Příručka interaktivního Vypravěčství

pro RPG, LARP, didaktiku a pobavení začátečníkům i pokročilým

Napsal Ondřej Netík

vydalo Mytago, 2012

Ondřej Netík možná není úplně známou postavou naší RPG scény, či komunity, nicméně rozhodně není žádným nováčkem. RPG i larpy hraje déle, než mnozí z nás vůbec vědí, že tyto hry existují - dnes již možná déle, než jsou někteří čtenáři tohoto textu na světě. Ačkoliv on sám nebyl nikdy moc na očích, ti, kteří naopak na očích byli a dokonce se třeba i stali tak trochu symbolem určitého období vývoje RPG u nás o něm mluví jako o člověku, od něhož se oni učili.

Hned na úvod řekněme, že knížka rozhodně není strukturovaným vševystihujícím elaborátem, je to spíše takové shrnutí osobních zkušeností a pohledů autora. Mnohé věci v ní mají subjektivní nádech a i témata, jimiž se kniha zaobírá, popř. hloubka, do níž je řeší, jsou tak vybírána spíše dle toho co autorovi je či bylo blízké, než že by šlo o vyčerpávajícího průvodce všemi tématy. Z tohoto důvodu je také tato recenze psána spíše z mírnějšího úhlu pohledu, který si podobné shrnutí životních zkušeností zaslouží, než z pohledu kritické cirkulárky, kterou bych věnoval produktu komerčnímu nebo prvoplánovitě mířenému k tomu získat autorovi publikum pro jeho práci.

Příručka interaktivního Vypravěčství se věnuje tématu vyprávění příběhů všeobecně, avšak po jejím přečtení musím říci, že je (nevýslovně) zaměřena především na RPG hry, i když i o larpech nebo jiných hrách lze v příručce nalézt zmíňky, osvětlení nebo související tipy a rady. Co v ní tedy lze nalézt?

Vzhled a provedení

Kniha je relativně tenká, v menším formátu a měkké vazbě. Kvalitou papíru ani obálky nijak neokouzlí, ale ani neurazí, obrázek na obálze je částečně abstraktní a navozující příslib práce s vlastní imaginací a kreativitou. Uvnitř je kniha černobílá, část textu je vložena do rámečků či boxů, podle mě z části zbytečně, ale samo o sobě to až tak moc nevadí. Text je prokládán obrázky, obvykle spíše atmosferickými než věcně užitečnými - opět mě to nijak neokouzlilo, ale ani neurazilo - jen teda ta nahota mi přišla obvykle dost samoúčelná.

Bohužel, už v této úvodní části recenze musím přistoupit ke kritice.

Celým čtením knihy se mi nesl skutečně hrozný dojem z gramatiky i stylistiky - o to bolestivější, že autor se sám v knize odvolává k tomu, že je spisovatel jenž vydal několik knížek. Závažné gramatické chyby (a to i u cizích slov, což působí fakt špatně) lze nalézt na takřka každé stránce (mé pozdravy "korektorce" Lence Matějové, doufám, že tu flákárnu dělala alespoň bezplatně, vzhledem k tomu, že si množství chyb všiml i jistý silný dysgrafik sám ke gramatice přistupující jako k jakési mýtické pověře).

Autor naprosto nadužívá závorky a mnohdy je používá i tam, kde nemají moc co dělat, což vede ke vnořeným závorkám a často i k sekvencím závorek, které nakonec skončí neuzavřené. To nejhorší v tomto směru ale je, že se na několika místech objevují i "vtipy" typu nedokončených vět, popř. odstavců zalomených v půlce myšlenky, jenž zůstane navždy nedokončená, protože další odstavec pokračuje vesele na úplně jiné téma.

Nejen z toho důvodu se ale kniha (bez ohledu na nenápadný a nevýrazný profil při prvním prohlédnutí) četla skutečně špatně. Zvolený layout a zalamování textu mezi obrázky je na mnoha místech nepřehledné a nejasné, nejednou se mi stalo, že jsem po přelistování na vteřinu nebo dvě zaváhal nad tím, odkud kam je text vlastně veden, popř. k jakému obrázku to či ono patří.

Ve stínu zmíněného je už jen drobná obtíž skutečnost, že autor o sobě v jednom místě najednou mluví ve 3. osobě, jakoby mluvil o někom jiném, nebo že nedokáže ani dodržet oficiální nebo pevně zažitou transkripci některých pojmů a zejména zkratek (použití "WOD" namísto "WoD" mi způsobilo hezký zásek, když mi mozek udělal chybu a zkratku mi v prvním okamžiku místo "world of darkness" přeložil jako "war on drugs")

Úvodem

Tuto recenzi začnu trochu netradičně malou odbočkou. Obsah recenze vznikal tak nějak průběžně, z poznámek při čtení a jejich srovnávání ve volných chvilkách, její text vznikal z velké části ve velmi nepohodlné poloze při cestování v autobuse (ani Student Agency není moc friendly k nám s velkými notebooky...) Jedno i druhé mi dávalo dost možností o knize a jejím obsahu přemýšlet nejen věcně, ale i v kontextu. A ten je myslím v tomto případě dost důležitý.

Ondřeje Netíka osobně nijak neznám, avšak shodou okolností se mi doneslo, že to byl právě on, kdo kdysi, v době kdy jsem já ještě ani netušil, co to RPG jsou, jako první zasvětil do rolového hraní člověka, který pro mě samotného byl dlouhou dobu vzorem který jsem následoval (nejen v hraní, ale i v přednášení, organizování a propagování RPG - velká část mých RPG aktivit měla svůj původ nebo počáteční podobu právě v tom, co a jak dělal tento jeden člověk).

Celou dobu, po kterou tento text vznikal, jsem se tak potýkal se zvláštním pocitem člověka z nové generace, který se s kritikou obrací zpět, aby zhodnotil dílo svého svým způsobem přímého předchůdce, na jehož přínosu ve skutečnosti sám stojí a bez kterého by ho sám vlastně vůbec hodnotit nemohl.

Úvahy při tvorbě této recenze, tedy nad obsahem zde rozebírané knihy, mě v myšlenkách zanesly dost hluboko do minulosti. Přemýšlel jsem tom, jak moc se pohled na RPG změnil od doby, kdy jsem já sám s RPG začínal – od dob, kdy jsme všichni hráli DrD a kamarád se slávou kdesi vyštrachal překlad GURPS, přinesl jej vytištěný a způsobil nám tak herní revoluci, protože třetí generace RPG byla cosi v USA, co zatím jen čekalo na svůj příchod k nám. Byla to doba, kdy mít všechna RPG světa jsou na dosah jediného kliknutí byl komfort teprve čekající na svůj příchod a my, anglicky ještě moc nemluvící, byli tehdy vděční za překlad druhé edice Shadowrunu, jenž působila jako drahokam v dračím doupěti, třpytící se ze stínu rezavějícího meče.

Přemýšlel jsem o všech těch názorech, které jsem za tu dobu nabyl a zase opustil. O všech přednáškách, nejprve vyslechnutých a později vytvořených a prezentovaných. O všech těch tisících přečtených stran diskusí na internetu s tisíci mnou napsanými posty. O všech hrách a způsobech hraní, které jsem zkusil. O všem, co za těch osmnáct let měnilo můj pohled na roleplaying. O tom, jak se průběžně měnil pohled na roleplaying v celé české RPG komunitě. Ne – nebyl jsem na samém jejím počátku, ale byl jsem u toho dost brzy, abych ty počátky znal přímo z vyprávění těch, kteří u toho byli.

Při čtení publikace Ondřeje Netíka na mě po chvíli, když jsem si uvědomil, co vlastně čtu, dýchala nostalgie. Slova RPG veterána chtějícího se podělit o své zkušenosti a zážitky s další generací, poselství od člověka, který chce, aby příběh RP her u nás pokračoval, aby se nabyté vědomosti neztratily.

Bohužel, bylo to mnohdy čtení názorů, jenž se mi už jeví jako přežité. Rad, které se mi už nezdají správné. Až po dočtení, při psaní této recenze, jsem si uvědomil, že obsah oné publikace by byl progresivní, kdyby vyšel o deset let dříve. Byl by možná revoluční, kdyby vyšel o patnáct let dříve. Epický a prorocký, pokud by zde byl před dvaceti lety. V době, kdy jsme všichni hráli DrD a pár vyvolených se mohlo cítit na výši za svými DnD DMovskými stínítky nebo ze stínu knih Světa temnoty, kdy „dračákysmus“ nebylo označení rigidního stylu hry, ale norma, ze které jsme teprve měli všichni vyrůst.

Ta doba je již ale pryč. Jako vždy, když se kultura posune, posunou se i její základy – i RPG nováček je dnes, díky všem informacím proudícím okolo, v pozici v níž bude hrát hry jinak, než jsme hráli kdysi my. Čtení knihy Ondřeje Netíka je tak trochu jako naslouchat radám vlastních prarodičů - radám dobře míněným, ale radám které už ne vždy potkávají dnešní realitu.

Shrnutí mého názoru už tedy v podstatě máte - na dalších řádcích už najdete jen konkrétní poznámky, které věc rozvádějí. Pojďme tedy na to:

Forma a čitelnost

I když odhlédnu od gramatiky, stylistiky, formátu a podobných, tak musím říci, že mi styl psaní knížky úplně nesedl. Autor používá, zejména ve své terminologii a názvech kapitol, zbytečně poetický jazyk, který sice může dávat smysl studentu literatury nebo scénáristiky, avšak pro normálního hráče bude zmatečný (o čem je kapitola "Foaé"?) a navíc mnohdy narušuje zažitou herní terminologii, často způsobem, který je podle mě přímo zavádějící a použité termíny jsou nevhodné (např. použití slova "imaginace" namísto slova "setting / prostředí", popř. zatvrzené užívání slova "nepřítel" tam, kde by se více hodilo "opozice, oponent" nebo podobné, neboť mnohdy ani z kontextu samotného textu nejde nutně o konflikt násilné či nenávistné povahy).

Na škodu by ani nebylo (a vracíme se tím částečně na začátek k problému se zvoleným grafickým a tematickým rozložením knihy) kdyby autor v knize jasněji rozděloval zda mluví o RPG nebo o larpu - ve skutečnosti mluví o RPG, neřekne-li jinak, ale trvalo mi asi třetinu knížky, než jsem si to vyjasnil.

Pochopitelnost

Rady v knížce jsou mnohdy dost strohé a minimalistické, věci jsou často nakousnuty, ale nejsou dále rozvedeny. V čtenáři tak často zůstane dojem, že mu autor naznačil existenci nějaké problematiky, ale už jej s ní neseznámil - asi jako když čtu na ČVUT "osnovu studia" k nějakému předmětu: tady máte úvod, abysme se s ním na přednášce nezdržovali, detaily probereme naživo. To "naživo" zde ale bohužel samozřejmě už není.

Paradoxně v jiných místech je problém zcela opačný - autor začne psát o nějakém tématu, začne poučkami pro úplné začátečníky, a pak je najednou zahrne spoustou informací o něčem složitějším, pokročilejším (např. alternativní formy roleplayingu). Čestně přiznávám, i já se vším co o tématu vím jsem se musel místy zarazit a dát si pauzu abych si v hlavě srovnal co jsem se dočetl, než budu číst dál - ale nikoliv "dál" další odstavec, ale "dál" další řádek. To se mnohdy kombinuje s dříve uvedeným, což končí tím, že se čtenář dozví nějakou radu nebo návod, ale už se nedozví žádné argumenty nebo důvody, proč to dělat právě uvedeným způsobem, případně se dozví základy nějaké problematiky a pak je náhle vyděšen něčím složitým co na to přímo navazuje. Mám dost pochybnost o tom, jak takto podané rady mohou fungovat pro někoho, kdo sám žádné zkušenosti nemá, zejména když dojde o rady týkající se nějakých "vychytávek" či pokročilejších forem vyprávění.

Abych to řekl jednoduše: tato kniha o vyprávění příběhu bohužel není příběhem o vyprávění příběhu. Nemá strukturu která by čtenáře provedla od jednoduchého úvodu a následně "gradovala" k epickému finále příslibů toho, co jednoho dne zvládne. Namísto toho je čtenář "odstřelován" informacemi poněkud chaoticky, asi jakoby se s autorem bavil nad pivem a skákali přitom z tématu na téma podle toho jak jim zrovna diskuse plyne.

Z "odborného" pohledu

Tohle mě hodně bolelo - a souvisí to s tím co jsem psal výše o posouvání věcí dopředu a ztrátě lesku dřívějších vědomostí. Skutečně mě zklamalo, když jsem se dočetl (s. 125) přímé nabádání nejen k uzavřené hře, ale dokonce přímé ospravedlnění podvodů ("DM fiat"), když rant o smrti postav (s. 136) prostupuje očividný, avšak nevyslovený důraz na subjektivně autorem preferovaný herní styl, když jsem o stránku dál viděl vyjádření k používání principu "deus ex machina" (o příkladech jejich "nenápadného" užití se radši ani nebudu rozvádět) nebo když jsem viděl (s. 60), jak je příběh analyzován, dekonstruován a zpětně seskládáván z čistě statického hlediska bez jakéhokoliv ohledu na dynamiku RPG hry nebo nejistotu danou neznalostí budoucích hráčských rozhodnutí.

Po dočtení mi bylo hrozně líto, že u těchto věcí nebyly vůbec zmíněny principy které dnes v komunitě považujeme za základní - věci jako "social contract", že rady jako celek ve skutečnosti vedou k velmi konzervativnímu a tradičnímu pojetí hry a vůbec nerozvádí otázky např. hráčských příběhových pravomocí, alternativních stylů nebo technik vyprávění atp., zato obsahuje přímé náznaky k railroadingu až iluzionismu (např. "jak manipulovat hráče méně nápadně") nebo že fantasy je ledabile definována jako "pohádka pro starší".

Od začátku mi trochu vadilo že místy se používá klasifikace a typizace v podstatě pro klasifikaci samu a její rámce jsou poněkud nejasné (zejména třeba pro typy příběhů), popř. velmi subjektivní (třeba část o motivacích postav mi přijde velmi subjektivní a těžko zobecnitelná tak jak je napsána).

Rady

Podobně jako výše, i tady mě mnohdy zarazila subjektivita nebo nezobecnitelnost uvedeného. Autor se podle mě zcela zbytečně přiklání k nudné stereotypizaci (např. brýle uvádí jako symbol slabosti - přitom snadno mohou být využity jako atribut mnoha jiných, pozitivních věcí). Podobně jako výše u rad člověk často narazí na zkratkovitost a nerozvedenost (např. u rad k hororu člověk nalezne popis expozice, ale už ne techniky jeho dosažení, rady jak pracovat s jeho elementy nebo jak cílit na hororový prožitek. Místy to jde ještě dál: rad k budování atmosféry to je ještě horší, chybí i poznámky k expozici, člověk nalezne jen "technickou analýzu" několika prvků atmosféry, u části věnované časově nelineárnímu vyprávění úplně chybí rady k jeho realizaci.

Místy mě zarazil autorův náhled na složitost - třeba rady k práci s emocemi jsou označeny jako "pro pokročilé", já bych je naopak uvedl spíše slovy "často stačí pouze:".

Některé rady jsou doočíbijící... ne nutně přímo nesmysl, ale opět jsou brutálně subjektivní a mnohdy i ignorují různé herní systémy. Např. u magie autor radí zapomenout na seznamy kouzel, v jeden moment jsem narazil na radu k používání čtverečkovaného papíru (ještě ok) následovanou poznámkou o využití milimetrového papíru (wtf?).

Mnoho rad které bych čekal že najdu zcela chybí - např. v knížce člověk prakticky nepotká výčet a varování před typickými chybami nebo způsob jak se jim vyhnout (či varování aby to tak vypravěč nedělal). U části věnované tvorbě osnovy příběhu naprosto chybí přehledné diagramy možných variant (a popravdě tam chybí i dost možných variant).

Některé rady mi přišly vysloveně chybné a jiné jsou velmi prapodivné a párkrát jsem si takřka rval vlasy, zejména u části týkající se detektivek (která je zoufale nedostatečná a místy dává podle mě vysloveně špatné vzory) nebo u části věnované tvorbě umělého jazyka (eh?).

Co mě vysloveně vyděsilo bylo, když jsem se na s. 142 u přehledu RPG her na trhu (mimochodem značně nevyčerpávajícím) dočetl, že DrDII nabízí herní mechaniky které umožní "snadno a rychle vyřešit jakoukoliv herní situaci" (v odstavci jenž je v podstatě oslavnou ódou na DrDII). Tak nevím, zda autor DrDII vůbec ani nečetl (nebo alespoň nehrál), nebo zda jej autoři zvládli posadit na elektrické křeslo a přepólovat ho elektrickými šoky. (Popis Střepů snů zase vůbec neobsahuje filmovost - jejich hlavní atribut. Popravdě ten výčet mi přišel trochu jako povinný úvod aby uvedení vlastního systému - Imaginária - následně nepůsobilo jako příliš laciná reklama.

Pozitiva

Po přečtení výše uvedeného mě rozhodně nechápejte špatně. Knížka není špatná. Dokonce bych řekl, že i stojí za přečtení (i když rozhodně není must-have). Jen prostě... nejenže není dokonalá, ale není ani nějak extra dobrá. A to ne protože by byla špatná, ale prostě protože není dost obecná v tom čím se zaobírá, není dost promyšlená na to aby čtenáře skutečně provedla tématem za ručičku (takříkajíc). Je to prostě "odkaz" zasloužilého veterána, který určitě má co říci - ale zejména čtenáři, který si už sám dokáže udržet odstup a dát věci do dalších souvislostí.

Výše jsem uváděl věci co se mi nelíbily, protože se o nich píše snáz (a je to záživnější a zajímavější číst). Kniha ale obsahuje i dost dobrých věcí (které je ale lepší si přečíst přímo v ní) - rady k expozici příběhových prvků, práci s unikátností, výjimečností a nastavováním srovnání, důraz na sociální rovinu příběhu a na práci s detaily, schémata sociálních vztahů a velmi hezké (i když ne nutně 100% vždy pravdivé či použitelné) diagramy príběhových prvků. Velmi, velmi se mi líbily inspirativní zápatí (každá stránka obsahuje v zápatí jednu větu pro inspiraci - postavy, zápletky, scény...) nebo poznámky o iluzornosti příběhů a budování iluze prvků, které hráči sami neznají nebo nemají sílu rozpracovávat (pokročilých technologií, intrik, neznámých jazyků...)

Závěr

Závěr jsem vám tentokrát v podstatě napsal už v úvodu a nemá smysl se opakovat. Knížka je hezká a já jsem rozhodně rád, že se někdo se zkušenostmi odhodlal zanechat po sobě odkaz v takovéto podobě - a doufám, že nebyl poslední a že se časem třeba najdou i další. Určitě to není něco co by nestálo za to vzít do ruky, ale pokud nebudete vědět co od knihy očekávat a budete hledat objektivního průvodce tvorbou příběhů, budete bohužel nejspíše zklamáni. Stejně tak pochybuji, že kniha poslouží úplným začátečníkům, zejména když dojde na přípravu jejich hry (víc jim poslouží nějaký DnD DMG nebo texty ve Fate Core), nicméně pro lidi už trochu znalé má co říct (pro zkušené už tak moc ne) a určitě může být k ruce při práci - ať už při přípravě příběhu nebo třeba přednášek či vlastních prací.