Souboj

Zvěst neměl skoro žádné přátelé a nechodil do žádné společnosti. Všechen svůj čas věnoval bojovým hrám a cvičení. Celé dny jezdil po lesích a lovil nejdravější zvěř - medvědy a vlky. Zápasil se svými družiníky, se zbraní, i bez ní. Znali jej na všech turnajích od Labe k Rýnu. Přijel, porazil všechny soupeře, s nikým skoro nepromluvil a zase odjel. Nikdy nebyl poražen. Přesto se mu všichni spíše vyhýbali. I úřad soudce přestal vykonávat, aby měl více času na cvičení.

Ve svých lesích občas zahlédl malého muže, tichého a nenápadného, jako lesní tvor. Nikdy spolu nepromluvili slovo - a přesto o sobě velmi dobře věděli. Pro Zvěsta byl Správce Roviny temná připomínka zlého údělu - a co si myslel Správce, to se nikdy nedozvěděl.

Bylo proto trochu nečekané, když Správce jednou zamířil přímo k Zvěstovi a oslovil jej.

Zvěst zarazil koně.

"Nigreon Černý ví, že nedbáš jeho varování. Přijímá proto tvou výzvu. Dnes srovná měsíc znovu stíny Kamenů. On ale na Rovinu nepřiletí - bude tě očekávat ve svém sídle."

Více Správce neřekl - a bylo také zbytečné se ptát. Zvěst byl připraven. V ruce svíral těžký Mistrův meč. Už dnes! Byl rád, že je konec přípravám a nejistotě. Dnes se rozhodne o tom, kdo bude kraji vládnout.

Správce vedl muže na koni pěšky do údolí mezi kopci, které nesly jméno Rovina a Pravda. Na úbočí Pravdy bylo holé místo ve skále, mezi staletými buky. Slunce mezi větvemi bylo matné a mírné. Ptáci tu nezpívali. Vládlo zde ticho.

Jediný kousek oblohy, který byl dobře vidět, byl nad Rovinou.

"Zde je Dračí brána, která se otevírá vždy v pravý čas," řekl Správce prostě. Potom se otočil, a beze slova odcházel, jak před lety. Jeho pocity byly stejně neznámé, jako to, co si myslely stromy okolo.

Zvěst osaměl. Čekal na příchod večera. Krátil si čas šermem s neviditelnými protivníky.

Na obloze se objevily první hvězdy.

Potom vyšel Měsíc, a hvězdy se zjasnily.

Obloha se pomalu otáčela, za Pravdou vycházely nové hvězdy a za Rovinou se ztrácely.

Pak světlo hvězdy, která klesala za obzor, a jejíž jméno Zvěst neznal, dopadlo do míst, kde stál.

Skála v úbočí Pravdy se rozestoupila a odhalila zářící vchod. Vešel širokou chodbou, ozářenou zvenku svitem hvězd.

Uvnitř však záře sílila.

Ušel jen několik kroků. Pak se dostal do nesmírného podzemního sálu.

Po zemi bylo rozeseto neuvěřitelné bohatství. Sál byl velký jako celá ves. Podlahu pokrývaly zlaté mince jako spadané listí. Byly drobné, lehoučké a spočívaly v silné vrstvě. Tu a tam z té záplavy vyčnívaly větší a cennější předměty - zlaté kříže, poháry, náhrdelníky, nebo i volné drahokamy. Žádný král a žádná říše by takové bohatství nedokázala nahromadit.

To ze zlata a stříbra vycházela ta nádherná záře. Byla však tlumena Nigreonem Černým, který stál uprostřed jako temná věž, olbřímí spáry zabořeny hluboko do drobných mincí. Hluboký a syčivý hlas zazněl prostorem.

"Čekám na tebe a věz, že tvoji výzvu neodmítnu. Připrav se. Budeme bojovat."

Oči draka byly nehybné a bez výrazu. Nebyl v nich strach, ani zuřivost - drak byl tajemný, jako skála okolo něj.

"Jdu si vzít to, co mi právem patří," řekl Zvěst, a pevně sevřel meč. Ušel několik kroků k drakovi, který nehybně stál. Jejich pohledy se setkaly.

Souboj začal.

Do pohybu se dali oba najednou, s nečekanou prudkostí. Drak vyrazil vpřed, a jeho spár dopadl na místo, kde stál rytíř. Skála se zachvěla. Zvěst unikl, rychlý jako stříbřitý blesk. Jeho meč se zasekl do dračího spáru, prosekl černé šupiny, tvrdé jako železo, a nechal za sebou tmavý, mokvající šrám.

Několikrát drak zaútočil, zuby i spáry, nakonec i křídly s dlouhými drápy. Hora se chvěla v základech a kámen duněl, jako pod údery obřího kladiva. Zvěst však stále unikal. Zasadil drakovi několik ran. Meč, kovaný Mistrem, vydržel a nezradil. Zranění, sice nepříliš hluboká, ale velmi četná, byla stále nebezpečnější. Pojednou se drak zarazil a vztyčil nad Zvěstem jako skála; zakryl křídly vše okolo. Z nozder mu vyrazil oblak černé páry. Zvěst naposledy ťal do spáru před sebou - potom mu dračí dech zakryl oči a zdusil jej v krku. Zůstal bezmocně stát, oslepený, ztracený.

Ze tmy se vymrštil obludný spár a strašlivou silou srazil Zvěsta do tmy.

Uplynul další rok, plný čekání a hořkosti, trpčí než kterýkoli předtím. Od chvíle, kdy Zvěsta našli lesníci v údolí, zalitého krví a bezvládného, se jeho zaujetí pro souboj změnilo v posedlost. Uzdravil se brzy. Přestal se úplně zajímat o své panství a přenechal vládu nad ním své ženě. Úcta, kterou měli dříve poddaní ke svému pánovi, se změnila v nechuť. Cítili jeho zlobu, když jej potkávali v lese, jak se řítí na koni do neznáma.

Žena jej vídala na Netlukách ještě méně, než dříve. Její obavy se vrátily s dvojnásobnou silou.

"Viděla jsem v lese někoho, kdo si říká Správce Roviny," řekla jednou jako mimochodem. Zvěst na to mlčel.

"Řekl mi několik v důležitých věcí. Vím, jak je starý les, a jak jsou tu dlouho kopce. Vím, proč jsou tu Kameny. A víš, že se mi ten les začíná líbit více než dříve?"

Řekla to skoro vesele. Sledovala, jakou dostane odpověď.

Zvěst stále mlčel. Řekla potom náhle a rychle: "Prosím, nechoď cestou marnosti! Ta nevede nikam!"

Otočil k ní hlavu, ve tváři měl zuřivost. "Cesta marnosti!" zasyčel zle. "Bojí se mne, to je celé!"

Vyrazil ze dveří.

Za několik hodin jej bylo vidět, jak se stále ještě řítí na koni lesem. Ten se několikrát změnil v pole a mýtinu, ale potom se opět uzavíral. Krvavý západ slunce měl Zvěst za zády.

Ještě celou noc byl na cestě; směřoval stále k východu. Hnal se kupředu jako beze smyslů.

Zastavil se až druhého dne ráno. Byl krásný, nový den. Hluboko pod ním tekla veliká řeka. A za ní v říčním ohybu leželo město s kamennými a dřevěnými domy a mnoha kostely. Oba břehy spojoval velkolepý kamenný most, který vedl k bílému hradu nad městem.

Zvěst byl v knížecím městě Praze.

Nevěděl, co jej sem vlastně zavedlo. Zamyšleně pobídl koně a jel, teď už krokem, dolů po svahu, po proudu řeky.

Letenský svah pokrýval tehdy částečně starý les, zčásti tu ležely nové vinice. Lidí tu Zvěst mnoho nepotkal, i když bylo teplo.

Po chvíli se svah snížil natolik, že bylo možno sjet k řece. Ta se zde rozšiřovala a protékala mezi několika ostrovy. Procházel tudy brod do města na Poříčí. Na letenské straně ležel na počátku brodu malý kostelík.

Kus za kostelem, téměř u brodu, stálo dřevěné stavení. Zvěst nejprve netušil, co je na té chalupě tak výjimečného, že jej to přinutilo zastavit. Potom si uvědomil, že v rohu budovy končí žlab k odtoku vody krásnou, dřevěnou dračí hlavou. Neobvyklé na tom bylo, že hlava vypadala velmi skutečně; jako kdyby ten, kdo draka vyřezal, někdy nějakého skutečně živého viděl.

Zvěst sestoupil z koně a prohlížel si ten zázrak. Po chvíli měl pocit, že se na něj někdo dívá. Před chalupou stál malý mužík, neuvěřitelně podobný Správci Roviny. Byl tu zřejmě po celou dobu, a Zvěst jej přehlédl.

Chvíli na sebe hleděli.

Potom Zvěst ukázal rukou: "Provázej Bůh, dobrý muži. To je tvé dílo?"

"Ano," řekl stručně muž. Podobal se Správci jenom zjevem. Hlas byl rázný a po nějakém strachu nebylo ani stopy. Zvěst ztišil hlas. "Tys někdy viděl to, cos vytvořil?"

Muž se usmál. "Tys nikdy neslyšel o Argonantovi? Zřejmě nejsi odsud, z města. Kdo ví, jestli by ses jinak odvážil přijít sem takto nezván.

Mé jméno je Argonantus, a Argonantus jsem já.

Viděl jsem mnoho krajů všemi směry a prošel jsem tisíce mil. Viděl jsem města a hrady, kláštery a chrámy; plavil jsem se po moři a prošel jsem velkou poušť. Viděl jsem živé tvory, o kterých zdejší pouze slýchali; viděl jsem krokodýly v Nilu, lvy v horách Atlasu, ryby velké jako vozy a hady delší, než by ses odvážil pomyslet.

Na konci světa, tam kde začíná nekonečné moře, jsem viděl i jednoho z mocných draků.

Proč se ptáš na draky? Co ty o nich můžeš vědět?"

Zvěstův pohled zajiskřil. "Mé jméno je Zvěst a jsem pánem na Netlukách.

V mém kraji žije velký drak, jménem Nigreon Černý. Tento drak je mým nepřítelem. Již jednou jsem se utkali, ale zvítězil nade mnou. Jsi-li tak učený, jak sám říkáš, pověz, jak je možno s draky bojovat?"

Argonantus se usmál. "Bojovat s draky! Kladeš otázky jako dítě." Pozorně se zadíval do Zvěstových očí, a zvážněl.

"Jsi zřejmě výjimečný člověk, pane Zvěste. Asi jsem se trochu unáhlil. Na tvém čele čtu nesmírnou sílu a pýchu. A také neklamné znamení. Skutečně ses s drakem setkal a bojoval s ním. Bylo málo těch, kteří něco takového prožili, a ještě méně těch, kteří se vrátili, aby o tom mohli vyprávět. A nebyl žádný, který by mohl říci, že nad drakem zvítězil.

Bojovat s draky... Dračí moc je větší, než si myslíš. Znají mnoho. Jejich říše u Velkého Oceánu, ze které zbyly jen nepatrné trosky, trvala tisíce let před příchodem Prvního člověka. Každý ví, že Bůh vytvořil člověka až nakonec - nikdo ale neví, jak dlouho předtím stvořil draky. Vždyť život jediného draka trvá celé věky - někteří žijí i tisíc let. První lidé se od nich mnohému naučili - zejména lásce ke kamenům a umění z kamenů stavět. Již od nepaměti stojí po zemi různé kamenné chrámy - a bylo tomu tak i v pohanských dobách.

Na světě žije jen několik posledních draků. Vymírají. Ani oni nejsou nesmrtelní. Noví se nerodí; nikdo neví, proč tomu tak je. Moudří říkají, že se draci ztrácejí ze zemí, kde vládne Bůh. Možná, že dříve, před příchodem Spasitele, vládl lidem jejich prostřednictvím. Podle jiných jsou to služebníci Satanovi a proto je Bůh hubí. Nevím, jak to je - ale nemyslím, že by Satan dokázal draky stvořit.

Moudří však neví nic o tom, že by některý z draků zůstal v této zemi. Nic o něm známo není - a přece jsem si jist, že mluvíš pravdu.

Ano, nevím nic o tom, že by někdo nad drakem zvítězil. Mnozí pochybují, že se to někomu vůbec podařilo. Svatý Jiří prý zabil bílého draka; nikomu ale neřekl, jak se mu to podařilo, a nikdo jeho boj neviděl. Jisto je, že bílý drak v jeho zemi kdysi opravdu byl, a od jeho dob jej nikdo nespatřil.

Jsem jedním z těch, kteří ovládají učení samotného Trismegista; znám síly, které mění v prach vše živé. Jsou to věci, které není dovoleno znát všem. Tyto věci jsou prý velmi dávné. Říká se, že pocházejí z dračí říše. Nevím, proč tomu nevěřit. Soudím tedy, že tvůj nepřítel by mohl znát vše, co může znát člověk."

"Není tedy síly, která by draka přemohla?"

Argonantus se zamyslel. "Takovou silou je jenom síla hvězd. Chceš-li znát mojí radu, nevím, zda je dobré s drakem bojovat, a nevím, zda je to možné. Vím ale, že ty s drakem bojovat budeš. Kdybych ti neřekl já, co vím, dozvěděl by ses pravdu jinde. Není v mých silách zabránit tomu, co se má stát. Třeba z toho může vzejít i dobro. Řeknu ti, jak zachytit světlo hvězd."

Stál znovu mezi Rovinou a Pravdou. Tentokrát byl mráz a sníh a nad hlavou mu zářily zimní hvězdy. V ruce držel stříbrnou hůl a na jejím konci se blýskal kámen, který mu věnoval Argonantus.

Zvěst pozdvihl hůl k nebi.

Kámen se pomalu rozzářil zachyceným světlem Sedmi hvězd nejmocnějšího souhvězdí Oriona Lovce. Záře pomalu sílila. Po chvíli byla silnější, než svit Měsíce. Na kámen již nešlo pohlédnout. Mezi Rovinou a Pravdou na chvíli skončila noc.

Prudkým pohybem namířil Zvěst na skálu mezi stromy. S tichým zašuměním vyrazil ke skále mocný proud světla. Když dorazil ke kamenům, nejprve začal tát sníh okolo.

Voda z roztátého sněhu se vařila a vypařovala. Tráva pod sněhem černala, až nakonec vzplála.

Potom zčernala samotná skála, a začala se pomalu barvit doruda. Třešňová červeň byla stále světlejší a ve stále větším kruhu. Nakonec kámen změkl jako vosk a roztekl se.

Dračí brána byla volná.

"Nigreone, přišel jsem znovu pro své právo!" zvolal Zvěst, a znovu pozdvihl hůl. "Pojď, dračí vláda končí! Přichází věk lidí!"

Uprostřed žhavých kamenů se objevil olbřímí černý drak. Jeho oči nedoznaly žádnou změnu - byly stále stejně nehybné. A Nigreon zasyčel: "Dračí věk neskončí, dokud nezhyne poslední z nás. Přijímám podruhé tvojí výzvu."

Zvěstova hůl se znovu rozzářila.

Nigreon zvedl k nebi jedno křídlo s dlouhými drápy. Držel v nich kámen.

Svit Sedmi hvězd sestoupil do obou kamenů proti sobě.

"Pamatuj, že dračí plemeno je starší, než lidské, a není nic, co bychom neznali dříve, než se objevil první z vás."

Drak mocným vzmachem křídla seslal světelný proud proti Zvěstovi. Ve stejnou chvíli vyrazilo světlo i proti drakovi.

Oba světelné proudy se k sobě pomalu blížily.

Potom se srazily.

Zvěstův obličej se toho dne změnil žárem tak, že chodil od té doby navždy se zahalenou tváří. I pod rouškou vypadal úsměv jeho očí jako pitvorný pošklebek. Jeho ruce pak zůstaly navždy černé. Poddaní se jej báli a cizí lidé se mu vyhýbali. Síla bylo jediné, co mu zůstalo - jeho zatrpklé srdce jej činilo ještě mocnějším.

Pro kraj to byla kupodivu doba šťastnější, než dříve. Ubylo platů a povinností, pod vládou Anny z Netluk začala země vzkvétat. Na podivného pána kraje se začalo pomalu zapomínat. Zapomínali na něj i ostatní páni v Čechách. Už nejezdil na turnaje, neměl úřady, ani přátele. Naděje, které do něj kdysi vložili páni z Vinařic a z Peruce, zůstaly nesplněny.

Mír a zapomnění se vracelo i do duše paní z Netluk. Vychovávala Zvěstova syna, který otce málem neznal; vedla vládu panství a navštěvovala sousedy.

Zvěst přestal chodit do Netluckého hradu docela - zůstával v lese po celý rok. Svoji paní potkal naposledy jednou na cestě, když se zjevil před jejím koněm jako lesní duch. Jediný pohled probodl její tvář; pak se Zvěst zeptal hrozivým hlasem:

"Odkud máš ten náhrdelník, paní?"

Černé, kulaté korále zářily na její šíji. V očích měla mír. Byla krásnější, a snad i šťastnější, než dříve. Po jeho otázce překryl její tvář mrak. Neřekla nic.

Vztekle chytil koně za uzdu a zastavil jej mohutným trhnutím.

"Odkud máš ten náhrdelník?"

Pohlédla na něj. "Kdysi jsi mi sliboval, že mi přineseš, co budu chtít. Že mne ochráníš před vším zlým, že mne utěšíš, když mi bude zle. Potom jsi tvrdil, že skončíš své poslání, a že se jednou vrátíš. Poznala jsem, že tvoje cesta je marná, tvůj úkol posedlostí, a že se nevrátíš nikdy.

Dnes mne chrání někdo jiný; jiný mi dává to, co mi patří. Neptej se na toho, kdo dokáže více, než ty sám. Sbohem, pane Zvěste. Kraj ti nikdy nepatřil, a já ti také již nikdy patřit nebudu."

Pobodla koně a byla pryč.

Zlá předtucha, která sevřela Zvěstovo srdce, se potvrdila brzy. Na místě mezi Rovinou a Pravdou, kde přestaly růst stromy a tráva, a kde i kameny zčernaly strašným žárem, v místě, kterému se lidé raději vyhýbali, našel Zvěst malé, kulaté černé kamínky. Byly lesklé a podivuhodně lehké - jako z vosku.

Zdvihl černou pěst proti skále a zvolal:

"Nigreone! Dvakrát jsi mi unikl; zničil jsi moji tvář a sebrals mi ženu. Nevěřím ale, že je to naše poslední setkání. Bůh stvořil nás, abychom vládli zemi; tvoje hodina přijde!"

Pan biskup pražský byl rozespalý. Podivný muž s černýma rukama a zakrytou tváří jej probudil uprostřed noci. Muž byl velký, a jenom jeho zlé oči svítily. Šermoval rukama a biskupovi se vůbec nelíbil. Čím víc se probouzel, tím větší cítil neklid. Jak se ten člověk vůbec dostal do Hradu? Proč ho stráže nezadržely? Proč má zakrytou tvář? Muž mluvil něco o nějakém nebezpečí, nepříteli, zlu v lese.

Biskup ucítil strach. V noci slyšel o takových věcech nerad. Není to snad vyslanec…?

"Bůh svěřil vládu králi, a král svým pánům," říkal ten muž.

S tím musel biskup souhlasit. Ale pro jistotu nahmatal růženec, který ležel na stole.

Muž se růžence nezalekl.

To bylo dobré znamení.

"Je večer. Pomodleme se, synu; vždyť dobrý křesťan nebdí v tuto hodinu."

Cizí muž byl zaskočen touto žádostí; snad i zklamán. Poslušně ale poklekl.

Při modlitbě si biskup pomalu rovnal myšlenky. Muž svatá slova znal - byl to tedy křesťan. To biskupa zcela uklidnilo. Byl nyní připraven vyslechnout žádost.

Když na něj muž znovu pohlédl, cítil biskup, jak jej železná vůle cizincova svazuje. Muž mluvil o drakovi, o hrozném netvoru. Biskup měl před očima Šelmu ze Zjevení svatého Jana. Cítil velikost nebezpečí a hloubku zla, kterému je nutno zabránit. Muž měl pravdu. Bylo třeba něco podniknout. Ale biskup je jen člověk, slabý a unavený. Vládu nestvůry a modlářství k její slávě nelze připustit. Ano, to je pravda. Jedině pomoc patrona země české… nejsvětější zbraň… s tím bylo nutno také souhlasit, ale… svaté kopí?

Biskup se posadil.

Nebyl připraven na takové těžké rozhodnutí. Kopí svatého Václava, uložené na hradě, je odznak knížecí hodnosti a patří knížeti. Což ale dokáže mladý kníže Bedřich tak velikou věc rozhodnout? A svatý Václav… muž právě říkal, že již několikrát jeho kopí v boji pomohlo… proč by se vlastně měl zlobit?

Biskup se znovu zahleděl do očí toho podivného muže a pojednou cítil, že nedokáže odmítnout.

Tentokrát vypadala Dračí brána znovu jinak.

Po posledním boji shořely všechny stromy okolo a zůstaly jen černé pahýly. Strašný žár proměnil v popel listí, trávu i keře; skály zůstaly holé a zčernalé.

Po zemi se válely černé, kulaté kameny, velké i malé. Právě takové, jaké nosila na krku Anna z Netluk.

Mezi smolnými kameny ale již znovu vyrážela tráva. Jizvu, která vznikla v údolí před dvěma lety, zahlazoval čas.

Bylo kalné ráno a Zvěst přicházel znovu. Nesl staré, dřevěné kopí, nejcennější zbraň Čechů. Kopí, které bylo pro knížete tím, čím se později stala královská koruna. Biskup v tu dobu možná již litoval, že lehkomyslně svolil k sejmutí praporce svatého Vojtěcha z kopí a svěřil zbraň jednomu z pánů. Jisto je, že se o Zvěstově cestě nikdo jiný nedozvěděl.

Dračí bránu již nezakrývala skála. Zůstala pouze suť z černých kamenů.

Zvěst je začal odhazovat stranou. Šlo to docela snadno - kameny byly lehké jako z vosku.

Za chvíli vstoupil dovnitř.

V ranním mlžném světle chodba nezářila tak jasně, jako při první výpravě. Velký sál s nesmírným bohatstvím však zůstal beze změny. A Nigreon Černý stál uprostřed.

"Tentokrát přicházím naposledy, Nigreone," řekl Zvěst, odhalil znetvořený obličej a pozdvihl kopí. "Nyní poznáš, že Bůh chtěl nad světem vládu lidskou; že víra v Něj přináší vítězství!"

"Vidím, žes přinesl Kopí Smlouvy, pane Zvěste. Nevěřím v tvého Boha, ale věřím ve Smlouvu, kterou jsem uzavřel s těmi, kterým Kopí patřilo. Jsi tu opravdu naposledy. Nikdy nebudu bojovat s Tím, kdo nese Kopí!"

Drak byl nehybný. Jeho pohled znovu nevyjadřoval nic. Stál před rytířem jako černá hora.

Zvěstův obličej se stáhl se zlověstným pošklebkem.

"Pak tedy zaplatíš za deset let čekání; za ženu i za slávu, kterou jsi mi vzal!"

Sevřel Kopí a vrazil jej do dračího těla, plnou silou, jaké byl schopen.

Drak se ani nepohnul. Potom jej síly začaly opouštět. Železné svaly povolily a mohutné nohy podklesly.

Drak padl k zemi, těžce, unaveně, ani se nezachvěl. Tisíce let stáří na něj najednou dolehlo jako balvan; kůže se mu krabatila a šupiny matněly.

Poslední pohled upřel Nigreon na rytíře.

"Zradil jsi Smlouvu," zasyčel.

"Pro mne nikdy žádná smlouva nebyla!" Vykřikl Zvěst vztekle a vytrhl kopí z rány. Vyrazil z ní hustý proud černé dračí krve a zasáhl muže do tváře. Ten vykřikl bolestí; krev pálila jako oheň a rozpouštěla to, co z jeho tváře zbylo. Padl mezi zlaté mince a černá krev jej dále zalévala; svíjel se bolestí po zemi; krev po chvíli zdusila jeho křik v chrčení; pak jej ztišila docela a zakryla zmítající se tělo.

Kopí zůstalo ležet mezi zlatým pokladem, nepotřísněné černou kaší. Drak otevřel oči.

Viděl, že černá kaše se začíná měnit v lesklé krystaly.

Za vlády knížete Bedřicha, v roce 1180, se na Rovině znovu scházeli lidé.

Byla krásná noc a měsíc srovnal stíny kamenů do dlouhé řady. Zástup zabíral znovu velkou část kamenných řad. Vpředu, poblíž Správce, stála žena s černým náhrdelníkem.

Poslední stíny dosáhly k patám Kamenů, na východě zazářilo temné světlo a k rovině se blížil temný oblak.

Mohutné závany křídel se blížily jako vítr. Černý drak stál zde. Upřel pohled na ženu v čele zástupu. Obrovské křídlo přešlo nad ní jako stín; dlouhé drápy položily jemně na zem staré, zčernalé kopí a černý, velký kámen, se dvěma kulatými otvory vpředu.

"Kde je tvůj syn, paní?" zeptal se drak.

"Můj syn na Rovinu nikdy nepřijde, pokud budou stíny v řadě, taková je má vůle."

Drak stál chvíli nehybně. Potom řekl: "Vracím tvému lidu Kopí. Vrať jej tam, paní, odkud bylo vzato. Vracím i tobě samotné, co jsem ti vzal; víc vrátit nemohu.

Smlouva pro mne platí a nikdy platit nepřestala."

Roztáhl křídla, tak, jako dříve; tak jako později; zakryl Rovinu svým stínem a odlétal.

Anna z Netluk se znovu zadívala na černý, kulatý kámen. Byl veliký asi jako hlava a podivně lehký.

Ve tváři se jí objevil úsměv, který nikdo předtím neviděl.