Zapomeň va včerejší ráno

Válka je jako rozmařilá milenka. Vždycky si bere a málokdy umí dát. Cos přední nestihl, už nedohoníš. A když tě v bitvě zasáhne protivníkova zbraň, kdepak jsou všechna rána slibovaná.
Napsal Tiara
Nad Penardským údolím a celou Ardenií se slunce klonilo k západu. Lorena Ragdal stála na terase zámku Khant se sklenicí vína v ruce a pozorovala západ slunce. Bylo časně večer 3. dne v 6. měsíci roku draka, vál vlahý letní vánek a koruny staletých černých borovic hluboko pod jejíma nohama lehce potřásaly větvemi plnými vonných, tmavozelených jehlic. Celé to působilo jako jemně zvlněné vody jakéhosi zvláštního oceánu. Narudlý kotouč zdejšího slunce se zvolna klonil k jeho vlnící se hladině a nebe i s obláčky se pomalu zbarvovalo do jemných odstínů nachové a fialové barvy. Lorena tiše vzdychala a upila vína ze sklenky, kterou držela stále v ruce. Vlastně to víno ani nepila, jen přiložila sklenku pomalu k ústům a jemně se rty dotkla hladiny nazlátlého moku. Jen aby ucítila jeho vůni, svlažila rty a snad i zachytila alespoň zlomek z čistoty a moudrosti let, po která zrálo v rodinném vinném sklepě.
Roderick říkal, že ve víně je péče a láska všech těch, kteří o ně po dlouhá léta pečovali a vůně země a bylin, které v ní rostou. Roderick tomu rozuměl. Konec konců, bylo to víno právě z jeho vinic, víno, které teď upíjela. Jenže kde je Roderickovi nyní konec?
Když odjížděl, říkal sice, že se pro ni brzy vrátí, ale Lorena tomu moc nevěřila. Znala Rodericka už od útlého dětství a věděla, že mu to určitě zase nevyjde.
Čekala na něj a pozorovala přitom slunce, které se stále více nořilo do té vonné záplavy pod jejíma nohama. Šeřilo se a ona se otřásla. Postavila opatrně sklenku na římsu a odběhla ladnými kroky trochu se přiodít. Už začínalo být chladno. A Roderick se nevracel. Slíbil, že ho určitě v té bitvě nikdo nezabije a že se pro ni vrátí zdráv 3. dne 6. měsíce roku draka, aby se 6. dne téhož měsíce, téhož roku mohli vzít. Den zvolna končil a Roderick nikde.
Přestože byla Lorena již dobře oděna, měla náhle zvláštní pocit, jakoby se jí na ramenou a šíji dotýkaly něčí ledově studené ruce. Náhle ji znovu roztřásla zima. Měla nejasný pocit strachu a fakt, že nevěděla proč, jej nijak nezmenšoval. Náhle ji silně píchlo u srdce. Tak silně, že se musela něčeho zachytit. Neměla už náladu pozorovat západ slunce, který zde bývá opravdu překrásný. Necítila se nejlépe.
Sklenka, postavená opatrně na římse se náhle sesmekla a padala dolů, kde se zvonivě roztříštila na malé, duhou zářící střípky.
Na Raganských polích bylo od rána rušno. Bitva byla krutá a krvavá. Mnoho jeho přátel již padlo, ale Roderick Norget se pořád držel. Byl sice ošklivě poraněn na pravé paži a krvácel, ale to mu nemohlo zabránit pokračovat v boji. Bil se tím urputněji, čím více myslel na svou krásnou Lorenu a na svou svatbu s ní.
Mnohý nepřítel padl jeho rukou, než začal opravdu pociťovat únavu a bolest zraněné ruky. Odtrhl z levého rukávu pruh látky a ránu jím ovázal. Stále krvácela. Krev se vsakovala do látky pravého rukávu košile. Odtrhl jej a odhodil. Matně si všiml, že mu něco chybí. Kus zbroje. No ano, nárameník. Nu co, nebyl cenný a s tou dírou už jej stejně nechránil. Asi leží někde v trávě. Později jej najde, pokud bude čas.
Čas mu však již nikdy nezbyl. Jeden z rozzuřených nepřátel si za svůj cíl vybral právě jeho. Nebylo možno se nijak efektivně bránit. Nepřítel byl hbitější a on trpěl únavou, navíc měl zraněnou paži. Rána mířila neuvěřitelně přesně. V první chvíli si ale myslil, že jej protivník nezasáhl, neboť nepociťoval žádnou bolest. Když se však lépe podíval, zjistil, že protivníkův fleret vězí hluboko v jeho hrudi.
Podlamovala se mu kolena. Ztrácel sílu a pomalu i vědomí. Než jej zranění přemohlo, ještě se ohlédl po protivníkovi.
Ležel nedaleko v trávě a v jeho hrudi byl zabodnut Roderickův meč. Byl evidentně mrtev.
Roderick neměl ani tolik sil, aby k němu došel. V kleče se tedy z posledních sil dovlekl k jeho tělu, meč vytáhl a s mohutným výkřikem vítězství jím zamával nad hlavou. Nevydržel to dlouho, rychle slábl. Rozhlédl se. Všude kolem, kam jen dohlédl, ležela mrtvá těla. Nepřátelé i jeho druzi. Země široko daleko vpíjela jejich krev. Bitva skončila. Doma je marně očekávaly jejich ženy a dívky.
Nikdo nevyhrál. Roderick cítil, že se k nim zanedlouho připojí. Nesnažil se ani ošetřit si rány. Jeho slabost jej dokonale ovládala. Nemohl dál a ani nechtěl. Dělaly se mu mžitky před očima. Tělo jej naprosto neposlouchalo. Pomalu upadal do mdlob. Nakonec se mu zatmělo před očima úplně. Byl mrtev.
Nad Ardenií v tuto chvíli slunce zapadlo za obzor a vysvitly hvězdy.
Lorena už si byla jista, že se Roderick nikdy nevrátí. Pověděla jí to podivně železitá chuť větru vanoucího od Raganských polí. Nikdy se nevrátí. A ona snad po čase zapomene. Na jeho objetí, na vůni jeho kůže, na noci, kdy ji něžně laskal a líbal, na zvuk jeho hlasu, na kroky jeho nohou v písku cest v zahradě, i na hořkost včerejšího rána, kdy se s ním naposled v jeho životě rozloučila. Snad. A snad se jednou i vdá. Kdo ví.
Napsal Tiara 13.11.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 7 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.10305905342102 secREMOTE_IP: 3.229.122.112