno být nemůže, protože kdyby bylo, tak by opět bylo jsoucnem! Ten, kdo si myslí, že anti-jsoucno rovněž existuje nebo existovat může, je už sám na straně nepřítele – tak tito klasičtí ontologové uvažují. Takové řeči se mohou na první pohled jevit jako další ze série učených exkrementů, které dominují v akademickém prostředí moderní společnosti a nezřídka prosakují i do celé společnosti – je ovšem možné, že na nich něco je.
Ať už se to má jakkoli, 20. století je označováno za období obzvláště silného působení „aliud“. Soupeřit s ním může snad jen období Velké francouzské revoluce s jejím krvavým běsněním, které mělo připravit zrod zcela nového světového řádu, totálně jiného, odlišného od všech ostatních. Příkladem pronikání „aliud“ do dějin 20. století je nacistická touha po stvoření nad-člověka, který měl být především jino-člověkem a anti-člověkem, někým, kdo stávajícího člověka bez hněvu a emocí vyhubí jako živou zkamenělinu a překonaný živočišný druh. Nad-člověka se sice nacistům z hromady lidských mrtvol uplácat nepodařilo, ale to všechno měl být teprve začátek. Komunisté měli svůj vlastní ideál nadčlověka – nového člověka vědeckého socialismu. Ten byl oděn do zářivého hávu snů o spravedlivé společnosti a vybaven solidními botami „na zemi stojící“ materialistické filozofie. Rozdíl mezi člověkem a kusem hlíny byl podle pokrokového materialismu náhodný a nepodstatný, s trochou úsilí bylo tedy možné použít i lidi jako materiál pro stvoření člověka nového. Samotný nárůst kvantity měl podle komunistické filosofie spontánně vyústit v novou kvalitu – obětování milionů „ještě-ne-lidí“ v hekatombách socialistické přestavby světa mělo způsobit zrod pravého a nového člověka. O zbytku nemá moc cenu mluvit, teror se beztak stěží popisuje slovy. „Aliud“ samotné je pak nepopsatelné a nevyslovitelné. Ti, kdo se s ním setkali, oněměli, ti, kdo ne, si je nedokážou ani představit. Neukazuje se přímo, ale parazituje na realitě skrytě a dá se v ní vnímat jen nejasně a nespolehlivě v podtextu určitých slov nebo na periferii zorného pole. Plně se odhaluje snad pouze velkým světcům a velkým hříšníkům, obyčejným lidem se jeho závoj zvedá pouze při velkých apokalyptických, tj. odhalujících událostech, jako např. při strašlivých katastrofách a masakrech. Ostatním lidem se zjevuje pouze ve chvílích duševní nevolnosti, která je ze světa ve kterém žijí výjimečně popadá, když se zastaví a zamyslí.
V některých zapadlých nebo dobře střežených koutech knihoven může člověk nalézt knihy nabízející zakázané informace spolu se zastřenými sliby obrovské moci, síly a snad i nesmrtelnosti, avšak za strašlivou cenu. Ti, kdo se vypraví na místa, kam nikdo nechodí a budou číst staré plesnivé svitky, zjistí, že jejich život a duše je v ohrožení. Co z těch dvou věcí je cennější? Možná však tak můžou zabránit tomu nejhoršímu, donutit „prastaré“ spát ještě o chvíli déle, nedovolit, aby si zlo vybralo další oběti alespoň v jejich okolí, možná… Naděje zůstává, i když nás všechno ostatní opustilo, umírá poslední. Doufejme, že to nebude příliš brzo. Strážci nazýváme právě ty, kteří se rozhodli nebo alespoň mohou rozhodnout postavit se temným silám a ochránit před nimi lidstvo, co nejdéle to půjde.
Svět Svíčky
Svět, ve kterém se Svíčka odehrává, se až znepokojivě podobá tomu našemu. Někdo by řekl, že je temnější, ponuřejší a snad i beznadějnější. Ale je to pravda? Moji rodiče strávili půlku života ve světě studené války. Celé desítky let prožili v časech, kdy z obyčejné náhody, omylu nebo touhy ničit mohla povstat atomová apokalypsa. Ano, oni o tom tak nepřemýšleli, stejně jako ostatní chtěli žít život bez strachu a obav – nechtěli se znepokojovat kvůli tomu, co stejně nemohli ovlivnit. Já jsem jim v tom podobný. Dost možná my všichni jsme jim v tom dost podobní. Nechce se nám starat se. Nechce se nám bát. Nechce se nám přemýšlet. Nechce se nám milovat. Vždyť ten, který by něco miloval, by za to pak i cítil odpovědnost bojovat. Dokonce i nenávidět by musel – ne snad ty, kteří nemilují to, co on, ty by pouze politoval. Musel by však nenávidět ošklivost stejně silně, jako miluje krásu. Musel by si ošklivit zlo, stejně jako se raduje z dobra.
Většina z nás si proto raději zvolí neutralitu, netečnost a „toleranci“ ke všemu. Budeme milovat pouze sebe a to ještě ne pořádně. Budeme prchat před vším, co nás přesahuje, vždyť to by si nás chtělo nárokovat pro sebe, to by nás připravilo o naši malou, pohodlnou „svobodu“. Proto tohle neradi slyšíme: „Jsou mezi námi monstra. Nepozorovaně se pohybují mezi námi a my sami je často nechceme vidět. My sami jsme někdy těmi monstry – nebo se jimi stáváme nebo bychom se alespoň mohli stát.“ Vy i já to ale všechno někde v hloubi srdce víme, víme, že je to pravda. Špatně se o tom ovšem mluví, právě proto, že se k tomu dá říct až tak mnoho a proto, že je to tak banální. V minulosti lidstva, v naší minulosti se staly strašlivé věci. Člověk člověku způsobil nepředstavitelná utrpení. Lidská důstojnost pro mnohé neměla větší cenu než mrtvé maso nebo průmyslový materiál. Ale my jsme se tím nepoučili, ani trochu. Ano jistě, občas si zařečníme, že na to a to je potřeba neustále myslet a neustále si to připomínat, aby se něco takového nemohlo už nikdy opakovat. Způsoby myšlení, které vedly k lidským hekatombám, nám však nejsou cizí ani teď. Nikdy jsme neodsoudili pravé kořeny ideologií, které stojí za starými zvěrstvy.
Nakonec jsme se je ani skutečně neobtěžovali prozkoumat – báli jsme se toho, co bychom v nich mohli najít, a jak blízké a známé by nám to třeba bylo. Nic nebrání tomu, aby zlo dokonale cizí všemu, co existuje, znovu povstalo. Stále jsme připraveni, vypustit zlo do našeho světa – stačí, když vymění obnošený kabát, podle kterého si jej už všichni pamatují za nový moderní. Pořád ještě věříme, že člověk je pánem všeho, co je a může si dělat to, co ho napadne – i když se tím většinou příliš nechlubíme. Z takzvaných „lidských práv“ jsme udělali frašku bez obsahu a zdůvodnění – nevíme, jaká práva to jsou, kdo by je měl mít, ani proč mu vlastně patří. Vyrobili jsme z nich rétorickou zbraň v rukou politické lži. Někdy tak je neodcizitelným lidským právem připojení k internetu zdarma, někdy možnost hygienicky zavraždit vlastní nenarozené dítě – alespoň v našich představách. Posmíváme se myšlenkám o tom, že by něco bylo skutečným dobrem, za které stojí bojovat – snad kromě našeho vlastního momentálního rozmaru. Pravda už pro nás nic neznamená, rozum nás nezajímá – důležité je především to, co chceme. Zapomněli jsme na něco strašně důležitého a jako lék na to se snažíme zapomenout, že jsme zapomněli. Ve světě Svíčky jsou monstra s ostrými pařáty a nečistými slizkými chapadly – taková v našem světě nejsou, třeba nám však strach při setkání s nimi pomůže pochopit náš vlastní strach a třeba nám pomůže pochopit i něco z naší naděje. Třeba…
Proč zrovna Svíčka?
Nakonec je spousta jiných zajímavých věcí, které bys mohl nebo mohla dělat, je i spousta jiných určitě v ledasčem pozoruhodných RPG her, proč tedy hrát zrovna Svíčku? Může existovat pár důvodů.Svíčka by chtěla se všemi ostatními díly lidských rukou soupeřit v zobrazení a prožitku lidského stavu, ve zpodobnění toho, co to znamená být člověkem. Měla by zachytit to, co prožívám Já i Ty, můj bratře a má sestro. Její příběhy nemají být našimi výmysly o vlastní velikosti nebo fantazijními kompenzacemi za neúspěchy ve skutečném životě, ale metaforami na to, o čem život doopravdy je. Co člověk prožívá? Co z jeho prožitků ho dělá člověkem?
Je to touha po objevování neznámého, touha po přesahu jeho běžné existence. Člověk touží po vědění, touží poznat pravdu, ať už by pro něj byla jakkoli strašná, nepohodlná nebo nepříjemná. Je to to šílené puzení, které žene dál objevitele neznámých krajů i objevitele nových myšlenek. Co čeká člověka, který hleděl příliš vysoko a kopal příliš hluboko? Nejsou snad tajemství, která se člověk neměl nikdy dozvědět, znalosti, které hrstka zasvěcenců musí střežit před všemi ostatními, aby tak zabránila celosvětovému propuknutí paniky a nepokojů? Nebo nás snad pravda osvobodí?
Je to strach – strach z neznáma, strach z toho, co číhá ve stínech, tam, kam už nedosáhne světlo samozřejmosti, které člověku spolehlivě osvětluje jeho každodenní život. Je to strach ze sebe samého a z monster, která se plíží příšeřím naší vlastní duše. Je to děs z působení a moci sil, které – obzvláště ve 20. století plném válek, temnoty a chaosu – hrozily vyvrátit z kořenů samotný život a lidskost. A nové 21. století je právě na svém začátku. Co nám přinese? Na co se máme těšit? Je to děs z toho, že sám jsem proti těmto silám jenom bezcenným a bezmocným mravencem – něčím, co mohou podle rozmaru buď s chladnou blahosklonností ignorovat, nebo netečně rozdrtit mezi prsty. Je to křehkost života, který je jen jednou a může být kdykoli nečekaně zmařen. Je to křehkost lidské vazby na dobro v životě, který může každý skončit jako padouch nebo slaboch, ani se nenaděje. Je to potlačované a přesto stále přítomné vědomí konce. Co čeká na konci? Spása? Zatracení? Nic? Hniloba a červi?
Je to touha po boji, touha postavit se „jim“ – zavolat výzvu k souboji, i když všechna naděje je dávno pryč, bít se za dobro i v té poslední bitvě. Touha po tom něco znamenat, být hrdinou toho správného příběhu, stát aspoň jednou na správném místě. Touha zemřít dobrou smrtí po životě, za který se člověk nemusí stydět. Touha nemít kamenné srdce, ale lidské srdce z živého masa, které je schopné milovat a nebojí se zranění. Je to víra ve věci, které nelze vidět ani hmatat a je těžké si je jen představit – je však přesto světlem, které vede poutníka na cestě životem po spolehlivých stezkách, neviditelným vláknem, které ho drží nad propastí a příslibem věcí příštích. Nebo snad Bůh neexistuje a víra a důvěra v něj je v lhostejném a netečném vesmíru prostě bláznovství? A pokud je takto bláznovstvím, co pak bláznovstvím není? Je to naděje, která umírá až poslední. Naděje, která vidí za všemi řekami slz a hořkosti a za těžkým závojem temnoty nové světlo. Je jako světlo poslední svíčky uprostřed temné noci. Snad je hloupá a nerealistická, kdo to ale může říct tak jistě?
…et lux in tenebris lucet, et tenebræ eam non comprehenderunt
Zaujalo Vás to? Těším se na Vaše reakce?
Napsal Pilgrim 06.04.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 38 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.26874709129333 secREMOTE_IP: 54.80.58.121